Situace v Libyi nabrala v posledních dvaasedmdesáti hodinách nečekaný spád. Již skomírajícímu povstání, kterému hrozil totální krach a utopení v krvi, se nakonec dostalo mezinárodní podpory nejdříve ve formě rezoluce RB OSN č. 1973 a posléze formou masivních leteckých úderů proti jednotkám věrným režimu Muamara Kaddáfího. Ačkoli je situace stále poměrně nepřehledná a mění se neuvěřitelně rychle, server sekuritaci.cz Vám nabízí touto cestou shrnutí základních faktů a scénářů, jak by se situace mohla vyvíjet dále.

Vojenská dimenze

Přelomovou událostí posledních dní se stala jednoznačně rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která byla schválena v pátek v pozdních večerních hodinách středoevropského času. Ta odsoudila akce libyjského režimu proti povstalcům a autorizovala použití „všech nezbytných prostředků“ k ochraně civilistů. To otevřelo cestu vojenské akci, která byla dlouho zvažovaná a patrně též připravovaná. Na tu se podíváme blíže jako první a posléze budeme věnovat více prostoru politickým souvislostem konfliktu.

Jako první se nad Libyí objevily francouzské letouny (je to právě země galského kohouta, která je hybatelem celé akce, o čemž ale bude ještě řeč níže). Ty prováděly průzkumné lety a první protiletecké hlídky (v odborné anglické terminologii Counter Air Patrol, CAP) na městem Benghází, které je hlavní baštou rebelů a kolem kterého se pomalu stahovala smyčka silných Kaddáfího jednotek – zejména dělostřelectva a letectva.  Posléze přišly první letecké údery proti Kaddáfího jednotkám, zejména obrněné technice na zemi, která je jeho hlavním trumfem. Přišly další mohutné údery, které se již neomezovaly bezprostředně na oblast Benghází, ale dopadly i na vojenské instalace v Tripolisu a dalších městech západního pobřeží Libye. K úderu byly použity řízené střely s plochou dráhou Tomahawk a ve finále i strategické „stealth“ letouny B-2. Do útoku se zapojily zejména vzdušné síly Francie, Británie, USA a k akci se mají připojit další evropská letectva i vzdušné síly arabských zemí.

Čistě z vojenského hlediska je Libye velice podprůměrný protivník. Z hlediska letectva disponuje letouny, které mají výrobní data přinejlepším z osmdesátých let. Mezi jejich hlavní bojovou sílu patří svého času poměrně pokročilé, nicméně již dlouho zastaralé strategické bombardéry Tu-22 (v kodu NATO Blinder). Mezi hlavní bojovou sílu patří zejména letouny Mirage F-1D, dále pak beznadějně zastaralé letouny MiG-23 (Flogger) a MiG-25 (Foxbat) a MiG-21 (Fishbed). Jako stíhací bombardéry hrají v současnosti roli zejména letouny Su-22 (Fitter) a několik málo relativně pokročilých Su-24 (Fencer). Kaddáfího síly se do této chvíle rovně silně opíraly o bojové vrtulníky Mi-35, které velmi pomohly otočit kurs občanské války, neboť jim poskytovaly velmi účinnou podporu, proti které povstalci nemají prakticky  účinnou žádnou ochranu. Žádný z výše zmiňovaných strojů se doposavad nepokusil jakkoli intervenovat proti spojeneckým letounům a lze předpokládat, že tomu tak i zůstane.

Poněkud problematičtější je otázka protivzdušné obrany. Ta je tvořena opět převážně zastaralými střelami země-vzduch. Úder 112 střel Tomahawk a posléze i neviditelných bombardérů B-2 a britských Tornád se soustředil především na statickou protivzdušnou obranu, která je tvořená sítí střel dlouhého dosahu S-200 (v kódu NATO SA-5), S-125 (SA-3) a S-75(SA-2). Seřazeny jsou dle dosahu a modernosti, kdy S-200 je relativně nejmodernější i má velmi velký dosah – okolo tří set kilometrů. Ačkoli jsou poměrně málo efektivní proti manévrujícím a nízko letícím cílům, jejich vyřazení je nutné pro volné působení tankerů a průzkumných letounů jako AWACS, E-3 atd.  Síť protivzdušných baterií je hustá zejména kolem Tripolisu. Libye rovněž dále disponuje nebezpečnějšími (byť opět zastaralými) mobilními střelami kompletů 2K12 (SA-6) a OSA (SA-8) a mnoha přenosnými z ramene odpalovanými střelami, které lze použít zejména proti nízko letícím letounům na krátkou vzdálenost. Právě ty by mohly vytvářet určitou hrozbu pro letouny útočící na pozemní jednotky Kaddáfího režimu. Rovněž lze zmínit i značné množství protivzdušného dělostřelectva, z něhož mohou významnější roli hrát zejména systémy ZSU-23-4. Lze důvodně předpokládat, že statické základny protivzdušných střel jsou v tuto chvíli zničeny a do bojů již nezasáhnout. To lze říci i o radarech včasné výstrahy.  Už před anglo-francouzsko-americkým úderem byla integrita protivzdušné obrany silně narušena už jen tím, že její podstatné části se octly v rukou Kaddáfího.  U letectva i protivzdušné obrany platí, že kromě zastaralé techniky je v zoufalém stavu i personál, který není dostatečně vycvičen a trénován nato, aby se mohl postavit nejmodernějším západním letectvům. Libyjská armáda ukázala již ve válkách a konfliktech osmdesátých let, že její profesionální úroveň není na vysoké úrovni.

Tím plynule přecházíme ke stěžejní otázce pozemních sil Libye. Ačkoli před válkou se chlubily poměrně značnými počty, je nyní nejasné, jak velké množství techniky je v rukou povstalců a jak velké setrvává na straně Kaddáfího. Nicméně byla to právě těžká technika, která se ukázala jako hlavní vládní trumf. A ta je cílem hlavních úderů. Pod palbu přesně naváděné munice se octlo několik obrněných konvojů nacházejících se okolo Benghází. Na dostupných televizních záběrech se jedná především o tanky T-72, samohybné houfnice a raketomety BM-21.

A jaký bude další vývoj situace? Spojenecké akce budou mít nepochybně značný efekt na situaci na zemi. Všechny Kaddáfího jednotky jsou nyní pod značným tlakem a jejich svoboda pohybu je extrémně složitá. Prostor libyjské pouště dává pouze velmi malou možnost účinného maskování a i z televizních záběrů je patrně, že pozice dělostřelectva a raketometů jsou víceméně vystaveny na pospas vzdušným úderům bez jakékoli adekvátní protivzdušné ochrany. Jak již bylo řečeno, hlavní Kaddáfího výhoda je tímto způsobem velmi účinně narušena. Současně Kaddáfího síly mají mnohem náročnější logistiku, která je nyní pod soustředěným tlakem. Lze si představit, že i kdyby elementy Kaddáfího obrněných sil přestály letecké údery, dříve nebo později jim dojdou zásoby pohonných hmot. Podceňován by rovněž neměl být ani psychologický efekt operace. Mnoho Kaddáfího mužů je tvořeno žoldnéři, kteří se mohou velmi rychle zaleknout představy boje s mezinárodní koalicí a raději vyklidit prostor, jak jen to půjde. Nicméně celá akce se může ještě zkomplikovat a nesmí se zapomínat na limitace, které tato operace nese. Jedná se zejména o fakt, že v západní společnosti je role vzdušných sil silně přeceňována. Pro mnoho politiků i obyčejných lidí nabízí atraktivní možnost, jak zdánlivě vyřešit problémy bez nákladného krvavého nasazení pozemních sil. Avšak stará poučka praví, že letectvo samo o sobě vyhrát válku nemůže. Z historie jsou známy mnohé případy, kdy „bezletové zóny“ nezabránily krvavým střetnutím a masakrům a šikovný protivník dokázal západní technologickou převahu překonat. Patrně nejlepší ukázkou je složité vynucováni bezletových zón nad Bosnou v devadesátých letech. Tehdy se zejména bosenským Srbům dařilo velmi efektivně pronikat pod útoky západních vzdušných sil a boje se odehrávaly znovu a znovu, přičemž definitivní rozhodnutí přineslo až rozmístění dostatečně vyzbrojených a připravených pozemních sil. Ačkoli je možné vznést argument, že libyjská poušť je dosti odlišná od nepřehledného terénu Balkánu, tak je třeba mít na paměti, že vynucení zastavení bojů v Iráku za Sadáma Husajna čistě vzdušnými prostředky naráželo na mnohé překážky a kolikrát se mu nedařilo dosáhnout stanovených úkolů.

Jedinou smysluplnou alternativu, kterou nyní Kaddáfí má, je maximálně rozptýlit svoje jednotky v terénu a nesnažit se je koncentrovat na jednom místě. Patrně mu nezbude nic jiného, než se vzdát použití větších obrněných svazků, ale přejít spíše na civilní vozidla mohutně vyzbrojená kanony, těžkými minomety a kulomety a snažit se efektivně využívat zbylých mobilních systémů protivzdušné obrany k ohrožování spojeneckých letounů tak, aby byly nuceny zůstávat ve vyšších výškách. Tato taktika by obnášela především jejich neustálé přesuny a rychlé vypínání a zapínání radarů. De facto tak přijde o většinu svých výhod, které nad povstalci měl, jenže ti jsou nyní mnohem slabší a na Kaddáfího straně jsou stále zkušení a vycvičení bojovníci. Současně se také může snažit maximálně se přimknout k pozicím rebelů(zejména v městských zástavbách) a definitivně tak znemožnit akce letounů OSN k podpoře povstalců.

Politická dimenze

Politická dimenze konfliktu je stěžejní. Bylo to právě úspěšné prosazení rezoluce Rady bezpečnosti, která umožnila spuštění vojenské akce. Bez zajímavosti zcela určitě není ani fakt, že v prvních hodinách konfliktu to byla především Francie a její prezident Nicolas Sarkozy, který se ujal vedení akce a jejím hlavním hybatelem. Tento postup má hned několik důvodů. Jednak je zde již tolikrát zmiňovaný faktor blížících se prezidentských voleb a snaha prezidenta vylepšit svoji image. Nicméně neměli bychom opomíjet ani širší strategický kontext. Francie se snaží být již delší dobu aktivní v oblasti Středomoří a tyto akce mají potvrdit její statut jako nezávislé a významné mocnosti, která není pouze „kýval“ Spojených států. Angažmá Velké Británie dle některých rovněž souvisí s ambicemi Davida Camerona ukázat se jako silný vůdce na mezinárodním poli. Nicméně už se objevily i hlasy kritizující premiéra. Podle těchto kritiků to byl právě on, kdo oslabil schopnost Británie jednat v takovýchto situacích, neboť v posledních měsících padla za oběť finančním škrtům i letadlová loď Ark Royal. Její podzvukové letouny Harrier by v současné chvíli byly velmi užitečné pro útoky na libyjské pozemní síly. Současně pro obě země, jakožto celá jižní a západní Evropu, mají eminentní zájem na stabilitě Středomoří, neboť z Libye v současnosti prchají již statisíce lidí, z nichž mnozí mohou zamířit právě na Starý kontinent.

Samozřejmě je zde velmi zajímavý jev, kdy USA sice v tuto chvíli již stojí v čele koalice, nicméně do této chvíle udržovaly až nezvykle nízký profil. Je to zcela jasně dané tím, že Barack Obama není v nejlehčí situaci. Do Bílého domu přišel s příslibem změny od Bushovy éry a nyní byl nucen se zapojit do dalšího konfliktu v muslimském světě. Současně si je vědom, že americké síly nejsou nevyčerpatelné. Proto mu přijde velice vhod, že Francie a Británie jsou nyní velmi aktivní a ochotné nést podstatnou část tíhy tohoto podniku. Myšlenka, že Evropa přijme více zodpovědnosti ve svém blízkém okolí a USA tak budou mít více volnosti reagovat jinde ve světě, je v kruzích současné administrativy velmi populární jako logické vyústění současného geopolitického rozložení. Velmi významná je i participace arabských letectev, která operaci dává mnohem vyšší legitimitu.

Bude velmi zajímavé a nesmírně důležité sledovat vývoj v příštích dnech a týdnech. Zejména se bude jednat o to, jaký další postup spojenci zvolí. Je zde totiž riziko, že se situace octne ve slepé uličce, kterou současné nasazené prostředky nebudou s to vyřešit. Především pakliže by současná situace vyústila v pat a zdlouhavou kampaň. Vzpomeňme, že zásah NATO proti Srbsku v roce 1999 trval dva a půl měsíce, než došlo ke splnění požadavků Aliance. Západní leadeři tenkrát akci v Srbsku podcenili a riziko podcenění existuje i v tomto případě. Operace Úsvit Odyssey má zatím totiž velmi nejasné cíle. Jejím proklamovaným cílem je ochrana civilistů a nikoli změna režimu, ačkoli se v tomto směru objevují často protiřečící si prohlášení. Je velmi pravděpodobné, že by nakonec mohlo dojít k situaci, kdy ani jedna ze stran nebude mít síly na rozhodující vítězství a budou probíhat vyčerpávající a nepřehledné boj. Také ani nelze vyloučit možnost, že povstalci ani přes veškerou pomoc ze vzduchu nebudou schopni se udržet. Obě tyto varianty bude moci vyřešit pouze nasazení pozemní sil, což všechny zúčastněné strany odmítají. Dostaly by se tím pádem do rozporu nejen s mandátem OSN, ale i reálnými možnostmi. Ozbrojené síly USA jsou stále zatížené rozsáhlými bojovými operacemi v Afghánistánu a stále udržují významné počty v Iráku. Evropské země zatím měly velké problémy navyšovat počty jednotek v Afghánistánu. Ačkoli by se patrně pro tuto misi ještě dokázaly shromáždit potřebné síly, bylo by to skutečně na samé hraně únosnosti a neexistovala by nejmenší záloha proti případným dalším nečekaným událostem (například v případě prohloubení krize na Korejském poloostrově). Současně je tu i čistě praktický problém. Není žádným tajemstvím, že Evropa i USA procházejí neutěšeným ekonomickým obdobím. V takovéto situaci je již skutečně těžko průchodné pouštět se do obnovy a stabilizace dalšího státu.  Z těchto všech důvodů má Západ jednu stranu velmi zúžený manévrovací prostor. Zahájit vojenskou operaci s nepříliš jasnými cíly a limitovanými možnostmi je velmi rizikový podnik. Samozřejmě je zde možnost, že koalice bude mít štěstí, neboť se Kaddáfího režim zhroutí a k moci se dostanou racionální elementy, které přivedou zemi na správný kurs demokracie a rekonstrukce. Nebo také dojde k prohloubení chaosu a naopak situace bude vyžadovat větší angažmá. To postaví západní koalici před nelehkou volbu. Buďto se stáhnout a utrpět neuvěřitelnou morální ránu, která by poškodila jméno všechno zúčastněných na několik dekád dopředu, nebo přijmout další nesmírně náročný úkol, nikoli nepodobný Odyseově cestě. To by se nakonec název nynější operace mohl ukázat až krutě přiléhavým.

Autor: Michal Mádl, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU