Východní Asie zažívá v současnosti jednu z nejvážnějších krizí za posledních několik let. Dvě nejvýznamnější mocnosti regionu, Čína a Japonsko, se dostaly začátkem podzimu do ostrého sporu o malé souostroví ve Východočínském moři. Přestože tuzemská média přestala věnovat tomuto konfliktu pozornost, napětí v oblasti přetrvává a možnost jakéhokoliv řešení je v nedohlednu. V obou zemích se naplno rozhořely nacionalistické vášně a aby toho nebylo málo, želízko do ohně přidal také Tchaj-wan. Přestože mohly záběry na japonské lodě „ostřelující“ vodními děly ty tchaj-wanské vypadat poněkud zábavně, nikomu do smíchu nebylo.

Ještě větší zděšení ale bezpochyby vyvolaly záběry na rozvášněné davy tisíců lidí v čínských městech pálící japonské vlajky, ničící japonská auta a útočící na sídla japonských firem. Reakce Japonců, byť o něco mírnější a kultivovanější, nebyly ve své podstatě nijak diametrálně odlišné. Obavy jsou na místě. Potenciální ozbrojený konflikt mezi druhou a třetí největší světovou ekonomikou by měl totiž zcela jistě nedozírné následky nejen pro celý region, ale i celý mezinárodní systém.

Právě ekonomická interdependence obou zemí je ale tím hlavím argumentem proti vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Japonsko je jedním z nejvýznamnějších zahraničních investorů v Číně, která je zase na oplátku japonským největším exportním partnerem. Podobnými argumenty byla ale vylučována možnost propuknutí rozsáhlého válečného konfliktu v Evropě začátkem 20. století. Až zákopy první světové války tuto iluzi velmi rychle rozbily. Již delší dobu značná část odborníků varuje před narůstajícím problémem nacionalismu, který sužuje východní a jihovýchodní část asijského kontinentu. Na rozdíl od Evropy v této části světa ještě pořád straší „duchové“ druhé světové války, a přestože tuzemská média věnují této problematice jenom okrajovou pozornost, rozsáhlé nacionalistické protesty jsou v tomto regionu poměrně běžné.

Sporné ostrovy

Předmětem sporů je malá skupina neobydlených ostrůvků v Japonsku známá jako Senkaku a v Číně Tiao-jü. Jedná se o osm převážně skalnatých útvarů, z nichž pět by se dalo označit za ostrovy. Japonsko nad nimi získalo kontrolu v roce 1895, kdy obsadilo také Koreu a Tchaj-wan. Po druhé světové válce byly ostrovy až do roku 1972 spravovány USA. Poté byly navráceny Japonsku a dnes jsou součástí prefektury Okinawa. Čína ale tvrdí, že ostrovy byly pod její kontrolou po celá staletí a od jejich navrácení Tokiu si na ně činí nárok. Stejnými argumenty si souostroví nárokuje Tchaj-wan. Krokem který spustil současnou krizi bylo zářijové rozhodnutí japonské vlády odkoupit ostrovy od jejich soukromého vlastníka. Kabinet ale pouze reagoval na iniciativu nacionalistického tokijského guvernéra Šintaró Išihara, který chtěl sám pomocí peněz z veřejné sbírky souostroví odkoupit a zahájit na něm výstavbu. To by nejspíš vyvolalo ještě vážnější krizi, a vláda premiéra Nody tedy musela konat.

Důsledek nacionalismu

Ať už se může zdát důvod současného konfliktu jakkoliv malicherný, války se v minulosti vedly i kvůli triviálnějším záležitostem. Alespoň na první pohled. Ve skutečnosti byly totiž ony triviální důvody téměř vždy pouze důsledkem nějakého daleko vážnějšího a hlubšího problému. Současná krize ve Východočínském moři není výjimkou. Nacionalistické vášně, které se v obou zemích naplno rozhořely, mohou sice evokovat dojem, že byly vyvolány právě sporem o pětici malých ostrůvků, ale přesný opak je pravdou. Konflikt ve Východočínském moři totiž není příčinou nacionalismu, ale jeho důsledkem. Ostrovy sice mají jistý omezený strategický význam, vzhledem k blízkosti obchodních námořních tras, a patrně skrývají také určité surovinové bohatství (místní vody jsou bohaté na ryby a pod ostrovy se mají nacházet bohaté ložiska zemního plynu). Přesto je všem jasné, že samotné souostroví není natolik cenné, aby bylo skutečným důvodem k ozbrojenému střetu s nepředvídatelnými následky.

Analogie s Jihočínským mořem

Konflikt ve Východočínském moři je na první pohled téměř ve všech ohledech kopií toho v Jihočínském moři. Pouze místo šesti aktérů jsou tady tři a i sporných území je o něco méně. Přesto lze najít několik důležitých rozdílů. V první řadě je to samotný důvod konfliktu. Zatímco spory ve Východočínském moři jsou jasným důsledkem nacionalismu, v Jihočínském moři hraje tato proměnná spíše roli katalyzátoru. Hlavní příčinou je totiž surovinové bohatství oblasti (zemní plyn, ropa, rybolov) a v ještě větší míře pak strategický význam tohoto moře. Druhým rozdílem je asymetričnost aktérů. V případě Jihovýchodní Asie je Čína jasným hegemonem a nebýt podpory USA ostatním státům v oblasti, Peking by už nejspíš dávno prosadil svou. Japonsko je ale v porovnání s Filipínami či Vietnamem daleko silnějším a nebezpečnějším protivníkem. To je také důvod rozdílného přístupu Pekingu k řešení obou konfliktů. V Jihočínském moři prosazuje bilaterální přístup, kde může využít svou převahu (ekonomickou i vojenskou) při jednání s jednotlivými státy, a snaží se zabránit jakýmkoli snahám o multilaterální řešení (např. v rámci ASEAN). Ve Východočínském moři Peking usiluje naopak o multilaterální přístup, protože proti němu stojí daleko silnější ekonomická a vojenská mocnost, než je tomu v případě jihovýchodní Asie.

Pochmurné vyhlídky

Přestože tuzemská média přestala věnovat současnému čínsko-japonskému sporu pozornost, situace v oblasti zůstává napjatá. Nedávné čínské námořní cvičení či pravidelné narušování vod kolem ostrovů čínskými hlídkovými plavidly jsou toho jasným důkazem.

Důvodem k pesimismu ohledně možnosti řešení současné krize jsou, kromě zmiňovaného nacionalismu na obou stranách (což je závažná překážka sama o sobě), také vnitřně politické faktory. V obou zemích se totiž schyluje k politickému boji o moc. Zatímco premiéra Nodu čekají příští rok nelehké volby, v Pekingu se začátkem tohoto měsíce chystá mocenská výměna na nejvyšších místech. Nová čínská vládní elita nebude chtít ukázat jakoukoliv slabost a nacionalistická karta se jí nepochybně hodí k případnému upevnění svého nového postavení. To samé platí pro japonského premiéra Nodu, u kterého by se mohl jakýkoliv větší ústupek v této záležitosti rovnat politické sebevraždě. Obzvláště když nacionalistický tokijský guvernér Išihara oznámil úmysl založit novou pravicovou stranu a kandidovat v nadcházejících parlamentních volbách.

Obě asijské mocnosti si nepochybně žádný ozbrojený konflikt nepřejí a nejspíš ho ani v brzké budoucnosti nelze očekávat. Zneužívání nacionalistické karty k boji o politickou moc se ale může nakonec do budoucna ukázat jako nebezpečná hra s ohněm a neochota obou zemí k jakémukoliv kompromisu či vůbec jednáním jako osudná chyba.

Autor: Juraj Nosál, student bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.