Začalo to zákazem několika shromáždění na lokální úrovni v Německu, na kterých měli vystoupit někteří turečtí představitelé za účelem podpory konstitučního referenda v Turecku. Německo podpořilo Rakousko, které bylo tureckou stranou osočeno z „rasistických tendencí“. Následně bylo tureckému ministru zahraničí zakázáno přistát na letišti v Rotterdamu, kde měl vystoupit před tamní tureckou komunitou. Další ranou bylo označení turecké ministryně pro rodinné záležitosti ze strany nizozemských úřadů za nežádoucí osobu a vyhoštění ze země.

Diplomatická roztržka mezi Tureckem a některými evropskými státy tak byla na světě. Kromě nevhodných historických přirovnání k nacistickému Německu či označení Nizozemska za „banánovou republiku“ a za spoluviníka masakru v Srebrenici, došlo i ke konkrétnějším krokům, jako zákazu vstupu nizozemského velvyslance do Turecka atd. Turečtí představitelé tak vynakládají značné úsilí, aby sami sobě překazili vstup do Evropské unie, o který se již několik dekád Turecko snaží.

Mohlo by se zdát zvláštní, že k tak výrazné a rychlé eskalaci vzájemných vztahů dojde „pouze“ kvůli zákazu shromáždění etnických Turků na půdě evropského státu, či zákazu vystoupení „nějakého“ tureckého politika. Zcela jiných rozměrů to však nabývá tehdy, víme-li, že tato potenciální vystoupení měla podpořit přijetí velmi výrazné konstituční reformy v nadcházejícím referendu. Co tedy takové konstituční referendum obnáší, a jaká je náplň návrhů ústavních změn?

Referendum, které má změnit Turecko

Článek 175 Ústavy Turecké republiky říká, že pokud návrh na změnu ústavy obdrží alespoň tři pětiny všech členů parlamentu (Velkého národního shromáždění), tedy minimálně 330 hlasů,  pak o něm prezident vyhlásí referendum. Dle ústavy může sice vrátit návrh zpět k opětovnému projednání, avšak prezident, jehož pozici v politickém systému tyto návrhy (v případě přijetí) výrazně posilní a zároveň jsou více méně jeho vlastními návrhy, této možnosti pravděpodobně nevyužije. Prezident má navíc 15 dní na „seznámení se“ s návrhy, jež jsou následně publikovány v úředním věstníku. Referendum se koná první neděli po uplynutí doby 60 dní od publikace.

A tak se taky stalo. 20. ledna 2017 konstituční změny podpořilo v parlamentu 339 poslanců, kdy Stranu spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP), která má sama v parlamentu 317 křesel, podpořili poslanci Strany národního hnutí (Milliyetçi Hareket Partisi, MHP). Právě MHP byla jedním z nejhlasitějších kritiků reformy ústavy, jež si oficiálně kladla AKP za cíl od roku 2011. Recep Tayyip Erdogan, prezident Turecké (zatím ještě parlamentní) republiky, vyhlásil datum referenda na neděli 16. dubna 2017. Hlasovat se bude „ano“ pro přijetí reformy a „ne“ pro odmítnutí, přičemž je třeba získat více než 50 % hlasů. Co tedy parlamentně schválená reforma může přinést?

Pakliže dojde k odhlasování a přijetí změn v referendu, Turecko se po implementaci této reformy, ke které případně dojde po skončení volebního období prezidenta a parlamentu v roce 2019, stane prezidentským politickým systémem. V 18 návrzích nalezneme například to, že prezident republiky nově bude mocibýt členem politické strany. Erdogan, nejoblíbenější muž AKP, se tak bude moci stát i předsedou strany.

Dále se prezident stane vrcholným článkem exekutivy a pozice premiéra bude zrušena. Naopak vznikne institut viceprezidenta, jehož funkci by „za odměnu“ mohl dle některých zdrojů vykonávat předseda MHP, Devlet Bahçeli.

Prezident bude moci vydávat legislativní dekrety, vyhlašovat výjimečný stav, jmenovat a odvolávat ministry a viceprezidenty a bude mít možnost rozpouštět parlament v podstatě dle „libovůle“. Také by došlo k rozšíření počtu mandátů v parlamentu z 550 na 600 a snížení věkové hranice pasivního volebního práva do parlamentu z 25 na 18. V rámci zachování určitých „brzd a rovnovah“ bude mít parlament možnost zahájit proces impeachementu, kdy bude však zapotřebí tří pětin pro utvoření vyšetřovací komise a případné rozhodnutí této komise poslat prezidenta k Nejvyššímu soudu bude muset být podpořeno dvěma třetinami všech členů parlamentu. Navíc bude parlamentu odebrána možnost interpelace prezidenta.

V případě Erdogana by se proti němu musela obrátit značná část poslanců „jeho“ AKP. Prezident by byl volen přímo na dobu 5 let a maximálně na 2 volební období. Pro Erdogana by to znamenalo, že by mohl být prezidentem až do roku 2029, což je spousta času na nějaký případný dodatek nebo další reformu, jak je to u ne příliš demokratických zemí v oblibě. Parlamentní a prezidentské volby by se konaly zároveň každých 5 let. Prezident, bude-li zvolen do čela strany tak bude moci zároveň složit kandidátku dle svého uvážení, což může mít nezanedbatelný dopad právě tehdy, konají-li se prezidentské a parlamentní volby zároveň.

Prezident mimo to bude mít navíc větší kontrolu nad soudnictvím. Bude moci přímo či nepřímo přes parlament ovlivnit složení Rady soudců a státních zástupců (Council of Judges and Prosecutors), klíčového nezávislého tělesa judikatury. Téměř “nezamýšleným” důsledkem této reformy může být situace, kdy se znovuzvolený Erdogan stane vedoucím exekutivy, který zároveň bude vykonávat kontrolu nad judikaturou, avšak legislativa zůstane svébytnou složkou (opomineme-li možnost vydávání dekretů) státní moci vyvažující prezidentovu pozici. No, leda, že by se AKP opět stala dominující stranou parlamentu a Erdogan byl zvolen do čela strany, a kontroloval tak parlamentní většinu, protože mu to nová forma ústavy dovolí.

Erdogan si nemůže dovolit přijít o hlasy evropských Turků

Zatímco příznivci referenda, respektive Erdogana, vidí v ústavní reformě potenciální stabilitu režimu v nestabilním bezpečnostním prostředí. Tento pocit umocnil nezdařený letní pokus o vojenský převrat (viz Konec jedné éry v Turecku?) a obvinění gulenistického hnutí jakožto organizace prorůstající veřejnou i soukromou sféru a ohrožující tak suverenitu „demokratického“ státu.

Napichujíc pomeranče noži, které v rámci demonstrace sloužily jako symbolika znázorňující Nizozemsko, se tak pod heslem „pro silné Turecko, volte ano“ mobilizují podporovatelé konstituční reformy. Opozice vůči této reformě „nepochopitelně“ poukazuje na nedemokratičnost těchto návrhů, které povedou k ustanovení „režimu jednoho muže“. Důležitým faktorem v kontextu rozsáhlé diplomatické roztržky je to, že předběžné průzkumy poukazují na vyrovnanost podpory oběma táborům a také na to, že kolem 20 % voličů ještě není rozhodnuto. Zároveň v Evropě žije kolem 4 miliónů etnických Turků, z nichž mnozí jsou držiteli dvojího občanství a mají tak právo volit. Načež se AKP a zejména Erdoganovi dostává velké podpory mezi Turky žijícími v Evropě. V Německu při posledních volbách měl například o 10 % vyšší volební podporu než v turecké domovině.

I přesto, že je v Turecku vyhlášený v řadě již třetí „stav ohrožení“ (State of Emergency) v období od zmíněného pokusu o vojenský puč, se dle vyjádření vlády referendum bude konat za jakýchkoliv podmínek. Totiž, že by lidé ve své volbě mohli tímto stavem být ovlivněni, přijde zvláštní „jen opozici“. Vyhlášený stav ohrožení také zaručuje, že veškerá veřejná shromáždění a demonstrace mohou být pořádány pouze s oficiálním povolením. Jeden by pak mohl například vyslat někoho zodpovědného, třeba ministra zahraničí anebo nějakého jiného věrného straníka, aby podpořil „vyšší věc“ tím, že promluví s tureckými občany na shromáždění třeba v Německu nebo Nizozemsku, protože jejich hlas se také počítá a tamní minority nejsou zrovna zanedbatelné.

Pozice dotčeného muže Bosporu slouží jako účinná PR kampaň

A tak, když ne zcela úplně vyjde agitační vystoupení věrných věrným, turecká hrdost, které není nikdy dost, udělá práci za reformisty. Stačí jí jen trošku pootevřít dveře do domečku z karet (EU), třeba tím, že někoho nazveme „fašisty a nacisty“, protože v Evropě se to nosí a v Turecku tomu nejspíš moc nikdo nerozumí.

Tento domeček, snažíce se vypadat jako robustní vila, pohrozí prstem a téměř vlídnými slovy nás požádá, abychom společnými silami situaci zklidnili. No, a tak se vše daří lépe, než bychom čekali od nějakého vystoupení před pár set (možná tisíci) lidmi v Rotterdamu. Pod štítkem „Evropa potřebuje nás, ne my Evropu“ přidáme k mobilizaci občanské společnosti v rámci masového odšťavňovače pomerančů přerušení diplomatických styků s některou ze zemí EU, pohrozíme přerušením migrační dohody s EU (ostatně, to už je takové potřebné klišé) a vyhlásíme částečnou blokádu spolupráce s NATO.

Avšak něco stále schází. No jasně, ještě je třeba rozhořčeně poukázat na lidská práva a svobodu slova, protože kdo jiný by to rozpoznal lépe než stát, který v rámci navýsost diskutabilní a kontroverzní reakce, jež následovala zmíněný nepovedený puč, zadržel, zavřel, vyhodil a degradoval desetitisíce armádních příslušníků, členů ostatních bezpečnostních složek, ale také novinářů, soudců a učitelů, a k tomu zavřel několik novinových plátků, škol, univerzit atd. (viz TurkeyPurge)

Navíc měření Freedom House v oblasti svobody internetu a tisku, kdy tedy u nás v Turecku svobodu údajně nenaleznete (Not Free), není určitě validní. Nevíme, co je špatného na tom, že se celostátně zakáže přístup na sociální sítě, téměř kdykoliv se to hodí, tedy kdykoliv je to nutné, samozřejmě, a že se zavře pár novin a novinářů, kteří vydávají neadekvátní obsah, tedy neadekvátní vůči někomu a něčemu, samozřejmě.

Pozice uraženého a dotčeného muže na Bosporu, který pohrozí posláním 15 000 uprchlíků měsíčně do Evropy, tak prozatím slouží jako účinná PR kampaň pro určitou část tureckých elit. Ta může pokračovat například tím, že se ta samá část elit zasadí o deeskalaci diplomatických sporů, a v očích části tureckých obyvatel tak budou tito lidé vnímáni jako „mírotvůrci“.  Případná změna politického systému se může, dle mého názoru, stát kritickou v oblasti polarizace jak politických elit, tak společnosti jako takové, a také v celkovém budoucím směřování země. Znovunastartování procesu integrace do EU bude i po téhle zkušenosti složitější, zdali vůbec chtěné ať už z jedné, či druhé strany.