Bleskový hrom (Lightning Thunder) – tak se jmenuje vojenská operace, kterou v prosinci 2008 spustily vlády Ugandy, Demokratické republiky Kongo a autonomního jihosúdánského regionu ovládaného povstaleckou organizací SPLM/A. Jejím cílem je likvidace povstalecké organizace Boží armáda odporu (LRA) mystického vůdce Josepha Konyho. Jeho muži již po dvacet let rozsévají strach podél hranice Ugandy a Súdánu, přičemž jejich úmysly nebyly nikdy příliš zřejmé. Podle dostupných zdrojů […]

Autor: Mgr. Vladimír Vaďura, odborný asistent na katedře politologie Masarykovy univerzity, obor Bezpečnostní a strategická studia

Podle dostupných zdrojů se vůdce Kony považuje za proroka a mesiáše, je hluboce věřícím křesťanem s prvky tradičních animistických kultů, přičemž si ovšem Mojžíšovo učení vykládá velmi svérázně. Určujícím prvkem jejich počínání vždy byla značná krutost vůči civilnímu obyvatelstvu, a to i v kontextu jiných nestátních ozbrojených skupin subsaharského prostoru. Činnost LRA v severougandském prostoru však dlouhou dobu korelovala se zájmy súdánské vlády v čele s Omarem al-Bašírem, který chová k Ugandě krajně nepřátelský postoj (související především s využíváním vod Nilu), takže pokud se Konyho muži dostali v Ugandě do úzkých, nalezli za hranicemi v Súdánu vždy bezpečné útočiště.

To se však změnilo s ustavením autonomního regionu v jižním Súdánu, který čeká v roce 2011 referendum o úplné nezávislosti. Jihosúdánský autonomní parlament mohl jen těžko chovat k LRA podobnou míru shovívavosti, jakou jí projevovala Bašírova vláda v pět set kilometrů vzdáleném Chartúmu. Jelikož ani v Ugandě už nebylo možné nalézt bezpečný úkryt, rozhodla se Konyho armáda přesunout do v současnosti nejhůře kontrolované části afrického kontinentu – do východního Konga. V tomto regionu se tak objevil další hráč v dosud probíhající občanské válce, jejímiž aktéry byli dosud centrální vláda (sídlící pro změnu v tisíc kilometrů vzdálené Kinshase), povstalecká jednotka CNDP Laurenta Nkundy a zbytky lokálních milic Mai-Mai, které odmítly právě kvůli činnosti CNDP složit zbraně po předchozí občanské válce, která zachvátila celou zemi na přelomu tisíciletí.

Laurent Nkunda se profiluje v médiích jako ochránce menšinového etnika Tutsi, jehož přítomnost v zemi je do značné míry důsledkem emigračních vln ze sousední Ugandy a Rwandy v 60. a 70. letech. Častěji se ovšem hovoří o tom, že s oběma zeměmi jej váže jiné pouto – ilegální obchod s nerostnými surovinami, na něž je východní část Konga enormně bohatá. V obou zemích sedí nyní na prezidentských židlích jeho soukmenovci – v Ugandě vůdce povstaleckého hnutí z 80. let Yoweri Museveni (jemuž se podařilo svrhnout Idiho Amina), ve Rwandě Paul Kagame, bývalý vůdce RPF, jejichž vpád do země a úspěšný postup vyvolal v radikálních kruzích této země odvetu v podobě jednoho z nejbrutálnějších masakrů světové historie, při němž byl zabit během několika měsíců roku 1994 téměř milión Tutsiů. Obě země se staly především v letech 1998 – 2000 významnými vývozci surovin, jejichž ložiska se ve skutečnosti na jejich území nenacházejí – zlata, diamantů a především koltanu, vzácné směsi columbia (dřívější název pro niob) a tantalu, nepostradatelné v současném elektronickém průmyslu. Ani dnes zřejmě nebyly tyto „obchodní“ vazby zpřetrhány a Nkunda je tak často obviňován, že pod rouškou povstaleckého boje se věnuje především terorizování obyvatel a pašování nerostných surovin ze země.

CNDP však v podstatě nepřekáží nikomu s výjimkou samotného Konga; sousední Uganda a Rwanda mají z jeho činnosti údajně prospěch, ostatní země o něm víceméně nemusejí vědět. Demokratická republika Kongo se s ním potom není schopna vypořádat, slabá a špatně vycvičená armáda může být jen těžko soupeřem povstalcům, kteří jsou údajně vybaveni děly a minomety od spřátelených států. Naproti tomu LRA již svou brutalitou vyvolala hněv dvou států a jednoho autonomního území a už se v podstatě nemá kam uchýlit.

Operace Lightning Thunder je spoluprací tří zemí, které k sobě jinak chovají poměrně napjaté vztahy; Uganda je obviňována vládou Konga z podpory organizovaného pašování minerálů, sama pak obviňuje Súdán z podpory LRA. Rozhodně se také nedá říci, že by probíhala bez problémů; oproti původním slibům prezidenta Museveniho, že likvidace LRA bude „záležitostí týdnů“, se již začíná nebezpečně protahovat. Ugandským vojákům se v Kongu již podařilo zničit značnou část základen hnutí, nejvyšší vedení v čele s Konym však stále uniká a zanechává za sebou krvavou stopu v podobě vypálených vesnic, zohavených těl, odvlečených žen a dětí.

Proč se ugandským vojákům stále nedaří Konyho dopadnout? Na vině může být zkorumpovanost ozbrojených složek Ugandy a především Demokratické republiky Kongo. „Kony má své informátory všude, armáda není výjimkou,“ tvrdí profesor historie na univerzitě v Kampale Ndebesa Mwangushya. Ugandské opoziční strany již otevřeně volají po zastavení operace: „Vojáci by si měli uvědomit, že nemají šanci na úspěch a neplýtvat dále národními prostředky.“ Kritika se snáší jak na špatné naplánování operace, tak na nedostatečné vybavení a výcvik bojových jednotek.

Dalším problémem je samotná přítomnost ugandských vojáků v nejistém a krajně výbušném regionu východního Konga; po tutsijské skupině CNDP Laurenta Nkundy přibyl další tutsijský element, což zvyšuje obavy ostatních etnik a rozhodně nepřispívá k ochotě odzbrojit u Mai-Mai. Kromě toho opět vyvolává reminiscence na léta 1998 – 2000; ne nadarmo již Uganda čelila v tisku obvinění, že svou misi používá pouze jako zástěrku k pokračujícímu vytěžování konžských nerostných zdrojů. Vzpomínky na okupaci země ugandskými a rwandskými jednotkami pod vedením Laurenta Kabily jsou stále příliš živé.

V neposlední řadě je třeba upozornit na brutální následky invaze v podobě stovek mrtvých, které Konyho muži na útěku zabíjejí. Cena, za kterou ugandská vláda se svými spojenci živí naději na likvidaci LRA, se již od prosince 2008 vyšplhala ke 500 obětem; dalších cca 115.000 osob bylo nuceno opustit své domovy. Teror je pro Konyho muže jediným prostředkem, jak si zajistit poslušnost a spolupráci místních obyvatel; zároveň také vyvolává značný odpor vůči vedení této mise v Ugandě, jejíž obyvatelé se obávají návratu LRA na své původní území.

V této souvislosti stojí za zmínku i fakt, že násilnosti LRA se v posledních měsících stále častěji objevují i v jihosúdánské provincii; někteří již hovoří o tzv. „ztracené generaci“, tedy vybíjení všech obyvatel v mladém produktivním věku, což by mělo nedozírné demografické následky pro rodící se stát. Pokud je tento postup důsledkem cynické kalkulace vlády celého Súdánu s ohledem zlomit rodící se jihosúdánský stát, nelze než souhlasit s vydáním Omara al-Bašíra k Mezinárodnímu trestnímu soudu, kde by se měl ovšem zodpovídat za podporu aktivit milic janjaweed především v západosúdánském Dárfúru.

Jaký lze očekávat další vývoj? Podle dostupných informací se Kony pokouší proniknout do další země, v níž by mohl najít útočiště – do Středoafrické republiky, ovládané despotickým „císařem“ Jeanem Bedelem Bokassou. Ugandské jednotky se pochopitelně snaží tomuto vývoji zabránit; v tomto státě by už zřejmě nedostaly povolení k volnému pohybu od centrální vlády a nemohly by tak pokračovat v pronásledování. Vedení země tak již připravilo plány na posílení ozbrojených jednotek. Zároveň jim však podřezává větev stoupající počet civilních obětí a s ním stoupající volání po mírových jednáních s Konyho muži. „Příměří je jediná rozumná věc, kterou teď můžeme udělat,“ tvrdí např. vůdce opozice profesor Latigo, příslušník etnika Acholi, obývajícího region severní Ugandy – bývalého útočiště LRA. Je otázkou, co by následovalo potom; za dvacet let existence dosud nebylo s Konym dosaženo trvalejšího mírového stavu, nemluvě o možnostech odzbrojení či definitivního ukončení bojů.