S Petrem Marešem, Zvláštním velvyslancem ČR pro Východní partnerství, o hloupém chování Unie k Ukraině při kauze Tymošenko a nutností podepsat Asociační dohodu s touto zemí.

Prof. PhDr. Petr Mareš, CSc. (1953) je velvyslancem České republiky se zvláštním posláním pro Východní partnerství.

Studoval historii na Filosofické fakultě University Karlovy, též působil na Faculty of History University of Calgary, dnes je profesorem Masarykovy university. V letech1998 – 2002 byl předsedou Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PSP ČR. Je autorem knihy Prezidenti Spojených států (Práh 1994) a spoluatorem II. dílu Dějin zemí Koruny české (Paseka 1992). Spolu s Jiřím Fidlerem napsal knihu Dějiny a NATO (Paseka 1997). Řadu odborných studií a populárně naučných článků publikoval především v časopisech Soudobé dějiny, Iluminace, Dějiny a současnost a Reflex.

Byl předsedou Rady pro výzkum a vývoj, Rady vlády pro rozvoj lidských zdrojů, Rady vlády pro udržitelný rozvoj, Rady vlády pro nestátní neziskové organizace, Rady vlády pro národnostní menšiny a Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity, místopředsedou Rady vlády ČR pro koordinaci protidrogové politiky a výkonným místopředsedou Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.

Pane Mareši, ve svém projevu na diskuzním panel Střední Evropa, Rusko a postsovětský prostor v současné a historické perspektivě jste se zastával poměrně neobvyklého názoru, že Julie Tymošenko není černobílou obětí politické manipulace soudní moci a objektem msty na ukrajinské politické scéně. Mohl byste Vaši argumentaci více rozvést?

Argument zní tak, že problémy Ukrajiny nelze zjednodušit na kauzu Tymošenko, což se bohužel děje. Na Ukrajině v této době dochází k celé řadě procesů, které snižují kvalitu oněch demokratizačních reforem, k nimž došlo po Oranžové revoluci. To jsou kroky, které například jednoznačně omezují svobodu nezávislých médií – ekonomicky i politicky. Jde též o šikanu politické opozice současného režimu týkající se řady dalších lidí, nejen Tymošenko.

Nesporně je její proces ukázkou manipulace soudní moci. Je správné, že to kritizujeme. Bohužel však mám pocit, že velká většina západních politiků zjednodušila problémy Ukrajiny černobíle jen na její kauzu – Tymošenko nebo nic.

Protože je to mediálně dobře prodatelné?

Ano – je to jednoduché, dále jde o dámu v nesnázích, které je třeba vyrazit na pomoc. To vše mluví v její prospěch. Bohužel také ve prospěch toho, abychom se přestali zabývat dalšími problémy Ukrajiny.

O čem přesně mluvíme?

Jak jsem zmínil – jde o svobodu médií a dále rozvoj občanské složky společnosti. Například nevládní organizace nejsou rozhodně nijak rozvinuty v místní společnosti. To jsou věci, které bych já osobně považoval za nejdůležitější. S tím vším samozřejmě souvisí zmiňovaná šikana opozice. Díky ní bude možné opozici přímo odříznout od přístupu ke sdělovacím prostředkům.

Vnímáte to tedy tak, že se Ukrajina posouvá k titoistickému pojetí autoritativního státu? Tedy končí její orientace na Západ jako po Oranžové revoluci, zároveň však již nesměřuje tak přímo do náruče Moskvy. Stává se z Ukrajiny druhé Bělorusko?

Tato paralela je v zásadě uplatnitelná geopoliticky, nikoliv však při reálné analýze – Ukrajina je skutečně dál ve svých reformách nežli Bělorusko. Když se podíváme na objektivní hodnocení jak politických, tak ekonomických reforem, tak Ukrajina patří v rámci Východního partnerství EU zhruba na druhé až třetí místo (společně s Gruzií a Moldávií).

Takže Ukrajina nebude Běloruskem?

Ne, dnes Ukrajina nepřipomíná Bělorusko. Bohužel tam však aktuální vývoj směřuje, naštěstí je ten rozdíl stále veliký. Trochu se však bojím, aby tomu EU sama trošku nepřispěla – jestliže vyřešíme celou záležitost tak, že Julia rovná se Evropa. Pak to mohou stávající vládcové Ukrajiny skutečně pojmout za své a to by byla tragédie.

Což by znamenalo, že by mohli sami sebe nadefinovat jako protievropsky směřované. Samozřejmě je to trochu hyperbola, avšak Ukrajina rozhodně dnes zažívá jedno z klíčových období své historie. Dnes se rozhoduje, jakým směrem se posune – a my jako EU bychom měli být velice opatrní, jak s ní zacházíme. Jde totiž o hodně.

Máte na mysli podpis či nepodpis Asociační dohody?

My se dnes už nezabýváme o podpisem či nepodpisem – to už není předmětem diskuze. Aktuálně se bavíme už o signování – to znamená akt, který by stvrdil, že se smlouvou se už nebude nic dělat a její podoba je konečná a neměnná. Podle zvyklostí mezinárodního práva to znamená, že obě strany mají záměr signovanou dohodu ratifikovat ze všech svých sil.

Nyní je však zpochybněn i onen akt signování. Uvidíme, jak se to vyvine – blíží se summit EU – Ukrajina a záležet bude hodně na některých západních státech. Tam se bojím, že po velkém kroku bychom mohli o hodně přijít. Asociační dohoda skutečně zavazuje Ukrajinu k přijetí celé řady norem vnitropolitického chování, které jsou klíčové.

Dává nám jako EU možnost poukazovat na to, pokud by se tak nechovala – konečně bychom měli silný nástroj. Vzdát se tohoto kvalitního nástroje se mi zdá riskantní. Ponechává nám v ruce ještě onen podpis a ratifikaci – to jsou další nástroje, kterých bychom se mohli zříci či je odložit v rámci vytváření tlaku – když by se ukázalo, že je to jen cár papíru a Ukrajina se podle ní nechová.

Takže EU by měla za každou cenu chtít Asociační dohodu podepsat? Je tedy mylná představa, že Dohodu s Ukrajinou nepodepíšeme a tím ji potrestáme za totalitní chování?

Tím bychom ztrestali jen ukrajinský lid, ne Ukrajinu. Není bez významu, že většina opozice a občansky aktivních organizací výslovně žádá Unii, aby dohodu podepsala.

Dokonce i Tymošenko o to teatrálně prosila z vězení.

Ano, dokonce i ona. Ale hlavně lidé z akademického prostřední či občanští aktivisté. Právě jsem byl na Civil Society Forum v Poznani, kde jsem mluvil s řadou představitelů ukrajinských nevládních organizací. Všichni jedním hlasem říkají, že za Janukoviče trestáme Ukrajince jako takové. A to je blbost.

Za necelý týden přiletí do Prahy ruský prezident Medvěděv. Očekáváte, že Ukrajina bude velkým tématem rozhovorů na nejvyšší úrovni?

Myslím, že na úrovni prezidentů se o tom mluvit nebude. Náš pan prezident v Kabarovsku velmi jednoznačně formuloval výzvu k Ruské federaci, že se nemusí za žádnou cenu obávat Východního partnerství – že bychom na tomto poli měli opravdu spolupracovat. Od té doby se k Ukrajině žádný z prezidentů nevyjadřoval – nemyslím si tedy, že by se k tématu měli vracet při této nadcházející návštěvě.

Jinak konzultace mezi českou a ruskou diplomacií probíhají na téma Ukrajiny kontinuálně. Můj osobní pohled je takový, že Rusko začíná brát situaci na Ukrajině mnohem vážněji, než dříve.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor zpracoval: Jakub Janda, spolupracovník redakce.  Psáno  na moderni-dejiny.cz