Jak jsme již před nedávnem informovali, 26. února v Íránu proběhly volby. Volilo se do parlamentu (Majlis) a také do Shromáždění expertů (Expert Council). Tyto volby byly s napětím očekávány, jako potvrzení či odmítnutí politiky prezidenta Hasana Rúráního, který se značnou měrou zasloužil o určitou liberalizaci a zrušení sankcí vůči Íránu. Začneme s čísly: volební účast byla přes 70%, voleb se účastnilo 250 registrovaných politických stran, bylo registrováno přes 12 000 kandidátů, ale voleb se mohlo účastnit jen 6 229, z toho 586 žen (do Shromáždění expertů ani jedna).

Abychom lépe pochopili, co vlastně volby v Íránu znamenají, tak si velmi stručně a zjednodušeně představíme instituce, do kterých se volilo, a které ovlivnily volby. Za tři hlavní instituce můžeme považovat parlament (Majlis), do kterého je voleno 290 poslanců na 4 roky, z těchto 290 mandátů je 5 připsáno náboženským menšinám (Zoroastristé, židé, Asyřané a Chaldejci, arménští křesťané z jihu a severu), parlament ovlivňuje zahraniční politiku a kontroluje vládu, má velmi silné postavení v zemi. Další institucí je Rada expertů (Expert Council), což je orgán 88 lidí volených na 8 let. Její nejdůležitější funkcí je volba Lídra země. Třetí institucí je Dohlížitelská rada (Guardian Council), která chrání islámské právo. Je složena ze 12 zástupců, polovina vybrána parlamentem, druhá polovina vybrána Nejvyšším představitelem. Tato rada je velmi podobná americkému Nevyššímu soudu. Právě Dohlížitelská rada může nepovolit kandidátům účastnit se voleb, což ve velké míře postihlo reformní část kandidátů.

S koncem sankcí tyto volby přinášely obrovskou vlnu naděje na změnu, především pro místní obyvatele, kteří doufají ve zlepšení ekonomické situace a liberalizaci společnosti. Ve volbách proti sobě stály dva hlavní tábory, Reformisté s Umírněnými a proti nim Konzervativci, kteří „ctí Revoluci“ a prosazují dosavadní politiku Íránu. V tomto rozdělení společnosti hrají velký vliv demografické údaje, přičemž často můžeme mluvit o tom, že Reformisté jsou většinou mladí lidé, kdežto Konzervativní jsou starší ročníky, které revoluci zažily. U obou stran můžeme rovněž vidět vzájemné obviňování buď ze spolupráce se Západem, nebo podporou izolacionistické politiky, která vedla k sankcím.

Přes veškerá očekávání letošní volby v Íránu mnohé nezmění. Nedá se říci, že by reformisté zvítězili. V parlamentu ani v Radě expertů nezískali většinu, tudíž nemůžou ovlivnit volbu Lídra země či ve větší míře zahraniční politiku. Konzervativci sice mají v parlamentu většinu, ale v Radě expertů se budou muset při volbě spoléhat na nezávislé, kteří podporují jak Konzervativce, tak Reformisty. Důležitým faktem je, že přes polovinu lidí nesmělo kandidovat ve volbách včetně vnuka Chomejního. Z toho vyplývá, že zvoleni mohli být pouze zástupci, kteří odpovídají určitému profilu Íránské politiky. Tento fakt snižuje legitimitu současné vlády, dále k tomu můžeme přičíst částečný bojkot voleb lidí podporující reformisty.

Írán je velmi specifickou zemí, která „jede“ ve svých starých kolejích nějakou dobu a rychlé změny nejsou možné, a dokonce nejsou ani chtěné ve většině společnosti. Mnoho lidí se příliš ohlíží do dob revoluce a není schopné vnímat současný svět. I v případě úspěchů reformistů bychom nemohli vidět skokový posun v politice, jenž by normalizoval vztahy s Izraelem a připojil Írán k západu. Hlavní motivací volit Reformisty je především zlepšení životní situace obyčejných lidí díky zrušení sankcí a obchodování se západem.

Závěrem bych chtěl podotknout, že když jsem v říjnu minulého roku projížděl Íránem, tak většina mladých lidí toužila po větší osobní svobodě. Chtěla být svobodnější v základních otázkách, jako co si oblékat, nebo co poslouchat. Nejednalo se o změnu politického systému, sekularizaci, změny orientace mezinárodních vztahů etc., ale reformy, které sami Íránci chtějí, se týkají životů obyčejných lidí. Dle mého názoru je svým způsobem dobře, že nevyhráli Reformisté ani Konzervativci, a volby skončili de facto patem, protože se bude reformovat pomalu a snad nenastane destabilizace země či další problémy, které jsme mohli vidět a někde vidíme v postkomunistických zemích. S dalšími a dalšími volbami můžeme předpokládat větší uvolňování, kterému přispějí peníze z obchodu se západními zeměmi.