Bezpečnostní komplex Západní Afriky je rodištěm značného množství nebezpečných jevů, jako je terorismu, vzbouřenectví, organizovaný zločin a warlordismus. Následující text se snaží komplexně zachytit interkace těchto aktérů z poněkud širšího nadhledu.

Autor: Zbyněk Moltaš, student bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

1.0 Úvod

Bývalý nigerijský president Abubakar řekl, že Libérie byla jako onen pomyslný kámen vhozený do vody, který okolo sebe šíří vlnky. Bylo to epicentrum regionální nestability, která krutě zasáhla okolní země (Abubakar 2004; cit. dle Bah 2005). Hlavní postavou ve středu tohoto konání byl Charles Taylor. Taylor, který nejenže provedl puč ve své vlastní zemi, také podporoval povstalecká hnutí v okolí a pomohl roztočit regionální spirálu násilností. V nastálém chaosu spolu jednotliví aktéři obchodovali jak se surovinami, tak se zbraněmi, najímali si mezi sebou vojáky a podporovali se finačně. Na druhou stranu také podporovali zbraněmi či financemi protivníky svých protivníků a vytvářeli tak mozaiku, síť vztahů, kdy události v jedné zemi často měly vliv na události v zemi jiné. V této seminární práci se tudíž autor pokusí popsat vývoj v subregionu a nejdůležitější události v něm od roku 1989 do roku 2003. V části věnované tomuto vývoji autor představí hlavní vztahy a interakce aktérů. Dále představí transnacionální vztah mezi dvěma hlavními povstaleckými skupinami (NPFL a RUF)  a popíše jeho surovinovou dimenzi. Suroviny totiž v tomto subregionu byly alfou a omegou dění.

2.0 Metodologické pozadí

Tato seminární práce je založena na kvalitativním přístupu. Deskriptivně-analytický popis vychází převážně ze sekundární literatury, která je psána v anglickém jazyce. Práce si klade za cíl popsat interakci aktérů, pocházejících z Guineje, Libérie a Sierry Leone v době post-studenoválečných občanských konfliktů. Je založena na předpokladu, že tento sub-region tvořil bezpečnostní komplex, jehož aktéři se vzájemně ovlivňovali. S touto hypotézou pracuje například Alhaji Bah (2005) a je součástí obecného souhlasu (Abubakar[1] 2004) Vymezení určitého regionu provází výrazné metodologické a teoretické obtíže (charakteristika regionu viz níže). Jakýkoliv region obecně může být charakterizován jak z hlediska politického, tak geografického, ekonomického či kulturního. Pro tuto šíři jsme tudíž vybrali pouze aktéry pocházející ze třech zmíněných států západní Afriky. To je spojeno s negativem, kdy nemůžeme vyloučit, že i další aktéři měli na dění vliv. Vybrané tři státy a s nimi spojené aktéry spojuje především surovinová dimenze interakce a aktivita Charlese Taylora a vzájemná podpora rebelantským hnutím. Dokonce se můžeme setkat s označením proxy aktérů (Chalk 2007: 164).

3.0 Teoretický podklad

V kapitole Teoretický aparát je nasnadě představit dva teoretické pojmy, které se studovanou problematikou souvisí – jedná se o bezpečnostní komplex a spillover efekt. Jelikož konec práce je věnován podmiňující surovinové interakci, jsou v krátkosti představeny závěry několika autorů, kteří se surovinovým konfliktům věnují.

4.1. Bezpečnostní komplex

Širší pojetí bezpečnosti, jak ho postupně představovala Kodaňská škola, nezahrnuje pouze rozšíření na pět sektorů, ke změně došla i teorie regionálních bezpečnostních komplexů. Bezpečnostní komplexy jako regiony s bezpečnostní interdependencí a mohou být homogenní nebo heterogenní. Pokud jsou heterogenní, „předpokládá se, že bezpečnostní logika regionu může zahrnout různé druhy aktérů interagujících napříč dvěma nebo více sektory“ (Buzan, Waever a de Wilde 2005: 24).  Znamená to, že například vojenské povstání v zemi A může znament zhoršení politické bezpečnosti v zemi B. V našem případě budeme pracovat jak se státními, tak nestátními aktéry, kteří měli vliv na vícero bezpečnostních sektorů.

4.2. Spill-over efekt

Spill-over efekt je původně ekonomická teorie o přelévání důsledků různých procesů do jiných sektorů[2]. Tento efekt je v bezpečnostních a strategických studiích úzce spjat právě s teorií bezpečnostního komplexu.  Stewart Patrick ve své práci Weak States and Global Threats: Assessing Evidence of „Spillovers“ uvádí, že spillover znamená transnacionální spojení (Patrick 2006: 29). Patrick dále tvrdí, že kvůli přeshraničnímu spillover efektu slabý stát implikuje vznik terorismu, proliferaci zbraní, regionální nestabilitu či organizovaný zločin v jiných zemích (Patrick 2006: 1).

4.3. Povaha surovinových konfliktů

Michael Renner důkladně popisuje obecné pozadí surovinových konfliktů, převážně v zemích třetího světa (Renner 2002). Nevytváří sice žádnou teorii, zdařile ovšem popisuje suroviny jako konfliktní faktor. V našem případě hrají roli nejen jako tzv. „surovinové prokletí“[3], ale také jako pohaněč konfliktu, zdroj financí. Jednu z nejzdařilejších prací, která zkoumá principy surovinové válečné ekonomiky je Economics of Violent Conflict Macartana Humphreyse. Mezi mnoha jeho zjištěními je pro nás důležité např. to, že války trvají déle, pokud kombatanti čerpají finance z ilegálních komodit. Humphreys dále hovoří o deformacích trhu a obchodu, což podněcuje ilegální obchod a pašování (Humphreys 2003: 10). Michael Ross z University of California potvrzuje, že suroviny mají vliv na délku konfliktu a na jeho propuknutí, nikoliv však na intenzitu (Ross 2004). Nutno konstatovat, že celá problematika dosud není vysvětlena, spíše se dá hovořit o nalezení principů, které jsou v určitých případech platné.

5.0. Empiricko-analytická část

5.1. Aktéři v bezpečnostním komplexu

Určitá diskuse u zvolených aktérů může vzniknout především ohledně absence Pobřeží slonoviny a ostatních zemích Economic Community Of West African States (dále pouze ECOWAS[4]), popřípadě především u těch zemí, které jsou zároveň členy Economic Community of West African States Monitoring Group (dále jenom ECOMOG[5]). To se týká především Nigérie, hegemona oblasti (Chalk 2007: 26). Nigérijští aktéři sice hráli roli především jako pašeráci a nebo vojáci ECOMOG, neměli ovšem dostatečně inkompatibilní cíle (viz níže). Jak uvádí UCDP, nikdy se neprokázala přímá souvislost mezi aktéry občanských válek v Pobřeží slonoviny a námi sledovaných zemí. (Portál UCDP 2008). Další diskutovanou zemí může být především Guinea-Bissau, zde se ovšem jednalo o transnacionalizaci konfliktu především do Senegalu a Guineje, nikoliv Libérie a Sierra Leone. Dalším vysvětlením, proč se věnujeme aktérům z Libérie, Sierra Leone a Guineje, může být kromě výrazné interakce mezi aktéry, surovinovou dimenzí a teritoriálním působením také to, že tyto tři státy spolu původně tvořily tzv. Unii Mano River (Global Security; nedatováno)

Dle Uppsalského program pro sběr dat o konfliktech je charakterizace aktérů jako primárních podmíněno inkompatibilitou jejich cílů s aktéry ostatními (Portál Uppsala Universitet 2008). Pro náš případ tedy pozbývá smyslu takto aktéry rozlišovat, navíc v našem případě nemluvíme pouze o jednom konfliktu / válce. Mezi hlavní aktéry konfliktů v subregionu tedy patří:

Jednotky ECOWAS jsou jednotkami vojenské intervence západoafrických států. Přímo vojenská mise se nazývá ECOMOG. Jedná se o vojenské sdružení, které vzniklo na jazykovém základě, kdy se zapojily spíše anglofonní země – jedinou frankofonní byla Burkina-Faso.

INPFL (Independent National Patriotic Front of Liberia) je liberijská skupina pod vedením Prince Yormieho Johnsona, která se oddělila od NPFL v roce 1990. Po roce 1992 je její aktivita už víceméně nezaznamenána.

LURD (Liberians United for the Reconciliation and Democracy) je hnutí založené v roce 2000 v Guineji pod vedením Sekoha Conneha. Hlavním útočištěm skupiny byla oblast Lofa.

NPFL[6] byla fronta pod vedením Charlese Taylora, která v roce 1989 provedla tzv. Vánoční puč – útok na vládu Samuela Doea. Část příznivců Taylora se do té doby skrývala v zahraničí. NPFL byla založena na etnickém základě Manoů a Giů.

NPRC (National Provisional Revolutional Council) je sierra-leonská vojenská frakce pod vedením kapitána Valentina Strassera. V roce 1992 se dostala v Sierra Leone k vládě a byla hlavním protivníkem RUF. V roce 1997 jsou ve vládě nahrazeni Armed Forces Revolutionary Council (AFRC).

RFDG (Rassemblement des Forces démocratiques de Guinée) je Taylorem financovaná povstalecká skupina v Guineji, která vznikla v roce 2000.

RUF je zkratkou pro Revolutionary United Front, pocházející ze Sierra Leone. Vůdčí osobou RUF byl Foday Sankoh. Můžeme se setkat s označením RUF jako proxy aktéra Charlese Taylora (Chalk 2007: 164)

ULIMO[7] je liberijskou reakcí odpůrců Taylorova puče. Byla založena v roce 1989 v Guineji, působila ovšem v Sierra Leone. Posléze se rozdělila na etnickém základě dle kmenů Krahnů a Mandingů (ULIMO-J a ULIMO-K).

5.2. Vývoj v subregionu

Dělení vývoje na fáze nám může pomoci zpřehlednit celý vývoj. První fáze konfliktu je datována pomocí první liberijské občanské války (1989 či 1990 – 1997). Druhou fází je tedy rok 1997 až do roku 2002, respektive 2003, kdy válka v Sierra Leone i Libérii skončila. Dělící událostí je tedy inaugurace Charlese Taylora, do té doby warlorda. Do druhé fáze patří i propuknutí občanské války v Guineji (Portál UCDP 2008).

5.2.1. První fáze

V roce 1989 v Libérii jednotky Charlese Taylora zaútočily na stávajícího prezidenta Samuela Doea. Taylor se se svými jednotkami ukrýval v Pobřeží Slonoviny až do počátku útoku, který byl proveden 24. prosince 1989. Na překročení hranice bylo Doem odpovězeno nezřízeným násilím vůči příslušníkům etnik Manoů a Krahnů, z nichž se povstalci většinou rekrutovali (Portál UCDP 2008). Tím vypukla občanská válka, kdy na jedné straně stála vláda Samuela Doea a na druhé NPFL Charlese Taylora, ze které se posléze odštěpila frakce Prince Yormieho Johnsona INPFL. Ta bojovala jak proti Doeovi, tak proti Taylorovi. V reakci na vypuknutí občanské války byly vyslány peacemakingové jednotky ECOMOG západoafrického hnutí ECOWAS. Je nutné zmínit, že prezident Doe, který ztrácel schopnosti vynutit dodržování i základních lidských práv, byl přítelem prezidenta Nigérie (Khobe 2000) a jednalo se primárně tedy o pomoc spojenci a příteli. Na druhou stranu Doe neměl dobré vztahy s frankofonním Pobřežím slonoviny a Burkinou Faso, jejichž chráněncem byl Charles Taylor, což vedlo k jejich počáteční podpoře Tayloroa. Po necelém roce bojů se v září 1990 INPFL podílela na zavraždění Samuela Doea. Dokonce ho prý poprávil sám Prince Johnson[8] (Portál NewsTimeAfrica 2009). Nicméně díky ECOMOG se nepodařilo Taylorovi obsadit hlavní město Monrovii, vytváří tudíž vlastní stát Greater Liberia na zbytku území. Greater Liberia má na svém území nejen zásoby vzácného dřeva a železné rudy, ale částečně tento kvazi-stát uzurpoval i oblast v sousední Sierra Leone. O Greater Liberia hovoříme zhruba do konce roku 1992 (Atkinson 1997)

Občanská válka v Libérii už v této době měla natolik destabilizující účinky na celou oblast, že se za hranicemi Libérie mohla RUF ukrývat a připravovat na útok na sierra-leonskou vládu (Berman, Florquin 2005: 370). V roce 1991 došlo k útoku povstaleckých jednotek RUF, kdy zaútočili na města na jihu a východě země (čili v oblastech blízko k Libérii). RUF byla složena nejen z odpůrců režimu, ale i z žoldáků a Liberijců. Základna jak NPFL, tak RUF se částečně protínala na území Greater Liberia, oblasti bohaté na suroviny. Poté z Libérie Taylorem vytlačená organizace ULIMO přichází do Sierra Leone, kde se zapojí na vládní straně do bojů proti RUF. Konflikt ovšem dochází k jakémusi mrtvému bodu (Portál UCDP 2008). Do té doby v zemi byla vláda jedné strany, kvůli násilnostem však dochází k volbám, které se konají v červenci v roce 1992. Po nich ale dochází k vojenskému převratu a války se chopila junta Valentina Strassera a jeho NPRC. Jednou z hlavních dyád sierra-leonského konfliktu je tudíž nejen NPRC – RUF, ale i RUF – ULIMO, skupina liberijská. V roce 1992 RUF obsazuje strategické naleziště diamantů v oblasti Kono, nač Strasser reagoval kontraktováním jihoafrické PMC Executive Outcomes (Jobarteh, Selber 2002: 92).

Zhruba v roce 1991 / 1992 začíná Charles Taylor finančně RUF podporovat (Byman, Chalk, Hoffman 2007: 75). Ta i nadále vedla ozbrojený boj proti vládě Sierra Leone, která podporovala liberijskou povstaleckou organizaci ULIMO v boji jí pomáhající. Poslední informace ovšem naznačují, že ULIMO přestože s RUF bojovala, dodávala jim také zbraně. Řekli to svědci při haagském procesu s Charlesem Taylorem. Tímto svědkem má být muž, který pro RUF zbraně opravoval, Charles Ngebeh. Jednalo se prý o „AK-67, G3, GMG a RPG“ (AllAfrica.com 2010). Nasnadě je tedy  zpochybnění důvěryhodnosti oněch svědků či paradoxní podporování protivníka díky tzv. výhodnosti válečné ekonomiky.

V roce 1995 dochází v Sierra Leone přímo k anarchické situace, tudíž angažovala guinejské vojáky, ovšem nejen z mise ECOMOG. V roce 1995, kdy RUF obsazuje tři hlavní naleziště diamantů – např. naleziště v oblasti Kono (Gberie 2002) a poslední bauxitové doly, vláda NPRC tedy opět angažuje soukromou vojenskou společnost Executive Outcomes (Portál UCDP 2008). V roce 1997 v Sierra Leone dochází k dalšímu převratu pod vedením Armed Forces Revolutionary Conflict, kdy se prezidentem na více než rok stal Johnny Paul Koroma. AFRC byla v tu dobu spojencem RUF. To, že RUF měla naleziště pod kontrolou vyneslo vůdce RUF Sankha k viceprezidentskému křeslu.

V Libérii o několika neúspěšných pokusech o mírové dohody (Řehák uvádí, že jich bylo dokonce 13) dochází k podepsání druhé dohody z Abuja, která nastolí křehký mír (Řehák 2011: 30-54). V roce 1997 se konají  prezidentské volby, ve kterých zvítězil Charles Taylor. Stane se tak po silných útocích na ULIMO-J, která je v tu dobu v Sierra Leone a bojuje i s RUF. Protikandidátkou Taylora byla pozdější prezidentka Ellen Johnson Sirleaf (Nilsson 2003: 18).

5.2.2. Role mise ECOMOG

K tomuto dočasnému míru přispěly jednotky ECOMOG. Ty byly v roce 1997 nasazeny i k vynucení míru v Sierra Leone (a v roce 1999 i v Guinea-Bissau). V tuto dobu tedy jednotky ECOMOG byly ve třech zemích. ECOMOG finančně a zbraněmi podporoval organizaci ULIMO-J taktéž bojující proti RUF (Carment, Draman 2001). ECOMOG je obviňován z toho, že podkopával situaci (nejen) v Libérii pašováním a prodejem drog ve spolupráci s nigerijskými organizovanými skupinami (DeRouen 2008: 445).

5.2.3. Druhá fáze

Jak uvádí Řehák, po revidované dohodě z Abuji se ECOWAS z Libérie stahuje, ovšem toto stažení bylo příliš rychlé a jednotky měly déle na dodržování křehkého míru dohlížet. To spolu s nezájmem Taylora o rekonstrukci vede k vypuknutí druhé občanské války v roce 2000 (Řehák 2011: 47).

Na počátku roku 1998 je RUF zbaven peacekeepery oficiální vlády. Po znovuobsazení dolů Kono RUF v roce 1998 (první obsazení proběhlo v roce 1992, posléze 1995, 1998 a 1999) a podepsání Mírových dohod z Lomé 7. července 1999 se RUF regeneruje a revitalizuje pomocí zbraní, které směňuje za peníze z diamantů. Tyto zbraně do země přichází skrze Burkinu Faso a Libérii. V té době se v Libérii zněkolikanásobuje obchod dřevem (mezi lety 1999 a 2000 se jedná o téměř desetinásobek). Taylor sám přiznává, že takto vydělané peníze sponzorovaly nejen jeho jednotky, ale i ozbrojený konflikt v Pobřeží slonoviny. Velmi pravděpodobně to byly ty peníze, jimiž Taylor sponzoroval ozbrojený odpor RUF proti vládě v Sierra Leone (viz níže). RUF v roce 1999 vyhlašuje obludnou akci pod jménem „Žádná živá věc“ a znovu tvrdě útočí na hlavní město. Po bojích (a tedy porušení mírové dohody) jsou evakuovány jednotky ECOMOG a do země přichází vojáci UNAMSIL[9]. To spolu s vyčerpáním RUF vede k odzbrojení a jejich porážce (Gberie 2002: 5).

Svou roli hrála také v celém konfliktu Guinea. Ta nejprve na počátku devadesátých let vyslala své vojáky, aby zabránili Taylorovi v dosažení Monrovie, Guineou ovšem po celá devadesátá léta zmítaly vlastní vážné vnitřní spory. Po celou dobu byla problematickou především oblast, která hraničila jak se Sierrou Leone, tak s Libérií, a jak uvádí UCDP[10], častokrát docházelo k překračování této hranice a tzv. hit and run akcím. Tyto útoky, spolu se zatlačováním jednotek, způsobily v Guineji více než 1000 mrtvých a donutily na 100 000 lidí opustit své domovy (Global Security: nedatováno). Později, v roce 2000, vzniká v Guineji povstalecká skupina, která je nejdříve považována za odnož NPFL, aby se později ukázalo, že se jedná o vlastní guinejskou povstaleckou skupinu Rassemblement des Forces démocratiques de Guinée (UCDP 2008). Více zdrojů, krom UCDP například DeRouen, uvádí, že RFDG byla podporována Taylorem a jeho penězi. To je kompatibilní s geografickou polohou akcí RFDG, kterou jak UCDP, tak Milner lokalizuje na jihovýchod země – k hranicím s Libérií a Sierra Leone. U Milnera to ovšem můžeme vyčíst spíše nepřímo z poloh táborů uprchlíků (Milner 2005; UCDP 2008). DeRouen upozorňuje na to, že okolo Libérie byla v 90. letech a počátku 21. století vytvořena skupina Taylorových nepřátel v podobě oficiálních hlav států. Těmi byli Lansana Conté z Guineje, Ahmad Kabbah se Sierra Leone a Laurent Gbago s Pobřeží slonoviny. Ve všech třech státech Taylor podporoval povstalecká hnutí. Z dosud nezmíněných to byla v Pobřeží slonoviny Far West Ivory Coast People´s Movement. (DeRouen 2008: 446-447; UCDP 2008)

V roce 2000 je  taktéž v Guineji založena skupina LURD, což je část obnovených ULIMO-K. LURD má kvůli manželce vůdce Sekoha Conneha  podporu guinejské vlády, konkrétně prezidenta Lansana Conté. Žoldáky LURD se stávají bývalí vojáci RUF, posilují ovšem také NPFL (Gberie 2002: 5). ULIMO-J a ULIMO-K, potomci ULIMO, každá působící v jiné zemi, spolu posléze nějakou dobu bojují. Další skupinou, která do dění zasáhne, je v  Guineji s podporou z Pobřeží slonoviny založená skupina MODEL (Nilsson 2003: 19). Když se opět rozhořel vážnější ozbrojený konflikt v Libérii, který trval do roku 2002, v roce 2001 přichází zákaz vývozu vzácného dřeva a diamantů z Libérie (spolu s embargem, zákazem Taylorova cestování a dalšími tresty). Tento finanční tlak spolu s tlakem LURD, MODEL a ECOMOG nutí Taylora vzdát se hlavního města Monrovie. 11. srpna abdikuje a prchá do exilu do Nigérie. Poté přichází do Libérie jednotky mise UNMIL[11]  a odzbrojují na 101 000 kombatantů (Portál UCDP 2008). To můžeme považovat za konec konfliktu v Libérii.

5.3. Interakce NPFL – RUF

RUF byla především výrazně podporována nepřítelem ULIMO – Taylorovou NPFL. Vůbec celý vztah NPFL a RUF, organizací, které svým způsobem způsobily dlouhá krveprolití, byl založen na osobním přátelství jejich vůdců – Charlese Taylora a Fodaye Sankoha. Jak uvádí Byman, podpora NPFL pro RUF měla několik dimenzí. Tou hlavní byly dodávky financí, logistických zařízení a zbraní, munice a výzbroje. Zbraně a další příslušenství byly často ukořistěny vojákům mise ECOMOG. Další dimenzí dokonce údajně bylo i poskytování výcviku jednotkám RUF. Taylor, který sám dostal vojenský výcvik v Libyi, ovšem neměl své jednotky na příliš vysoké úrovni, tudíž ani tento trénink nemohl být příliš kvalitní. Celý vztah se z finanční a vojenské podpory těchto aktérů posléze vyvinul i do obchodní dimenze, kterou vyplnily především diamanty (Byman 2001).

5. 3.1. Dřevo

Vzácné dřevo se v Libérii nachází stejně jako v Sierra Leone, ale díky území, které Taylor ovládal (tedy zpočátku oblast Greater Liberia) byl schopen toto dřevo těžit. V devadesátých letech vývoz dřeva tvořil ¼ HDP Libérie (IMF 2004). Můžeme ale rozlišit dvě fáze vývoje vývozu, kdy první fází bylo období Taylorova warlordismu. Tehdy Taylor ovládal pouze oblast, ze které dřevo vyvážel a činilo se tak víceméně neoficiální cestou. Po nástupu do prezidentského úřadu nastupuje druhá fáze, pro kterou je signifikantní skrytý monopol na těžbu dřeva. Se svým přítelem Guusem Knouwenhovenem měl absolutní moc nad těžbou, přepravou a vývozem dřeva (Global Witness 2003). Tuto strukturu podrobně popisuje Blundell (2010). Nákupčími v tomto případě byly především společnosti francouzské a čínské, za všechny zmiňme především DLH. V roce 2001 dochází k zákazu vývozu dřeva, ač s ním Taylor nesouhlasil a porušoval ho: „Máme právo použít finance z našich přírodních zdrojů na ochranu naší suverenity v případě občanské války.“ (Reuters 2003; cit. podle Global Witness 2008). Nutno podotknout, že se často jednalo i o dřevo ze sousední Sierra Leone, a to zvláště v příhraničních oblastech.

Blundell, který ve své práci studoval roli dřeva a financí z něj plynoucích, uvádí jako signifikantní pro Libérii mmj. tyto  jevy: financování nákupu zbraní a jiného vojenského materiálu; financování přímé intervence soukromých bezpečnostních jednotek; výměny vzácného dřeva za zbraně (Blundell 2010: 50). Z výše uvedeného je tudíž patrné, že právě toto jsou jedny z hlavních způsobů, jak Taylor financoval a podporoval povstalecké skupiny v jiných zemích. Financování Taylorových vlastních jednotek Blundell ovšem rozebírá podrobněji.

5. 3.2. Diamanty

Diamanty se v Sierra Leone nachází ve své sekundární podobě v korytech řek, jako diamanty aluviální. V Sierra Leone hraje roli především strategická oblast Kono (Kono distrikt) na východě až jihovýchodě země. V oblasti Kono se nachází zhruba 65 – 70 procent sierra-leonských diamantů. (Hall 1969). Mezi další strategické oblasti patří Koidu, Kenema a Bo. Jejich produkční hodnota byla v průběhu devadesátých let zhruba 30 – 100 milionů dolarů ročně (Berneuth 2000). Tato cena je určována v karátech, přičemž jeden karát má hodnotu 100 – 300 dolarů (jak obecně uvádí kartel De Beerse a World Diamond Council 1999; cit. dle Hofstatter 2001).

Páteří problému je vývoz diamantů a jejich prodej, kdy jak NPRC (a později AFRC), tak RUF diamanty vyvážely, přičemž NPRD a AFRC tak činily zpočátku víceméně legálně. To bylo způsobeno jejich podílem na vládnutí. RUF, která ke konci desetiletí opět hlavní naleziště obsadila, avšak následkem zákazu vývozu tyto diamanty pašovala přes Libérii. Taylor dále tyto diamanty prodával. Tento vztah fungoval už dříve, po obsazení strategických oblastí se tak činilo ovšem mnohem více (Gberie 2002; Atkinson 2002).

V roce 1999 došlo k poklesu oficiálního sierra-leonského vývozu na zhruba 10 000 karátů, přičemž je to dáno tím, že Kono obsadila RUF. 5. července 2000 totiž Rada Bezpečnosti OSN zakazuje vývoj diamantů ze Sierry Leone kvůli užívání financí z nich ve prospěch války – jedná se o nastartování tzv. kimberleyského procesu. RUF si však našla vlastní cesty, jak diamanty dodávat na trh. V Libérii jsou pouze malé zásoby diamantů, přičemž jejich oficiální vývoz činily diamanty za zhruba 300 až 500 milionů dolarů. Taylor tudíž ke konci desetiletí prodával nejen diamanty z Libérie, ale i diamanty co ukořistil na nestabilní hranici a především diamanty od sierraleonské RUF. Osmdesát procent všech neopracovaných diamantů jde na trh v Antverpách, přičemž tranzitní stanicí bylo v Evropě Švýcarsko (Berneuth 2000). Diamanty převáželi především Libyjci a Guinejci (Byman 2001: 77).

Tento diamantový vztah tedy můžeme generalizovat tak, že Taylor prodával sierra-leonské diamanty, které dostal od RUF. Financemi sponzoroval jak vlastní armádu, tak RUF a ostatní povstalecké skupiny. Nejednalo se ovšem o jediného sponzora, RUF byla podporována i Pobřežím slonoviny, Burkinou a Libyí (Berman, Florquin 2005: 370).

5.4. Proliferace zbraní

Proliferace zbraní je fenoménem, který se netýkal pouze interakce mezi NPFL a RUF. Keili rozebírá, jak tato interakce obecně fungovala. Mezi Libérií, Guineou a Sierrou Leone funguje na 150 ilegálních stezek, často pěších cest, které jsou pro pašeráky zbraní snadno zdolatelné a naopak pro stráže těžko hlídatelné (Keili 2008: 8). Tento obchod probíhal všemi směry a byl propojen s obchodem v celé Africe, nejen v tomto subregionu. Mezi pašeráky dále často patřili Nigerijci (DeRouen 2008). Nutno poznamenat, že se nejednalo pouze o obchod lehkými a malými zbraněmi.

Keili uvádí tři jevy, které zásadním způsobem ovlivnily bezpečnostní komplex západní Afriky. Jedná se o lehkou dosažitelnost zbraní, s čímž je spojen vysoký počet obětí nejen na straně kombatantů, ale také na straně civilstů. Dále se jedná o ilegalitu obchodu se zbraněmi, do kterého je zapojena velká část obyvatelstva, a o weaponizaci a institucionalizaci násilí jako součásti společnosti (Keili 2008: 5).

6. Závěr

V této práci je popsán vývoj konfliktů a načrtnuta síť aktérů, jejichž centrem byl liberijský warlord a posléze prezident Charles Taylor. V námi analyzovaném subregionu Taylor finančně, zbraněmi a vojáky podporoval sierra-leonskou RUF a guinejskou RFDG. Ty vedly ozbrojený odpor proti svým domovským vládám, dokonce můžeme ovšem nalézt jejich označení jako proxy aktérů (Chalk 2007: 164). Finance Taylor získával prodejem surovin (především dřeva a diamantů) a těmi tyto skupiny podporoval, nebo za ně kupoval zbraně / platil žoldáky. Protivníkem RUF ovšem nebyla pouze vláda, ale také ULIMO a její následník ULIMO-J, organizace z Libérie Taylorem vytlačené. V Guineji působila skupina LURD, která byla svým osudem a svou činností velmi podobná již zmíněné ULIMO-J. Obecně lze říci že aktéři, kteří bojovali proti povstalcům,  byli podporováni misí ECOMOG (alespoň po nějakou dobu), která bojovala především proti NPFL, RUF a RFDG. V celém subregionu se tedy na více než deset let vytvořila síť vztahů, jejichž centrem byl Charles Taylor, jenž měl ve svém okolí sobě nepřátelské státy.

Nutno konstatovat, že tyto konflikty měly naprosto destabilizující účinek na celou oblast. Chaotická situace měla za následek narušení všech pěti sektorů bezpečnosti, otřesení morálky a dalekosáhlé důsledky. Postkonfliktní vývoj především v Libérii a Sierra Leone je doprovázen vysokým výskytem nemoci AIDS, velkým množstvím zbraní a drog v oblasti, stejně jako, jak uvádí Keili, institucionalizovaným násilím ve společnosti (Keili 2008: 5).

7.0. Zdroje a literatura:

ABUJA, Karu. (2011). Cote d´Ivore, Nigeria and the ECOMOG Experience. Dostupné z WWW: http://naijan.com/cote-d’ivoire-nigeria-and-the-ecomog-experience/ Ověřeno ke dni 1. 11. 2011

Portál ALL AFRICA. (2010). ULIMO Rebels Supplied Arms and Ammunition To The RUF, Sierra Leonean Defense Witness Says. In: All Africa. Dostupné z WWW: http://allafrica.com/stories/201003250078.html Ověřeno 1. 11. 2011

ATKINSON, Phillipa. (1997). The War Economy in Liberia: A Political Analysis. RRN Network Paper. Dostupné z WWW: http://www.pdtglobal.org/EIPdata/Library/Political%20Economy%20of%20Conflict/RRNpaper22.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

BAH, Aljahi. 2005. West Africa: From a Security Complex to a Security Community. In: African Security Review. Vol. 14, No. 2.  Dostupné z WWW: http://www.iss.co.za/pubs/asr/14no2/EBah.htm Ověřeno 1. 11. 2011

BERMAN, Eric. FLORQUIN, Nicolas. Armed and Aimless. Dostupné z WWW: http://www.smallarmssurvey.org/publications/by-type/book-series/armed-and-aimless.html Ověřeno 1. 11. 2011

BERNEUTH, Carl. (2000). Diamond Registry and Sierra Leone Civil War. ICE Cases. Dostupné z WWW: http://www1.american.edu/ted/ice/diamond-sl.htm Ověřeno 1. 11. 2011

BLUNDELL, Arthur (2010).  Forests and Conflict: The Financial Flows That Fuel War.  Washington DC: Program on Forests (PROFOR)

BUZAN, Barry. WAEVER, Ole. DE WILDE, Jaap. (2005): Bezpečnost. Nový rámec pro analýzu. Brno: Barrister & Principal.

BYMAN, Daniel. CHALK, Peter. HOFFMAN, Bruce, eds. (2001). Trends in Outside Support for Insurgent Movements. National Security Research Division.

CARMEN, David. DRAMAN, Rasheed. 2001. Managing Chaos in West African Sub-region: Assessing the role of ECOMOG in Liberia. Dostupné z WWW: http://http-server.carleton.ca/~dcarment/papers/ECOMOG.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

COLLIER, Paul., ‘Economic Causes of Civil Conflict and Their Implications for Policy’, a World Bank report, available at http://www.worldbank.org/research/conflict/papers/civilconflict.htm Ověřeno 1. 11. 2011

DEROUEN, Karl. (2007). International Security and the United States: an Encyclopedia. Westport: Greenwood Publishing Group.

GBERIE, Lansana. (2002). War and Peace in Sierra Leone. The Diamonds and Human Security Project. Dostupné z WWW: http://www.pacweb.org/Documents/diamonds_KP/6_War-Peace_sierraleone_Eng-Nov2002.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

Portál GLOBAL SECURITY. Nedatováno. Dostupné z WWW: http://www.globalsecurity.org/military/world/war/mano-river.htm Ověřeno 1. 11. 2011

GLOBAL WITNESS (2008) Logging Off. Dostupné z WWW:  http://www.globalwitness.org/sites/default/files/import/logging_off_september_2008.pdf  Ověřeno ke dni 1. 11. 2011

HALL, P.K. (1969). The Diamond Fields of Sierra Leone. In: Geological Survey of Sierra Leone. No. 5. Freetown.

HOFSTATTER, Benjamin. (2001). Liberia: Trade, Environment and Conflict. ICE Case No. 82. Dostupné z WWW: http://www1.american.edu/ted/ice/liberia-diamonds.htm Ověřeno 1. 11. 2011

HUMPREHYS, Macartan. (2003). Economics and Violent Conflict. Dostupné z WWW:  http://www.preventconflict.org/portal/economics Ověřeno 1. 11. 2011

CHALK, Peter. (2007). Ungoverned Territories: Understanding and Reducing Terrorism Risks. National Security Research Divison.

INTERNATIONAL MONETARY FUND. (2004).  Dostupné z WWW: http://www.imf.org/external/country/LBR/index.htm Ověřeno 1. 11. 2011

KEILI, Francis Langumba. (2008). Small arms and Light Weapons Transfer in West Africa: a stock-taking. Vol. 4. Dostupné z WWW: www.unidir.org/pdf/articles/pdf-art2832.pdf Ověřeno 1. 11. 2011 Ověřeno 1. 11. 2011

KHOBE, Mikitishe Maxwell. 2000. The Evolution and Conduct of ECOMOG Operations in West Africa. In: Boundaries of Peace Support Operations, vol. 44. Dostupné z WWW: http://www.iss.co.za/pubs/monographs/no44/ecomog.html Ověřeno 1. 11. 2011

JOBARTEH, Kebba. SELBER, Jesse. (2002). From Enemy to Peacemaker: The Role of Private Military Companies in Sub-Saharan Africa. Dostupné z WWW: http://www.ippnw.org/pdf/mgs/7-2-selber.pdf 1. 11. 2011 Ověřeno 1. 11. 2011

MILNER, James. (2005). Armed and Aimless. http://www.smallarmssurvey.org/fileadmin/docs/D-Book-series/book-01-Armed-and-Aimless/SAS-Armed-Aimless-Part-1-Chapter-05.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

Portál NEW AFRICAN PRESS. (2010). The Abandoned ECOMOG „Bastards“ in Liberia. Dostupné z WWW: http://newafricanpress.com/2010/07/31/the-abandoned-ecomog-bastards-in-liberia/

NILSSON, Desirée. (2003). Crafting a Secure Peace. Uppsala University: Department of Peace and Conflict Research. Dostupné z WWW: www.ucdp.uu.se/gpdatabase/info/Lib%201.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

PATRICK, Stewart. (2006). Weak States and Global Threats: Assessing Evidence of „Spillovers“. Center for Global Development. Dostupné z WWW: http://www.cgdev.org/content/publications/detail/5539/

RENNER, Michael. (2002). The Anatomy of Resource Wars. WorldWatch Paper 162. Dostupné z WWW: http://www.worldwatch.org/system/files/EWP162.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

REUTERS (2003). April. In Global Witness 2008.

ROTBERG, Robert. (2003). State Terror and State Weakness in a Time of Terror. Washington: Brookings Institution Press.

ROSS, Michael. (2004). How do Natural Resources Influence Civil War? Evidence from Thirteen Cases. Dostupné z WWW: http://www.sscnet.ucla.edu/polisci/faculty/ross/HowDoesNat3.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

ŘEHÁK, Vilém. (2011). Mediace jako nástroj řešení konfliktů. Případ občanské války v Libérii. In: Mezinárodní vztahy. Vol. 3., s 30 – 54.

UPPSALA UNIVERSITET: Department of Peace and Conflict Research. (2008). Dostupné z WWW: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=94&regionSelect=2-Southern_Africa# Ověřeno 1. 11. 2011

WORLD DIAMOND COUNCIL. (1999). Dostupné z WWW: http://www.worlddiamondcouncil.com Ověřeno 1. 11. 2011