Rozhovor s Annou Čurdovou o jejích zkušenostech z Ukrajiny a Gruzie, ukrajinském volebním systému a „nesvobodě“ posledních parlamentních voleb.
Anna Čurdová (1962) původní profesí pedagožka. Bývalá poslankyně PČR a exstínová ministryně ČSSD pro ženu a rodinu. Po jistou dobu zastávala i pozici viceprezidentky Parlamentního shromáždění Rady Evropy.
Navštívila jste ukrajinské parlamentní volby jako pozorovatel. Byla to vaše první zkušenost s dohlížením na průběh hlasování v cizí zemi?
Na Ukrajině jsem byla volby pozorovat již poněkolikáté. S výjimkou voleb, které byly po oranžové revoluci, jsem se zúčastnila všech, co probíhaly od roku 2003. Včetně komunálních a regionálních v roce 2010. Kromě Ukrajiny jsem monitorovala v Arménii, Gruzii, Moldávii a Ruské federaci. V Rusku a Arménii jsem rovněž byla na všech volbách od roku 2003.
Pakliže máte zkušenosti například také s Gruzií, mohla byste, pokud možno, osvítit situaci v této malé, ale strategicky významné zemi, jejíž územní celistvost patří ke zdrojům mezinárodního napětí?
Gruzie mě překvapila. Poprvé jsem ji navštívila v roce 2003 a pak letos v září v rámci předmonitorovací mise. Krásně opravené Tbilisi, nová moderní výstavba a příjemní lidé. Všichni, se kterými jsme se setkali, ať novináři nebo představitelé politických stran, ale i obyčejní lidé, s nimiž jsme měli možnost hovořit, zmiňovali osudovost voleb. Sledovali televizní debaty, které běžely prakticky 24 hodin denně. Upřímně řečeno – celistvost Gruzie nepatřila k hlavním volebním tématům, protože v době mého pobytu v Gruzii vypukl skandál s mučením vězňů v jedné z věznic blízko Tbilisi. A lidé kvůli tomu vyšli do ulic, demonstrovalo se. Saakašvili musel obětovat ministra vnitra, i když se mu příliš nechtělo.
Nově zvolené vedení Gruzie již před volbami dávalo jasně najevo, že chce mít dobré vztahy jak s Ruskem, tak se svými západními partnery. Uvidíme, jak se tyto cíle podaří realizovat, protože s tím právě souvisí i územní kompaktnost Gruzie. Je logické, že pro Západ a USA je Gruzie velmi významným strategickým bodem. Stejně jako pro Rusko. Ale v tuto chvíli je předběžné jakkoli předjímat další vývoj.
Nyní se z Kavkazu vraťme do východní Evropy. Přibližte nám, prosím, ukrajinský volební systém, jehož prostřednictvím jsou v padesátimilionovém státě vybíráni parlamentní zástupci.
Volební systém na Ukrajině se řadí ke smíšeným poloprezidentským systémům. Faktickou hlavou státu je prezident s poměrně velkými pravomocemi, ale k výkonu funkce a k prosazení zákonných norem potřebuje mít většinu v parlamentu – Verchovnoj rade. Volební systém do Verchovnoj rady je rovněž smíšený. Volí se 450 poslanců, z nich 225 v jednomandátových obvodech většinovým systémem a 225 poslanců poměrným systémem na kandidátkách politických stran. Neexistuje systém preferenčních hlasů a pro poměrný systém je jednotná kandidátka. Domnívám se, že žádný volební systém není ideální, ale na Ukrajině se jasně ukazuje, v čem jsou výhody tohoto systému. Prostřednictvím jednomandátových obvodů se do Verchovnoj rady dostane celá řada nezávislých osobností, které lidé volí, protože je znají a které nemají šanci projít stranickým systémem nominace kandidátů, nicméně mají šanci přímo ve volbách.
V našich sdělovacích prostředcích se takřka unisono hlásá, nakolik byly volby, v nichž zvítězila Strana regionů prezidenta Janukoviče, nesvobodné. Co o tomto tvrzení soudíte?
Musím se tomu jen pousmát. Byla bych ráda, kdyby dotyční řekli, v čem byly volby nesvobodné. Politické strany bez rozdílu utratily za volební kampaň neskutečné peníze. Pokud jsem měla možnost vidět televizní debaty, vystupovala v nich opozice i vládnoucí strany. S rozvojem digitalizace a sociálních sítí se nikdo nemůže vymlouvat, že nemá přístup do médií. Konec konců i u nás si paní Bobošíková a pan Babiš stěžovali, že se nemohou účastnit debat a nikdo si nestěžuje na nesvobodu voleb. Na volby bylo zaregistrováno 3500 pozorovatelů, což je vysoké číslo. Volební účast byla necelých 60 procent, takže v čem měla spočívat nesvoboda voleb? Ve výsledku snad? Každý, kdo si myslí, že došlo k porušení zákona, má možnost obrátit se na soud, který je povinen stížnost prozkoumat.
Ukrajinský volič se choval standardně jako každý jiný a volbou dal jasně najevo, co si myslí o politické situaci v zemi a komu věří a komu ne. Nelíbí se mi křik některých novinářů a západních politiků. Domnívám se, že příkrá slova o nesvobodných volbách dopadají hlavně na voliče a nikoli na politiky. Nikdy by se neměl odsuzovat národ za svou volbu. V tom je přece kouzlo a hodnota demokracie. Pokud o ní ještě dnes můžeme hovořit.
Domnívám se, že za tu dobu, co jsem jezdila na Ukrajinu, a nejenom tam, mohu říci, že tyto země udělaly velký pokrok a systém voleb je mnohdy nastaven lépe než ten náš.
V tom případě mi, prosím, vysvětlete, proč měla například OBSE tak příkrý názor o úpadku svobod na Ukrajině? Mohou stát případně v pozadí politické zájmy EU, či Spojených států?
To je spíš otázka pro OBSE. Ono je to těžké, když jeden den v Ukrajinské televizi vidíte hovořit představitelku OBSE, jež říká, že volby proběhly standardně a že nebylo větších výhrad a druhý den ta samá paní v České televizi vypráví, že tyto volby byly krokem zpět. A to ve chvíli, kdy jeden stát USA odmítá vpustit pozorovatele OBSE na monitoring amerických prezidentských voleb.
Nechci spekulovat, kdo stojí v pozadí těchto výroků a příkrých odsudků, ovšem každý, kdo takto kritizuje, by si měl nejprve zamést před vlastním prahem a podívat se, jestli je u něj doma vše v pořádku. Ukrajina je svobodná země a její občané vyjádřili svoji vůli. Hodně zjednodušuji, ale vše ostatní je irelevantní. I zde se dá použít ono známé – kdo jsi bez viny, hoď kamenem. A jak je vidět, i Donald Trump si stěžuje, že americké volby byly podvod.
Dá se jednoduše říci, že Strana regionů je partají „proruskou“? Pakliže ne, o jaké skupiny obyvatelstva se převážně opírá? Kdo jí vede a co způsobilo její vítězství?
Samozřejmě, že takto jednoduché to není. Pokud by tomu tak bylo, pak by asi nebyly touto vládou podepsány dohody s EU. Domnívám se, že i vztahy směrem na Východ nejsou tak idylické, jak je nám malováno. Znovu opakuji: Ukrajina je samostatná země a podle toho se chová. A podle toho jednají i její představitelé, kteří hájí zájmy svého státu. Což může být leckde a leckomu trnem v oku.
Pokud se podíváme na výsledky, tak pak Strana regionů nemá žádný velký důvod k oslavě. Přestože vyhrála, řadu voličů ztratila. Prostě byl nastartován normální demokratický proces voleb, v němž volič rozhodl. A o koho se opírá? To je na hlubší sociologickou analýzu. Ale již dnes je zřejmé, že část jejích voličů na východní Ukrajině hlasovala nohama.
Ostatní významné strany, blok Vlast bývalé „plynové princezny“ Tymošenkové, „boxerský“ Udar, komunisté či nacionální Svoboda jsou u nás rovněž takřka terra inkognita. Mohla byste se o nich alespoň krátce zmínit?
Před minulými parlamentními volbami v České republice také vznikly nové politické strany s různými hesly a s různým zázemím a nikomu to nepřišlo nijak divné. Politické strany vznikají a zanikají. Konec konců žijeme v již jiné společnosti než na konci 19. století, kdy se politické strany začínaly formovat. I na Ukrajině se vytvořila nová strana boxera Klička a opoziční blok se začal seskupovat kolem bývalého bloku Julie Tymošenkové, protože někteří jedinci pochopili, že šanci mají ve sjednoceném bloku a politickou sílu nelze tříštit. Překvapením pro všechny byl výsledek Svobody, pokračovatele Banderovců. Těžko říci, proč jsou u nás tyto strany terra inkognita. Obvykle je za tím něčí zájem a manipulace. Vytvořím jednoduchý obraz – největší strana nemá soupeře, a tím pádem potom mohu říct, že volby neproběhly demokraticky.
Naše země pravidelně slýchá o rozdělení na pravobřežní a levobřežní Ukrajinu. Informovaní lidé však zpravidla zdůrazňují, že jde o výrazně zkreslený popis tamějších politicko-geografických poměrů. Souhlasíte s tím?
Ano, souhlasím. Zjednodušování v tomto případě není na místě. Konec konců i výsledek voleb to ukázal. Nesmíme třeba zapomínat, že i Ukrajinská republika se nalézá v určitém bodu hospodářské krize a také, že voliči sečetli očekávání, která zůstala nenaplněna po prezidentské volbě. Znovu ráda opakuji, Ukrajina se chová jako samostatná země, jež chrání, naprosto logicky, své zájmy, své postavení v geopolitickém prostoru a je si vědoma své ceny.
Moskva nepokrytě směřuje k nějaké, byť velmi výrazně odlišné variaci na Sovětský svaz. Kterak o tomto projektu smýšlíte a má naději na úspěch?
Nemyslím si, že to bude nějaká podoba nového Sovětského svazu. Na to je zde spousta rozdílných zájmů a vlivů. Snad nejsme v době studené války, i když někteří by svět rádi viděli v této situaci. Prostě siločáry vlivu už nejdou jenom po rovnoběžkách, ale i polednících a bohužel u nás jsme trochu zaspali dobu. Ono případné strašení Sovětským svazem je přežitek a předsudek, který se hodí do politické rétoriky některých omezenců a nikoli do zahraniční politiky moderního státu.
Konec konců i Evropská unie byla zpočátku zakládána na ekonomických aspektech a chvíli se zdálo, že dojde k většímu politickému propojení. Bylo by naivní se domnívat, že části světa se globalizace vůbec nedotkne. A otázka možného úspěchu či neúspěchu – v tuto chvíli je to věštění z křišťálové koule.
Autor: Pavel Kopecký, historik a politolog. Rozhovor původně vyšel ve dvouměsíčníku Listy 6/2012.
