Mírové operace OSN zaznamenaly s koncem bipolární konfrontace zásadní proměnu. Došlo k jejich kvantitativní i kvalitativní transformaci a postupně se staly hlavním nástrojem mezinárodního společenství k zajišťování míru a bezpečnosti ve světě. Jejich mnohdy otázná úspěšnost a vážná pochybení během některých konflitů 90. let (Rwanda, Balkán) ale vedly na přelomu nového tisíciletí ke snaze o reformu. Jednou z nastolených otázek byl problém, zda má OSN mít své vlastní zpravodajské kapacity. Cílem následujícího textu je prozkoumat a zhodnotit vývoj těchto kapacit v období tzv. revitalizace, tedy po roce 1999. Úvodem budou představeny základní termíny a koncepty a následně bude prozkoumána institucionální podoba zpravodajských kapacit OSN na strategické, operační a taktické úrovni. V závěru je pak zhodnoceno dosavadní fungování těchto kapacit.

1. Úvod

Konec bipolární konfrontace přinesl výrazné změny v mezinárodním bezpečnostním prostředí. Organizace spojených národů (OSN) a její Rada bezpečnosti byla odblokována a OSN vstoupila do periody dříve nemyslitelného aktivismu. Především v první polovině devadesátých let došlo k masivnímu nárůstu počtu mírových misí (Urbanovská 2010; Bureš 2007). Zároveň se změnila povaha těchto misí; setkáváme se s komplexnějšími operacemi, jež mají na rozdíl od předchozího monitorování příměří plnit širší spektrum úkolů spojených s budováním míru. Současně se objevují první vážná pochybení, například nezabránění genocidy ve Rwandě v roce 1994. Po roce 2000 se hovoří o rozsáhlých reformách a zvýšení akceschopnosti organizace; toto období následuje tzv. druhá perioda aktivismu zhruba od roku 2006, kdy počet jednotek OSN v poli opět převyšuje padesát tisíc (Chesterman 2006).

Jeden ze směrů debat o reformě a akceschopnosti OSN se zaobírá kontroverzní, ale zároveň stále palčivější otázkou: Má mít OSN své vlastní zpravodajské kapacity? OSN byla tradičně skeptická a stavěla se odmítavě k samotnému slovu „zpravodajství“. Argumenty proti citovaly zejména úkol OSN být nestranným pozorovatelem, který nemůže narušit svou kredibilitu mediátora „špionáží“, jež by mohla sloužit zájmům zainteresovaných států (Dorn 2010). Nicméně realita komplexnosti operací, transformace ozbrojených konfliktů a rostoucí odpovědnost také vůči ochraně vlastního personálu postupně donutily OSN vytvořit jisté zpravodajské kapacity. Předložená práce si klade za úkol prozkoumat a zhodnotit fungování těchto kapacit v tzv. revitalizaci po roce 1999, tj. v době po reformních snahách odstartovaných zejména Brahimiho zprávou z roku 2001 (Bureš 2007).

Výzkumná otázka byla stanovena následovně: Jaké jsou a jak fungují zpravodajské kapacity OSN při podpoře mírových operací v období tzv. revitalizace, po roce 1999? V první řadě představíme základní terminologii a konceptuální rámce, ve kterých se budeme pohybovat. Následně se zaměříme na institucionální podobu zpravodajských kapacit pro podporu mírových operací na strategické, operační a taktické úrovni. Závěrem pak zhodnotíme jejich celkové fungování na příslušných úrovních při podpoře mírových operací OSN.

2. Terminologie a konceptuální rámec

2. 1 Mírové operace OSN

Mírové operace[1] nemají svou definici v Chartě OSN, protože se s jejich existencí v roce 1945 vůbec nepočítalo (Bureš 2007). Vychází ale z kapitol VI a VII Charty OSN „Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných“ (Charta OSN 1945). Postupně se staly jedním z klíčových nástrojů k zajištění míru a stability, ačkoliv jejich úspěšnost byla mnohdy diskutabilní. Díky svým pevným, ač nepsaným pravidlům a akceptací v mezinárodním systému, bývají považovány za tzv. mezinárodní režimy (Waisová 2008).

Obecně zaznamenáváme celkem tři generace operací na udržení míru, přičemž každá další chápala mandát, povinnosti a práva šířeji a extenzivněji (Urbanovská 2010). Mise se stávají komplexnější a zahrnují i další úkoly včetně postkonfliktní rekonstrukce, budování politických institucí apod. (srv. UN 2008). Ve třetí generaci se již setkáváme s konceptem „vynucení míru“, kdy mandát umožňuje mír nastolit „násilně“, tedy vlastními ofenzivními operacemi (Bureš 2007).

2. 2 Zpravodajství a zpravodajství v mírových operacích

Zpravodajskou činnost, neboli „zpravodajství“, můžeme definovat jako: „(…) záměrnou lidskou činnost, která spočívá v utajovaném získávání a zpracovávání cizích utajovaných informací.“ (Zeman 2008: 2) Mohli bychom namítnout, že podstatná část zpravodajských informací v OSN pochází z analýzy různých otevřených zdrojů (tzv. OSINT), nicméně jejich zpracování je přesto utajené. Zpravodajství v mírových operacích je v této práci definováno jako: „(…) zpravodajská podpora multilaterálním mírovým operacím, prováděným uvnitř rámce mezinárodních institucí.“ (Ravndal 2009: 18); tedy v našem případě v rámci mírových operací OSN.

2. 3 Úrovně zpravodajství v mírových operacích

Americký manuál Joint Intelligence z roku 2007 uvažuje nad třemi úrovněmi zpravodajství, a sice strategickou, operační a taktickou (Joint Publications 2007). Tyto úrovně jsou odvozeny od třech tradičních úrovní válčiště (srv. Galatík – Krásný – Zetochaeds 2008). Je přitom zdůrazňováno, že „zpravodajský servis“ musí být poskytován příslušným zákazníkům na každé úrovni.

Nejvyšší, strategická úroveň, má poskytovat informace zejména pro potřeby vytváření a naplňování dlouhodobých strategických cílů, monitorovat strategické (mezinárodní) prostředí, případně predikovat jeho změny (Joint Publications 2007). V kontextu mírových operací se jedná o informace týkající se změn celkového prostředí (rozuměj ekonomické, sociální, politické apod.), které mají vliv na probíhající operace. Na této úrovni se tak mají produkovat především podklady k utváření dlouhodobých strategií budování míru či predikcí dalšího vývoje atp. (Ravndal 2009; Bram 2006). Dle Steeleho (2003) má strategické zpravodajství OSN tři úkoly. Za prvé se jedná o včasné varování, které má včas a adekvátně rozhodnout, kde a jakým způsobem intervenovat (srv. Zenko – Friedman 2011). Za druhé, plánování misí, které má podpořit rychlé a efektivní naplánování misí a jejích strategických cílů. A nakonec strategická podpora misí, která má evaluovat naplňování cílů, zhodnotit efektivitu, koordinaci atp.

Druhá, operační úroveň zpravodajství, se pak soustředí na schopnosti a kapacity protivníka, monitorování událostí s operačním dosahem a podporu plánování dalších akcí v souladu s danými cíli (Joint Publications 2007). V případě mírových misí se jedná obvykle o sběr a analýzu informací v místě operace o nepříteli, prostředí atd. Následně jsou tyto informace zpracovány a posílány na velitelství mise a odtamtud dále příslušným zákazníkům, buď na strategickou úroveň či na nižší úroveň, taktickou (Ravndal 2009; srv. Bram 2006). Pracují obvykle v krátkém časovém rámci, přičemž se snaží odhadnout směřování a vývoj mise.

Poslední, taktická úroveň, se pak dotýká přímo nejnižší úrovně válčiště, tj. úrovně jednotek a provádění konkrétních úkolů. Jedná se tedy o přímé hodnocení nepřítele a jeho schopností (Joint Publications 2007). Taktická úroveň se tradičně prolíná velice úzce s operační, a není možné je od sebe oddělit a uvažovat o nich samostatně (srv. Galatík – Krásný – Zetochaeds. 2008). Podle Smitha (1994) je jedním z klíčových úkolů v mírových operacích na taktické úrovni zhodnotit strany konfliktu z hlediska jejich případných schopností ohrozit mandát mise i samotnou bezpečnost personálu. Zároveň se jedná o přímé dohlížení na specifické úkoly, například odzbrojování, dodržování embarga na dovoz zbraní, potírání kriminální činnosti a další (srv. Dorn2007).

3. Strategická úroveň zpravodajství v mírových operacích OSN

S rostoucí odpovědností po skončení studenoválečné konfrontace postupně přichází debaty o potřebě vytvořit vlastní zpravodajské kapacity na strategické úrovni (Chesterman 2006). V průběhu devadesátých let ale zaznamenáváme značnou ambivalenci k vytvoření takovýchto kapacit. Vzpomeňme například Kancelář pro výzkum a sběr informací (ORCI), která, ač fungovala striktně jako OSINT-pracoviště monitorující denní tisk, byla po několika letech zrušena (Dorn 2010).

Snahy o vytvoření zpravodajských kapacit na strategické úrovni v devadesátých letech tedy ustrnuly na mrtvém bodě – vzniklé instituce byly buď prakticky nefunkční, nebo byly záhy zrušeny (Ravndal 2009).  S reformními snahami na počátku tisíciletí ale přichází opět požadavek na vytvoření strategických kapacit, přičemž jeden z hlavních argumentů je vyhnout se dalším fiaskům typu Rwanda v roce 1994 či balkánské války. Volá se po vytvoření strategické kapacity nejen pro plnění úkolů „včasného varování“, ale i strategického plánování misí. Podle Brahimiho zprávy z roku 2000 jsou navíc mise mnohem robustnější a závazky komplexnější, na co je potřeba reagovat přijetím odpovídajícího „integrovaného přístupu“[2].

V letech 2000 a 2001 zde byl dokonce dvojí pokus vytvořit při Situačním centru v DPKO (Oddělení operací na udržení míru) tzv. Sekretariát pro informační a strategickou analýzu (EISAS). Podle Brahimiho zprávy se počítalo s tím, že by mimo jiné tvořil funkci včasného varování, plánování misí a analyzoval tok informací plynoucí z misí (UN 2000). Opět ale převládla „nechuť a nedůvěra“ ve vytvoření zpravodajských kapacit OSN a návrh byl smeten ze stolu jako nežádoucí „CIA pro OSN“ (Chesterman 2006).

Poté se dostáváme ve vývoji institucionálního ukotvení strategických zpravodajských kapacit k určitému paradoxu. Dokumenty OSN a její reformní snahy směřují k integrovanému přístupu (srv. UN 2008), který má účinně spojovat civilní a vojenskou složku dohromady a překonat tak tradičně problematický vztah civilisté-vojáci (např. Janowitz 1960).

Přesto se ale nadále setkáváme na strategické úrovni u nově vytvořených zpravodajských kapacit s jejich rozdělením na jednu civilní a jednu vojenskou entitu (viz následující podkapitoly). To mimo jiné ukazuje i na jisté (záměrné?) přehlížení budování nejen papírově[3], ale i reálně funkčních kapacit na nejvyšší úrovni.

3. 1 „Vojenské“ kapacity

Dalším počinem v této oblasti (byť se týkal pouze mise v Libanonu) byla Strategická vojenská buňka (SMC) při Kanceláři vojenských záležitostí v DPKO působící od roku 2006. Konkrétní neúspěchy v naplňování mandátu mise v Libanonu a jejích cílů vedly k ustanovení této entity, která pak měla za úkol na strategické úrovni dále směřovat celkové snažení; dlužno podotknout, že působení bylo vnímáno jako úspěšné (Ravndal 2009; srv. Hatto 2009). Úspěch tohoto spíše „vojenského uskupení“ dále vedl k návrhu vytvoření podobných zpravodajských kapacit na strategické úrovni pro každou misi. Nicméně tento návrh, který měl vytvořit tzv. Vojenské služby informační analýzy (MIAS), byl nakonec v roce 2008 zavržen (Ravndal 2009). Opět se dostáváme k odmítání ustavení čehokoliv, co by připomínalo regulární zpravodajskou službu („service“) v rámci OSN (ačkoliv by navrhované entity v žádném případě něco takového nebyly). Podle řady zpráv se částečně i díky slovu „služba“ v názvu od návrhu upustilo po ostré kritice některých států[4] (Norheim-Martinsen – Ravndal 2011).

Poté se situace do jisté míry proměnila a členské státy OSN postupně přistupují na vytvoření jistých zpravodajských kapacit na strategické úrovni (srv. Norheim-Martinsen – Ranvdal 2011). Podle Norheima-Martinsena a Ravndala (2011: 459) to mohlo být zapříčiněno i „(…) uvědoměním si, že typ zpravodajství, který je potřebný v současných mírových operacích je ve své podstatě odlišný od tradičního vojenského zpravodajství a tento typ nepředstavuje nutně ohrožení jejich bezpečnosti.“ Podle našeho názoru toto přesvědčení (částečně i oprávněné) stále spíše převládá nad urgencí požadavků na vytvoření zpravodajských kapacit. Právě proto na strategické úrovni nalezneme vojensko-civilní dualitu a omezené skutečné plnění stanovených úkolů těchto entit oproti oficiálním prohlášením (srv. Ranvdal 2009; Norheim-Martinsem – Ranvdal 2011).

V roce 2009 byl ustanoven tzv. A-Team (Assessment Team), jehož úkoly jsou„(…) vytvářet strategické analýzy vojenských informací, podle všeho jdoucí nad rámec schopností mise předvídat hrozby.“ Analýzy „(…) mají být založeny na data-miningu otevřených zdrojů, shromažďování informací z misí a také externích zdrojů, jako výzkumné instituce, média, NGO.“ (Norheim-Martinsen – Ravndal 2011: 460) Stejní autoři ovšem dodávají, že podle jejich výzkumu je konkrétní činnost A-Teamu nejasná a nemá zatím znatelný dopad na akce DPKO.

3. 2 „Civilní“ kapacity

V rámci civilních kapacit nejdříve fungovala Jednotka pro informace a výzkum (I&R Unit) a to v letech1993 až 1999 krátce po vzniku Situačního centra v rámci  DPKO. Nicméně nakonec byla zrušena mimo jiné díky kvůli argumentu, že slouží jako nástroj pro manipulaci ze strany mocností (srv. Dorn 2005). Až v roce 2007 pak byla ustavena Jednotka po výzkum a liaison (R&L Unit).

Deklarovaná role této instituce byla zprvu poměrně nejasná a ambiciózní: „Jednotka hodnotí bezpečnostní vývoj systematickým sledováním incidentů a trendů (…) Jednotka připravuje specializované produkty, jako studie zemí (…) K tomu (…) vybírá, hodnotí informace z interní komunikace, mediálních zdrojů a dalších otevřených zdrojů.“ (UN 2013) R&L Unit vznikla také jako strategická podpora pro JMAC – Společná analytická centra misí (viz další kapitola) na operační/taktické úrovni ustanovené v roce 2006. Z vydaných směrnic je patrná snaha více integrovat a standardizovat tok informací z operační úrovně (JMAC) na strategickou (R&L Unit) a ideálně i naopak v podobě zadávání „požadavků“ (tzv. snaha o integraci zpravodajství). Ravndal (2009) pak na základě rozhovorů se zaměstnanci zdůraznil právě úkoly spojené se sběrem informací od jednotlivých JMAC a jejich „syntetizaci“ a předávání příslušným zákazníkům (většinou manažerům na vyšších úrovních). Funguje tedy jako hlavní kanál informací z operační úrovně. Nicméně skutečná implementace daných úkolů a fungování je odlišná. Už vzhledem k počtu zaměstnanců (4 osoby!) nelze očekávat plnění ambiciózních úkolů. Podle Nordheima-Martinsena a Ravndala (2011) je tak činnost R&L Unit zatím více než limitovaná a dopad minimální.

4. Operační a taktická úroveň zpravodajství v mírových operacích OSN

Ačkoliv pevné standardní institucionální zakotvení zpravodajských kapacit v mírových operacích chybí až do roku 2006, paradoxně se zpravodajské kapacity v různých misích vyvíjely (ač tak nenazývány) v porovnání se strategickou úrovní stále více již od devadesátých let a částečně i dříve (srv. Smith 1994; Dorn 2005, 2010). Autoři se vesměs shodují na tom, že v rámci mírových misí v podstatě již existovalo taktické zpravodajství. S proměnou a rozšiřováním mandátu a zvýšením robustností misí (tedy přechodem z misí první generace na mise generace druhé a postupně i třetí) přichází stále větší požadavky na přesné taktické i operační zpravodajství (Ramjóue 2011; srv. Dorn 2010). Podle Dorna (2007) svou roli hraje nejen podoba mandátu misí, ale také technologický pokrok (IMINT, TECHINT, SIGINT…), jež umožňuje sbírat levně kvanta informací i dalšími prostředky než primárně za pomocí HUMINTu. Tento masivní nárůst množství informací také klade vyšší nároky na jejich adekvátní zpracování.

Shetler-Jones (2008) hovoří o třech základních okruzích požadavků na zpravodajství v mírových misích. Proměny operací pak v souladu s těmito požadavky vedly k pokusům o institucionalizaci roztříštěných a mnohdy nestandardně existujících zpravodajských kapacit. První požadavek je zajistit „informační servis“ příslušné misi, směřovat její působení, monitorovat a analyzovat prostředí. Roztříštěné a neintegrované zpravodajské kapacity často formované i ad hoc a bez příslušné kontinuity zkrátka nedokázaly účinně podporovat rozsáhlejší mise (srv. Chesterman 2006; Díaz 2007).

Druhým klíčovým požadavkem je zajistit bezpečí personálu OSN, ale i místního obyvatelstva (tento vyzdvihuje i Dorn 2007). Mandát misí se totiž nadále rozšiřoval mj. o dohlížení na odzbrojování, embarga atd., což se stávalo s rostoucím zapojením rozličných nestátních aktérů v konfliktech ještě náročnějším (srv. Urbanovská 2010). K úspěšné ochraně obyvatel i personálu je nutné mít přehled o situaci a být schopen předpovídat například plánované ofenzívy nebo intence příslušných aktérů. K tomu je pochopitelně nezbytné mít příslušné entity schopné integrovaně produkovat analýzy a případně je posílat na vyšší úroveň.

Za třetí je tu požadavek na vytvoření zpravodajských kapacit, které svými produkty napomohou k větší koherenci a lepšímu strategickému řízení mírových misí. S příslušným „zpravodajským servisem“ bude možné lépe z vyšší úrovně rozhodovat o misích, naplňovat jejich cíle. Tyto požadavky jdou vlastně ruku v ruce s tzv. „comprehensive approach“ (Kaspersen – Sending 2008) a doktrínou integrovaných mírových misí (UN 2008), jež volají po reformě a sjednocení snažení na všech úrovních. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry se daří tvořit „integrovaný zpravodajských produkt“ na každé příslušné úrovni za spolupráce všech aktérů (Ramjóue 2011). Podle Norheima-Martinsen a Ravndala (2011) se stále objevují problémy integrace zpravodajských kapacit na operační úrovni. Tyto výše zmíněné požadavky společně s proměnami mírových misí vedly ke snaze na operační úrovni více integrovat zpravodajskou činnost (také mezi vojenskými a civilními složkami mise). Institucionálním výstupem potom byla tzv. Společná analytická centra mise (JMAC).

4. 1 Společná analytická centra mise (JMAC)

Společná analytická centra misí se v roce 2006 stala povinně zřizovanými institucemi na operační úrovni v každé misi (Ranvdal 2009). V roce 2010 došlo na základě zkušeností s fungováním JMAC k upuštění od praxe zřizovat tuto entitu v každé misi. Ukázalo se totiž, že v menších misích plnících omezenější spektrum úkolů to nebylo třeba. Zavádí se proto nově kvalitativní kritéria pro jejich zřízení (Ramjóue 2011). Například „(…) existence robustního vojenského mandátu, programů odzbrojování a reintegrace, přítomnost nepřátelských mezinárodních sil a existence regionálního konfliktu.“ (Ramjóue 2011: 471) Oficiálními úkoly podle doktrín OSN pro JMAC mají být poskytovat „(…) kapacity sbírat a syntetizovat informace ze všech zdrojů a produkovat střednědobé a dlouhodobé integrované analýzy.“ Mají „(…) zlepšit porozumění problémům a trendům a jejich implikací a potenciálnímu vývoj (…). Analytický produkt JMACů má poskytnout podklady pro rozšířené plánování mise a rozhodování.“ (Ramjóue 2011: 471)

Nejčastěji vyzdvihovanou předností JMAC je fakt, že se jedná o jednu z mála institucí OSN, kde fyzicky na jednom místě spolupracuje vojenský a civilní personál. Na operační úrovni se tedy realizuje integrovaný přístup ke zpravodajství a k misím, který má vést k jednotě celkového snažení (Nordheim-Martinsem – Ravndal 2011). Otázkou je, do jaké míry tato civilně-vojenská spolupráce funguje. Podle Ramjóue (2011) ve většině JMACů funguje poměrně dobře a je přínosná (srv. Dorn 2010). Nicméně zároveň dodává, že někdy je problematické ustavení standardní spolupráce s dalšími týmy v rámci mise, resp. tedy se „zdroji informací“ (např. vojenské či policejní týmy, civilní týmy). Shetler-Jones (2008) tvrdí, že potenciál pro tvoření skutečného integrovaného zpravodajského produktu není většinou naplno využit, zároveň dodává, že JMAC neposkytují adekvátní podporu pro strategickou úroveň.

I v případě JMAC objevujeme velký kontrast mezi deklarovanými úkoly, spektrem činností a jejich reálným naplňováním. Ohlasy na fungování jsou rozporuplné a podle výzkumníků záleží na personálu a především na jeho vedení, které v rámci daného JMAC působí (Dorn 2010; Norheim-Martinsen – Ravndal 2009). Najdeme příklady vynikajícího fungování JMAC v rámci mise na Haiti (MINUSTAH), kdy se mimo jiné díky tomuto přístupu podařilo integrovat zpravodajské kapacity a přetavit je ve skutečnou podporu v boji například proti gangům (viz Dorn 2009). Shetler-Jones (2008) naopak kontruje tím, že potenciál JMAC není plně využitý, a že je třeba lépe zapracovat na jeho pozici a vymezení úkolů, které je příliš vágní a široké. Podle výzkumu Melanie Ramjóué (2011) záleží nejen na kvalitě personálu, ale také na úspěchu „donucení“ vojenské a civilní složky JMAC k plné spolupráci. Na odlišnou úspěšnost fungování JMAC v misích upozorňuje ve svém výzkumu i Ravndal (2009) a později i Norheim-Martinsen a Ranvdal (2011). Ramjoué (2011) také zmiňuje, že zpočátku úspěšnou implementaci doktríny zavedení JMAC brzdila i určitá nechuť a odpor ze strany vyššího managementu misí.

Nicméně v celkovém hodnocení je třeba konstatovat, že zavedení JMAC a jejich činnost je komentováno víceméně pozitivně. Představuje významný nejen nominální, ale i skutečný posun v budování zpravodajských kapacit mírových misí OSN včetně posunu v adekvátním využití „informačního potenciálu“ na taktické a operační úrovni (srv. Dorn 2010).

4. 2 Taktická úroveň alias sběr v poli

Podle většiny autorů si OSN v už v průběhu devadesátých let vyvinula poměrně široké taktické zpravodajství (např. Ravndal 2009; Dorn 2007). Impulsem k tomu bylo mimo jiné mít přehled o situaci v konkrétních místech mise za účelem chránit vlastní personál. Podle Dorna (2010) má OSN v poli ve většině období nejvíce jednotek na světě hned po USA a ty mají obrovskou (mnohdy nevyužívanou) informační kapacitu. Taktické zpravodajství jednak užívají samotné rozmístěné vojenské jednotky, které mají vlastní analytiky, jednak civilní personál, jež má často široké vazby na místní obyvatelstvo. Existuje tedy množství kanálů, ze kterých potenciální zpravodajské informace plynou přímo z taktické úrovně. Úroveň této zpravodajské kapacity je uspokojivá, nicméně problém přichází v jejím zúročení na operační a dále strategické úrovni.

5. Zhodnocení fungování zpravodajských kapacit

V sledovaném období si OSN alespoň nominálně vyvinula instituce, jež mají zajišťovat a integrovat její zpravodajské kapacity. Tento proces je přímou odpovědí na změny v charakteru misí, které vycházejí z jejich robustnějších a komplexnějších mandátů. Jak podotýká Chesterman (2006: 154): „Tradiční averze vůči sbírání a využívání zpravodajských informací v mírových operacích se ukázala neudržitelná.“ Již předtím OSN fakticky měla kapacity a reálně sbírala zpravodajské informace a to zejména na taktické a částečně i operační úrovni. Díaz k tomu dodává„OSN se nemusí obávat zpravodajské práce, žádná dýka a plášť nejsou třeba, stačí pouze efektivní management informací, který mise OSN už stejně v každém případě sbírají.“ (Díaz 2007: 39)

V podstatě celý „zpravodajský systém“ OSN vykazuje větší či menší rozpor mezi reálným a nominálním fungováním zpravodajských institucí. Na strategické úrovni, ač existují entity, jež se mají věnovat strategickému zpravodajství (A-Team a R&L Unit) ve skutečnosti nefungují tak, jak je deklarováno v doktrínách a směrnicích. Jejich působnost je „na papíře“ ambiciózně stanovena a v podstatě by tak uspokojovala potřeby OSN v oblasti strategického zpravodajství. V realitě ale příliš dobře nefungují, mají nedostatečné kapacity, nejasné úkoly, čelí mnohdy nezájmu vyšších pozic, není poptávka po jejich „produktech“. Zároveň na strategické úrovni převládá nežádoucí dualita (v opozici tzv. integrovanému přístupu) mezi vojenskou (A-Team) a civilní entitou (R&L Unit).

R&L Unit vznikla jako podpora operační úrovně, tj. JMAC-ů. Nicméně paradoxně tok příslušných zpravodajských informací z operační na strategickou úroveň adekvátně nefunguje (např. Shetler-Jones 2008). Mnohdy na strategickou úroveň plyne „mix“ zpravodajství z taktické a operační úrovně bez relevance pro úroveň strategickou. Centrální úroveň je potom zahlcena nepřeberným množství informací, které ale už měly být na nižší úrovni analyzovány a odfiltrovány. Dalším problémem je omezené zadávání úkolů, požadavků na analyzování či sepsání zpráv z centrální úrovně. Nedostatek velení a řízení skromných zpravodajských kapacit je vnímáno poměrně negativně. Nacházíme se pak v situaci, kdy operační a taktická úroveň posílá na strategickou úroveň informace „automaticky“, jak uzná sama za vhodné a nemá prakticky žádné vedení. Otázkou ovšem zůstává, zda na strategické úrovni vůbec za stávajícího stavu věcí (například nedostatek personálu) vůbec existuje kapacita vlastní analýzu provádět, natož úkolovat nižší úroveň.

Na operační úrovni (JMAC) lze hodnotit snahu OSN vybudovat zpravodajské kapacity víceméně úspěšně. Týmy jsou multidisciplinární a sdružují na jednom místě vojenskou a civilní složku. Ovšem i tady existují určité výtky a kritiky vůči jejich fungování. Záleží hodně na personálu a konkrétním vedení daného JMAC (například když vojenští analytici mají odmítavější postoj ke spolupráci s civilními složkami, už je tu problém s koordinací a jednotou snažení). Nicméně podle většiny autorů lze vnímat působení JMAC jako úspěch v budování zpravodajských kapacit, jež mají produkovat integrované zpravodajské analýzy. Vytvořil se tak totiž potřebný mezistupeň mezi samotnou taktickou a strategickou úrovní.

Zpravodajské kapacity na taktické úrovni jsou ve většině rozsáhlejších a dlouhodobějších misí na dobré úrovni a nově častěji kombinují HUMINT s dalšími nástroji (jsou užívány senzory, kamerové systémy, satelitní sledování, vzdušný průzkum atd.). Právě tyto „košaté“ taktické zpravodajské kapacity jsou dále využívány na operační úrovni v JMAC. Mnohdy se ale i tady objevují problémy s úrovní spolupráce mezi jednotlivými týmy OSN a JMAC. Opět hodně záleží na personálních vazbách a ochotě lidí spolupracovat. Dále se ale neobjevují zprávy o koordinaci sběru dat a úkolování ze strany JMAC směrem dolů na taktickou úroveň.

6. Závěr

Předložená práce prozkoumala institucionální podobu zpravodajských kapacit k podpoře mírových operací OSN po roce 1999 a jejich vývoj. Zkoumali jsme institucionální podobu těchto kapacit na třech obvykle zmiňovaných úrovních zpravodajské činnosti – na taktické, operační a strategické. Následně jsme zhodnotili fungování těchto kapacit.

OSN se v odpověď na rostoucí komplexnost a robustnost mírových operací a zvyšující se šíří jejich mandátů snažila vyvinout, i přes dřívější odpor ke zpravodajství, jisté zpravodajské kapacity. Tyto kapacity mají fungovat na všech úrovních a mají vytvářet integrované zpravodajské produkty za přispění všech dostupných složek (tj. zejména se jedná o snahu integrovat vojenskou a civilní složku). Na strategické úrovni funguje v rámci DPKO od roku 2009 tzv. „Assessment Team“ (A-Team), který představuje vojenskou složku. Civilní složku pak reprezentuje od roku 2007 Jednotka pro výzkum a liaison (R&L Unit). Taktickou úroveň představují v misích od roku 2006 ustavovaná Společná analytická centra mise (JMAC). Integrují na jednom místě vojenskou i civilní složku a jsou vnímána vesměs jako pozitivní krok k integraci zpravodajských kapacit a překlenutí mezery mezi taktickou a strategickou rovinou. Na taktické rovině jsou kapacity sběru tradičně spíše na vyšší úrovni.

Během hodnocení fungování jednotlivých entit je patrný kontrast mezi deklarovanými úkoly a jejich skutečným plněním. Obvykle zpravodajské kapacity nefungují tak, jak je deklarováno. Problematická je i komunikace mezi jednotlivými úrovněmi – úkolování a koordinace celkového snažení shora dolů takřka neexistuje. Velice často kvalita činnosti závisí na personálu a jeho osobních vazbách na ostatní složky a týmy. Zatímco na strategické úrovni existují stále limity fungování, na úrovni operační jsou považovány JMAC jako pozitivní krok kupředu. Pozorujeme ovšem posun oproti předchozímu období, kdy se na jakékoliv zpravodajské kapacity OSN pohlíželo nevraživě. Byla akceptována potřeba těchto kapacit pro účinné vedení mírových operací a i přes překážky a nedostatky se začínají pomalu rozvíjet.

7. Seznam zkratek

A-Team – Assessment Team

CIA – Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency)

DPKO – Oddělení operací na udržení míru (Departement of Peacekeeping Operations)

EISAS – Sekretariát pro informační a strategickou analýzu (Information and Strategic Analysis Secretariat)

HUMINT – zpravodajství z lidských zdrojů (Human-source intelligence)

I&R Unit – Jednotka pro informace a výzkum (Infromation & Research Unit)

IMINT – obrazové zpravodajství (Imagery intelligence)

JMAC – (Joint Mission Analysis Center)

MIAS – Vojenská služba informační analýzy (Military Information Analysis Service)

MINUSTAH – Stabilizační mise OSN na Haiti (United Nations Stabilization Mission in Haiti)

NGO – nevládní organizace (non-governmental organisation)

ORCI – Kancelář pro výzkum a sběr informací (Office forResearch and the Collection of Information)

OSINT – zpravodajství z otevřených zdrojů (Open-source Intelligence)

OSN – Organizace spojených národů (United Nations)

R&L Unit – Jednotka pro výzkum a liaison (Research & Liaison Unit)

SIGINT – signální zpravodajství (Signals intelligence)

SMC – Strategické vojenská jednotka (Strategic Military Cell)

TECHINT – technické zpravodajství (Technical intelligence)

8. Seznam použitých zdrojů

Bram, Ch. (2006): The United Nations and Intelligence. Peace Operations Training Institute. on-line text, (cit. 2013-05-05). (http://cdn.peaceopstraining.org/theses/champagne.pdf).

Bureš, O. (2007): Operace na udržení míru OSN. Olomouce: Univerzita Palackého, Filozofické fakulta.

Díaz, G. (2007): Intelligence at the United Nations for Peace Operations. UNISCI DiscussionPapers No. 13, pp. 25-41. on-line text, (cit. 2013-05-02). (http://0-www.doaj.org.sapl.sat.lib.tx.us/doaj?func=fulltext&aId=201202).

Dorn, A. W. (2005): „Intelligenceat UN Headquarters? The Information and Research Unit and the Intervention in Eastern Zaire 1996.“ Intelligence and National Security, Vol. XX, No. 3, pp.440 – 465. on-line text, (cit. 2013-05-02).

Dorn, W. A. (2007): TOOLS OF THE TRADE? Monitoring and Surveillance Technologiesin UN Peacekeeping. External Study. on-lin text, (cit. 2013-05-02). (http://www.peacekeepingbestpractices.unlb.org/pbps/Library/ToolsOfTheTrade_DPKO_Dorn_10Sept2007.pdf).

Dorn, W. A. (2009): „Intelligence-led Peacekeeping: The United Nations Stabilization Mission in Haiti (MINUSTAH), 2006–07.“ Intelligence and National Security, Vol. XXIV, No. 6, pp. 805–835.

Dorn, W. A. (2010): „United Nations Peacekeeping Intelligence.“ In: Johnson, L. K. (ed.): The Oxford Handbook of National Security Intelligence. Oxford: Oxford University Press, pp. 275-295.

Galatík, V – Krásný, A. – Zetocha, K. (eds. 2008): Vojenská strategie. Praha: Ministerstvo obrany ČR.

Hatto, R. (2009): „UN Command and Control Capabilities: Lessons from UNIFIL’s Strategic Military Cell.“ International Peacekeeping  Vol. XVI, No. 2.

Charta OSN. 1945. on-line text, (cit. 2013-05-05). (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf).

Chesterman, S. (2006): „Does the UN have intelligence?.“Survival: Global Politics and Strategy, Vol. IIL, No. 3, pp. 149-164. on-line text, (cit. 2013-05-02). (http://dx.doi.org/10.1080/00396330600905445).

Janowitz, M. (1960): The professional soldier: a social and political portrait. Illinois: Free Press of Glencoe.

Joint Publication 2-0 (2007): Joint Intelligence. Joint. on-line text, (cit. 2013-05-02). (http://www.dtic.mil/doctrine/new_pubs/jp2_0.pdf).

Kaspersen, A. T. – Sending, J. O. (2005): The United Nations and  Civilian Crisis Management. Oslo.  on-line text, (cit. 2013-05-05). (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/CE704B4341533445C125733A00409987-UN%20and%20Civilian%20Crisis%20Management.pdf).

Norheim-Martinsen, P. M. – Ravndal, J. A. (2011): „Towards Intelligence-Driven Peace Operations? The Evolutionof UN and EU Intelligence Structures.“ International Peacekeeping, Vol. XVIII, No. 4.

Ramjoué, M. (2011): „Improving UN Intelligence through Civil–Military Collaboration: Lessons from the Joint Mission Analysis Centres.“ International Peacekeeping, Vol. XVIII, No. 4.

Ravndal, J. A. (2009): Developing Intelligence Capabilities in Support of UN Peace Operations. An Institutional Approach. Master’s Thesis. University of Oslo. on-line text, (cit. 2013-05-02). (https://www.duo.uio.no/bitstream/handle/10852/15037/Ravndalx-xMasterxThesis.pdf?sequence=1).

Shelter-Jones, P. (2008): „Intelligence in Integrated UN Peacekeeping Missions: The Joint Mission Analysis Centre.“ International Peacekeeping, Vol. XV, No. 4.

Smith, H. (1994) Intelligence and UN Peacekeeping. Survival, 36.

Steele, R. D. (2003):„PKI Leadership Digest.“ In: Jong, B. D. – Platje, W. -Steele, R. D. (eds.): Peacekeeping intelligence: emerging concepts for the future. Oakton: OSS International Press.

United Nations (2000): Comprehensive review of the whole question of peacekeeping operations in all their aspects (The Brahimi Report). A/55/305. New York: United Nations.

United Nations (2008): United Nations Peacekeeping Operations. Principles and Guidelines. on-line text, (cit. 2013-05-02). (http://pbpu.unlb.org/pbps/Library/Capstone_Doctrine_ENG.pdf).

United Nations. Research and Liaison Unit. 2013. (http://unterm.un.org/dgaacs/unterm.nsf/8fa942046ff7601c85256983007ca4d8/0c77409d1456a4dc852572c2004c21d2?OpenDocument).

Urbanovská, J. (2010): „Vliv bezpečnostního a politického prostředí na podobu mírových operací OSN a jejich principů.“ In: Smolík, J. – Šmíd, T. (eds.): Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: IIPS, pp. 183-200.

Waisová, Š (2008): Mezinárodní organizace a režimy. Plzeň: Aleš Čeněk.

Zeman, P. (2008): Co je to zpravodajství? Pokusy o definici pojmu a problémy překladu. on-line text, (cit. 2013-05-02). (http://www.absd.sk/co_je_zpravodajstvi).

Zenko, M. – Friedman, R. R. (2011) „UN Early Warning for Preventing Conflict.“ International Peacekeeping, Vol. XVIII, No. 1, pp. 21-37.

---