Francouzský vliv v bývalých afrických koloniích od počátku nové dekády postupně slábne. Zatímco série vojenských převratů v Mali, Burkině Faso a Nigeru mezi lety 2020 a 2023 přinutila Francii stáhnout své jednotky z těchto zemí pod tlakem nově vládnoucích junt, konec roku 2024 přinesl pro Paříž překvapivý vývoj. O odchod francouzských vojáků totiž požádaly také Senegal, Pobřeží slonoviny a Čad, tedy státy, kde k žádnému převratu nedošlo, a které se nijak nepřiklání k Rusku jako alternativnímu spojenci. Právě tato skutečnost naznačuje, že za francouzským ústupem nestojí pouze antifrancouzský sentiment, ale hlubší proměna africké politiky, jejíž příčiny je třeba hledat jinde.
Vlna francouzských odchodů
Začátek francouzského konce v subsaharské Africe se datuje do roku 2013. Vláda v Mali tehdy požádala Francii o pomoc v boji proti islamistickým povstalcům, které se v rámci operace Serval podařilo vytlačit z klíčových měst na severu země. Postupem času se tato mise přetransformovala v operaci Barkhane, která zajišťovala dlouhodobé nasazení francouzských jednotek napříč pěti sahelskými státy [1]. Euforii z prvních vojenských vítězství postupně vystřídala skepse a Francie se stala terčem kritiky. Místní jí vyčítali, že v regionu setrvává primárně pro vlastní prospěch a ve snaze o udržení neokoloniálního vlivu. [2] Definitivní rozpad vzájemných vztahů se zmíněnými státy Sahelu nastal po vlně vojenských převratů, které zapříčinily nucený odchod francouzských kontingentů z této části Afriky. [3]
Tyto země spojuje podobný scénář. Vojenský převrat živený nespokojeností obyvatelstva s neschopností civilních vlád zajistit bezpečnost, následné zpochybnění zahraniční vojenské spolupráce a ve finále obrat směrem k Rusku jako alternativnímu partnerovi. [3] Zcela odlišná situace však panuje v Senegalu, Pobřeží slonoviny či Čadu. Ačkoliv i tyto státy požádaly o stažení francouzských sil, většina z výše zmíněných motivů zde chybí. Diplomatické vazby zůstaly nepřerušeny, partnerství v mnoha oblastech trvá a celkově lze vojenské stažení označit za postupné a vzájemně respektované rozvolnění vztahů. Ačkoliv i zde lídři reagovali na lidový odpor proti vojenské přítomnosti Francie, jejich motivace je komplexnější a zdaleka se neomezuje jen na tlak veřejnosti. [4] Dalším indikátorem slábnoucího vlivu Paříže v jejích bývalých koloniích je skutečnost, že iniciativa k odchodu vojsk nyní vychází přímo z afrických metropolí. O redukci jednotek v zemích Françafrique se v Elysejském paláci debatovalo již dlouho, a to zejména kvůli snížení armádních výdajů. Současná rozhodnutí však přišla bez předchozí konzultace a francouzská vláda tak byla postavena v podstatě před hotovu věc. [5]
Postup zemí z této druhé skupiny nabourává dosavadní pohled na oslabování vlivu Paříže v Africe. Standardní argumenty o ruském vlivu nebo neúspěšných vojenských misích totiž vysvětlují jen odchody z nestabilních států po převratech. Nedokážou však zdůvodnit, proč ke stejnému kroku přistoupili i tradiční spojenci, kteří s Francií nadále standardně komunikují. Ukazuje se tedy, že francouzský ústup pramení z hlubších strukturálních změn, které se naplno projevují právě v Senegalu, Čadu nebo Pobřeží slonoviny. [6]
Senegal
Případ Senegalu jasně ilustruje sílící snahy bývalých kolonií vymanit se ze sféry francouzského vlivu a zároveň si s Paříží uchovat přátelské vztahy. Současný prezident Bassirou Diomaye Faye, který ve volbách v březnu 2024 zvítězil se ziskem 54 % hlasů, [7] svou kampaň postavil na slibu posílení senegalské nezávislosti. Mezi jeho hlavní cíle patří přehodnocení těžebních kontraktů, zbavení se současné měny CFA frank jakožto koloniálního dědictví a v neposlední řadě právě revize obranných smluv. [8]
K prvním krokům směřujícím k odchodu francouzských vojsk došlo záhy, když nový prezident v listopadu 2024 označil rozmístění jednotek cizích armád za anomálii. Samotné stahování francouzských jednotek začalo v březnu 2025 a trvalo tři měsíce, během nichž byla senegalské armádě předána největší vojenská základna Camp Geille i armádní letiště v Dakaru. Poprvé od vyhlášení nezávislosti v roce 1960 tak Francie v Senegalu nedisponuje stálou vojenskou infrastrukturou. [9] Celý odchod francouzských sil byl rámován jako snaha o potvrzení autonomie, nikoliv jako vítězství nad bývalým koloniálním plánem, přičemž obě strany potvrdily, že společným cílem je budování nové formy partnerství. [9]
Senegal přesto nadále patří mezi africké státy, kde je francouzská stopa nejpatrnější – v zemi působí řada velkých firem od těžební společnosti Total až po supermarkety Auchan a Carrefour. I v této sféře je však úpadek vlivu Paříže čím dál zřetelnější. V posledních letech se hlavním obchodním partnerem země stal Peking, nové dakarské letiště vybudovala Saúdská Arábie a do těžby ropy a zemního plynu jsou dnes zapojeny zejména Spojené státy americké a Velká Británie. [10]
Čad
Po dlouhá desetiletí byl Čad považován za klíčového spojence Francie v Africe. Jeho strategická poloha na pomezí Sahelu, Súdánu a Libye učinila z čadského hlavního města Ndžameny ideální základnu pro francouzské protiteroristické operace. Paříž si byla dobře vědoma strategického významu této země, přičemž z vládních kruhů opakovaně zaznívalo, že ztráta Čadu jako partnera by byla pro Francii nepřípustná. [11]
Oznámení o vypovězení vojenské spolupráce, které se časově shodovalo s obdobným krokem Senegalu, tak pro Elysejský palác představovalo nepříjemné překvapení. Ukončení obranné smlouvy, platné již od roku 1966, Čad odůvodnil tím, že země již politicky dozrála a usiluje o plnou suverenitu. Vláda však zároveň ujistila, že Paříž pro ni i nadále zůstává klíčovým partnerem. [12]
V současnosti v Čadu vládne prezident Mahamat Idriss Déby, který se chopil moci po smrti svého otce. Po období přechodné vlády, během níž působil jako prozatímní hlava státu, zvítězil v prezidentských volbách v roce 2024. Jejich legitimitu však opoziční skupiny dodnes zpochybňují. [14] Od samotného počátku svého mandátu se prezident zaměřil na reformu vztahů s Paříží, ačkoliv ta v minulosti výrazně podporovala jeho otce a svou přízeň přislíbila i jemu samotnému. Čadská hlava státu zejména kritizovala jednostrannost a zastaralost obranných smluv, které podle něj neúměrně zvýhodňovaly francouzskou stranu. Débyho postoje byly částečně reakcí na sílící protifrancouzské nálady ve společnosti a částečně snahou o rozšíření mezinárodních partnerství. [14]
Čad v tomto ohledu představuje specifický případ, který se vymyká postupu Senegalu nebo Pobřeží slonoviny. Ačkoliv i tyto státy hledají nové mezinárodní příležitosti, Ndžamena jde v diverzifikaci svých partnerství o poznání dál. [14] Tento vývoj dokládají nákupy turecké vojenské techniky od bezpilotních letounů až po obrněná vozidla, nebo rozhodnutí o předání základny Abéché pod správu Turecka, která se uvolnila po odchodu francouzského kontingentu. [13] [16] Celkově Ankara v posledních letech výrazně navýšila počet kontraktů v mnoha státech Sahelu a efektivně tak využila prostor, který se uvolnil po omezení vojenské podpory ze strany USA. [13] Maďarsko zase vyslalo do Čadu přibližně 200 vojáků v rámci výcvikové mise a přislíbilo investice ve výši 150–200 milionů dolarů, přičemž shoda panuje na tom, že skutečným motivem Budapešti jsou spíše kritické nerostné suroviny, než boj s terorismem. [15] Čad také jako jediný z probírané skupiny tří zemí navazuje bližší vztahy s Ruskem, což potvrzuje i příchod 130 ruských instruktorů na jaře 2024. Vláda v Ndžameně však vůči Kremlu zůstává opatrná a snaží se vyhnout scénáři, kdy by byl francouzský vliv nahrazen tím ruským. [17]
Pobřeží slonoviny
Největší šok pro francouzskou administrativu přišel s koncem prosince 2024. Prezident Pobřeží slonoviny, Alassane Ouattara, ve svém novoročním projevu nečekaně oznámil ukončení trvalé vojenské přítomnosti Francie v zemi. Pobřeží slonoviny se tak stalo již šestým africkým státem, který v krátké době k tomuto zásadnímu kroku přistoupil. [6] Toto rozhodnutí je překvapivé především proto, že Alassane Ouattara byl dlouhodobě považován za nejvěrnějšího spojence Paříže na celém africkém kontinentě. Prezidentského úřadu se ujal v roce 2011 po francouzské intervenci, která sesadila tehdejší hlavu státu Laurenta Gbagba. Ten se totiž po prohraných volbách odmítal vzdát moci. [18]
Ve zmíněném projevu Ouattara své rozhodnutí odůvodnil jako přirozený důsledek modernizace vlastních ozbrojených sil: „Můžeme být hrdí na naši armádu, jejíž modernizace nyní přináší výsledky. Právě v této souvislosti jsme se rozhodli pro koordinovaný a organizovaný odchod francouzských sil“. [6] Důvody tohoto rozhodnutí jsou však v jádru podobné jako u předchozích případů. Napříč celou Afrikou sílí touha po větší autonomii a definitivním osamostatnění od bývalých koloniálních mocností. Prezident situaci vyhodnotil tak, že i přes úzké vazby s Paříží je pro něj momentálně strategičtější následovat příklad sousedních zemí a požádat o odchod francouzských jednotek. Rozhodnutí navíc přišlo v době, kdy se Pobřeží slonoviny chystalo na podzimní prezidentské volby 2025 a odchod francouzských vojáků představoval politicky výhodný krok. [18]
V kontrastu s Čadem a Senegalem však Pobřeží slonoviny neruší celou obrannou spolupráci a zhruba 80 francouzských vojáků bude v zemi nadále působit pro účely výcviku. Celkově se předpokládá, že Francie zůstane důležitým ekonomickým partnerem a spolupráce obou zemí bude nadále pokračovat, byť v jiné formě než doposud. [18]
Vojenská přítomnost Francie na kontinentu se tak smrštila na poslední dvě výspy: Džibutsko se silným kontingentem 1500 mužů a Gabon s výrazně méně početnou posádkou okolo 300 mužů. [6]
Proč odcházejí i přátelé?
Ztráta stálého vojenského zastoupení i ve státech, kterým nevládne vojenská junta, jasně poukazuje na sílící protifrancouzské nálady v jejích bývalých koloniích. Důvodů, proč tyto antipatie vyvrcholily v posledních letech, existuje několik.
Jednou z příčin je nepochybně generační obměna. Generace afrických lídrů, kteří vedli své země těsně po dekolonizaci v 60. letech, byla do velké míry spjata s francouzskou kulturou a jejím vzdělávacím systémem. Do své vlasti si tak přinesli silné pouto k Francii, které jim bránilo v úplném osamostatnění a s Paříží místo toho usilovali o co nejtěsnější spolupráci. [19] Nová generace afrických státníků však již tímto profrancouzským sentimentem netrpí, naopak se snaží o co největší samostatnost. Jasným příkladem je senegalský prezident Faye (1980), který celou předvolební kampaň postavil na zdůrazňování potřeby suverenity. [7] Změněný pohled na francouzskou přítomnost lze pozorovat i u nové generace obyvatelstva. Mladí Afričané, drcení špatnou ekonomickou situací a nedostatkem pracovních příležitostí, už v těsném partnerství s Francií nespatřují žádnou výhodu. K vidění jsou pak výlevy vzteku jako při demonstracích v Senegalu v roce 2021, kdy došlo k vandalizování francouzských řetězců. Celý proces navíc urychlují sociální sítě. Ty se staly nekontrolovaným zdrojem informací, se kterým si vládní cenzura, dříve zvyklá na regulovatelná média, neví rady. [20]
Dalším faktorem je ztráta ekonomického vlivu. Tradiční model, v němž Francie kombinovala bezpečnostní záruky s ekonomickým propojením, se čím dál více drolí. Francouzské banky a logistické sítě, které kdysi v regionu dominovaly, jsou vytlačovány novou konkurencí. V poslední době přebírá dominantní pozici v Africe Čína, jejíž podíl na trhu činí odhadem 17 %, zatímco ten francouzský se smrskl na marginálních 4,2 %. [21] Čínský export do Afriky dosáhl v roce 2022 rekordních 164,49 miliard dolarů, přičemž africký export do Číny, tvořený převážně ropou, mědí, kobaltem a železnou rudou, činil 117,51 miliard dolarů. Závislost afrických států na Číně jako zdroji hotových výrobků a infrastruktury přitom neustále roste, což do značné míry připomíná podřízenost, kterou Afrika zažívala pod francouzskou dominancí. [22] V Senegalu klesl francouzský podíl na importech ze 35,7 % v roce 1995 na 6,76 % v roce 2022, přičemž podíl na senegalských exportech francouzským směrem se propadl z 38 % na pouhých 1,48 %. Pokles je přitom výraznější u afrických exportů do Francie než u dovozů. Je však podstatné zdůraznit, že ekonomický odchod Francie je podstatně pomalejší než její ústup z politických a vojenských pozic. Z toho lze vyvodit, že v zemích Françafrique si francouzské hospodářství uchová svůj významný vliv ještě několik příštích let. [23]
Jako jeden z důvodů lze označit i celkový odklon od francouzské kultury a jazyku primárně. Francouzština je sice stále naprosto dominantní, z 300 milionů frankofonních obyvatel světa žilo v roce 2022 téměř 50 % v Africe, ale v poslední době lze vidět čím dál větší snahu o emancipaci vlastních řečí. [24] Vzdělávání, média i veřejný prostor stále více ovládají lokální jazyky, zatímco mladší generace se v honbě za globálními příležitostmi orientují na angličtinu. [25] Prezident Faye symbolicky volí pro své projevy francouzštinu i wolofštinu zároveň. Tento důraz na národní identitu doplňuje i rozhodnutí vlády v Dakaru přejmenovat ulice a náměstí napříč zemí po místních obyvatelích, čímž země nahrazuje koloniální dědictví. [24]
Připočíst k tomuto výčtu můžeme i koloniální relikt v podobě měny CFA frank, který je dnes používán v 12 bývalých francouzských koloniích, mezi nimiž nechybí Senegal, Čad či Pobřeží slonoviny. Měna od svého založení v roce 1945 v podstatě sloužila jako nástroj koloniální kontroly. Dlouhá léta musely státy udržovat 50 % svých devizových rezerv na kontech francouzského ministerstva financí, plus dalších 20 % jako finanční závazky. Africké státy tak v rámci svých hranic disponovaly pouze 30 % vlastních rezerv. [26] Jako největší překážka se jeví fixní kurz navázaný na euro, který africkým státům znemožňuje vést nezávislou měnovou politiku. Tyto země tak ztrácejí klíčové nástroje, jako je určování úrokových sazeb nebo přizpůsobování hodnoty měny realitě na domácím trhu. Pevný směnný kurz navíc stimuluje odliv kapitálu do zahraničí, převážně do Francie, brzdí možnost industrializace a omezuje přístup k úvěrům. Jedenáct ze 14 států CFA je OSN považováno za „nejméně rozvinuté“ a subsaharské členské země se nacházejí na spodku Indexu lidského rozvoje OSN. [26] V roce 2019 přišla reforma, která byla díky plánovanému zavedení nové měny „Eco“ prezentována jako historický krok, ale ve finále přinesla jen kosmetické úpravy. Ačkoliv Francie opustí správní radu Centrální banky západoafrických států, Eco zůstane pevně navázáno na euro, což africkým státům nadále znemožní měnovou autonomii. Paříž také přestane uchovávat 50 % devizových rezerv, ale zůstane ručitelem měny, čímž si udrží vliv a zároveň se zbaví odpovědnosti za případné finanční krize, které nově ponese IMF. [26]
Budoucnost Françafrique
Francie se snaží konec své vojenské přítomnosti v Africe prezentovat nikoliv jako porážku, ale jako řízenou transformaci a revizi vzájemných vztahů. Francouzský generál Pascal Ianni, velitel francouzských sil v Africe, popsal stažení vlastních vojsk ze Senegalu jako novou fázi vojenských vztahů. [9] Z ostatních vyjádření je však patrné, že Paříž ztrátu vojenského vlivu ve svých bývalých koloniích nese těžce. Asi nejkontroverznější moment nastal na tiskové konferenci prezidenta Emmanuela Macrona v lednu 2025, tedy pár dní poté, co Pobřeží slonoviny vyzvalo Francouze k odchodu. Šéf Elysejského paláce ve značně emotivním projevu uvedl, že nebýt francouzské armády, žádná ze zemí v oblasti Sahelu by dnes nebyla suverénní [27] „Myslím, že někdo zapomněl poděkovat. To nevadí, časem to přijde,“ dodal. Zároveň pak poznamenal: „Nevděčnost, jak dobře vím, je nemoc, která se na člověka nepřenáší.“. [27]
Budoucnost francouzské přítomnosti ve svých bývalých koloniích tak prozatím zůstává nejasná. Opětovné vyslání ozbrojených sil v regionu je v současnosti vyloučeno a další možné obranné spolupráce budou postaveny spíše na výcviku a technické podpoře [28]. S měnící se situací v zemích Francafrique se však pro Paříž otevírají nové příležitosti. Expanze je viditelná v anglofonních afrických státech, kde francouzská neokoloniální image nenese takovou zátěž. V roce 2024 Paříž uzavřela dvě velké dohody s Nigérií zaměřené na spolupráci v oblasti rozvoje infrastruktury, nerostných surovin a zdravotnictví. Nigerijští představitelé také naznačili záměr posílit spolupráci s Francií v bezpečnostních otázkách, zejména v boji proti terorismu. V květnu 2026 pak Keňa jako první anglofonní africká země hostila summit Francie–Afrika. [29]
Na přelomu let 2024 a 2025 jsme byli svědky ústupu francouzských vojsk ze států, které platily za nejbližší spojence Paříže v regionu. Pro Francii to znamenalo další redukci jejího vlivu v bývalých koloniích, která následovala jen několik let po vynuceném ukončení vojenských misí ve státech ovládaných juntou. Jak však bylo v textu zdůrazněno, tato změna neznamená úplný odchod Francie z Afriky, ale spíše transformaci vzájemných vztahů v reakci na současnou geopolitickou realitu na africkém kontinentu. Ačkoliv historické mocenské struktury ztrácejí na významu a Francie v regionu čelí rostoucí konkurenci jiných mocností, pokračující spolupráce se státy jako Senegal, Pobřeží slonoviny nebo Čad je ukazatelem přetrvávajícího vlivu. Francie tak bude na africkém kontinentu hrát sice méně dominantní, ale i nadále důležitou roli i v dohledné budoucnosti.
Editor článku: Veronika Zwiefelhofer Čáslavová
Titulní obrázek – zdroj: Wikimedia Commons
Zdroje
[1] Angyal, Á. (2025a). The presence of the French military in the Sahel: A lasting commitment or a distant fantasy? Global Affairs, Universidad de Navarra. Retrieved from https://www.unav.edu/web/global-affairs/the-presence-of-the-french-military-in-the-sahel-lasting-commitment-or-distant-fantasy
[2] Beloff, J. R. (2024). How France’s lack of a strategy in West Africa indirectly led to the coups d’états. Military Strategy Magazine, 9(2), 20–26. https://doi.org/10.64148/msm.v9i2.3
[3] Vo, S. (2025). Junta rule in the Sahel: Decolonization and destabilization. Harvard International Review. Retrieved from https://hir.harvard.edu/junta-rule-sahel/
[4] Jonah, A. (2025, January 2). ‚Time to move on‘: France faces gradual decline of influence in Africa. France 24. Retrieved from https://www.france24.com/en/africa/20250102-france-faces-gradual-decline-of-influence-in-africa
[5] Meyer, A. (2025, January). The end of Françafrique: A second decolonisation wave in Africa (Trendreport 3). Austrian Institute for International Affairs (oiip). Retrieved from https://www.oiip.ac.at/en/publications/the-end-of-francafrique-a-second-decolonisation-wave-in-africa/
[6] Lawal, S. (2025, January 3). Frexit: Why Ivory Coast is joining African campaign to expel French troops. Al Jazeera. Retrieved from https://www.aljazeera.com/news/2025/1/3/frexit-why-ivory-coast-is-joining-african-campaign-to-expel-french-troops
[7] Walker, N. (2024, April 30). Senegal: 2024 presidential election (Research Briefing CBP-9990). House of Commons Library. Retrieved from https://commonslibrary.parliament.uk/research-briefings/cbp-9990/
[8] France 24. (2024, March 22). Senegal’s presidential election: A look at the four main candidates. France 24. Retrieved from https://www.france24.com/en/africa/20240322-senegal-s-presidential-election-a-look-at-the-four-main-candidates
[9] Reynier, V., & Blackburn, G. (2025, July 17). France withdraws from Senegal, ending military presence in West Africa. Euronews. Retrieved from https://www.euronews.com/2025/07/17/france-withdraws-troops-from-senegal-ending-military-presence-in-west-africa
[10] Bryant, L. (2024, April 2). As Senegal’s Faye takes office, France watches closely. VOA News. Retrieved from https://www.voanews.com/a/as-senegal-s-faye-takes-office-france-watches-closely-/7553276.html
[11] Olumba, E. E., & Nwosu, B. (2024, December 11). Chad’s break with France: Why it happened and what it means for power dynamics in the Sahel region. The Conversation. Retrieved from https://theconversation.com/chads-break-with-france-why-it-happened-and-what-it-means-for-power-dynamics-in-the-sahel-region-245429
[12] Al Jazeera. (2024, November 29). Chad ends military cooperation with France. Al Jazeera. Retrieved from https://www.aljazeera.com/news/2024/11/29/chad-ends-military-cooperation-with-france
[13] Yochai, J. (2025, July 23). The Sahel is pivoting toward Turkey: Here’s what that means for Washington. Atlantic Council. Retrieved from https://www.atlanticcouncil.org/blogs/africasource/the-sahel-is-pivoting-toward-turkey-heres-what-that-means-for-washington/
[14] Donelli, F. (2025, March 1). From Paris to Ankara, Moscow and Budapest: Chad’s search for new partnerships. Orion Policy Institute. Retrieved from https://orionpolicy.org/from-paris-to-ankara-moscow-and-budapest-chads-search-for-new-partnerships/
[15] Lawal, S. (2024, October 23). Why is Hungary’s Orban sending soldiers to Chad? Al Jazeera. Retrieved from https://www.aljazeera.com/news/2024/10/23/why-is-hungarys-orban-sending-soldiers-to-chad
[16] Abdul, K. (2025, February). Turkey takes control of Abeche military base in Chad. Military Africa. Retrieved from https://www.military.africa/2025/02/turkey-takes-control-of-abeche-military-base-in-chad/
[17] Pragacz, A. (2026, March 20). As France exits, Russia moves to shape Chad’s story. Disinfo Africa. Retrieved from https://disinfo.africa/as-france-exits-russia-moves-to-shape-chads-story-5fc098c2f758
[18] Nogueira Pinto, T. (2025, August 1). Ivory Coast: From Paris to Petrobras. GIS Reports. Retrieved from https://www.gisreportsonline.com/r/ivory-coast-france/
[19] Chafer, T. (2007). Education and political socialisation of a national-colonial political elite in French West Africa, 1936–47. The Journal of Imperial and Commonwealth History, 35(3), 437–458. https://doi.org/10.1080/03086530701523448
[20] Pigeaud, F., & Sylla, N. S. (2024). The Revolt Against Françafrique: What Is Behind the “Anti-French” Sentiment? Agrarian South: Journal of Political Economy, 13(2), 218-237.
[21] APA News. (2026, January 12). France fights to save fading trade footprints in Africa. APA News. Retrieved from https://apanews.net/france-fights-to-save-fading-trade-footprints-in-africa/
[22] Cantoni, R., Llavero-Pasquina, M., Apostolopoulou, E., Gerber, J.-F., Bond, P., & Martinez-Alier, J. (2025). From Françafrique to Chinafrica? Ecologically unequal exchange, neocolonialism, and environmental conflicts in Africa. World Development, 191, 107015. https://doi.org/10.1016/j.worlddev.2025.107015
[23] Ondriaš, J., Palinchak, M., & Brenzovych, K. (2024). The economic influence of France in West and Central Africa. Baltic Journal of Economic Studies, 10(5), 40–52. https://doi.org/10.30525/2256-0742/2024-10-5-40-52
[24] Lawal, S. (2025, January 31). With France’s military influence in Africa gone, can it rely on soft power? Al Jazeera. Retrieved from https://www.aljazeera.com/features/2025/1/31/with-frances-military-influence-in-africa-gone-can-it-rely-on-soft-power
[25] Er, C. (2024, December 11). Closing doors: The decline of French influence in Africa. Daily Sabah. Retrieved from https://www.dailysabah.com/opinion/op-ed/closing-doors-the-decline-of-french-influence-in-africa
[26] King, I. (2022, March 18). True sovereignty? The CFA franc and French influence in West and Central Africa. Harvard International Review. Retrieved from https://hir.harvard.edu/true-sovereignty-the-cfa-franc-and-french-influence-in-west-and-central-africa/
[27] Princewill, N. (2025, January 7). Macron’s claim that Africans failed to say ‚thank you‘ for French military aid sparks outrage. CNN. Retrieved from https://edition.cnn.com/2025/01/07/africa/macron-africa-comments-spark-outrage-intl/index.html
[28] Ali, R. (2025, February 20). Colonizer to outcast: What next for France in Africa? Anadolu Agency. Retrieved from https://www.aa.com.tr/en/africa/colonizer-to-outcast-what-next-for-france-in-africa/3488280
[29] Pheneger, M. (2025, August 15). Has the sun finally set on Françafrique? Geopolitical Monitor. https://www.geopoliticalmonitor.com/has-the-sun-finally-set-on-francafrique/
