Dlouhodobě slabá pozice centrální vlády a významné postavení místních kmenových vůdců mají také značný dopad. Vzhledem k národností heterogenitě² vzájemné aliance většinou vyhledávají pouze účelová spojenectví, avšak z dlouhodobého hlediska se u nich projevuje zjevná netolerance vůči společnému podílu na moci. Důvody sporu lze hledat kromě otázek etnického původů také v odlišném přístupu k výkladu Islámu. Těmto dočasným a snadno měnitelným koalicím značně nahrává také vysoce členitý terén a poněkud extrémní podmínky, tak vhodné pro gerilový způsob boje v horských oblastech Afghánistánu a přilehlém území Pákistánu. Významným rysem je také neutěšená a spíše zhoršující se ekonomická situace země, mající nejvýraznější dopad na chudé venkovské obyvatelstvo, jež přesto populačně nadále významně roste a jehož nezaopatřenost a často nucené přesídlení a setrvání v kritických podmínkách se tak stává zdrojem nahrávajícím dalším projevům nestability a povstalectví.

 

Charakteristika stran a cílů konfliktu

 

Studená válka

 

Afgánská vláda po revoluci 1978 dochází ke snaze Amina o zavedení nepopulárních reforem. SSSR pak nevyhovuje jeho nevymezená orientace vůči západu. Zásadní dopad má násilné odstranění umírněné islámské opozice jako je Národní Islámská fronta prosovětskou vládou již počátkem 80. let. Následně tak dochází k převaze opozice radikálů prchajících především do Pákistánu, jež je základem příští protivládní islámské rezistenci. (Väyrynen1980: 95)

 

Povstání marxistické frakce Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA) nastiňuje směřování země i roli SSSR, který invazi 1979 ospravedlňuje závazkem pomoci lidu.(Marek 2006: 265) Fakticky usiluje o již carskou snahu obsadit zemi, jejíž role ve studené válce nabývá nové dimenze. Geopolitické myšlení SSSR považuje jižní hranici za nestabilní a jednání Afghánistánu za nepředvídatelné. Plánovaná invaze tak má zajistit maximální bezpečnost vůči i potenciální hrozbě.(Väyrynen1980: 96)

 

Mudžahedíni a jejich zahraniční podpora

Nejednotná opozice je široce podporována. Ze strany Pákistánu šlo o řešení vlastní bezpečnostní situace, ohrožení invazí posiluje politický antagonismus s Indií,³ jehož projevy se nachází ve sporech o Kašmír i v regionálním jaderném soupeření. Pákistánu se snaží o ovlivnění vývoje v zemi skrze sídlo prozatímní vlády na jeho území.(Rais 1993)

 

Irán odmítá spolupráci se západem a podporuje zvláště šíitské Hazáry, kteří vytváří Organizaci pro vítězství Afghánistánu s cílem nastolit v zemi náboženské zřízení blízké patronské zemi.⁴ Navzdory spolupráce, si Irán stabilně udržuje dobré vztahy se SSSR.(Rais 1993:917)

Významný vliv má podpora protikomunistického odboje v součinnosti s politikou zadržování ve sféře zájmů USA, kterým Perský záliv rozhodně byl a interpretace invaze jako snahy o zajištění cesty pro ovládnutí Iránu ba i Pákistánu Sověty byla považována za riskantní.⁵ (Georgiev 2002: 68)

 

Saudská Arábie a státy Perského zálivu podporují sjednocení povstalců, jež se stává nejvýznamnějším problémem do budoucna. Ozbrojený džihád zahraničních uprchlíků z táborů přicházejících kromě Pákistánu podporovaly instruktory, zbraněmi a finanční prostředky na výcvik k boji také Velká Británie, Francie, Izrael, Saudská Arábie, Egypt nebo ČLR. V 80. letech 20. století tak vnitro-společenský konflikt nabyl mezinárodní povahy nevyhlášené války.(Marek 2006: 274)

 

Po studené válce

 

Po stažení armády SSSR nebránil žádný vnější činitel vnitřnímu boji o politickou moc. Národnostní a náboženské rozpory propukly naplno, jelikož na vládě se chtěli podílet kromě exilové vlády také náčelníci především šíitských opozičních skupin z Íránu nebo velitelé místních partyzánských jednotek (Harpviken 1997: 271).

 

Dočasné spojenectví mělo účelový charakter, a tak vyjednávací snahy mezi frakcemi mudžahedínů přerostly v ozbrojený boj, který stál na etnickém základě. Prezidentem se stává umírněný šíita Rabbání z nejsilnější Strany jednoty. Fundamentalistická Hekmatjárova (premiér prozatímní vlády)Islámská strana sílila jako ostatní z velkého množství uprchlíků, přesto nejpočetnější a nejvyzbrojenější armádu vedl v Národním islámském hnutí zběhlý uzbecký kolaborant s bývalým režimem Dóstum, který na severu země ustanovil nezávislou republiku s mezinárodním postavením. Značně svrchovaně ovládal tádžický předseda Rady Severu Masúd (ministr obrany prozatímní vlády) část Kábulu i hranice okolo Tádžikistánu a celistvé polo-suverénní území představovala západní hranice s Iránem a Turkmenistánem kontrolovaná Chánem a vojsky Islámského společenství (Georgiev 2002: 68).

 

Disorganizovaný jih je podmaněn z Pákistánu se vracejícími Tálibánci, jež původně chtěli pouze nastolit pořádek a přimět znepřátelené frakce ke složení zbraní. Od roku 1994 narůstá zahraniční podpora, kterou mudžahedinům poskytuje nejen pákistánská tajná služba s nadějí na stabilizaci země. V důsledku následného pronásledování opozice po nástupu Tálibánu dochází opět k válčení. (FAS, Taliban Goals 1997)

 

Tálibán, hlásící se k wahhábismu, aplikuje tradiční výklad Islámu a paštůnských zvyklostí. Jeho náboženský vůdce Umar není autorem idejí vývozu islámské revoluce a naopak se snažil o uznání za oficiální režim. (Marek 2006:290)

 

Oproti tomu al-Kájda je teroristická organizace, jež po roce 1996 nachází azyl v Afghánistánu. Společný je výklad Islámu avšak k přijetí boje proti západu Tálibánem dochází až po americkém bombardování sídel mezinárodních teroristů v Afghánistánu. Tálibán se připojuje k boji proti nadřazenosti západu a dochází k prohloubení jeho finanční závislosti a integraci cílů al-Kájdy. Ta vyhlašuje povinnost všech muslimů bojovat s Američany a jejich spojenci s cílem vynutit opuštění islámských území. (Nožina 2003:7)

 

USA se zapojují z důvodů zabezpečení vlastní politiky a snahy o likvidaci dopadů i původů mezinárodního islámského terorismu postupně od roku 1998. Jejich nasazení rostě úměrně výzvám ze strany al-Kájdy. (Marek 2006:291)

 

Tálibánu vzdoruje jen asi 15 000 ozbrojenců Severní Aliance, bývalé prozatímní vlády pod vedením Masúda, jež drželi Kábul a poté byli vytlačeni na sever. Politickým reprezentantem aliance zůstal bývalý prezident Rabbání. Ve spojení s Dóstumem vedoucím Uzbeky a organizacemi sdružující převážně Hazary – Islámská strana a Strana jednoty vznikla koalice jež využila operací USA a od roku 2001 se snaží společnou ofenzivou svrhnout Tálibán a ovládnout zemi. Problémem se však ukázala tádžicko-uzbecká etnicita, jež byla vnímána negativně většinovou populací na jihu, která upřednostňuje paštůnský Tálibán. (Zelinka 2009: 82-3)

 

Od roku 2001 vzniká nový Tálibánu jako produktu dlouhodobých pákistánských vazeb ideologické sounáležitosti mezi kmenovými oblastmi – FATA (Federally Administred Tribal Areas Pakistan) a afghánským územím Tálibánu. Vzbouřenci pákistánského Tálibánu (až 40 000 bojovníků) indoktrinují kromě džíhádistické ideologie také teroristickým praktiky jako např. sebevražedné útoky, kterými se snaží o prosazení Šáríi nejen v kontrolovaných oblastech ale celém Pákistánu.(Zelinka 2009: 85-6)

 

Tálibán ale v regionu neztratil podporu a tajná služba Pákistánu jej ani v době dočasné porážky nepřestala ve snaze vytvořit protiváhu Indii a obavě z protipákistánsky vnímaného vedení prezidenta Karzáího fianacovat. Integrace pákistánských džíhadistických skupin v letech 2003-7 posílila jeho vzestup. Toleranci vůči němu ilustruje nepoměr 500 Pákistánem zadržených členů al-Kájdy s téměř žádnými tálibánci.(Makariusová 2009: 35-6)

Potenciální hrozbou je tak zapojení Pákistánského Tálibánu a jeho mezinárodních ambicí včetně pokračující spolupráce s al-Kájdou do dění v Afgánistánu, kde okolo roku 2007 údajně působilo na 17 000 bojovníků afgánského Tálibánu, snažícího se izolacionisticky obnovit Islámský emirát. Změnou má být zvláště veřejné odmítání spolupráce s al-Kájdou, jimž dochází k  štěpení cílů obou odnoží. (Taliban diverge on goals)

 

Kampaň mezinárodního společenství se zásadní rolí USA původně usiluje o porážku tálibanského režimu. Následné ustavení mise mezinárodního společenství ISAF s mandátem OSN v prosinci 2001směřuje k zajištění bezpečnosti, podpoře stability vlády a zastavení příjmu ze světové produkce opia. Účastní je 42 zemí (z toho je 28 členů NATO, pro které jde o první operaci podobného rozsahu a náročnosti), které do roku 2009 vyslaly na 71 000 vojáků (přičemž USA má v oblast dalších 37 000 vojáků mimo misi). Obamova administrativa však značně omezila ambice mise, jelikož nedosažitelnost rozsáhlých cílů je zřejmá i díky nedostatečným prostředkům. Ctižádostivé je nastolení stabilní afgánské vlády kontrolující celé území. Proto je upřednostněno zajištění vlastní bezpečnosti při vypořádání se s mezinárodním terorismem a „porážka“ Tálibánu, má být přenechána institucionálně stabilizované vládě. (Morreli 2009, Afghanistan new Goal´s )

 

Karzajího vláda usiluje o důvěru obyvatel a především zajištění bezpečnosti a odzbrojení kmenových náčelníků, jež nedobrovolně postupují moc ústřední vládě, jež je nadále slabá a mimo oblast Kábulu a tudíž neschopná vykonávat správu samostatně, jak je záměrem. (www.NATO.int)

 

Náročnost působení způsobilo pokles veřejné podpory i v souvislosti s iráckou invazí. Nástupem Obamy se sice zlepšilo veřejného mínění i US navýšení počtu vojáků, které přesvědčily i některé evropské země o symbolickém navýšení přítomnosti, která byla dlouhodobě diskutovaným problémem. Přesto nejen Nizozemí nebo Kanada- ze významně přítomny v problematických oblastech na jihu, oznámily stahování jednotek na roky 2010 a 2011, což může silně ohrozit bojeschopnost mise. (Morreli 2009:35) Další státy jako Velká Británie projevují obavy z původní snahy v Afghánistánu vybudovat demokracii západního typu a preferují omezení na funkční stát s Důrazem na vyškolení vlastních afghánských a pákistánských složek pro potírání vnitřního radikalismu. (British goals in Afghanistan)

Předmět sporu

Předmětem konfliktu v Afghánistánu, bylo vždy jeho mocenské ovládnutí. Do roku 1992 je patrný především spor ideologický mezi konzervativními tradicionalisty a reformními sekulárními komunisty. Obě dříve opoziční uskupení původně sdružené v LDSA se za mezinárodní podpory snažilo o ovládnutí země za podpory levého i pravého bloku.

Po roce 1992 je občanská válka spíše problémem etnické rozdrobenosti země, kdy se minority marně snaží o mocenskou převahu. Úspěšný je až Tálibán,vůči němuž se vymezuje Severní Aliance. Křížení etnické příslušnosti a způsobu výkladu Islámu jako státního náboženství uplatňujícího striktní šáriu nebo umírněnou islámskou demokracii komplikuje dohodu o budoucím směřování země i v současnosti. Severní Aliance se sice za spolupráce se spojenci snaží o vytlačení Tálibánu a ustavení ústřední vlády, avšak její etnické složení ztěžuje ztotožnění se většinového paštůnského obyvatelstva, které sympatizuje s národnostně spřízněným Tálibánem. Samozřejmě v současnosti je zásadní otázkou také požadavek USA na vydání vůdců al-Kájdy, jehož odmítnutí vyvolalo vojenský postup proti Tálibánu jako jeho ochránci. (CIA Factbook)

 

Stručný průběh konfliktu

 

V roce 1973 došlo ke zrušení monarchie a novou hlavou vlády se stal Muhammad Daúd. (Georgiev 2002:95) Jednou z hlavních změn během jeho vlády bylo vytvoření Lidově-demokratické strany Afghánistánu (LDSA). V dubnu roku 1978 bez vědomí Moskvy proběhl levicový puč.(Väyrynen 1980:95-96) Vnitřní vývoj Afghánistánu ztěžovala pomoc ze strany USA, Pákistánu, Saudské Arábie a Íránu na jedné straně a Sovětského svazu na druhé, což zhoršovalo celou situaci v zemi.(Afghanistan 1998, BBC).

 

Kvůli velkým ztrátám a malé efektivitě se sovětská vojska v roce 1989 stáhla. Afgánská prosovětská vláda se udržela až do roku 1992. Domácí politické strany, resp. exilová vláda usilovala o svržení prosovětského režimu, stále věřily ve své konečné vítězství.( Suhrke 1990: 244) Dostúm vstoupil do tajných jednání spolu s Ahmadem Šáhem Massúdem a šítská Stranou jednoty, aby sjednotily své síly a postupovaly na Kábul a zablokovaly Hekmatjára. Spolu s íránskou podporou toto uskupení získalo název Severní aliance, která později bude bojovat proti Tálibánu.(Gossman 2001: 13)

 

Poprvé se o Tálibán začalo mluvit v roce 1994. Daná skupina spolu s bývalými mudžahedíny pocházela z náboženských škol v Pákistánu.(Who are the Taleban, 2000) Tálibán začal dobývat afghánské města a konečně v roce 1996 došel i do Kábulu. Rekrutoval nové členy z bývalých stoupenců strany Chalk, přeběhlých velitelů ze stran mudžahedinů a zahraničních bojovníků z oblasti Blízkého východu a severní Afriky, kteří se zúčastnili džihádu proti Sovětskému svazu a afghánské komunistické vládě. Velké množství bojovníků bylo vycvičeno v táborech zřízených Usámem bin Ládinem. V roce 1997 dokonce Tálibán prohlásil svou protekci bin Ládinu.(Gossman 2001: 14) Popularita Tálibánu rychle rostla. Afghánské obyvatelstvo bylo vyčerpáno válečnými akcemi. Tálibánu se na rozdíl od jejich předchůdců podařilo eliminovat korupci, obnovit mír na území a povolit oživení obchodu. Všechny instituce měly dodržovat jejich interpretaci Šaríi. Režim Tálibánu musel čelit mezinárodnímu dohledu a různým odsouzením jeho politiky. Mezi státy, které uznaly tuto vládu za legitimní, byly Saudská Arábie, Pákistán a Spojené arabské emiráty. (Who are the Taleban, 2007)

 

Tálibán spolupracoval spolu s bin Ládinem a al-Kájdou, a proto lze předpokládat, že přijímal účast na teroristických útocích. V roce 1998 Spojené státy odpověděly na srpnové útoky na americké ambasády v Keni a Tanzanii raketovými útoky na několik lokalit v Afghánistánu a Súdánu, které považovaly za základny al-Kájdy, kde byly hoštěny stoupenci bin Ládina.(McIntyre 1998) Lze říci, že jakékoliv akce uskutečněná muslimskými radikály, hlavně al-Kájdou, USA spojovaly s Tálibánem a neodlišovaly různá teroristické uskupení.

 

Než nastala zářijová událost Společnost národů v rámci Rady bezpečnost (RB) přijala několik rezolucí, které žádaly o zastavení akcí Tálibánu a trvaly na vydání Usámy bin Ládina příslušným institucím, bylo zakázáno pro Tálibán využívat jakékoliv vojenské prostředky a byly kontrolovány veškeré finance jdoucí na podporu zbrojení Tálibánu, bylo uvaleno embargo na přímé a nepřímé dodávání, byla zřízená monitorovací skupina, která měla mít své středisko v Islámábádu.(Sanctions Against Al Qaeda and Taliban)

 

Po 11. září roku 2001 vznikla situace, již prokázala, že prohlášené rezoluce nepomůžou zničit teroristické jednotky a nebude nastolen mír a zajištěna bezpečnost. USA se konečně rozhodly zaútočit a vyřešit problém vojensky, resp. zničit al-Kájdu a shrknout režim Tálibán.

 

Začátek operace Trvalá svoboda

 

Několik dní po útocích z 11. září 2001 předaly USA talibanské vládě Afghánistánu ultimátum požadující mimo vydání Usámy Bin Ládina a dalších čelních představitelů Al-Kajdy, kteří na území pobývali a propuštění všech cizinců vězněných režimem.(Bush Delivers The Ultimatum 2001) Když toto Taliban odmítl, zahájily 7. října Spojené státy za účasti Velké Británie a dalších států vojenskou operaci zvanou Trvalá Svoboda, která zpočátku spočívala především v podpoře Severní Alianci. Celá akce však zpočátku postrádala jednoznačný mandát Rady bezpečnosti OSN.(Afghanistan & The United Nations) Ačkoliv útoky z 11. září byly byly bezprostředním důvodem pro útok, administrativa George Bushe jr. počítala s možností ozbrojeného konfliktu s Talibanem již dříve.(Steele, MacAskill, Norton-Taylor R. 2001)

 

Prvním strategickým úspěchem koalice bylo 9. listopadu dobytí severního města Mazar-i Šarif, které mj. zajišťuje důležitý přístup do Uzbekistánu a disponuje dvěma letišti.(The Battle for Mazar-i-Sharif 2001) Talibanu začal v konvenční válce velmi rychle ztrácet pozice a 12. listopadu drtivá většina jeho sil opustila hlavní město Kábul.(Meek, Harding, MacAskill 2001) Během střetů se mimo jiné ukázala rozporuplná role Pákistánu, který ze země rychle evakuoval vojenské poradce, kteří donedávna pomáhali Talibanu v boji se Severní Aliancí.(Moran 2001) Poté, co byly síly Talibanu a Al-Kajdy vytlačeny na jih země, opevnili se jejich příslušníci v jeskynním komplexu Tora Bora. Ten dobyla Severní Aliance za podpory spojenců definitivně 17. prosince. Velké části bojovníků, mezi nimiž byl zřejmě i sám Bin Ládin, se ovšem podařilo uprchnout do sousedního Pákistánu.(Kerry 2009: 14) Tímto konvenční válka víceméně skončila a Taliban a Al-Kajda se dostali do pozice povstalců proti centrální vládě. Na bonnské konferenci pod záštitou OSN afghánské etnické a politické skupiny, mezi nimiž měla hlavní slovo Severní Aliance, zvolili za hlavu dočasné vlády exulanta Hamída Karzáího. Na zajištění bezpečnosti v Kábulu pak vznikla mise ISAF pod vedením OSN.(Jalali 2003: 175-176)

 

Poslední velkým otevřeným střetem s Talibanem byla pak v březnu 2002 bitva v údolí Šahi Kot na jihovýchodě země. Koaliční síly spolu s pro-vládními afghánskými bojovníky tu zaútočili na znovu zformované zbytky Talibanu a Al-Kajdy, které se v údolí začaly opevňovat.(Jalali 2003: 182-183) Povstalci zde utrpěli mnohonásobně větší ztráty než koalice, velké části se však opět podařilo uprchnout.(Kugler 2007) V dalších letech až na výjimky využívali povstalci převážně taktiku guerillového boje, ale do větších bitev se již nepouštěli. Ještě v roce 2002 se viceprezident a jeden ministr stali obětmi atentátů, sám Karzáí mu unikl jen těsně.(Jalali 2003: 179-180) Al-Kajda navíc do konce roku otevřela na východě země nová výcviková střediska pro své bojovníky.(Lynch 2002)

 

Posilování Talibanu po vítězství koalice

 

V roce 2003 se koalice oproti původnímu plánu více začala angažovat i v jiných než ryze bezpečnostních oblastech, vznikly první rekonstrukční týmy.(Goodson 2004: 16) Přestože tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld v květnu prohlásil, že „hlavní boje jsou v Afghánistánu skončeny,“ (Rumsfeld Declars Major Combat Over in Afghanistan 2003), situace tomu příliš nenasvědčovala. Talibanu a Al-Kajda začali operovat v menších jednotkách podnikajících řadu omezenějších útoků na spojenecké cíle, což si vyžádalo stovky obětí. Ve 13 ze 32 provincií se bezpečnostní situace vyhrotila natolik, že se z nich museli stáhnout humanitární pracovníci OSN. Situaci navíc komplikovala rivalita mezi lokálními ozbrojenými vůdci, která přerůstala v ozbrojené střety i v případech, že obě strany byly oficiálními spojenci afghánské vlády. OSN svěřila NATO vedení mise ISAF.(Goodson 2004: 15-17)

 

K jediné větší otevřené bitvě roku 2004 došlo počátkem června na jihu středního Afghánistánu, v provincii Oruzgan. Při operaci Asbury Park utrpěl Taliban a jeho spojenci zdrcující porážku, když zřejmě přišel o více než sto lidí, zatímco armáda USA a afghánská národní armáda neutrpěli žádné ztráty. (Milks 2004) Klíčovou událostí tohoto roku pak byly říjnové prezidentské volby, první od pádu Talibanu. Jedním z hlavních cílů NATO se stalo zajištění jejich bezpečného průběhu – I kvůli tomu Spojené státy v létě dočasně navýšily počet svých sil na 22 tisíc. Koalice pak v létě provedla několik rozsáhlejších akcí při prohledávání hor na jihovýchodě země. Mise NATO-ISAF začala rozšířila svou působnost na sever země, který však je oproti jižním a východním provinciím oblastí s minimem incidentů. (Goodson 2005: 89-90)

 

V roce 2005 se většina incidentů se opět koncentrovala do jižní a východní části země. (Ghufran 2006: 88) Nicméně nejdrtivější ránu utrpěli spojenci v severovýchodní provincii Kunar. Červnová operace, jež měla za cíl dopadení či likvidaci jednoho z vůdců Talibanu, skončila smrtí devatenácti amerických vojáků, přičemž přežil pouze jediný.(Blumenfeld 2007) Koalice pak od léta zintenzivnila akce proti Talibanu ve snaze zajistit bezpečný průběh parlamentních voleb v závěru roku. Spojené státy oznámily, že v příštím roce chtějí snížit počet vojáků z 18 tisíc na 16 tisíc a převést více zodpovědnosti na ostatní členy mise NATO-ISAF a afghánskou národní armádu.(Ghufran 2006: 88-90)

 

Taliban v roce 2006 dál posílil svou pozici, což se projevilo nejen rostoucím počtem útoků, ale i tím, že sousední Pákistán na čas de facto uznal nezávislý stát, který Taliban a Al-Kajda vyhlásili v severním Wazíristánu, který se tak pro ně stal ještě bezpečnější základnou pro operace na území Afghánistánu.(Taliban, Al-Qaeda establish „Islamic state“ in NW Pak 2006) Největší koaliční ofenzivou proti Talibanu od roku 2001 byla masivní letní operace Mountain Thrust, vedená armádou USA. Ta měla za cíl „vyčistit“ jih Afghánistánu předtím, než zde začne působit NATO-ISAF.(Walsch 2001) V září pak v oblasti obdobnou akci zahájily již síly NATO. V tomto roce také prudce stoupl počet vojáků nasazených v rámci mise NATO-ISAF: ke konci roku jich bylo 31267, zatímco ještě v létě předchozího roku to bylo 9685.(Afghanistan Report 2009)

 

Pronikání Talibanu zpět na sever

 

Sílící povstání Talibanu začalo mít větší vliv nejen v tradičních oblastech vlivu na jihovýchodě, ale v rostoucí míře také v severnějších částech země.(Ghufran 2008: 154 -155)

Přestože koalice v roce 2007 pokračovala v masivních operacích v ohniscích konfliktu (UK-led operation helps ISAF take kontrol in northern Helmand 2007), musela přistoupit i k menším ofenzivám na severozápadě.(Szandar, Musharbash 2007). Úspěchem koalice bylo zlikvidování čelního vojenského velitele povstalců Mullaha Dadullaha.(Taliban commander Mullah Dadullah Killed 2007). Taliban na sebe naopak upozornil dalším neúspěšným pokusem o atentát na prezidenta Karzáího.(Karzai unhurt in Taleban attack 2007).

 

Rostoucí síla Talibanu se naplno ukázala v červnu roku 2008, kdy osvobodil přes tisíc vězňů z věznice v Kandaháru na jihu země.(Insurgent attanck frees hundrends form Kandahar prison 2008) Rozporuplné se ukázaly vztahy koalice s Pákistánem. Na jednu stranu sice obě strany zintenzivnily vojenskou spolupráci, když koncem roku provedli společnou operaci proti povstalcům podél afghánsko-pákistánské hranice(Afghanistan report 2009), na druhou stranu Islamabád hrozil zásahem proti koalici, která bez jeho svolení operovala na pákistánském území.(Tisdall, Shah 2008) V druhé polovině roku také došlo k průlomu, když Taliban jednal s kábulskou vládou. Setkání nepřineslo konec války, ale poprvé ukázalo rozchod lokálního Talibanu a globálněji orientované Al-Kajdy.(Robertson 2008)

 

V roce 2009 druhé prezidentské volby vyhrál opět Karzáí, ale kvůli podezřením z rozsáhlých volebních podvodů jeho již tak malou autoritu spíše dál oslabily. (Prezidentem Afghánistánu se stal Karzáí, komise zrušila druhé kolo voleb 2009) V téměř všech provinciích operovala vedle oficiální také stínová vláda Talibanu, přičemž často měla větší podporu než zkorumpovaní úředníci centrální vlády.(Witte 2009) Expanze Talibanu mimo tradiční oblasti na jihu dál pokračovala, stejně tak rostl i počet koaličních ztrát. (Dreazen, Spiegel 2009) Podle mapy, kterou v závěru roku zveřejnil think thank ICOS, byla “trvalá přítomnost” Talibanu patrná na 80 procentech území Afghánistánu.(Eight years after 9/11 Taliban now have a permanent presence in 80% of Afghanistan 2009) Zhoršující se bezpečnostní situace pak v prosinci přiměla státy NATO k rozhodnutí, že do Afghánistánu vyšlou dalších 37 tisíc vojáků. Celkový počet zahraničních vojáků by se tak v roce 2010 měl pohybovat už okolo 140 tisíc. (NATO sčítá posily, do Afghánistánu vyšle dalších 37 tisíc vojáků 2009) Koncem roku přišel Taliban s návrhem, že vyhostí příslušníky Al-Kajdy a Afghánistán nebude sloužit jako základna pro útoky na jiné země, pokud se zahraniční jednotky stáhnou. Tuto nabídku ale koalice přešla bez odpovědi.(Porter 2009)

 

Počátkem roku 2010 došlo k dalšímu diplomatickému průlomu, když zástupci Talibanu jednali s představiteli OSN.(Black, Berger 2010) V lednu také prezident Karzáí nabídl Talibanu účast na celoafghánském shromáždění zástupců („loya jirga“), což ale zatím zůstalo bez odpovědi.(Shalizi, Malek 2010) Tomu se ovšem nelze příliš divit, neboť Taliban je nyní zřejmě ve výhodnější pozici. Koalice spolu s afghánskou armádou pak v únoru zahájily ambiciózní operaci v okolí města Marjah na jihu země. Akce má být jakýmsi prototypem, kdy po dobytí území vojáky má na místo bezprostředně nastoupit početná skupina policistů a úředníků, kteří by pomohli získané pozice udržet, což se dosud koalici příliš nedařilo.(Filkins 2010)

 

Charakter mezinárodní intervence

 

Než přejdeme k charakteristice mezinárodní intervence, krátce se zmíníme o ekonomickém a politickém stavu Afghánistánu v letech 1992- 2001. Občanská válka za vlády mudžahedínů v letech 1992-1996 vedla k ničení jižní a západní části Kábulu. Ekonomika hlavního města byla také ovlivněna vytvářením bitevní čáry v údolí Shomali mezi Tálibánem a Severní Aliancí během období 1996-2001. Společným výsledkem bylo přerušení obchodní cesty mezi střední Asií a Pákistánem vedoucí přes Mazar a Kábul. Za režimu Tálibán také došlo k destrukci civilních obydlí, irigačních systémů a plantáží, kolapsu ústřední moci či dopravní a telekomunikační infrastruktury.(Marsden 2003: 92) Celková situace žádala mezinárodní zásah.

V prosinci roku 2001 v Bonnu proběhlo zasedání Organizace spojených národů (OSN) ohledně otázky Afghánistánu. Účastníci podepsali dohodu a zavázali se tak znovu ustanovit stálé vládní instituce založené na demokratické tradici. Lze také podotknout, že mezinárodní společenství bylo vědomo specifik afghánského území, a proto kladly důraz na vytvoření státu založeného na dodržování lidských práv, respektování dalších etnik a zajištění základu pro společné soužití a kultivaci reprezentativní formy vlády.(Sau 2002: 118)

Danou kapitolu lze rozdělit na tři části: vojenskou, politickou a humanitární intervenci.(dle (Afghanistan 2006)

 

Co se týče vojenské intervence, lze zmínit o základním problému týkajícího se paralelního rozmístění vojenských jednotek pod různým mandátem. Na jedné straně mezinárodní ozbrojené složky, které začaly provádět vojenské operace od podzimu roku 2001, jejichž cílem byl boj proti terorizmu, na druhé straně mezinárodní jednotky pod vedením NATO usilující o zajištění bezpečnostního prostředí pro budoucí humanitární rekonstrukci.(Tamtéž)

Na vojenskou dimenzi navazují politická a humanitární dimenze intervence, jejichž cílem je pozměnit vnitřní systém státu. Mezinárodní společenství má jasně stanovené priority a hodnoty. Z toho vychází hlavní cíle jako nastavit Afghánistán na cestu vedoucí k demokratické formě vlády a zaručit mu počáteční bezpečnost. Pozměnit politickou strukturu jakéhokoliv státu je velice těžkým úkolem, zvláště pokud mluvíme o Afghánistánu a jeho pre-moderní společnosti. Po zásahu jednotek OSN před danou organizaci vyvstala otázka, kde začít budovat mírový proces v Afghánistánu, jaké aktéry zapojit, jaké procesy iniciovat a jaké cíle stanovit. Vzhledem k tomu, že se minulé kurzy afghánské politiky odlišují od moderních postupů demokratických států, by mělo mezinárodní společenství plně pracovat nad jejím vytvářením. Bylo nutné postavit do vlády člověka, který by nebyl napojen na staré opoziční jednotky a který by především usiloval o vnitřní stabilitu země a klidného a bezpečného života jeho národa. Od roku 2002 mezinárodní komise začala pracovat nad sestavením Loya Jirgy (Národní shromáždění). V roce 2004 proběhly prezidentské volby, které vyhrál Hamíd Karzaj, a pak následující rok se uskutečnily volby do parlamentu.(Tamtéž: 12)

Pozice Afghánistánu jako prvku mezinárodního systému je velice důležitá. Aby světu vládla stabilita a bezpečí je nutné eliminovat konfliktní ohniska a zajistit pořádek.

 

V roce 2002 v Tokiu se uskutečnila dárcovská konference, kde mezinárodní komunita schválila finanční výdaje na první tři roky ve výši 4,5 bilion dollarů. Tyto prostředky byly poskytovány pro zabezpečení rekonstrukce Afghánistánu. Afghánské otázce byla věnována velká pozornost ze strany mezinárodních i vládních i nevládních organizací. V roce 2003 počet těchto organizací převýšil 1000. Právě mezinárodní společenství pomohlo uskutečnit rozvojové projekty a zabezpečit populaci základními humanitárními zásobami⁶.(Tamtéž: 13)

 

Oběti, škody a náklady

 

Podle nevládní organizace Intenrational Crisis Group zemřelo v souvislosti s afghánským konfliktem mezi lety 1978 až 2001 asi 550 tisíc osob, mezi lety 2002 až 2009 pak počet obětí vyčísluje na 23 485.(Peace & Conflict Research) Podle jiných zdrojů však jen v souvislosti se sovětskou invazí zemřelo na milion Afghánců (Afghanistan War 2008), což jasně ukazuje, že zejména údaje za starší období jsou spíše spekulativní povahy. Poměrně dobře jsou naopak zaznamenané ztráty koalice od začátku invaze. Aktuálně oběti koalice čítají 1724 lidí, přičemž ztráty od roku 2003 neustále rostou stále rychlejším tempem. Největší meziroční nárůst obětí zatím koalice zaznamenala v roce 2009.(Coalition Military Fatalities By Year 2010) Vzhledem k tomu, že dlouholetá válka značně zdevastovala ekonomiku Afghánistánu, stala se země závislá na zahraniční pomoci. Jen cena humanitární složky zaměřené na obnovu institucí a zdravotní péče se od roku 2002 odhaduje na 1,65 miliard eur. Samotná vojenská přítomnost pak stojí USA asi 2 miliardy dolarů měsíčně (Mardsen 2003: 80, Marek 2006: 285)

 

Závěr – možnosti ukončení konfliktu

 

Navzdory eskalaci násilí a rostoucímu počtu obětí je ale možné vypozorovat zdánlivě protichůdný trend. Všechny hlavní strany konfliktu alespoň částečně zmírňují své původní postoje a naznačují, že jde zde prostor ke vzájemným jednáním a ústupkům.

Taliban (nebo přinejmenším jeho afghánská část) se v posledních letech snaží dát světu najevo, že se zbavuje spojenectví s Al-Kajdou (Robertson 2008), přičemž právě tyto vazby byly prvotním důvodem vstupu USA do války. Zároveň dal koalici slib, že zajistí, aby Afghánistán nesloužil jako základna pro útoky na jakoukoliv jinou zemi, pokud se zahraniční vojska stáhnou. Ačkoliv Američané coby přední stát celé koalice daly najevo, že tyto sliby nepovažují za příliš důvěryhodné (Porter 2009) a není ani příliš pravděpodobné, že by se síly NATO-ISAF v brzké době zcela stáhly a daly tak Talibanu volnou ruku vůči slabé kábulské vládě, jde v postojích hnutí přesto o určitý posun, který nelze zcela opominout.

Afghánská vláda prezidenta Karzáího zvláště nyní vyvíjí silnou iniciativu zapojit Taliban do mírových rozhovorů. Vyvrcholením těchto snah bylo přizvání zástupců hnutí do celoafghánského shromáždění Loya Jirga. Ačkoliv Taliban zatím tuto nabídku nepřijal, ani jí okamžitě neodmítl, což by v dřívějších letech zřejmě bylo nemyslitelné. (Karzai Says He Has Always Favored Peace Talks With Taliban 2010)

 

Možnost vyjednávání s Talibanem připouštějí v poslední době i USA, nicméně na rozdíl od Karzáího toto podmiňují mnohem přísnějším podmínkami: Taliban by musel před započetím rozhovorů zcela opustit své vazby na Al-Kajdu, zříci se násilí a akceptovat současnou afghánskou ústavu. (Porter 2010) Vzhledem k tomu, že aktuální vývoj konfliktu velmi posílil pozici Talibanu, nelze ovšem příliš očekávat, že by na takovou nabídku přistoupil.

 

Zdá se však, že Obamova administrativa je možná na cestě přehodnotit původní ambiciózní plán vybudování stabilního a relativně demokratického afghánského státu. (Afghanistan’s New Goal: Deal With the Taliban 2010) Pokud by se omezenější cíle omezily pouze na zabránění toho, aby Afghánistán ohrožoval mezinárodní společenství a neposkytoval do budoucna útočiště teroristům útočícím na jiné státy, je možné, že by se tak otevřela cesta na jejímž konci by možná mohla být i dohoda s Talibanem.

 

Jak ale poukazuje Harpivken, ani Taliban, který navzdory etnicky nevyhraněné rétorice tvoří v drtivé většině Paštuni, nemá dostatečné předpoklady k tomu, aby v případě takové dohody vládl v Afghánistánu dlouhodobě sám. Občanská válka totiž značně aktivizovala menšinové etnické skupiny jako Hazary, Tádžiky či Uzbeky. Ti se nyní mnohem razantněji domáhají svých nároků a jednostranná dominance Paštunů, kteří tvoří zhruba 40 procent všech Afghánců nemůže být zárukou stability v zemi na příliš dlouhou dobu. (Harpviken 1997: 271-287) Jedinou zárukou dlouhodobého míru tak zřejmě může být široká dohoda napříč jednotlivými etnickými skupinami, která by zároveň splňovala minimální požadavky mezinárodního společenství na to, aby Afghánistán nesloužila jako základna pro útoky na jiné země. Bohužel ale není pochyb o tom, že v zemi, která minimálně v posledních desetiletích prakticky neustále trpí vnitřními rozbroji různé intenzity, bude dosažení takového konsensu mimořádně obtížné.

 

Literatura a zdroje

 

 

Prameny (oficiální dokumenty a prohlášení)

 

Afghanistan & The United Nations, United Nations, (http://www.un.org/News/dh/latest/afghan/un-afghan-history.shtml). ověřeno 10. dubna 2010

 

Afghanistan Report 2009 (2009) NATO, online text.

(http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_2009_03/20090331_090331_afghanistan_report_2009.pdf ). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Monografie

 

Marek, J. (2006): Dějiny Afghánistánu, Praha, Lidové noviny.

 

Články v časopisech

 

Georgiev, J. (2002): Historické souvislosti sovětské invaze do Afghánistánu, Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 1, s. 58-72.

 

Makariusová, R. (2009): Starý a nový Tálibán, Ideologicko-strategické motivy, roč. 33, č.11-12, s. 34-36.

 

Nožina, M. (2003): Nová tvář al-Kájdy, Mezinárodní politika, roč. 27, č.7, s. 6-8.

 

Zelinka, P. (2009): Perspektivy vývoje vzbouřenectví v Afghánistánu a přilehlých pákistánských oblastech, Obrana a strategie, roč. 9, č.1, s.79-99.

 

Internetové zdroje

 

Elektronické databáze

 

Ghufran N.,: Afghanistan in 2005: The Challenges of Reconstruction, in: : Asian Survey, vol. 46, No.1, 2006, s. 88. on-line, verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno 8. 4. 2010

Ghufran N.,: Afghanistan in 2007: A Bleeding Wound, in: : Asian Survey, vol. 48, No.1, 2008, s. 154-155. on-line, verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno 9. 4. 2010

 

Goodson L. P., Afghanistan in 2004: Electoral Progress and an Opium Boom, in: : Asian Survey, vol. 45, No.1, s. 89-90. verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno 8. 4. 2010

 

Goodson L. P.,: Afghanistan in 2003: The Taliban Resurface and a New Constitution is Born, in: : Asian Survey, vol. 44, No.1, 2004, s. 15-17. on-line, verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno 8. 4. 2010

 

Gossman P. (2001): Afghansitan in the Balance, Middle East Report, No. 221, Winter, pp. 8-15, on-line verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno k 9.4. 2010

 

Harpviken K. B.,: Transcending Traditionalism: The Emergence of Non-State Military Formations in Afghanistan, in: Journal of Peace Research, Vol. 34, No. 3, 1997, s. 271-287. on-line, verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno 5. 4. 2010

 

Harpviken, K.B. (1997): The Emergence of Non-State Military Formations in Afghanistan, Journal of Peace Research, Vol. 34, Issue 3, pp. 271-287, on-line verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno k 9.4. 2010

 

Jalali A. A.,: Afghanistan in 2002: The Struggle to Win the Peace, in: Asian Survey, vol. 43, No.1, 2003, s. 175-176. on-line, verze dostupná z elektronické databáze JSTOR ověřeno 4. 4. 2010

 

Marsden, P. (2003): Afghanistan: The Reconstruction Process, International Affairs, Vol. 79, Issue 1, January, pp. 91-105, on-line verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno k 9.4. 2010

 

Rais, R. B. (1993): Afghanistan and the Regional Powers, Asian Survey, Vol. 33, Issue 9, pp.905-922, Asian Survey on-line, verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno k 9.4. 2010

Sau, R. (2002): Reconstruction of Afghanistan into a Modern Nation, Economic and Politiacal Weekly, Vo. 37, Issue 2, January 12-18, pp. 118-120, on-line verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno k 9.4. 2010

 

Suhrke, A.(1990): Afghanistan: Retribalization of the War, Journal of Peace Research, Vol. 27, Issue 3, August, pp. 241-246, on-line verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno k 9.4. 2010

 

Väyrynen, R. (1980): Afghanistan, Journal of Peace Research, Vol. 17, Issue 2, Speacial Issue on Imperialism and Militarization,pp. 93-102, on-line verze dostupná z elektronické databáze JSTOR. ověřeno k 9.4. 2010

 

Internetové časopisy a jiné zdroje

 

Afghanistan (1998), on-line text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/world/analysis/83854.stm) Ověřeno k 9.4. 2010

 

Afghanistan (2006), Heinrich Böll Foundation, Berlin, on-line text (http://www.boell.de/downloads/worldwide/afghanistan_en.pdd). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Afghanistan War, in The Columbia Encyclopedia, Sixth Edition, 2008. (http://www.encyclopedia.com/doc/1E1-AfghanWar.html). ověřeno 12. 4. 2010

 

Boháč, A.(2008): Afghánistán v letech 2001 – 2005: politicko-geografická analýza, on-line text (http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/324-afghanistan-v-letech-2001-2005-politicko-geograficka-analyza.html). Ověřeno k 9.4. 2010

 

CIA – The World Factbook, (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/countrylisting.html)

 

Coalition Military Fatalities By Year, icasualties.org. (http://www.icasualties.org/oef). ověřeno 6.4. 2010

 

Hayes, L.-Brunner, B.-Rowen,B. (2007): Who are the Taleban? on-line text (http://www.infoplease.com/spot/taliban.html). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Heinrich Böll Foundation (2006): Afghanistan, Publication series on Promoting Democracy in Fragile States under Conditions of State Fragility, Berlin, online verze. (http://www.boell.de/downloads/worldwide/afghanistan_en.pdf). Ověřeno k 9.4. 2010

 

International Crises Group, (www.crisisgroup.org).

 

Kerry J. F., Tora Bora Revisited: How We Failed To Get Bin Laden And Why It Matters Today, A Report to The Members of the U.S. Senate Comittee on Foreign Relations, 2009, s. 14.(http://www.globalsecurity.org/military/library/congress/2009_rpt/091130_tora-bora_ubl.pdf) ověřeno 7. 4. 2010

 

Kugler R.,: Operation Anaconda in Afghanistan – A Case Study of Adaptation in Battle, Center for Technology and National Security Policy, 2007. (http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?AD=ADA463075&Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf). ověřeno 7. 4. 2010

 

McIntyre , J.-Reuters (1998): U.S. missiles pound targets in Afghanistan, Sudan, on-line text (http://edition.cnn.com/US/9808/20/us.strikes.01/). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Milks K. A.,: 22nd MEU Afghanistan Recap: Operation Asbury Park, Global Security, 2004. (http://www.globalsecurity.org/military/library/news/2004/08/mil-040829-usmc01.htm). ověřeno 8. 4. 2010

Moran M.,: The ‘Airlift of Evil’, Council on Foreign Relations, 29. 11. 2001. (http://www.cfr.org/publication/10301/airlift_of_evil.html). ověřeno 7. 4. 2010

 

Morelli, V. – Belkin, P. (2009): NATO in Afganistan: A Test of the Transatlantic Alliance, CRS study, on-line verze. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33627.pdf). Ověřeno k 9.4. 2010

 

North Atlantic Treaty Organization, (www.nato.int).

 

Our Goal is to Restore Peace and Establish a Pure and Clean Islamic State in Afghanistan (1997) online text. (http://www.fas.org/irp/world/para/docs/taliban2.htm). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Sanctions Against Al Qaeda and the Taliban, on-line text (http://www.globalpolicy.org/component/content/article/202/41753.html). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Who are the Taleban? (2000) on-line text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/144382.stm). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Novinové články a zpravodajství

Afghan, Pakistani Taliban diverge on goals, The Washington Times, 18.11.2009. on-line text. (http://www.washingtontimes.com/news/2009/nov/18/afghan-pakistani-taliban-diverge-on-goals). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Afghanistan‘s new goal: deal with the Taliban, Channel 4 News, 29.1.2010. on-line text. (http://www.channel4.com/news/articles/politics/international_politics/afghanistanaposs+new+goal+deal+with+the+taliban/3518442). Ověřeno k 9.4. 2010

 

 

Afghanistan’s new goal: deal with the Taliban, Channel 4, 28.1.2010, z (http://www.channel4.com/news/articles/politics/international_politics/afghanistanaposs+new+goal+deal+with+the+taliban/3518442). ověřeno 10. dubna 2010

 

Black I., Borger J.,: Pakistan arrests put stop to Taliban talks – UN envoy, The Guardian,

18.3.2010.(http://www.guardian.co.uk/world/2010/mar/18/pakistan-arrests-taliban-un-envoy). ověřeno 10. 4. 2010

 

Blumenfeld L.,: The Sole Survivor: A Navy Seal, Injured and Alone, Was Saved By Afghans’

Embrace and Comrades’ Valor, The Washington Post, 11. 6. 2007, (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2007/06/10/AR2007061001492_pf.html). ověřeno 8. 4. 2010

 

Bush Delivers The Ultimatum, CNN, 21. 9. 2001, (http://transcripts.cnn.com/2001/WORLD/asiapcf/central/09/20/ret.afghan.bush/index.html) ověřeno 6.4. 2010

 

Dreazen J. Y., Spiegel P.,: Taliban Now Wining, The Wall Street Journal, publikováno 10. 8. 2009. ( http://online.wsj.com/article/SB124986154654218153.html) ověřeno 10. 4. 2010

 

Eight years after 9/11 Taliban now have a permanent presence in 80% of Afghanistan, International Council on Security and Development, 10. 9. 2009. (http://www.icosgroup.net/modules/press_releases/eight_years_after_911). ověřeno 10. 4. 2009

 

Filkins D.,: Afghan operation is new war model, The Times of India, 14. 2. 2010. (http://timesofindia.indiatimes.com/world/south-asia/Afghan-operation-is-new-war-model/articleshow/5571077.cms). ověřeno 10. 4. 2010

 

Gordon Brown redefines British goals in Afghanistan, Guardian.co.uk, 30.4.2009. on-line text. (http://www.guardian.co.uk/world/2009/apr/30/uk-strategic-goals-afghanistan-pakistan). Ověřeno k 9.4. 2010

 

Insurgent attanck frees hundrends form Kandahar prison, CBC News, 14. 6. 2008.(http://www.cbc.ca/world/story/2008/06/13/afghanistan-prison.html). ověřeno 9. 4. 2010

 

Karzai Says He Has Always Favored Peace Talks With Taliban, Radio Free Europe, 29. 2. 2010(http://www.rferl.org/content/Karzai_Says_He_Has_Always_Favored_Peace_Talks_With_Taliban/1943664.html). ověřeno 10. 4. 2010

 

Karzai unhurt in Taleban attack, BBC News, 10.6.2007. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/6738201.stm). ověřeno 9. 4. 2010

 

Lych C.,: Al Qaeda Is Reviving, UN Report Says, The Washington Post 18.12. 2002. (http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A3916-2002Dec17?) ověřeno 7. 4. 2010

 

Meek J., Harding L., MacAskill E.,: Northern Alliance enters Kabul as Taliban flee, Guardian,13.11.2001(http://www.guardian.co.uk/world/2001/nov/13/afghanistan.terrorism13) ověřeno 7. 4. 2010

 

NATO sčítá posily, do Afghánistánu vyšle dalších 37 tisíc vojáků, iDnes, (http://zpravy.idnes.cz/prezidentem-afghanistanu-se-stal-karzai-komise-zrusila-druhe-kolo-voleb-14n-/zahranicni.asp?c=A091102_123238_zahranicni_stf). ověřeno 8. 4. 2010

 

Porter G.,: U.S. Silent About Taliban Guarantee Offer on al Qaeda, IPS News Agency, 15. 12. 2009. ( http://ipsnews.net/text/news.asp?idnews=49701). ověřeno 10. 4. 2010

 

Porter G.,: US, Karzai split over Taliban talks, Asia Times, 4.2.2010. (http://www.atimes.com/atimes/South_Asia/LB04Df01.html ověřeno). ověřeno 8. 4. 2010

 

Prezidentem Afghánistánu se stal Karzáí, komise zrušila druhé kolo voleb, iDnes, 2. 11. 2009. (http://zpravy.idnes.cz/prezidentem-afghanistanu-se-stal-karzai-komise-zrusila-druhe-kolo-voleb-14n-/zahranicni.asp?c=A091102_123238_zahranicni_stf). ověřeno 9. 4. 2010

 

Robertson N.,: Sources: Taliban split with al Quaeda, seek peace, CNN. (http://edition.cnn.com/2008/WORLD/asiapcf/10/06/afghan.saudi.talks/?iref=mpstoryview#cnnSTCText). ověřeno 8. 4. 2010

 

Rumsfeld Declars Major Combat Over in Afghanistan, Fox News, 1.5.2003. (http://www.foxnews.com/story/0,2933,85688,00.html). ověřeno 8. 4. 2010

Shalizi H., Malek A.,: Taliban say no decision yet on Karzai offer of talks, Reuters, 29. 1. 2010. (http://www.reuters.com/article/idUSTRE60Q3IW20100129).ověřeno 10. 4. 2010

 

Steele J, MacAskill E., Norton-Taylor R.: Threat of US strike passed to Taliban weeks before NY attack, Guardian, 22.9.2001. (http://www.guardian.co.uk/world/2001/sep/22/afghanistan.september113). ověřeno 7. 4. 2010

 

Szandar A., Musharbash Y.,: Bundeswehr an Gefechten in West-Afghanistan beteiligt, Spiegel, 9.11.2007. (http://www.spiegel.de/politik/ausland/0,1518,516455,00.html). ověřeno 9. 4. 2010

 

Taliban commander Mullah Dadullah killed, Chanel 4, 13.5.2007. (http://www.channel4.com/news/articles/politics/international_politics/taliban+commandermullah+dadullah+killed/510372). ověřeno 9. 4. 2010

 

Taliban, Al-Qaeda establish „Islamic state“ in NW Pak, Express India 12. 2. 2009. (http://www.expressindia.com/news/fullstory.php?newsid=62744). ověřeno 9. 4. 2010

 

The Battle for Mazar-i-Sharif, New York Times, 10.11.2001. (http://www.nytimes.com/2001/11/10/opinion/the-battle-for-mazar-i-sharif.html). ověřeno 7. 4. 2010

 

Tisdall S., Shah S.,: Pakistan reacts with fury after up to 20 die in „American“ attack on its soil, The Guardian, 4. 9. 2008. (http://www.guardian.co.uk/world/2008/sep/04/pakistan). ověřeno 9. 4. 2010

 

Walsh D.,: US-led troops lunch largest assault on Taliban since 2001, Guardian, 15. 6. 2001. (http://www.guardian.co.uk/world/2006/jun/15/usa.afghanistan). ověřeno 9. 4. 2010

 

Witte G.,: Taliban shadow officials offer concrete alternative, The Washington Post, 8. 12. 2009.(http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/12/07/AR200912 0704127.html?sid =ST2009120704577). ověřeno 8. 4. 2010