Když se Václav Klaus vyjádřil k dramatickým událostem na Ukrajině, dostalo se mu hodně tvrdých reakcí. Včetně špitání o ruských agentech. Ve výsledku však docílil, oč mu šlo: vyvolal konflikt, strhnul pozornost, dostal se z ostentativní izolace sdělovacích prostředků.
Český exprezident se vždy s gustem zviditelňoval skrze kritiku konceptu politické Evropy. Zamířil k ní i teď, opakuje se. Zdůraznil tendenčnost západního politicko-mediálního mainstreamu černobíle kádrujícího ukrajinský vývoj. Ale také to, kterak po událostech na Krymu a okolí posílí tlak na integraci EU.
Zajímavé je, že podobné postoje vyřkl též jeho letitý odpůrce, přední český sociolog a jednička eurokandidátky ČSSD, Jan Keller. Důvodů pro to měl nejspíš celou řadu. V České republice je například „odhalování“ Ruské federace jako „silovické“ tyranie konstantním, aktuálně jen poněkud posíleným výrazovým prostředkem veřejnoprávní televize. Takže obrana „prodemokratického zápasu lidu Ukrajiny“ je pouze přirozeným pokračováním oné letité generální linie tuzemských médií.
Obdobné zkratky v myšlení tu vznikly už před deseti lety, během zahraničními miliony dolarů podněcované „oranžové revoluce“. Tehdy však – a v tom je důležitý rozdíl proti dnešku – vyvolané podvodným sčítáním voleb. Teď jsme však svědky posunu: v podstatě nepokryté podpory na chudobné Ukrajině nápadně dobře financovaných a organizovaných vzbouřenců. Zaměřených na svržení obskurních sice, nicméně legálně zvolených elit a změny jejích zcela legitimních vládních rozhodnutí. A to, jestli příslušní aktéři mávají svastikami či glorifikují Banderu, už zjevně není podstatné.
Očividně nedemokratické praktiky „prodemokratických sil“, proti nimž by na Západě bezpečnostní složky dávno ostře zasáhly, byly v rámci dvojího metru oslavovány, nebo aspoň omlouvány. Dobývání či vypalování vládních budov, stejně tak značné množství mrtvých a zraněných policistů se zdálo OK. O dost horší hodnocení si vysloužily oběti v řadách protivládních skupin, a to i kdyby snad příslušné ztráty vznikly řízeně.
Vzápětí po dokončení změn na etnicky, politicky nebo nábožensky rozdělené Ukrajině vyhřezl pravý hodnotový profil klíčových složek vzpoury. Politických radikálů, jejichž úloha je nezastupitelná v rovnou několika soudobých „občanských konfliktech s mezinárodní účastí“. Ukrajinští přičinlivci rychle sesadili ruštinu z pozice druhého úředního jazyka a Putinova klika získala škaredou historizující záminku k vojenskému zásahu „na ochranu utiskované menšiny“. Paralela s takzvaným čtvrtým dělením Polska se zkrátka nabízí sama.
Moskva teď pevně drží Krym, přičemž tomu tak i zůstane. A nikoliv náhodou. Území věnované Ukrajincům až v 50. letech jejich krajanem Chruščovem má zásadní strategický význam. Sídlí zde ruské černomořské loďstvo, nedaleko jsou turecké Úžiny, usnadní se vazby na Blízký východ (například bojujícího Asada) et cetera, et cetera. Putin současně potvrdil svou pověst „vykupitele Ruska“, s níž spojil vlastní politickou budoucnost. Nebývalá podpora v rodné zemi stvrzuje jeho obraz obnovitele impéria, co usiluje o vytvoření Eurasijské unie. Svazku, proti němuž loni hodně ostře promluvila Hillary Clintonová. Stejná dáma, jejíž muž má lví podíl na „nezávislosti“ Kosova a která rétoriku pána Kremlu přiměřila k rétorice hitlerovské.
Přesto skoro nejvíce získaly právě Spojené státy americké. Dobře pamětlivé úspěšného ruského blitzkriegu proti jejich spojenci Gruzii roku 2008, a nedávné skryté porážky Bílého domu v Sýrii, poněkud přibrzdily vzestup Moskvy. Navíc získaly ještě něco, co lze charakterizovat známou větou americké diplomatky: „Fuck the EU!“ Evropská unie se (opět) ukázala naprosto neakceschopnou, přičemž vzájemná závislost, vlastní ekonomické potíže a v neposlední řadě i růst role Číny jí z rukou vyrážejí prakticky všechny myslitelné zbraně proti Ruské federaci.
Bruselu však zůstal ještě jeden „bonus“ – na krku mu zůstala „černá díra“ rozvrácené zbytkové Ukrajiny. Důsledek podcenění nastoupené „Putinovy puti“ a vůbec špatně rozehrané geopolitické partie.
Autor: Pavel Kopecký. Text je rozšířením analýz zveřejněných slovenským deníkem Pravda a Literárkami.cz.
