Téměř 20 let uplynulo od ukončení konfliktu v Bosně a Hercegovině a tato multietnická, nábožensky rozmanitá a nádherná země stále není z problémů venku. Navzdory nadějím se tento trend nejspíše nepodařilo zvrátit ani při posledních volbách v říjnu 2014.

Na konci září 2014 se na konferenci do bosenského města Srebrenice sjelo mnoho mladých lidí, studentů, akademiků, představitelů organizací reprezentujících zájmy EU, či zástupců přímo z Bruselu. Všichni tito Evropané z České republiky, Francie, Nizozemí, Rakouska a Slovenska sem přijeli, aby se dozvěděli něco víc o politické a ekonomické situaci v dnešní Bosně a Hercegovině a zjistili, jak mohou spojenými silami přispět k jejímu zlepšení. Záměrem přednášek bylo mimo jiné předat účastníkům z Bosny zkušenosti s poválečným vyrovnáváním (případ Francie a Německa), případně dělením země (česko-slovenská zkušenost) a naopak vyslechnout příběh jejich země. Nicméně po několika dnech bylo zcela zřejmé, že problémy Bosny jsou výrazně jiné a o mnoho závažnější, než kdokoliv z nás čekal. Panuje zde sice jíž téměř dvě desetiletí mír, je to však mír v pravém slova smyslu, nebo spíš absence konfliktu za současného zablokování země v situaci, se kterou vlastně nikdo není moc spokojený?

Během podzimu 1991 začal relativně klidnou Bosnu a Hercegovinu zaplavovat nervozita. V létě, po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska, a vypuknutí bojů mezi těmito novými republikami a vojenskými silami hroutící se Jugoslávie se začalo ukazovat, že bosenský prezident Ajla Izetbegović neměl pravdu, když svůj lid uklidňoval, že „toto není naše válka“[1]. Jednotky prosrbské Jugoslávské lidové armády se stahovaly na území Bosny a bosenští muslimové se začali sdružovat v milicích, označovaných jako „Zelene beretke“, tedy zelené barety.

Národností otázka byla zásadním problémem v zemi, kde žili do té doby společně Chorvaté, Srbové i bosenští muslimové v hranicích, vymezených do značné míry uměle během geopolitických turbulencí 19. a 20. století. Konflikty mezi jednotlivými etniky byly proto na tomto území celkem běžné.

V referendu v listopadu 1991 se Srbové vyslovují pro pokračování federativní Jugoslávie (v té době je však tento státní útvar již mrtvým projektem, Srbové v něm ale mají početní převahu). Kampaň před referendem osobně řídí Radovan Karadžič (politický vůdce bosenských Srbů, dnes v Haagu souzen za zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny), a již v této době se vyjadřuje, že boj na život a na smrt, boj o životní prostor, jakkoliv krutý a krvavý, by mnoho věcí vyřešil[2]. V lednu 1992 Srbové vyhlašují na území BaH autonomní Republiku Srbskou. Mezitím je mezinárodním společenstvím uznána nezávislost Chorvatska a Slovinska. Bosňáci v tzv. „zbytkové“ Jugoslávii (společně se Srbskem a Černou Horou) žít nechtějí a opouštějí proto všechny federální orgány. Mezinárodní společenství v tento moment poprvé přichází s myšlenkou kantonizace BaH do tzv. opštin, a to nejen na etnickém, ale také ekonomickém a funkčním principu. Nicméně již dochází k prvním ozbrojeným střetům. Karadžič se nechává slyšet že „vyhnout se mezietnické a mezináboženské válce není možné“[3].

Do fáze realizace přechází tajný vojenský plán jugoslávské generality a srbského vedení „Ram“, jehož cílem je zajistit Srby obývaná území (tedy asi 70% BaH, přičemž Srbové tvoří jen asi třetinu populace)[4]. Scénář operace je připraven již od konce roku 1991.

Za první den války bývá označován 5. duben 1992, kdy dochází ke střetům vojáků Jugoslávské lidové armády s polovojenskými ozbrojenými skupinami muslimů a Chorvatů. Jen o dva dny později uznává mezinárodní společenství nezávislost Bosny a Hercegoviny ve stávajících hranicích. V odpověď vyhlašují Srbové v Banja Luce nezávislost Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině.

Boje se záhy šíří na celé území Bosny, vražděni jsou civilisté, statisíce jsou nuceny uprchnout ze svých domovů. Reakce mezinárodního společenství je značně rozpačitá. Představeno je několik plánů na řešení komplikované etnické situace (plány Vance-Owen, Owen-Stoltenberg) které ale spíše než cokoliv jiného dále rozdmýchávají spory – každé etnikum se snaží „vyčistit“ svoje dle dohod přiřazené kantony. Dílčím úspěchem snah Německa a Spojených států je donucení chorvatské a bosenské strany k uzavření příměří a ustavení federace v březnu 1994. Trilaterální mírová jednání se však daří svolat až v listopadu 1995 do Daytonu. Za značného politického a psychologického tlaku jsou zúčastněné strany – chorvatská, srbská a bosňácká – donuceny k dohodě. Podstatou je zachování BaH jako unitárního státu, vnitřně rozděleného na bosňácko-chorvatskou federaci (51% území) a Republiku srbskou (49%). Dohodnuta je také nová ústava, podle které má ústřední moc být reprezentována tříčlenným předsednictvem, dvoukomorovým parlamentem a celorepublikovou vládou. Kromě toho mají obě entity svá vlastní předsednictva a parlamenty. Chorvatský prezident Tuđman i srbský Slobodan Miloševič výsledky jednání prezentují jako úspěch, s tím, že je jen otázkou času, kdy se jednotlivé entity připojí k Chorvatsku, resp. Srbsku. Bosňáci pak dohodu charakterizují slovy „není to spravedlivý mír, ale je to mír“ (premiér Haris Silajdžić)[5].

Etnické rozložení Bosny a Hercegoviny před a po válce (Zdroj: Wikimedia)

Z výše uvedeného by mělo být zřejmé, že situace po válce měla do ideálu daleko. Politický systém nastavený Daytonskými dokumenty je nefunkční a nepodporuje diferenciaci stranického systému podle jiné než etnické cleavage. Rozdělení území pak podkopává hospodářský rozvoj všech tří komunit. Administrace státní správy, která je kompromisním řešením pro paskvil mezi unitárním státem a multietnickou federací, kterým BaH dnes je, představuje obrovskou zátěž pro už tak napjatý státní rozpočet, ve kterém pak nezbývají prostředky na sociální zabezpečení, zdravotnictví, školství atd. Celkově politické reprezentaci v BaH chybí schopnost empatie, což ilustrují např. slogany srbských stran do říjnových voleb: „vítězství Srbsku“. A to na plakátech vyvěšených na ulicích Srebrenice, dějiště jednoho z nejhorších evropských masakrů od druhé světové války, ve kterém bylo Srby zabito více než 8000 místních muslimských mužů a chlapců, přičemž ostatky některých stále nebyly nalezeny a důstojně pohřbeny.

Za těchto okolností se naděje mladých Bosňáků stále více upínají do Bruselu. Bojan Lepić, třicetiletý učitel angličtiny z Tuzly, centra stejnojmenného kantonu na hranicích Federace a Republiky srbské, říká: „EU má svaly. Může donutit všechny, Srby, Bosňáky, Chorvaty, politiky i podnikatele, dodržovat pravidla a přistoupit na tolik potřebné změny ústavy“. Během konference, zmíněné v úvodu, se ve veřejné debatě několikrát objevil názor, že EU Bosnu prostě musí přijmout a pomoci jí tak vyřešit vnitřní problémy. Země se potýká s nezaměstnaností, korupcí a především absencí světlých vyhlídek do budoucna.

Lepić ze situace viní politické elity. „Strach je efektivním způsobem, jak si udržet moc. Fungovalo to tak před válkou, a teď rétorika odkazující na válečné křivdy funguje stejně tak dobře. Co by se ostatně dalo čekat jiného, když strany vedou ti samí lidé, co vládli již na začátku 90. let. Strany jsou to asi demokratické, ale třeba něco jako liberalismus tady moc ohlasu nevyvolá“.

A skutečně, ve volbách do centrálního trojčlenného prezidentského úřadu a sněmovny reprezentantů bosenského parlamentu, které se konaly v neděli 12. října 2014, dosáhli podle předběžných výsledků největších úspěchů představitelé nacionalistických stran a to nejen srbské, ale i chorvatské. Důsledkem tak velmi pravděpodobně bude další prohloubení etnického napětí.

Pravděpodobní vítězové voleb do trojčlenného prezidentského úřadu Bakir Izetbegović, Dragan Čović a Mladen Ivanić (Zdroj: Wikimedia)

Jak se shoduje Lepić i politologové, po válce nebylo dosaženo žádného „bodu nula“, ve kterém by bylo zřejmé, která strana prohrála a musí tedy nést zodpovědnost. Události 90. let jsou velmi rozdílně interpretovány a válka samotná je využívána jako nástroj politické mobilizace. Srbská strana stále odmítá přijmout plnou odpovědnost za válečné zločiny, Radovan Karadžić v Haagu popírá, že k nim vůbec došlo. Na druhou stranu, na zmíněnou bosenskou konferenci nebyla pozvána delegace ze Srbska a bosenští studenti si, dle svých vyjádření, velmi pevně stojí za tou „správnou“ pravdou, jak se události odehrály, a trvají na tom, že poválečné mírové podmínky jsou pro bosňáky nespravedlivé.

Skutečností je, že jsou to většinou vítězové, kdo píše dějiny, a v případě, že žádný vítěz vlastně není, je těžko nastavovat podmínky stabilního míru. EU může zcela jistě k demokratizačním procesům v zemi přispět, nepůjde to ale bez současných snah vycházejících z (dosud velmi slabé) občanské společnosti. Dvacet let je totiž relativně hodně v životě jednoho člověka a obyvatelé Srebrenice, stejně jako dalších bosenských měst válkou zasažených, se nejspíš více či méně dokázali srovnat s hrůzami, kterým museli čelit. Není to však zdaleka dostatečná doba pro obnovu společnosti bez vzájemné nedůvěry a nenávisti.