Po šestnácti letech ve venezuelských parlamentních volbách konaných 6. prosince zvítězila opozice a porazila vládní stranu prezidenta Madura. Nová vláda se bude muset vypořádat se silným ekonomickým propadem země, vysokou inflací, extrémní závislostí na exportu ropy a špatnou životní situací.
Na samém sklonku 20. století se na základě potřeby zvýšení státní efektivity, ekonomické diverzity a liberalizačních opatření rozpadla několik dekád trvající spolupráce stran Acción Democrática (Demokratická akce) a Partido Social Cristiano de Venezuela (Sociálně křesťanská strana Venezuely), která byla vystavěna spíše pragmaticky na příjmech z ropy než ideologicky. Nikdo tehdy však netušil, co zemi čeká. Rozpoutal se kolotoč státních převratů a politické nestability, čehož v prezidentských volbách v roce 1998 využil nový venezuelský lídr, do té doby pokládaný za politického outsidera, Hugo Chávez.
Nový prezident se ve své nové funkci zorientoval poměrně rychle; centralizoval moc v zemi, posílil prezidentskou pravomoc, zastavil neoliberální reformy, do politiky zavedl výrazně konfrontační styl a nastolil diskurz verbální agresivity. Chávez svou vládu odkazoval na bolívarismus, participativní demokracii a začal používat vlastní termín „socialismus 21. století“. (Dvořáková, Buben, Němec 2012)
Proti tomuto stylu vládnutí se velice brzy zformovala opozice nejen z politických stran, ale také z ekonomických skupin, vyšší třídy, byznysmenů, univerzitních studentů, příznivců starého režimu a intelektuálů. Kromě pokusu o státní převrat v roce 2002, ropných odstávek, referenda o prezidentově mandátu a bojkotu dřívějších voleb o sobě opozice dává vědět zejména rozsáhlým pouličním násilím, billboardy, mediálním šířením poplašných zpráv, demonstracemi, různými jinými shromážděními a průvody. (Ludlam, Lievesley, Domínguez 2011)
Situace se nijak zvlášť nezměnila ani po Chávezově smrti a nástupu Nicolase Madura na post prezidenta v roce 2013. Maduro vyhrál volby jen o 1,8 % nad opozičním kandidátem Henrique Caprilem a v ulicích Venezuely se strhly protestní bouře, přes sto lidí bylo zatčeno a zemřelo osm osob, z jejichž smrti vláda obvinila opozici. Právě tímto se Madurova vláda v podstatě stále vyznačuje; při rozsáhlých demonstracích jsou zatýkání lidé, dochází ke zraněním, někdy k úmrtí a opozice je stále obviňována z příprav převratu.
Maduro už dvakrát využil tzv. rule by decree, Národní shromáždění, kde dosud měla Madurova strana většinu, mu vládnutí formou vydávání dekretů posvětilo na rok v listopadu 2013 a nyní znovu v březnu 2015 do konce roku. Poprvé svůj požadavek Maduro zdůvodnil ekonomickou válkou a bojem proti korupci, podruhé reagoval na sankce proti venezuelským funkcionářům, které vyhlásily USA. Zatímco Madurova vládní strana označuje vládnutí skrze dekrety za klíč k ochraně země před americkou intervencí, opozice vnímá Madurovo nové „Antiimperialistické právo na mír“ jako legální posvěcení perzekucí proti těm, kdo smýšlí odlišně, a jako projev slabosti vlády a podmanění Venezuelanů.
Do vězení nejsou zavírání jen náhodní demonstranti, ale také řada významných opozičních předáků, od odlišně smýšlejících starostů (například caracaský starosta Antonio Ledezma, či bývalý starosta San Cristóbalu Daniel Ceballos) přes bývalého prezidentského kandidáta Manuela Rosalese, až po lídra radikálnější části opozice Leopolda Lópeze. Jen dva týdny před volbami navíc došlo také ke smrti opozičního politika Luise Manuela Diaze hned po jednom z jeho veřejných vystoupení v rámci politické kampaně. Zatímco opozice obvinila z vraždy ozbrojence podporující vládnoucí stranu Partido Socialista Unido de Venezuela (PSUV, Spojená socialistická strana Venezuely), Maduro označil vraždu za výsledek potyčky konkurenčních kriminálních gangů.
Ani život běžného občana Venezuely není jednoduchý. Země trpí výrazným nedostatkem potravin a zboží, nejobtížněji k sehnání je 42 základních produktů, jejichž ceny kontroluje vláda (například mléko, rýže, káva, cukr, kukuřičná mouka, stolní olej), vystání fronty do obchodů trvá řádově i několik hodin a ve většině lékáren je až ze 70% nedostatek léků. Vláda i z tohoto viní opozici. Zatímco v roce 2014 dosáhla inflace na 68,5 %, odhady pro letošní rok jsou podle Mezinárodního měnového fondu 159 % – nejvyšší světový údaj, a pro rok 2016 už by mohlo jít až o 204 %. Zemi poškozují zejména nízké ceny ropy na světových trzích, protože vývoz venezuelské ekonomiky je z více než 90 % závislý právě na ropě, jíž má země největší potvrzené zásoby na světě.
V takovéto situaci tedy není divu, že se společnost začala odklánět od prezidentovy vládnoucí strany PSUV a naopak sympatizovat s opoziční Mesa de la Unidad Democrática (MUD, Kulatý stůl demokratické jednoty). Catch-all strana MUD se sjednotila v roce 2008 a proti vládnoucím představitelům spojila středové, levicové i pravicové strany. MUD zahrnuje menší politické skupiny, jednotlivce, ale zejména čtyři velké politické strany; Primero Justicia, Acción Democrática, Un Nuevo Tiempo, Voluntad Popular.
Právě MUD byla po rostoucí nespokojenosti obyvatel s venezuelskou vládou pasována do role favorita parlamentních voleb a svou úlohu nakonec splnila i přes počáteční obavy z transparentnosti voleb. Je potřeba rovněž vyzdvihnout volební účast, která se vyšplhala přes 74 % a odráží tak názor velké části populace. Nyní však přichází na řadu otázka, jak bude spolupráce uvnitř MUD vypadat dále, a zda vůbec dokáže efektivně kooperovat i po volebním úspěchu.
Problémem by mohla být nesladěnost dalších dílčích cílů uvnitř jednotlivých stran MUD. Primero Justicia reprezentována Henriquem Caprilem obsadila v Národním shromáždění celkem 33 ze 112 křesel a stane se tak nejsilnější opoziční silou. Ideologicky představuje středo-levicovou stranu.
Acción Democrática, která vládla zemi mezi lety 1958-1998, je starším tradičním uskupením se sociodemokratickým zaměřením a ve volbách získala 25 křesel. O čtyři místa méně si zajistila středo-levicová strana Un Nuevo Tiempo, jejímž představitelem je nyní vězněný Manuel Rosales a 14 míst si zajistila Voluntad Popular Leopolda Lópeze, který je rovněž ve vězení.
Nejpravděpodobnější rozkol by se mohl objevit mezi radikálnějším křídlem, které vede López, a spíše umírněnější stranou zastoupenou Caprilem. López dříve vedl kampaň pouličních protestů, která se však místy zvrhla i v násilné nepokoje, které byly rázně potlačeny bezpečnostními složkami. Právě za vedoucí roli v těchto protestech byl López na 13 let uvězněn. Capriles s Lópezem byli vždy spíše rivalové a po jeho radikálnějším vymezení se tento stav ještě prohloubil.
Opozici nyní čeká významná výzva, jelikož poprvé po šestnácti letech může ovlivnit legislativu v zemi. Henrique Capriles oznámil, že MUD získala 112 křesel ze 167 členného Národního shromáždění, což opozici staví do pozice nejen prosté většiny, ale i kvalifikované většiny 3/5 a 2/3, což jí poskytuje možnosti nových pravomocí. K prosté většině postačí 85 členů, kteří mohou vydávat všechny zákony zaměřující se na vnitřní politiku kromě výjimek zmíněných v Carta Magna (týkajících se zejména prezidenta). Kvalifikovaná třípětinová většina se skládá ze 101 poslanců a může například schvalovat hlasování o důvěře výkonného místopředsedy a ministrů, měnit členy Národního volebního centra, schvalovat upravující zákony. Kvalifikovanou dvoutřetinovou většinu tvoří právě 112 poslanců a ti mohou navíc například vytvářet a schvalovat trvalé výbory, schvalovat a pozměňovat organické zákony, nechat podrobit referendu smlouvy, úmluvy a mezinárodní dohody, vyměnit soudce Nejvyššího soudu či ombudsmana, ustanovit členy Národního volebního centra apod.
Jedním z prvních kroků opozice by mohla být amnestie politických vězňů pokračující umožněním svobody médií, zlepšením ekonomiky země, snížením nezaměstnanosti a chudoby, zlepšením potravinářské a zdravotnické situace, tedy tím, co na režimu vládní PSUV opozice kritizovala.
Jedním z nejdůležitějších kroků, na němž se shodnou všechny strany MUD však zřejmě bude odstranění Nicolase Madura z prezidentského postu. Jeho mandát sice vyprší až v dubnu 2019, avšak většina Národního shromáždění může po polovině volebního období odhlasovat uspořádání revokativního referenda. To se tak může odehrát už v dubnu 2016 a proměnit kurz venezuelské politiky ještě razantněji než nynější parlamentní volby.
Bibliografické zdroje
Dvořáková, Vladimíra; Buben, Radek; Němec, Jan. 2012. ¡Que el pueblo mande! Levicové vlády, populismus a změny režimu v Latinské Americe. Praha: Sociologické nakladatelství.
Ludlam, Steve; Lievesley, Geraldine; Domínguez, Francisco. 2011. Right-wing Politics in the New Latin America : Reaction and Revolt. London: Zed Books Ltd.
