Při březnové vzpouře ve venezuelském vězení ve městě Valencia vypukl požár, při kterém zemřelo 68 vězňů. Tento incident a mnoho dalších poukazuje na krutou realitu tamějších trestních zařízení. Často pod kontrolou kriminálních gangů, v těchto centrech panuje brutální zacházení, korupce a mizerné životní podmínky. Proč venezuelská vězení selhávají v plnění své základní funkce? A jakou roli by mohla vězeňská reforma hrát v celkovém snižování násilí v regionu?

Ne nadarmo se říká, že vězeňství je tou nejvíce zanedbávanou součástí venezuelského justičního systému. Poničená infrastruktura, špatné hygienické podmínky a nedostatečná zdravotní péče napomáhá epidemickému šíření nemocí, například tuberkulózy. To omezené množství pitné vody a jídla, které je v nápravných zařízeních dostupné, často končí u té nejvyšší vrstvy vnitřní hierarchie. Zadržení žijí v přeplněných celách, kde se musejí střídat ve spaní na podlaze. V roce 2015 bylo v zemi údajně 49 664 vězňů, umístěných v zařízeních určených pro 19 000. K tomu se odhaduje, že dalších 33 000 osob je zadržováno v policejních detenčních celách ještě s horšími podmínkami určených pro 5 000. V anarchickém prostředí, kde v podstatě platí právo silnějšího, tak často dochází k vzpourám a potyčkám.

Samotná správa také pokulhává: na každých sto vězňů připadá údajně pouze jeden dozorce, namísto deseti, což je dle mezinárodních norem ideální stav. Nízké platy a pohrůžky násilí činí zaměstnance vysoce náchylné ke korupci. Malý počet neuspokojivě vycvičených strážců tedy často jen přihlíží – či dobrovolně nebo nedobrovolně – napomáhá posilovat zvrácený status quo tamějších věznic. Podfinancování je základním problémem; od roku 1999 došlo k výstavbě jediného zařízení, zatímco vězeňská populace se za tu dobu více než zdvojnásobila.

Neschopnost státních autorit zajistit řád vedla ke vzniku mocenského vakua, jež rychle začaly vyplňovat kriminální gangy. Postupně totiž přejaly veškeré správní funkce, včetně akvizice a distribuce potravin a léků, a bez většího vzdoru tak legitimizovaly svou vnitřní samosprávu. Paradoxně si rychle vybudovaly poměrně funkční systém zisku a směny zboží, včetně takových výdobytků, jako jsou chladné i palné zbraně nebo mobilní telefony, a to zejména díky korupci, zavedení vnitřních daní a vymáhání poplatků za návštěvy. Za finanční obnos je tak možné sehnat téměř cokoliv. V extrémních případech si vězni nechali nainstalovat televize, plavecké bazény, diskotéky, posilovny, či ring pro pořádání kohoutích zápasů. Zločinečtí lídři získali nebývalý vliv; běžnými se staly i takové absurdní scénáře, kdy bezpečnostní složky musejí zažádat o autorizaci ke vstupu.

V dnešní době mají kriminální struktury vliv ve většině venezuelských věznic, zcela jich mají pod kontrolou až polovinu. Je nanejvýš jasné, že centra – původně určena pro nápravu jedince – se proměnila v nové centrály umožňující rozkvět organizované zločinu sahající daleko za ploty vězení.

Jihoamerický Think-tank InSight Crime dokonce vězení označuje jako inkubátory organizovaného zločinu, které kriminalitu exponenciálně znásobují, nikoliv snižují. K této skutečnosti paradoxně výrazně přispěla proslulá politika železné pěsti společně s trestním populismem. Drsný přístup vůči zločinu a následné masové zatýkání se ukázaly být kontraproduktivními. Nejenže díky institucionálním nedostatkům umožnily gangům nadále pokračovat ve své činnosti i ve vězení, a to i v případě větších drogových byznysů, také nedokázaly poskytnout žádnou alternativu k nápravě. Prevenční, rehabilitační nebo reintegrační programy ve Venezuele totiž téměř neexistují. V násilném prostředí, kde jsou vězni často segregováni podle jejich příslušnosti ke gangu, může být přijetí kriminální mentality jedinou garancí přežití. Navíc, potenciální kandidáti na nápravu mají mezi tvrzenými zločiny častěji sklony k radikalizaci.

Země Latinské Ameriky se dlouhodobě vypořádávají s epidemickou úrovní násilí. Je jisté, že vyřešení vězeňské problematiky by zasadilo tvrdou ránu organizovanému zločinu a nepochybně přispělo k posílení občanské bezpečnosti a demokratickému vládnutí v celém regionu. Experti navrhují několik možných řešení. Kromě rozsáhlé vězeňské reformy jde o zlepšení podmínek vězňů, větší popularizaci alternativních rozsudků, začlenění nápravných programů, nebo změny v uspořádání vězňů v rámci jednotlivých zařízení.

Ve Venezuele se ale takové změny v blízké budoucnosti bohužel očekávat nedají. I přes existující snahy se kvůli rozsáhlé socioekonomické krizi a špatném stavu tamějších orgánů a institucí nedaří realizovat ani ty nejzákladnější reformy.