Analýza postoje Kurdů k protivládním protestům v Turecku a možné dopady těchto událostí na mírový proces mezi Ankarou a PKK.

Úvod

V průběhu již zhruba měsíc trvajících protivládních protestů v Turecku zaujímali kurdští političtí aktéři reprezentovaní zejména Stranou demokracie a míru (BDP) pasivní a rezervovaný postoj a spíše se od „odporu“ distancují. Tato pozice se ale začala v průběhu měsíce června do jisté míry měnit a to i díky účasti a podpoře některých klíčových kurdských politických figur na protestech (zejména istanbulský poslanec za BDP Sırrı Süreyya Önder). Zároveň protestující slovně podpořily i klíčové figury Kurdské strany pracujících (PKK) – uvězněný lídr Abdullah Öcalan i vůdce v zastoupení Murat Karayılan. Kurdové se spontánně od počátku demonstrací mnohdy jako jednotlivci účastnili (a to i ti s politickou afiliací), nicméně postupná váhavá podpora kurdských politických aktérů přišla až o několik dní později.

Kurdští představitelé postupně vidí v propojení požadavků protestujících a řešení kurdské otázky politický potenciál. Slovy prominentní političky z BDP Gültan Kışanak: „Demokracie pro Kurdy, bití pro Turky, nebo bití pro Kurdy a demokracie pro Turky. To se nemůže stát. To jsme prožívali léta. Jedno nemůže být alternativou k druhému“. O několik dní později navíc armáda tvrdě potlačila protesty v Lice v jihovýchodní provincii Diyarbakır. Akce vyústila ve smrt jednoho z demonstrantů. Ačkoliv se jednalo o protest proti výstavbě další vojenské základny v oblasti, den na to se zvedla vlna solidarity. Na istanbulském Taksimu proběhl protest na vyjádření podpory Kurdům a nesouhlasu s armádním zásahem v Lice (29. 6.). Jedná se o unikátní a bezprecedentní moment vzájemné solidarity mezi západem a východem země, mezi Kurdy a sekulárními, mnohdy silně nacionalistickými Turky.

Ačkoliv Kurdové mají s protivládními protesty a násilnými policejními zásahy mnohem větší zkušenosti a tradičně se staví k tureckému státu s odporem, v průběhu těchto protestů byli a jsou zdrženlivější a to z několika důvodů. Jedna z klíčových příčin relativní umírněnosti Kurdů je od počátku roku probíhající pokus o vyřešení kurdské otázky (tzv. imralský mírový proces). Cílem tohoto komentáře je analyzovat postoj Kurdů a jejich politických aktérů a nastínit jeho příčiny. Následně popíšu současný stav probíhajícího mírového procesu mezi PKK a tureckým státem a motivaci dotčených aktérů. Nakonec identifikuji dopady protestů na mírový proces.

Vývoj postoje Kurdů k protestům jeho příčiny

V prvních dnech protestů se BDP v čele se Selahattinem Demirtaşem zdržela komentářů rodících se protivládních protestů. Naproti tomu už v prvních červnových dnech vládu kritizuje nejprve největší opoziční Republikánská lidová stana (CHP) v čele s Kemalem Kılıçdaroğlu i Strana národního hnutí (MHP). Výjimku tvoří účast prominentního člena parlamentu z BDP Sırrıho Süreyya Öndera, který participoval na protestech již od začátku a stal se jedním ze symbolů odporu. Nicméně Öndera se účastnil protestů jako soukromá osoba, nikoliv jako zástupce strany. Řadou Kurdů i politiků BDP byly demonstrace v té době vnímány jako „záležitost“ nacionalistických, sekulárních Turků, tedy v podstatě principielních odpůrců ústupkům Kurdům. O několik dní později ale přišel komentář uvězněného šéfa PKK Abdullaha Öcalana, že protesty schvaluje a jsou „smysluplné“ (6. 6.). PKK varuje ale i před jejich opanováním „ultranacionalistickými silami“, jejichž zájmem může být poškození mírového procesu.Obdobný diskurs o několik dní později zvolil i lídr BDP Demirtaş ve svém projevu, kdy vyzdvihoval legitimitu demonstrací a odsuzoval vládní zásahy; také ale varuje před vykolejením mírového procesu. Lze nicméně podotknout, že rétorika BDP stále není příliš kritická, a spíše nutně reaguje nějakým způsobem na vzniklou nepřehlednou situaci.

Postupně se v rétorice BDP objevuje i solidarita s protestujícími Turky. Stejně tak se v průběhu demonstrací a policejních akcí objevuje vzájemné solidarita a překonání nedůvěry až nepřátelství mezi skupinami v rámci společného snažení. Jedná se o bezprecedentní symbolické kroky. Dne 28. června byla v jihovýchodním města Lice armádou tvrdě rozehnána kurdská demonstrace namířená proti stavbě vojenské základny v oblasti. V kontextu mírového procesu se plánovaná výstavba dalších vojenských zařízení pochopitelně jeví jako známka nedůvěry v mírový proces a jeho úspěch. V odpovědi se den poté zvedla vlna solidarity v podobě spontánních protestů Turků v Istanbulu.

Podle mého názoru se jedná o důležitý symbolický krok na lidové úrovni, který poukázal potenciál propojení mezi kurdskou otázkou a probíhajícími protesty a jejich požadavky a obavami. Nicméně jedná se pouze o lidový projev solidarity, na vyšší úrovni se podobné propojení nedá v dohledné době očekávat. BDP ani PKK neusiluje o „institucionální“ propojení řešení kurdské otázky s protesty a jejich požadavky. Z akcí i rétoriky BDP je stále patrné, že prioritu nad podporou protivládních protestů má mírový proces. Strana se sice musela vyjádřit a zaujmout postoj k uplynulým událostem, nicméně ten není nijak konfrontační a ani natolik kritický vůči vládě jako v případě CHP či MHP (nebo v porovnání s kritikou četných policejních zásahů vůči kurdským demonstracím v minulosti).

Příčiny váhavého postoje Kurdů

Klíčová obava Kurdů ohledně protivládních protestů pramenila zejména z hrozby ohrožení či podkopání probíhajícího mírového procesu mezi PKK a vládou, který je zprostředkován kurdskou stranou BDP. S oslabením vládní strany AKP a pozice premiéra Erdoğana mohla výrazně získat opozice, tedy CHP a krajně pravicová MHP. Obě strany jsou příznačné svým nesmiřitelným postojem vůči kurdské otázce. Jak CHP, tak MHP se k mírovému procesu ve své rétorice nestaví zcela odmítavě. Nicméně negativní historická zkušenost s chováním a rétorikou těchto stran vůči kurdské menšině tuto obavu stále živí (ani v současnosti nikoli neprávem). AKP a jí nastartovaný imralský mírový proces tak stále představuje v očích Kurdů slibnější alternativu.

Dalším argumentem proti angažovanosti v protestech je hrozba, že v případě zapojení kurdských legálních (BDP) a nelegální (PKK) politických aktérů budou obvinění Erdoğanem z pokusu o sabotování mírového procesu. Tato obvinění pak dávají při vyjednávání větší manévrovací prostor AKP na úkor Kurdů.

Zpočátku protestů hrála roli i jistá nevědomost a nedůvěra. Protesty byly nejprve vykládány jako opozice sekulárních, mnohdy nacionalistických, Turků vůči sporným politikám premiéra Erdoğana, které jsou podle mnohých islamizační a potlačují svobodu volby identity a víry. S těmito segmenty turecké společnosti mají Kurdové minimální sympatie, vždyť v případě četných protestů na jihovýchodě se jich sekulární, republikánští Turci také nezastávali. Dalším důvodem netečnosti a antipatií s protestujícími na západě je jednoduše to, že řada Kurdů sympatizuje s konzervativní politikou a nenahlíží negativně na větší roli islámu v politice. Nicméně se záhy ukázalo, že se spíše jedná o protest, ve kterém se angažují různé skupiny obyvatelstva napříč ideologickým spektrem.

Z výše uvedených důvodů se klíčoví kurdští institucionalizovaní aktéři (BDP a PKK) drželi zpočátku spíše stranou protestů a pouze protestovali proti násilí. Později i s nárůstem protestů a širší angažovaností individuálních Kurdů se rétorika přiostřuje. Stále se ale spíše neuvažuje o propojenosti protestů s problematikou kurdské otázky – přemýšlí se o nich jako o dvou izolovaných problémech. Až šíře protestů a vzájemná solidarita vyjádřená v posledních týdnech ze strany BDP a Kurdů a pak protestujících na západě v odpovědi na nejprve nesouvisející incident v Lice ukázaly potenciál jejich propojení. Podle mnohých je to poprvé, co má západ i východ země stejné požadavky – demokratizaci, nezasahování do svobodné volby životního stylu atp. Podle mého názoru ale lze přesto těžko očekávat nějaké širší institucionální propojení či větší angažovanost kurdských politických aktérů v „boji“ proti vládě – ohrožení mírového procesu je příliš velkým riskem. Zároveň zatímco na nižší „lidové úrovni“ se neshody překonávají snadno, na úrovni politické si to lze v současné situaci obtížně představit. O těchto událostech je třeba uvažovat především jako o symbolických krocích vzájemné solidarity dříve nesmiřitelných skupin a společném odporu vůči vládě.

Stav mírového procesu

Dne 8. května podle PKK oficiálně započala první fáze mírového procesu, tedy stahování operativců PKK z tureckého území do svých základen v severním Iráku. Již zde se projevuje jistý nesoulad a vzájemná nedůvěra dotčených aktérů. PKK a zejména její vůdce v zastoupení volá po „legalizaci“ nastartovaného mírového procesu parlamentním schválením zákonného ustanovení zajišťujícího předně bezpečnost stahujících se jednotek (během podobného stahování bylo tureckou armádou v roce 1999 navzdory slibům zabito několik set členů PKK). Erdoğan naproti tomu prohlašuje, že jeho slovo bohatě stačí. V té době rovněž usilují opoziční strany o převedení celého procesu na parlamentní půdu v podobě společné komise. Nicméně dohady o její podobě a poměru zastoupení ztroskotaly. Zde se podle mého názoru ukazuje Erdoğanova snaha mít mírový proces plně v rukou a monopolizovat klíčová rozhodnutí o něm. Nicméně je také jasně patrná snaha o vnímání celého procesu jako „celonárodního“ a byly proto ustaveny mimoparlamentní Komise moudrých (na 63 význačných osobností z různých oborů a segmentů společnosti). Tyto Komise mají předkládat premiérovi návrhy na řešení kurdské otázky v podobě konkrétních kroků zformulovaných na základě informací, které sebraly na dvouměsíční „spanilé“ cestě po Turecku (první výstup měl být předán vládě 26. června).Rozhodující slovo má ale stále premiér a i složení Komisí podléhalo jeho schválení. Jedná se tak především o „perception management“, o snahu prezentovat vyjednávání jako celospolečenské, i když je v gesci Erdoğana a jeho podřízených. Projekt ovšem nezískal přílišnou důvěru veřejnosti a budil u mnohých Turků spíše pobavení (mimo jiné kvůli složení mnohých komisí, kde se objevovali například herečky, zpěvačky či jiné populární postavy). O minimálním dopadu svědčí i v současnosti takřka nulový mediální zájem.

Stahování od té doby pokračuje podle prohlášení vlády a PKK, i když poměrně váhavým tempem. Objevilo se pouze několik marginálních incidentů, kdy například 3. června proběhla lehká přestřelka mezi vojáky a stahujícími se operativci PKK v provincii şirnak. Vzápětí se ze strany BDP a AKP objevuje smířlivá nikoliv konfrontační rétorika a ujištění, že tímto marginálním incidentem není mírový proces nijak ohrožen. Oproti rétorice v předchozím období i během minulých příměří je jasně patrný zájem zachovat proces, být smířlivý, „nedémonizovat“ druhou stranu. Podle Öcalana mírový proces vstoupil do své druhé fáze a je teď řada na vládě, aby provedla potřebné demokratizační reformy. V průběhu protivládních protestů se nicméně téma mírového procesu takřka neobjevuje ani v ústních projevech vlády ani v médiích. S rostoucími protesty se stejně tak mírně proměňuje rétorika BDP a jejích představitelů. Využívá komplikované pozice vlády a AKP ke zvýšení tlaku na přijetí konkrétních podmínek.

Lídr BDP Selahattin Demirtaş ke konci června vládě předal první balíček nutných reforem požadovaných PKK. V tomto momentě lze rozpoznat požadavky, které jsou zdůrazňovány na prvním místě a jsou spojeny s legislativními úpravami a u nich lze reálně předpokládat jejich naplnění ve druhé fázi. Příkladem je revize Protiteroristického zákona (TMK) a další legislativy. Naproti tomu jsou mezi požadavky i propuštění všech politických vězňů, „ukončení ekologické devastace“ apod., které jsou velmi vágní a není na ně kladen zdaleka takový důraz (a jsem přesvědčen, že ani jedna strana reálně neočekává jejich naplnění v dohledné době). Další požadavky jsou zase pro vládu obtížně stravitelné jako snížení volebního prahu z 10 %. Erdoğan se vzápětí nechal slyšet, že volební práh snížen rozhodně nebude, nebo popřel zavedení základního vzdělání v kurdštině. Nicméně podle našeho názoru je z vládních vyjádření stále patrná ochota jednat i naplnit body, které jsou pro bezprostřední pokračování procesu klíčové a je reálné je brzy splnit (např. zmíněné legislativní úpravy).

Erdoğan kontruje nárůst tlaku ze strany PKK a BDP konstatováním, že proces je v „rané fázi“ a největší problém je stažení pouhých 10-15 % operativců PKK. Demirtaş 27. června nepřímo přiznává omezený počet stažených a dodává, že na 80 % bojovníků PKK v Turecku je „v pohybu směrem k hranicím“.Opět ale v prohlášeních nezní vzájemné osočování a obviňování ze záměrného sabotování mírového procesu. Diskurs nátlaku na vládu není nijak tvrdý, jsou užívána spojení jako „toto není zdravé směřování“ (Abdullah Öcalan, 1. 7.). Tento komentář poskytl vůdce PKK v reakci na zmiňovaný incident v diyarbakırském Lice 28. června, kdy vojáci zahájili palbu do kurdských demonstrantů a jeden z nich zemřel. Prominentní šéfka BDP Gültan Kışanak 2. 7. volí podobnou rétoriku a volá po (vládní) „intervenci v pozitivním smyslu“, tvrdí, že „odpovědnost leží na vládě“ a dodává: „premiér by měl ukončit mírový proces, nebo podniknout kroky k jeho pokračování“.Jsem nicméně přesvědčen, že stupňující se tlak ze strany PKK a BDP na vládu je spíše využitím situace oslabení vlády. Kışanak (5. 7.) prohlašuje po návštěvě Murata Karayılana v severním Iráku: „Věříme, že všechny strany by měly plnit své závazky včas a bez nedostatků. Nevidíme žádný negativním zlom, ale situace stále nenaplňuje očekávání veřejnosti i obou stran.“ Vládní rétorika také zůstává umírněná a spíše v defenzívě a to i přesto, že na počátku července BDP vyhlásila program shromáždění a pokojných protestů k dotlačení vlády k reformním krokům. Další příklad tlaku je Karayılanovo prohlášení z 10. července: „Pokud bude postoj tureckého státu pokračovat jako doteď, proces se zablokuje. Teď zablokován není, ale je na cestě k tomu.“

Mírový proces pokračuje i přes jistá zpomalení a zvyšující se tlak podle plánu a uzavřených dohod v průběhu jednání na počátku roku. Neshody obou stran ohledně průběhu dvou fází, jsou spíše „vyjednávacím tancem“, kdy se každá snaží získat lepší pozici pro další jednání. Navíc ono Erdoğanem požadované kompletní stažení všech operativců PKK nebylo původně naplánováno do konce července, nýbrž do konce letní sezóny až podzimu.Naproti prohlášení PKK a BDP se naopak jeví, že pomyslný míč je na jejich, nikoliv na vládní straně hřiště. Dosavadní „váhavý“ vývoje na obou stranách lze vysvětlit jednak vzájemnou nedůvěrou, jednak komplikovanou politickou pozicí obou hlavních aktérů. Na obou stranách existují frakce či opoziční skupiny, které stojí proti mírovému procesu a přílišným ústupkům, stejně tak části populace nejsou procesu nakloněny. Příliš vstřícné (rétorické ani skutečné) unilaterální kroky nejsou proto očekávatelné.

Dopady na mírový proces

Podle mého názoru nebude mírový proces mezi vládou a PKK probíhajícími protesty výrazně poškozen či zcela přerušen. A to přesto, že protivládní protesty do jisté odklánějí zájem veřejnosti od mírového procesu, který sloužil poměrně dobře jako téma k odvedení pozornosti od vnitropolitických problémů spojených s rostoucí polarizací. Pokud porovnáme jeho průběh (například stahování operativců PKK) s plánem sjednaným v předchozích měsících je patrné, že ačkoliv pomalu a váhavě, dohody spojené s první fází jsou plněny. Zdánlivý stupňující se tlak a omezené zapojování kurdských politických aktérů do probíhajících protivládních demonstrací je třeba vnímat jako pokus o využití oslabení vlády a premiéra Erdoğana stávajícími protesty a získání lepší vyjednávací pozice. Rétorika zůstává na obou stranách umírněná v porovnání s minulostí a to i přes některé incidenty (přestřelky s vojáky, střelba do demonstrantů v Lice, atd.). V porovnání s předchozím obdobím se obě stranu zdržují vzájemné démonizace a osočování ze záměrného narušování procesu. Díky výše uvedeným indikátorům se BDP (i PKK) i nadále zdrží podněcování a aktivní podpory protivládních akcí, aby nepoškodila probíhající mírový proces. A to i přes ukazující se potenciál symbolického propojení kurdské otázky s požadavky a výhradami k režimu ze strany protivládních demonstrantů.

Kurdští političtí aktéři jsou si vědomi zájmu Erdoğana na řešení kurdské otázky a pokročení mírového procesu. Tento zájem se ve světle protivládních protestů a poškození pozice premiéra jeví jako ještě větší – úspěšné kroky v řešení kurdské otázky by byly výrazným politickým úspěchem. Také proto podle mého názoru BDP a PKK začínají vyvíjet jistý tlak. Hlavní poradce premiéra Yalçın Akdoğan ne zcela neprávem tvrdí: „BDP a PKK se snaží proměnit protesty v parku Gezi ve svoji příležitost. Chtějí vystavit vládu tlaku k získání výhod“.Na druhou stranu si ale kurdští předáci stejnou měrou uvědomují, že přílišné oslabení premiérovi pozice jejich zájmy může výrazně poškodit. Opoziční strany či dokonce některé segmenty provládního tábora nejsou této podobě řešení kurdské otázky nakloněny; silná pozice premiéra spojená s jeho ambicemi a zájmy je tak pro řešení konfliktu klíčová.

Stávající kurs mírového procesu jde v podstatě podle dříve stanoveného plánu. Lze konstatovat, že hlavním dopadem protivládních protestů na mírový proces je mírné oslabení pozice premiéra a tím zároveň poskytnutí záminky pro jistý tlak ze strany kurdských politických aktérů za účelem vylepšení pozic ve vyjednávání. Na druhou stranu důvěra v mírový proces a vůle v něm pokračovat je patrná z rétoriky obou stran a to i přes mnohé incidenty.

Motivace aktérů

Obě strany již značně investovali do mírového procesu a především vidí v případě jeho úspěchu velký zisk. V jazyce řešení konfliktů lze podle mého názoru konstatovat, že tento konflikt nachází ve fázi, kdy jeho případné vyřešení nabízí pro obě strany takové odměny a výhody, kvůli kterým lze předpokládat značnou ochotu ústupků na obou stranách. Nicméně k těmto mnohdy v očích jiných aktérů sporným krokům potřebuje premiér Erdoğan značný politický kapitál a jistou mocenskou pozici a legitimitu; to je ale protivládními protesty poškozováno.

Motivace turecké strany

Pro Erdoğana by pokračující řešení (či snad i vyřešení) kurdské otázky znamenalo zisk politického kapitálu jako „mírotvorce“ a „architekta nového Turecka“ tím pádem by vylepšilo i jeho pozici v nadcházejících historicky prvních přímých prezidentských volbách, kde hodlá kandidovat (a také v lokálních volbách naplánovaných na květen 2014). Kromě „zajištění“ stávající značné politické podpory by navíc mohl získat hlasy Kurdů, jež mohou být rozhodující v přetváření Turecka v prezidentský či poloprezidentský režim. (Öcalan se v počátku mírového procesu dokonce nechal slyšet, že by podpořil prezidentský režim podobný tomu americkému – a tedy i s obdobnou úrovní federalizace – v čele s Erdoğanem.) I v kontextu sepisování nové ústavy je BDP ochotná podporovat návrhy a články, se kterými ostatní opoziční strany nesouhlasí. Další motivací vlády je vylepšení vnímání svého i Turecka v mezinárodním prostředí (rozuměj zejména ve vztahu k Západu a Evropské unii). Ačkoliv v posledních letech se téma vstupu do EU stalo spíše méně diskutovaným tématem, otevření dalších přístupových kapitol a zvýšení prestiže, jež by přišla s vyřešením kurdské otázky, by se snadno dalo přetavit v politický kapitál.

Z hlediska bezpečnostního by se po několika letech stabilizoval jihovýchod Turecka, což je s ohledem na nestabilitu regionu (válka v Sýrii, krize v Iráku) žádoucí. V posledních dvou letech se totiž PKK podařilo na východě země vést kampaň, která vrátila úroveň násilí do devadesátých let.Zde se nabízí také ekonomická motivace jednat – s takovou úrovní násilí, i přes nemalou snahu státu ho potlačit, se jednoduše společně s dalšími pobídkami více vyplatí se pokusit konflikt vyřešit jinak než silou.

Stejně tak Kurdové mohou představovat nástroj k destabilizaci a šíření tureckého vlivu v Sýrii a také v Íránu, který je tradičním geopolitickým soupeřem Turecka. V Sýrii působí afiliace PKK Strana demokratické unie (PYD), která by výhledově mohla představovat bezpečnostní hrozbu. Stejně tak ale může působit jako nárazníkové pásmo. Ankara vyvíjí nemalé úsilí PYD získat na stranu rebelů.V Íránu působí další afiliace PJAK (Strana za svobodný život Kurdistánu), která může sloužit jako potenciální nástroj tlaku na tamní režim.

Spojenectví s iráckými Kurdy, mimo jiné již využívané k naplňování rostoucích zahraničně-politických ambicí (někdy nazývané „neo-osmanství“, či „nová turecká zahraniční politika“), by mohlo být rovněž „demokratickým řešení kurdské otázky v Turecku“ ještě posíleno (dokonce byly zaznamenány v Erbílu i protesty vyjadřující Erdoğanovi podporu).Spojenectví s Erbílem představuje ve světle zhoršených vztahů s Bagdádem jednak nástroj k vyvíjení tlaku na Bagdád a jednak nárazník vůči rostoucímu íránskému vlivu v Iráku. Dalším hnacím motorem budování vztahů s Erbílem potřeba ropy i zemního plynu a Irácký Kurdistán má nejen naleziště ale i relativně fungující a dále rozvíjející se infrastrukturu, jež umožňuje její dodávky do Turecka.

Motivace kurdské strany

Motivací klíčových kurdských politických aktérů pro angažování v mírovém procesu je vidina příležitosti konstruktivně vyjednávat právě díky nastavení motivací turecké strany. Kvůli zájmu vlády na řešení (a výhledově možná i vyřešení) kurdské otázky vidí kurdští aktéři prostor pro naplnění některých svých požadavků. Kromě legálních a dalších reforem se otevírá i možná cesta pro propuštění uvězněného Öcalana, což je často zmiňováno jako jeden z klíčových požadavků. Öcalan má pochopitelný i osobní zájem na pokračování mírového procesu, protože by výhledově mohl vést k jeho propuštění z vězení, kde je takřka v izolaci již 14 let.

V posledních letech se PKK zároveň dařilo vést úspěšně svou násilnou kampaň. Díky regionální nestabilitě se ji navíc otevřela cesta k dalším možnostem ohrožení Turecka (viz PYD v Sýrii). Na druhé straně možná právě díky těmto vojenským úspěchům se může objevit štěpení v rámci organizace. Zatímco vůdce PKK v zastoupení Karayılan patří mezi spíše umírněné, existují i „jestřábi“ v této organizaci. Sám Karayılan na začátku mírového procesu konstatoval, že je třeba přesvědčit některé bojovníky PKK o zvolení mírové cesty, protože mnozí z nich vidí dosažení cíle pomocí pokračování ozbrojené kampaně. Dne 10. července se objevila zpráva, že na začátku měsíce během kongresu PKK a jejích sesterských organizací byl zvolen do vedení místo Murata Karayılana právě veterán a „jestřáb“ Cemil Bayık. Karayılan byl údajně postaven do čela ozbrojených složek PKK (Lidové ozbrojené síly HPG). Organizace nicméně zdůraznila závazek pokračovat v mírovém procesu. Zůstává otázkou, jaký tato personální změna bude mít finální vliv. Tento posun můžeme vykládat ale i jako pokus o získání větší kontroly nad ozbrojeným křídlem PKK.

Shrnutí

Postoj kurdských politických aktérů (BDP i PKK) vůči probíhajícím protivládním protestům zůstává nadále spíše zdrženlivý a umírněný. Ačkoliv na začátku června se kurdští aktéři k událostem příliš kriticky nevyjadřovali, postupně vyjadřují slovní podporu protestujícím. V závěru měsíce už je patrný diskurs, kdy se BDP a PKK snaží využít oslabené pozice vlády a vyvíjí nátlak za účelem získání lepší pozice pro vyjednávání mírového procesu. Nicméně jejich pozice je nadále spíše pasivní a aktivně se protivládních akcí neúčastní, ani je neiniciují. Tento diskurs bude podle mně pokračovat i nadále. Hlavním důvodem k tomu je obava z narušení či úplného zastavení mírového procesu s vládou. Kurdští aktéři si také velmi dobře uvědomují, že přílišné oslabení Erdoğanovy pozice by mohlo mírový proces zcela zastavit. Je třeba si uvědomit, že samotný pokus o řešení kurdské otázky se zapojením Abdullaha Öcalana a PKK představuje v tureckém prostředí poměrně nebezpečnou politickou hru. Existuje podstatná část Turků (a to nejen z řad sekulární opozice AKP), která s mírovým procesem v této podobě ostře nesouhlasí. Problematický se může také ukázat nejednotný postoj k mírovému procesu a jistá frakcionalizace PKK.

Mírový proces bude pokračovat i nadále a současná zdánlivá zdržení a obtíže nelze považovat za přímé důsledky protivládních protestů. Navzdory tvrzení PKK, že je řada na vládě přijít ve druhé fázi s legálními reformami, je pomyslný míč ve skutečnosti stále na straně Kurdů. První fáze (tedy stažení operativců PKK do severního Iráku) totiž měla trvat až do konce léta, či začátku podzimu. Výzvy a nátlak PKK, který je ovšem stále relativně umírněný, jsou předně snahou získat lepší pozici pro jednání, využít Erdoğanova oslabení. Kurdští političtí aktéři jsou si vědomi, že v současné politické situaci je pro premiéra politický úspěch v podobě kroku k řešení kurdské otázky ještě cennější než v minulých měsících. Snaží se proto této změny využít.

Za největší ohrožení mírového procesu považuji na turecké straně přílišné oslabení premiéra Erdoğana, díky kterému by se mohl naplno projevit odpor části politiků k řešení kurdské otázky v této podobě. Stejně tak by mohlo dojít k tlakům na připuštění dalších aktérů k vyjednávání. Doposud je mírový proces v režii premiéra a jeho věrných a daří se mu ho monopolizovat. Více aktérů při řešení konfliktů mnohdy komplikuje situaci, různí aktéři mají různé zájmy a mohou blokovat předem dojednané úmluvy mezi Erdoğanem a Öcalanem. Na kurdské straně považuji za riziko štěpení PKK a jejích sesterských organizací, jež by mohlo vést k vítězství „jestřábů“ v organizaci. Jak bylo řečeno výše, některé frakce PKK se domnívají, že mohou dosáhnout cílů i pokračujícím ozbrojeným zápasem.

Autor: Tomáš Kaválek, student magisterského programu Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.