Západ stále potřebuje ropu. Proto bude vzrůstat nejen jeho závislost na totalitních režimech vlastnících zbytky této strategické suroviny, ale také tlak na redefinici jeho rétoriky. V opačném případě se Západ zcela zdiskredituje. Výjimkou může být pouze situace, pokud se mu v dohledné době podaří nalézt za ropu relevantní alternativu.

Autor: Jakub Janda Student diplomacie a mezinárodních teritoriálních studií, spolupracuje na iniciativě Kohovolit.eu a je projektovým koordinátorem thinktanku Evropské hodnoty. Pracoval jako PR manažer pro ADRA International, Amnesty International, externí odborný poradce poslance PSP ČR. www.jakubjanda.com.

Závislost Západu na saúdskoarabské ropě

Čísla amerického úřadu US Energy Information Administration potvrzují, že přes polovinu známých světových zásob ropy leží v oblasti Blízkého východu.

Aktuální rozložení známých světových zásob ropy (v miliardách barelů)

Zdroj: US Energy Information Administration 2010

Méně ropy, větší potřeba ji vlastnit

Ropa patří mezi neobnovitelné zdroje, což pro praxi znamená jediné: s její spotřebou se snižuje i její dostupné množství, a není tedy obtížné odhadnout, co bude následovat. Poroste její cena – a cennost. Kdo bude držet snižující se množství strategické suroviny, ten bude moci diktovat podmínky. Z hlediska Západu to znamená zvýšení závislosti na ropě z arabských zdrojů. Samozřejmě za předpokladu, že nenalezne relevantní (surovinovou) alternativu.

Podporovat totalitní režim?

V normativní rovině si Západ přeje, aby pod vlivem své softpower přivedl nedemokratické státy světa k přijetí svého (vnitrostátního) uspořádání jako nejlepšího a (z hlediska naplňování lidských potřeb a zájmů) i jediného legitimního; západní liberální demokracie považují v souladu s teorií demokratického míru svůj fundament – lidská a občanská práva – nejen za svou absolutní, ale i za svou komparativní výhodu. Pro praxi by to mělo znamenat, že Západ bude tvrdě kritizovat a sankcionovat ty, kteří se konceptu lidských práv systematicky nedrží, nebo jej dokonce porušují.

Podívejme se ovšem na Saúdskou Arábii: zemi, která konceptu liberální demokracie rozhodně neodpovídá, ale disponuje přibližně čtvrtinou známých světových zásob ropy. Podle nevládní organizace Human Rights Watch Saúdská Arábie patří mezi země mučící své občany, stejně jako Turkmekistán, Uzbekistán, Eritrea a Etiopie. Nevládní organizace Freedom House ji řadí do skupiny „Nejhorší z nejhorších (nejrepresivnější režimy světa)“, kam patří například Severní Korea, Somálsko či Súdán. Reportéři bez hranic hodnotí svobodu tisku v Saúdské Arábii 157. příčkou ze 175 možných, podle zprávy Democracy Index týdeníku Economist dosahuje míra demokratičnosti země 160. pozice ze 167.

Schizma rétoriky a reálných činů nastává tehdy, pokud Západ toleruje chování a jednání Saudské Arábie pouze z důvodu strategického partnerství, respektive z důvodu svých obchodních zájmů. Demokratické režimy sice nedodržování lidských a občanských práv unisono odsuzují, avšak jen v případě některých zemí přistupují k vojenské intervenci (Afgánistán 2001, Irák 2003, Libye 2011). U jiných dochází pouze k verbálním odsudkům (Sýrie, Kuba, Severní Korea) a u některých ani k tomu. Právě to je případ Saúdské Arábie.

Dlouhodobě je tento stav neudržitelný. Již dnes dochází k paradoxním situacím: v Saúdské Arábii pobývá bývalý tuniský diktátor Ben Alí, saúdskoarabská armáda pomáhá krvavě potlačovat lidové protesty v sousedním Bahrajnu, americká a evropské zahraničněpolitické reprezentace ale prakticky mlčí.

Tři scénáře

Pokud bude vrůstat závislost Západu na (saúdskoarabské) ropě, bude i nadále docházet k úpadku jeho „brandu“ a posilování vnímání Západu coby pokrytecké a ziskuchtivé entity se všemi potenciálními důsledky. V zásadě se nabízejí tři možné scénáře.

Totální diskreditace

Západ neobjeví za ropu relevantní náhradu a bude i nadále závislý na jejím dovozu. Válka o zdroje se stane realitou; její lokace bude determinována místem, kde ropa ještě bude. Za této situace už nikdo nebude rozlišovat mezi obchodními partnery podle míry jejich demokratičnosti. Západní rétorika bude působit jako hloupý vtip, který ovšem dodá kritikům Západu argumenty jak k diskreditaci konceptu lidských a občanských práv (kvůli jejich zneužívání coby „štítu“ k dosažení ekonomických cílů), tak celého západního liberálně demokratického uspořádání. Kromě diskreditace ve filozofické rovině může vést tento scénář také k většímu tlaku ze strany občanů (podobnému americkým lidovým protestům proti válce ve Vietnamu).

Redefinice rétoriky

Ani při naplnění tohoto scénáře Západ za ropu nenajde relevantní alternativu a bude závislý na jejím dovozu. Tvůrci zahraniční politiky jednotlivých států Západu si ovšem uvědomí, že jít cestou scénáře prvního je kontraproduktivní a tváří v tvář závislosti na zdrojích přestanou klást důraz na koncept lidských a občanských práv. Za přechod k „pragmatismu“ si sice vyslouží kritiku jak z nevládního, tak z občanského sektoru, ale mohou předejít prvnímu scénáři a celkové „škody“ nebudou tak dalekosáhlé. Západ si naopak uvolní ruce a bude moci plnohodnotně spolupracovat se státy, které se konceptu liberální demokracie přibližovat nechtěly a nechtějí (krom Saúdské Arábie jde například i o Čínu).

Osvícenské sebespasení

Nejoptimističtější variantou je nalezení relevantní surovinové alternativy. Jelikož Západ staví svůj pokrok na sekularizované vědě (sekularizace je zároveň klíčovým argumentem radikální islámské teologie proti euroatlantické civilizaci) a osvícenské svobodě bádání, bylo by možné nalezení „léku“ na závislost Západu na ropě přirovnat ke konceptu filozofického sebespasení. V praktické rovině by se Západ mohl v zahraniční politice i nadále zaštitovat konceptem lidských práv, jeho vazby s arabským světem by navíc přestaly mít charakter čiré ekonomické závislosti.

Kterou cestou se Západ nakonec vydá?

Text vychází ze studie Schizma ropy a (konec) západních  idejí,  která byla prezentována na konferenci „Energetická bezpečnost a mezinárodní politika“ v Senátu PČR v říjnu 2011.

Původně vyšlo v Revue politika