Energetická bezpečnost státu je jedním z klíčových témat, jejichž řešení si vynucuje výraznou pozornost. Zejména v současné transformativní době je při tlaku na ekologická řešení a kontinuálně vzrůstajícím nárokům na objem energie jedním z hlavních zájmů zajistit plynulost a dostupnost energetických dodávek. Dostupnost energetických komodit je jedním ze základních úkolů státu. Turecko má dlouhodobé ambice stát se energetickým hubem regionu, který bude sloužit jako průsečík transportních cest. Usiluje proto o rozvoj projektů, které tento záměr podpoří. Navzdory dlouhodobým cílům je však nyní především nuceno řešit vlastní energetické nároky. Spolu s blížícím se stoletým výročím Turecké republiky je spojována řada energetických milníků, které politická reprezentace země připravuje.

V posledních dekádách je Turecko závislé na importu, zejména z důvodu nárůstu spotřeby a nedostatku vlastních zdrojů. Z velké části je Turecko stále odkázáno na využití fosilních paliv, jejichž dostupnost je pro zemi momentálně omezená. Vysoký objem importu a silná dovozní závislost vytváří tlak na zkoumání možností navýšení domácí produkce a diverzifikaci zdrojů. Turecko je důležitý regionální aktér, který výrazně ovlivňuje energetické vztahy v tradičně nestabilním regionu Blízkého východu. Díky diverzifikaci transportních cest i navýšení kapacity infrastruktury dosahuje turecká energetická politika většího vlivu i v rámci Evropy.

Bezpečnost importu energetických surovin

Spolu s investicemi do rozvoje infrastruktury a diverzifikací je posilována role Turecka jako tranzitní země. Zemní plyn je v současnosti jedním z nejdůležitějších zdrojů fosilních paliv, které lépe vyhovují stupňujícím se ekologickým nárokům. Klíčové země, které zajišťují import zemního plynu, jsou Rusko, Írán, Ázerbájdžán. Celkově je do Turecka dováženo 99% spotřeby této žádané suroviny, s narůstající energetickou poptávkou zesiluje turecká závislost na zahraničním dovozu. Podobná situace je také v oblasti importu ropy, kde podíl dovozu činí 93% spotřeby [1], aktuálně dodávky pochází převážně ze sousedního Iráku a Ruska.

Dovoz ropy z Iráku má problematické politické pozadí, a to díky turecké spolupráci s autonomní oblastí iráckého Kurdistánu, která je založena na obchodu kurdské vlády přímo s Ankarou. Irácká vláda v Bagdádu tak přichází o příjmy z těžby ropy nacházející se na území kurdské irácké autonomie. Na výnosech z prodeje této suroviny závisí valná většina iráckého státního rozpočtu, a to i Kurdistánu, který je na Bagdádu finančně závislý. Kurdové se to však snaží kompenzovat právě obchodem s ropou s Tureckem, zisky tak plynou přímo do rozpočtu autonomní kurdské oblasti. Irácká centrální vláda tento krok považuje za nelegální a z toho důvodu již v roce 2014 vyhlásila arbitrážní jednání, která doposud nebyla uzavřena [2]. Turecko-kurdský obchod tak pokračuje a do budoucna přináší risk vysokých finančních penalizací pro tureckou stranu, pokud by arbitráž prohrála. Komplikuje také každoroční rozpočtová vyjednávání mezi vládou v Bagdádu a Erbílu.

Kromě finančních dopadů je neopomenutelný také vliv politický. Kurdští separatisté, kteří dlouhodobě působí v oblasti zejména severu Iráku, jihovýchodního Turecka a také na hranicích Íránu, usilují formou útoků a subverzí o poškození tureckého protivníka. Jako nástroj využívají i příležitostné útoky na ropnou infrastrukturu. Tím však poškozují i umírněné kurdské obyvatelstvo a jeho ekonomické zájmy. Útoky kurdských separatistů jsou jedním z motivů pro intenzivní vojenskou kampaň Turecka na severu Iráku, která probíhá s novou razancí od června 2020. Při ní uplatňuje zejména své technologicky vyspělé bojové drony, které momentálně patří ke světové špičce, využívá je i při ochraně ropné infrastruktury před teroristickými útoky.  Hovoří se přímo o dronové doktríně [3]; drony jsou pro Turecko klíčovým nástrojem k dosažení vojenských cílů. Působí na řadě válčišť, kde se momentálně Turecko angažuje. V interním boji Turecka s PKK (Kurdští radikální separatisté) se drony osvědčily zejména v operacích Claw-Eagle a Claw-Tiger, které probíhaly v těžko dostupném terénu Kandílu.

Regionální energetické vztahy jsou dlouhodobě podmíněné také sankcemi uvalenými na Írán, jehož import ropy byl jedním z důležitých zdrojů, který bylo nutné kompenzovat. V oblasti dovozu zemního plynu je situace odlišná, prezident Erdogan oznámil, že bude země nadále odebírat zemní plyn z Íránu navzdory sankcím týkajícím se finančních transakcí. Změna administrativy Spojených států vyvolávala naději na obnovu vyjednávání s Íránem, avšak odsouvání těchto snah nenasvědčuje blízkému rozřešení situace, a tudíž ani posílení energetických vztahů s ostatními zeměmi. Vzhledem k intenzivnímu úsilí Turecka nalézt vlastní zdroje fosilních paliv, které by kompenzovaly faktickou závislost na dovozu, je otázka prodloužení kontraktu mezi Íránem a Tureckem zatím nejasná. Výpadek importu zemního plynu, způsobený výbuchem plynového potrubí, za nímž údajně stojí PKK, však prokázal, že Turecko je schopné své dodávky kompenzovat i bez přímého importu z Íránu. Ten by musel intenzivněji řešit své politické závazky a konflikty pro další prodloužení kontraktu, což ale zároveň poskytuje určitou úroveň motivace. Navzdory očekávání se však v současném kontextu nedá očekávat, že by Turecko od obchodování se zemním plynem s Íránem upustilo, přestože predikce z minulého roku, zejména po útoku na infrastrukturu, vyznívaly pro další obchod mezi zeměmi spíš negativně [4].

Klíčovým importérem a energetickým partnerem v otázce obchodu s ropou, zemním plynem i rozvoje produkce jaderné energie je zejména Rusko. Po značným politických peripetiích byl v roce 2020 dokončen projekt TurkStream, který nyní působí jako důležitý obchvat. Spolu s ropovodem Nord Stream připravil Ukrajinu o značné finanční provize a oslabil její tranzitní pozici na energetickém trhu, částečně tak přenesl tuto pozici na Turecko. Energetická spolupráce s Ruskem, ale také nákup ruských zbraní vyvolává tenzi ve vztahu Turecka a NATO. Turecko má však narůstající energetické potřeby, jejichž pokrytí nepomůže ani navýšení importu LNG ze Spojených států. Situace na energetických trzích je aktuálně nestabilní. Politické řešení v podobě opětovného navýšení obchodu s Ruskem bude vzestupný trend, o čemž svědčí letošní výrazný nárůst importu [5], [6]. Potenciální zesílení energetické závislosti a navýšení dovozu zemního plynu z Ruska však disharmonii mezi spojenci pravděpodobně dále znásobí.

Jedním z významných projektů rozšiřujících alternativní možnosti je také Jižní plynový koridor, soustava ropovodů vedoucích z Ázerbájdžánu do Itálie, které výrazně přispěly k omezení závislosti na ruských dodávkách v minulých letech a spolu s plynovodem TurkStream zároveň posílily pozici Turecka jako tranzitního státu. Ve spojitosti s inflací a nárůstem cen zemního plynu je však země navzdory snahám o diverzifikaci citelně zasažena. Narůstající spotřeba energií je podpořena nedostatečnou domácí produkcí. Dohoda s Ázerbájdžánem byla navýšena, avšak jednání s Ruskem o dvou kontraktech a stejně tak smlouva s Nigérií o dodávkách LNG zatím k polovině listopadu 2021 nejsou prodlouženy. To vytváří nejistotu ohledně objemu dodávek a jejich ceny [7].

Turecko bude pravděpodobně nuceno částečně naplnit energetické potřeby prostřednictvím dodávek ze spotových trhů s nejistou cenou tak, aby zabezpečilo narůstající objem koncové spotřeby, průmyslové využití i výrobu elektřiny, která je až ze čtvrtiny závislá právě na dodávkách zemního plynu. Ceny pro soukromou spotřebu koncového uživatele jsou zastropovány, země však byla nucena zvednout cenové sazby zemního plynu pro průmyslové využití a elektrárny [[8]]

 Domácí energetická produkce

 Dlouhodobou součástí strategie diverzifikace tureckých energetických zdrojů je větší důraz na soběstačnost, zejména prostřednictvím geologického průzkumu a pátrání po nových zdrojích fosilního paliva. Výrazným úspěchem, který bude v krátkodobém horizontu ovlivňovat další kroky v obchodování se zemním plynem je pole Sakarya (v Černém moři), které by dle předběžných průzkumů a odhadů mělo pokrýt až třetinu poptávky po zemním plynu na tureckém trhu v horizontu pěti let, kdy by měl být dosažen maximální objem produkce. Dle IAE se jedná o nález, který výrazně transformuje dodavatelské podmínky a má výrazný potenciál proměnit tureckou energetickou politiku. Produkce zemního plynu by údajně měla začít v roce 2023. Dvě mezinárodní společnosti zabývající se instalací a servisem infrastruktury oznámily v polovině října 2021 uzavření kontraktu a zahájení projektu. Experti se však domnívají, že technologická náročnost těžby v hloubce dvou kilometrů pod mořem přinese řadu komplikací, a vyvstává tak otázka reálného vlivu těžby na tureckou energetickou poptávku, připomínají však pozitivní politický vliv projektu na pozici prezidenta Erdogana [9].

Turecko klade důraz na průzkum možností domácí produkce ve snaze omezit závislost na importu ropy a zemního plynu, čímž se ale zároveň dostává do konfliktu mezi snahou o soběstačnost a politikou dekarbonizace, jelikož dále posiluje zaměření na uhlovodíková paliva. Pátrání po nových nalezištích mnohdy přispívá k rozvoji existujících konfliktů a regionálních tenzí, příkladem jsou spory o lokality v pobřežních vodách Středozemního moře, které přispívají ke konfliktu mezi Tureckem a Řeckem spolu s Kyperskou republikou. Navzdory pokusům o navázání hovorů mezi Tureckem a Řeckem činnost obou zemí sleduje své vlastní energetické zájmy. Turecké průzkumy v oblasti přinesly vyostření sporů, zejména díky přítomnosti plavidla pro seismický průzkum v okolí ostrova Rhodos. Nesouhlasné reakce Kypru, Řecka i dalších států v rámci Evropské unie vyústily v politický nátlak prostřednictvím hrozby potenciálních sankcí cílených na turecké společnosti angažované v průzkumných vrtech [10]. Turecko se tak v rámci své energetické politiky dostává opakovaně do střetu s vlastními spojenci, situace však transformovala vazby Turecka např. s Libyí, respektive vládou v Tripolisu, mezi nimiž vznikla dohoda o rozdělení výlučných ekonomických zón. Jako protiváha pak byla zformulována podobná dohoda mezi Egyptem a Řeckem, které konkurenční dohodu považovaly za porušení jejich ekonomických zájmů. Egypt zároveň negativně vnímal turecké angažmá v podpoře vlády v Tripolisu. Trilaterální dohoda o vojenské spolupráci mezi Egyptem, Řeckem a Kyperskou republikou byla následována také dohodou o spolupráci mezi Řeckem a Izraelem.

Spory se dále prolínají s regionální energetickou politikou v otázce projektu plynovodu East Med. Projekt má propojit egyptské a izraelské dodávky potrubím na území Řecka a dále rozvádět dodávky plynu do EU. Turecko je díky geografické blízkosti a zájmu o energetické zdroje potenciálním vhodným partnerem Izraele v obchodování se zemním plynem. Zároveň by se eliminovaly výrazné náklady na budování nových transportních cest do Evropy. V cestě však stojí zamrzlý konflikt mezi Tureckem a Řeckem a navzdory snahám Izraele o navázání dialogu je spolupráce Turecka v rámci East Med těžko představitelná.

Dalším důležitým sektorem turecké energetiky je domácí těžba hnědého uhlí, která pomáhá saturovat energetickou poptávku prostřednictvím vlastních zdrojů. Povrchové zásoby jsou relativně snadno dostupné, což činí těžbu finančně atraktivnější. Turecko patří k celosvětové špici producentů lignitu, čímž se signifikantně odklání od svých dekarbonizačních cílů. Vzhledem k současnému kontextu je však domácí produkce energetických zdrojů nesmírně cenná, diverzifikace a energetická bezpečnost zdrojů tak v tomto ohledu převládá nad procesem dekarbonizace.

Dekarbonizace a cesta k jádru

Jaderná energie je plánovaným řešením pro zvyšující se energetickou poptávku již od 70. let. Ambice však většinou ztroskotaly na chybějících investorech. Výstavba jaderné elektrárny Akkuyu má pomoct na cestě k větší energetické nezávislosti a omezení emisí [11]. První blok by měl být spuštěn v roce 2023, podobně jako těžba zemního plynu na poli Sakarya. Tento rok je z politického hlediska význačný, připadá na něj stoleté výročí založení turecké republiky a také prezidentské a parlamentní volby. Takto výrazný předěl v energetické politice Turecka slouží jako výrazný symbol schopného vedení. Zabezpečení soběstačnosti a silného postavení v regionálním i širším politickém kontextu nepochybně pomohou posílit pozici prezidenta. Samotný proces vybudování snižuje tureckou závislost na dodávkách ruského zemního plynu pro výrobu elektřiny. Z pohledu investice a správy je však projekt pevně svázán s ruským Rosatomem, který drží 99 % kapitálu [12].

To je vnímáno jako problematický aspekt z pohledu spojenců Turecka v rámci NATO. Nejedná se o jediný politický rozpor, Turecko v současnosti také posiluje zbrojní obchod s Ruskem či se aktivuje v politické transformaci Libye, čímž dále vyvolává nejistotu spojenců v rámci Aliance.

Ve spojitosti s atomovou energií tradičně panuje obava z jaderné havárie. V již tak dost neklidném regionu a s ohledem na další proměnné, jako je vzdálenost pouhých 90 km od Kypru či fakt, že jde o lokalitu s vyšším rizikem seismické aktivity, výstavba elektrárny vyvolává nesouhlas další řady aktérů. Vzhledem k dlouhodobé historii konfliktů a současné nestabilitě je jaderná elektrárna potenciálním strategickým cílem útoků. Také Atény již v minulosti deklarovaly obavy z dvojího užití jaderné energie a nově nabytých technologií k výrobě jaderných zbraní [13].

K energetické diverzifikaci, snížení závislosti na importu i dekarbonizaci Turecka dále přispívá rozvoj a využívání potenciálu obnovitelných zdrojů. Ty tvoří 43 % z celkových zdrojů pro výrobu elektřiny. Vzhledem k objemu produkce obnovitelných zdrojů v porovnání s ostatními státy je Turecko jedním z předních producentů zelené energie. Již nyní se řadí k celosvětově nejvýznamnějším výrobcům geotermální energie [14], která je z pohledu zajištění dodávek relativně stabilní, na rozdíl od většiny dalších obnovitelných zdrojů, podmíněných momentálními klimatickými podmínkami.

Na předních příčkách v produkci jsou také výnosy solární, větrné či vodní energie, která má zároveň výrazné zastoupení v tureckém energetickém mixu díky dlouhodobé turecké strategii výstavby velkých vodních nádrží. Negativní klima se však v letošním roce projevilo zejména na chodu vodních elektráren. Sucho a nepříznivé podmínky způsobily omezení výroby vodní energie a následný nárůst spotřeby zemního plynu [15]. Existují však i další faktory, které činí vodní energii problematickou. Z pohledu regionálního rozložení sil se vodní energie a vodní politika obecně může stát jedním z nástrojů mocenského vlivu, zejména ve vztahu k zemím, jejichž vodní toky země sdílí. Konkrétně na příkladu Turecka se jedná o vliv výstavby vodních přehrad na řekách Eufrat a Tigris. Budování vodních přehrad znamená vysoušení dolního toku klíčových vodních zdrojů, což v situaci klimatických změn zvětšuje úbytek dostupné vody. Vnitrostátní politický vliv je možné pozorovat ve vztahu ke kurdské menšině na jihu státu, výstavba soustavy nádrží Jihovýchodního anatolského projektu podnítila vnitřní migraci v rámci tohoto chudého regionu Turecka, obývaného právě převážně Kurdy [16].

Závěr

Snížení vysoké míry závislosti na importu fosilních paliv je založeno na posilování investic v oblasti obnovitelných zdrojů, importní diverzifikaci, průzkumu nových potenciálních zdrojů a také rozvoji jaderné energie v Turecku. Navzdory snahám o dekarbonizaci a investicím do obnovitelných zdrojů je přednější kontinuita zajištění dodávek, i ve prospěch fosilních paliv. Zejména v oblasti průmyslu je klíčovou prioritou zajištění co největší samostatnosti prostřednictvím uhlí. V oblasti těžkého průmyslu je uhlí zatím těžko nahraditelný zdroj, v současném kontextu je tak patrný velký důraz na energetickou bezpečnost.

Politika dekarbonizace částečně procesu snižování energetické závislosti přispívá, není však sama o sobě prioritní. Má ale také vliv na regionální bezpečnost a rovnováhu, ve vztahu k rozvoji jaderné energie je řada regionální aktérů skeptická.

Příkladem dalších regionálních implikací je vodní politika, která ovlivňuje aktéry v širším regionu. Posilování turecké energetické soběstačnosti pomáhá rozvolňovat vzájemnou závislost. Ačkoli je Turecko v současnosti téměř zcela závislé na importu fosilních paliv, snahy o alternativní řešení posouvají Turecko dále na cestě k nezávislosti a narůstající strategické pozici energetického uzlu.

Zdroje:

[1] Turkey 2021: Energy Policy Review. International Energy Agency [online]. 2021. Dostupné z: https://www.iea.org/reports/turkey-2021.

 [2] LANDO, Ben, Ben VAN HEUVELEN, Lizzie PORTER, Rawaz TAHIR a Mohammed HUSSEIN. Iraqi Oil Minister takes hardline stance as Turkey arbitration decision looms. Iraq Oil Report [online]. 2021. Dostupné z: https://www.iraqoilreport.com/news/iraqi-oil-minister-takes-hardline-stance-as-turkey-arbitration-decision-looms-43493/.

[3] URCOSTA, Ridvan Bari. Turkish Drone Doctrine and Theaters of War in the Greater Middle East. Small War Journal [online]. 2021. Dostupné z: https://smallwarsjournal.com/jrnl/art/turkish-drone-doctrine-and-theaters-war-greater-middle-east.

[4]  SHAFFER, Brenda. U.S. Sanctions on Iran: Is Natural Gas Next? [online]. 2021, 2020. Dostupné z: https://www.fdd.org/analysis/2020/05/11/us-iran-sanctions-natural-gas-next/.

[5]  ÖZDEMIR, GLORIA SHKURTI. Russia-Turkey-US energy triangle: Success of TurkStream [online]. 2021. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/opinion/op-ed/russia-turkey-us-energy-triangle-success-of-turkstream.

[6]  ÖZDEMIR, GLORIA SHKURTI. Russia-Turkey-US energy triangle: Success of TurkStream [online]. 2021. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/opinion/op-ed/russia-turkey-us-energy-triangle-success-of-turkstream.

[7]  Gas deal with Russia may be renewed with higher amount: Turkey [online]. 2021. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/business/energy/gas-deal-with-russia-may-be-renewed-with-higher-amount-turkey.

[8]  SABADUS, Aura. Turkey hikes gas tariff amid rising fears over supply crunch linked to Gazprom arbitration award [online]. 2021. Dostupné z: https://www.icis.com/explore/resources/news/2021/11/01/10700715/turkey-hikes-gas-tariff-amid-rising-fears-over-supply-crunch-linked-to-gazprom-arbitration-award.

[9]  Turkey May Require a Partner to Develop Sakarya Gas Field [online]. 2021. Dostupné z: https://energy-europe.eu/exploration/turkey-may-require-a-partner-to-develop-sakarya-gas-field/.

[10]  Erdogan: Turkey will continue oil exploration in disputed eastern Mediterranean. Al-Monitor [online]. 2021, 2021. Dostupné z: https://www.al-monitor.com/originals/2021/07/erdogan-turkey-will-continue-oil-exploration-disputed-eastern-mediterranean.

[11]  Turkey 2021: Energy Policy Review. International Energy Agency [online]. 2021. Dostupné z: https://www.iea.org/reports/turkey-2021.

[12]  Rosatom ready to participate in new NPP projects in Turkey [online]. 2021. Dostupné z: https://tass.com/economy/1360447.

[13] SOULIOTIS, Yiannis a Vassilis NEDOS. Are Turkey’s nuclear power ambitions a threat to regional safety? [online]. 2021. Dostupné z: https://www.ekathimerini.com/in-depth/analysis/1156931/are-turkey-s-nuclear-power-ambitions-a-threat-to-regional-safety/.

[14]  Turkey among fastest-growing nations in geothermal energy [online]. 2021. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/business/energy/turkey-among-fastest-growing-nations-in-geothermal-energy.

[15] Turkey’s Natural Gas Futures Market to go live on Oct. 1 [online]. 2021. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/business/energy/turkeys-natural-gas-futures-market-to-go-live-on-oct-1.

[16] Dam displacement. IDMC [online]. 2019. Dostupné z: https://www.internal-displacement.org/sites/default/files/inline-files/20170719-idmc-turkey-dam-case-study2.pdf.