V listopadu roku 2022 jsem vycestovala na Ukrajinu se skupinou projektu Phoenix, jehož hlavní člen a iniciátor Taylor podporuje Ukrajinu v jejím boji za svobodu již od prvních dnů války. Zprvu se jednalo o materiální pomoc, humanitární dodávky nebo extrakce lidí z ohrožených oblastí. Taylor se později rozhodl Ukrajinu podporovat přímo na jejím území a podzimní turnus, kterého jsem byla součástí, byl již sedmým. Upřímně řečeno jsem netušila, že pro mě nebude posledním. Následující fotografie zachycují mé zážitky a poznatky ze dvou měsíčních výjezdů na Ukrajinu. Dnes, na výročí invaze ruských vojsk na Ukrajinu, se zde nacházím již potřetí a vše nadále zaznamenávám. 

Bylo asi půl jedné v noci a my překračovali hranice Ukrajiny. Měli jsme namířeno do města Lutsk, které je asi hodinu od polsko-ukrajinské hranice, tam na nás čekal zbytek týmu. Řídila jsem druhé auto našeho “zájezdu”. Instrukce zněly: “Jak překročíme hranice, pojedeme svižněji, spěcháme.” Z darované Fabie jsem se pokoušela vytáhnout i 130 km/h, alespoň mezi vesnicemi. Když se mi to konečně podařilo, vidím, jak první auto brzdí. Na poslední chvíli zpomalím a všímám si velké cedule STOP, pod ní nápis KONTROLA. Vojáci mi naznačují ať zastavím a stáhnu okýnko. Dávám jim svůj pas a oni se ptají, zda patřím k prvnímu autu. Přikyvuji. Obratem mi pas vrací a my pokračujeme dál v jízdě. Podobný scénář nastal cestou do Lutsku ještě několikrát, ale podle slov Taylora to dřív bývalo daleko horší, četnější.

Blokposty je od začátku války protkaná celá Ukrajina, jedná se o kontrolní bod, který má za úkol monitorovat vnitrostátní pohyb osob, materiálu a samozřejmě i zbraní. Jsou mezi nimi však velké rozdíly. Ty na západě jsou striktní, jedna taková kontrola může zabrat i desítky minut. Blokposty na Donbase jsou pak spíše formalitou, která má za úkol odchytit mimo jiné i novináře, kteří přijedou civilním vozem. My, s našimi nazeleno nastříkanými vozy, jsme vždy jen přibrzdili, mávli na pozdrav, a pokračovali v cestě.

Poslední teplá sprcha pro nadcházející dva týdny, které jsme strávili v nemocnici v Bachmutu, kde byl omezený přívod elektřiny a tím pádem i teplé vody. Studená voda se dováží cisternou a je primárně určena pro potřeby nemocnice. Vzhledem k místním teplotám jsem se rozhodla praktikovat sprchu vlhčenými ubrousky a počkat si dva týdny zpátky do zázemí na teplou a raketovými útoky nerušenou sprchu.

Sklep, ve kterém jsme v Bachmutu přespávali, jsme nazývali „Hotel Bali.“ Náš pokoj byl zapuštěný jen napůl a všechna okna byla vymlácená od útoků dělostřelectva. Teplota se v noci pohybovala kolem -16°.

“Nemocnici” si nepředstavujte naší západní optikou. K ideálu měla opravdu daleko. Jednalo se o bývalou kliniku s moderním vybavením a špičkovými sály, které se však nacházely ve vyšších patrech a nebylo je proto možné využívat. Pro účely bojové medicíny se nemocnice stáhla do přízemí, kde se ze dvou větších místností vytvořily “sály”. Jeden takový sál mohl v přetížených podmínkách pojmout až čtyři raněné.

V okolí nemocnice stály casevacy – vozidla určená pro rychlý odsun a neodkladnou první pomoc vojákům na linii. Dále se tam nacházely sanitky, kterým se též říká medevacy. Ty odsouvaly již ošetřené vojáky z “naší” bachmutské nemocnice do nemocnic vzdálenějších od fronty, kde byla péče na daleko vyšší úrovni. Na fotce můžete vidět sanitky, které byly zasaženy dělostřelectvem, naštěstí v té době prázdné.

Během našeho pobytu v Bachmutu se situace na frontě vyostřovala a my byli přinuceni se stáhnout. Po evakuaci nemocnice byli medici spolu s dobrovolníky přesunuti do vzdálenější nemocnice ve vesnici Chasiv Yar. Tato budova byla podstatně větší a nebyla ještě tolik postižená válkou. Při prozkoumávání budovy a hledání pokoje pro přenocování jsme si v jedné z kanceláří, pravděpodobně výzkumného pracovníka, všimli tohoto kalendáře:

Ukrajinská “rasputica” byla z celé Ukrajiny nejviditelnější na Donbase. Všudypřítomné bláto, které se lepilo na boty a které se poté přenášelo do aut, bylo vskutku otravné. Pávě bahnité podmínky způsobily zpomalení fronty, jelikož těžká technika se v obřích vrstvách bahna nemohla pohybovat.

Při noční projížďce Bachmutem bylo mimo jiné možné kochat se ruskými raketami. Ty jsme kolikrát viděli až na poslední chvíli, jen tak zapíchnuté v silnici. Pro nadšence vojenské techniky: na první fotce se nachází Raketa BM-21 Grad, na fotce druhé je BM-27 Uragán s kazetovou submunicí.

Vojenská technika byla všudypřítomná. Tankisté vždy přátelsky mávající na pozdrav, bojová vozidla pěchoty schovaná u zdí paneláků, MRAPy se svou posádkou vyčkávající na povely svých nadřízených – to vše na nejznámějším bachmutském náměstí a k tomu BTRka jako součást městského provozu.

Při jednom z výcviků, které jsou součástí činnosti Phoenixu, nás členové průzkumné jednotky poprosili o zkontrolování materiálu. Vedle kontroly osobních lékárniček, tzv. IFAKů, jsme se dívali i na jejich balistickou ochranu – helmy a vesty. Velitel čety vytáhl své ocelové pláty z roku 2014. Tyto pláty mají dvě hlavní negativní vlastnosti. Zaprvé, střela, která na plát narazí se rozštěpí a šrapnely poté způsobí sekundární a zpravidla daleko závažnější zranění. A zadruhé, střela se od plátů může odrazit a zasáhnout jinou tělesnou část vojáka, nebo zasáhnout jeho spolubojovníka.

Ruské rušičky signálu jsou, bohužel, na vysoké úrovni, a proto je jakékoliv spojení přes mobilní signál a klasické vysílačky v jejich okolí komplikovaný, nebo nemožný. Bylo tedy potřebné koupit dvě sady Starlinku, aby obě auta mohla být neustále ve spojení. Díky nim jsme se stali mobilním Wi-Fi routerem i pro zbytek dobrovolníků a mediků.

Poslední fotky jsem zvolila trochu symbolicky, je mezi nimi asi dvouměsíční odstup, ale nápis na zdi stále platí: “Bachmut je Ukrajina”. I dnes, 24. února 2023, rok od ruské invaze na Ukrajinu.