Indonésie je čtvrtým nejlidnatějším státem na světě a v jihovýchodní Asii jde o jednoho z nejvýznamnějších aktérů. Zároveň jde o zemi, která se dlouhodobě potýká s problémem terorismu a islámského radikalismu, přičemž právě Jemaah Islamiyah donedávna představovala největší hrozbu, zejména pro mezinárodní cíle v Indonésii i dalších zemích jihovýchodní Asie. Následující text nabízi profil této teroristické organizace, která sice má období nejvýznamnější teroristické činnosti za sebou, ale stále je aktivní a má mnoho členů.

ÚVOD

Následující text se zabývá islamistickou teroristickou organizací Jemaah Islamiyah, představující závažnou bezpečnostní hrozbu v jihovýchodní Asii především mezi lety 2000 až 2005. Snahou práce je analyzovat historii a vývoj skupiny, popsat její strukturu, zdroje financování a výcvik. V poslední části se práce zaměří na mezinárodní vazby skupiny, především pak její spojení s teroristickou organizací al-Káida.

Záměrem textu není vytvářet prognózy budoucího vývoje, ani kritická reflexe protiteroristické politiky místních vlád. Cílem je vytvořit profil skupiny, která má sice období své nejintenzivnější teroristické činnosti za sebou, ale přesto je stále aktivní, disponuje rozsáhlou členskou základnou a v českém prostředí se jí věnuje pouze velmi omezená pozornost. Práce vychází především z odborných analýz, monografií a kvůli nedostatku zpravodajského pokrytí západních médií také z místních, anglicky psaných periodik.

1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA

Jemaah Islamiyah (JI), v překladu Muslimské společenství, je militantní islamistická teroristická organizace operující v jihovýchodní Asii, především pak v Indonésii a Malajsii, Singapuru a jižních Filipínách, které se již roky zmítají v náboženských a etnických konfliktech.

Cílem JI je vytvořit v jihovýchodní Asii Daulah Islamiyah Nusantara, pan-islámský stát, zahrnující Indonésii, Malajsii, Singapur, jižní Filipíny, jižní Thajsko a Brunej. Ideologie skupiny se nese v duchu saláfismu, skrze který se soustřeďuje na odpor proti (z jejich pohledu) zkorumpovaným muslimským vůdcům, kteří potlačují, či dostatečně neprosazují islámské právo, a proti „západním křižákům“, kteří propagují sekulární společnost (Golburt 2004: 1).

Hlavním zdrojem ideologie, stejně jako metodologie JI tvoří manuál Pedoman Umun Perjuangan Jemaah Islamiyah (1) (PUPJI), jenž obsahuje hlavní ideje a cíle organizace. PUPJI nastoluje tři fáze džihádu: iman (založen na individuální víře jednotlivců), hijrah (budování výchozí pozice) a jihad quital (boj s nepřáteli islámu) (Middle East Quarterly 2009).

Ze začátku skupina zastávala především mírových prostředků, ale od poloviny devadesátých let začala otevřeně participovat na teroristických aktivitách. V roce 1995 bylo například odhaleno spiknutí, jehož cílem byl bombový útok na 11 amerických komerčních letů v Asii.

Na seznam teroristických organizací amerického ministerstva zahraničí se JI dostala po útocích v říjnu roku 2002 na ostrově Bali, kde při výbuchu bomb ve dvou místních klubech zahynulo 202 lidí, z toho velké množství zahraničních turistů. Do té doby se skupina podílela především na sektářském násilí v jižních Filipínách a Indonésii, kde měla na svědomí bombové útoky na křesťanské cíle.

2. HISTORIE SKUPINY

2.1 Původ Jemaah Islamiyah

Indonésie patří mezi jednu z nejlidnatějších zemí a zároveň jde i o stát s největší muslimskou populací na světě (86,1 %) (CIA Fact Book 2013). V roce 1949, během války za nezávislost, byla na Západní Jávě založena islámistická skupina Darul Islam, jež usilovala o vytvoření islámského státu na území Indonésie a o zavedení práva šaría. Během padesátých let se hnutí, díky nestabilitě vlády, dařilo a v roce 1957 Darul Islam ovládal jednu třetinu Západní Jávy a 90 % území v provinciích Aceh a Jižní Sulawesi. V sedmdesátých letech se pak indonéská vláda snažila využít hnutí při svém tažení proti komunismu, ale tato spolupráce neměla dlouhého trvání a Darul Islam byl brzy opět nepřítelem státu (Gordon, Lindo 2011: 2).

Klíčovými postavami JI jsou dva indonéští občané (s jemenským původem), Abdullah Sungkar a Abu Bakar Bashir, kteří jsou v roce 1978 zatčeni za své napojení na Darul Islam, a oba utíkají do Malajsie, kde získávají kontakty a vytvářejí síť radikálních islamistů. Po invazi Sovětského svazu do Afghánistánu v roce 1979 tuto síť využívají k posílání mudžahedínů do boje proti sovětské armádě. Právě angažmá v této válce velmi výrazně proměňuje charakter jejich sítě. Vyslaní bojovníci dostávají vojenský výcvik a setkávají se s novou ideologií globálního džihádu skrze Abdulláha Azzama a Abdula Rasul Sayyafa. Co je neméně důležité, v Sayyafově táboře navazují vztahy a kontakty s dalšími militantními islamistickými organizacemi z jihovýchodní Asie, které v zemi bojují, včetně MILF (2), nebo člověkem jménem Abdurajak Janjalani, budoucím zakladatelem skupiny Abu Sayyfa (3). Budoucnost organizace také výrazně ovlivní přítomnost operativců al-Káidy, včetně samotného Bin Ládina, se kterým se Sungkar údajně osobně setkal (Gordon, Lindo 2011: 3).

Kolem roku 1992 se Sungkar neshodne s vůdcem Darul Islam, Ajenganem Masdukim, a spolu s Abu Bakar Bashirem zakládají Jemaah Islamiyah, organizaci kombinující ideologii Darul Islam a wahhábismu (4)Sungkar sám našel inspiraci v propagátorech doslovného překladu islámu – Hassana al-Banna (5) a Sayyida Qutba (6) (Golburt 2004: 1).

2.2 Návrat do Indonésie

V Indonésii od roku 1968 vládl prezident Suharto, bývalý velitel armády, jenž politickou moc v zemi třímal autokraticky ve svých rukou. Jedním z prvků jeho vlády byl silný důraz na sekularismus, který náboženským organizacím nedovoloval získat reálnou politickou moc. To vedlo k pronásledování příliš extrémistických a radikálních kleriků, kteří pak většinou opouštěli Indonésii a přesouvali se do Malajsie.

V roce 1998 se však politická situace mění a po třiceti letech prezident Suharto, následkem asijské ekonomické krize v letech 1997-1998, rezignuje na svou funkci, což Sungkarovi a Bashirovi, kteří usoudí, že mají ideální příležitost pro vytvoření jihovýchodo-asijského chalífátu, umožní vrátit se do Indonésie. V červnu 1998 Abdullah Sungkar umírá a do čela organizace se dostává Abu Bakar Bashir. O několik měsíců později se Bashir stává předsedou Majelis Mujahideen Indonesia (MMI), zastřešující organizace indonéských islamistických skupin. (Gordon, Lindo 2011: 3).

S pádem prezidenta Suharty, jež v zemi tvrdými represemi udržoval pořádek a zabraňoval výbuchům sektářského, separatistického či etnicky motivovaného násilí, vzniklo v Indonésii prostředí, které bylo pro zažehnutí různých vnitřních konfliktů ideální. Hospodářská krize z let 1997 a 1998 zanechala Indonésii v horším stavu, než všechny ostatní země v regionu, a hospodářský růst, jenž před krizí dosahoval velmi vysokých hodnot, byl zastaven. To vládu donutilo vzít si půjčku od Mezinárodního měnového fondu v hodnotě 5 miliard dolarů. Přesto se ale indonéská ekonomika zotavovala velmi pomalu. Krize se samozřejmě dotkla především obyčejných Indonésanů a mnozí z nich se ocitli v chudobě. Tyto ekonomické faktory, spolu s uvolněním režimu, měly za následek vzestup radikálních muslimských organizací, jako například Laskar Jihad (7) a v konečném výsledku i Jemaah Islamiyah (Carpenter, Wiencek, Lilley 2005: 128). Právě ignorování a tendence ospravedlňování radikálních islamistů indonéskou veřejností umožnilo skupinám jako JI, operovat v rozsahu, jenž byl v jiných zemích regionu nemyslitelný.

V této době také vznikají první vážnější spory uvnitř JI, týkající se budoucnosti směřování organizace. Zatímco vedení Mantiqi II (viz. kapitola struktura) se chtělo zaměřit na pozvolné získávání zdrojů a prostředků, Mantiqi I chtělo vyslyšet fatwy vydané Usámou Bin Ládinem (v letech 1996 a 1998), jež vyzývaly k útokům na západní cíle. Mimoto byla zpochybňována Bashirova oddanost JI, zejména v souvislosti s jeho předsednictvím v Majelis Mujahideen Indonesia, které bylo označováno za střet zájmů (Gordon, Lindo 2011: 3).

V roce 1999 vypukají vlny sektářského násilí v Moluku, Posu, Ambonu a Acehu. I přes snahu Mantiqi II a III zabránit Mantiqi I zapojit se do konfliktů, množství bojovníků JI, kteří již nemohli přihlížet násilí páchaného na místních muslimech,se do sektářských bojů zapojuje. Někteří členové JI se přímo zapojují do koalice Laskar Mujahedeen, spolu s frakcemi Darul Islamu. Tyto sektářské konflikty jsou označovány za tzv. „mini-Afghánistány“ neboť pomohly vycvičit a indoktrinovat novou generaci členů JI, kteří mohli doplňovat kádry a zkušené operativce s výcvikem z Afghánistánu, či Pákistánu (Gordon, Lindo 2011: 4).

2.3 Teroristické aktivity skupiny (2000 – 2002)

Přes počáteční zdrženlivost vůči otevřeně teroristickým metodám se po roce 2000 směřování organizace mění a JI plně inklinuje k teroristickým praktikám, zejména pak bombovým útokům na veřejných místech.

1. září 2000 nechává JI v Jakartě explodovat nálož umístěnou v autě, před rezidencí filipínského velvyslance. Výsledkem jsou 3 mrtví a 17 zraněných, včetně samotného velvyslance (Baker 2005: 67). Nicméně prvním činem, kterým na sebe JI upoutala pozornost i mimo jihovýchodní Asii, jsou bombové útoky, jež byly spáchány na Štědrý den roku 2000. Cílem těchto teroristických aktivit byly křesťané v Jakartě, Sumatře a Jávě – konkrétně šlo o 38 kostelů a množství kněžích. Nakonec explodovalo 20 z 38 bomb a výsledkem bylo 19 mrtvých a 120 zraněných, většinou křesťanů (Tamtéž).

Několik dní po útoku (konkrétně 30. 12. 2000) na křesťanské cíle spáchala filipínská buňka JI bombový útok na manilské metro. Pět bomb za sebou zanechává 14 mrtvých a 40 raněných (Tamtéž).

Od roku 2001 se skupina podporující Bin Ládinovy fatwy rozhodla otevřeně praktikovat masový terorismus se zaměřením na západní cíle. Toto rozhodnutí zpečetil sám Abu Bakar Bashir, když ve svém kázání v říjnu 2002 udal nový směr JI: namísto útoků na malověrné a zkorumpované muslimy byly za nejlepší cíle označeny ty západní, především americké (Golburt 2004: 1). Na konci roku 2001 se singapurské policii daří odhalit plán masivního útoku na západní cíle v Singapuru, především ambasády (americkou, izraelskou, australskou a britskou). Jako hlavní prostředky útoku mělo sloužit šest náklaďáků naložených výbušninami (Baker 2005: 67).

Skutečně „proslulou“ se ale Jemaah Islamiyah stává 12. října 2002, kdy spáchá bombový útok na dva noční kluby (8) na ostrově Bali, které byly oblíbenou turistickou destinací západních turistů (především Australanů). Výsledkem je 202 mrtvých přes 500 zraněných (Tamtéž). Operace byla financována al-Kaídou, konkrétně mužem jménem Khalid Sheikh Muhammad (9), který, podle výpovědí zatčených operativců JI, poslal své spojce v JI Hambalimu 30 000 dolarů (Golburt 2004: 5). Jak již bylo zmíněno na začátku, po tomto útoku je skupina ministerstvem zahraničí USA zapsána na seznam teroristických organizací.

V tuto chvíli začínají západní vlády tlačit Indonésii, aby zintenzivnila své protiteroristické aktivity namířené proti JI, ale i přes hrozivou bilanci útoku na Bali jsou obyvatelé Indonésie značně nedůvěřiví a vnímají válku proti terorismu jako válku proti islámu. Spolu s tichou tolerancí společnosti vůči islámským radikálům to znamenalo, že politikům chyběla vůle k akci, neboť se obávali ztráty volebních hlasů. Přesto došlo k dílčím úspěchům a bylo zatčeno a popraveno několik členů JI, kteří byli podezřelí z účasti na útoku na Bali.

2.4 JI po útocích na Bali

Po útocích na Bali došlo k zásadnímu sporu uvnitř JI samotné. Po rozporuplné reakci veřejnosti a zakročení bezpečnostních složek se vedení skupiny rozhodlo, že masový terorismus v Indonésii je neefektivní a veřejně se zříká násilí ve prospěch veřejné podpory. Místo džihádu mečem skupina volí jiné formy, především se JI věnuje vzdělávání skrze své pesantreny a da´wah (10) (Gordon, Lindo 2011: 4).

Tento přístup je ve shodě s manuálem organizace (PUPJI), který s podobnou alternativou počítá. Konkrétně sekce Al-Manhaj al-Harakiy Li Iqomatid dien hovoří o tom, že skupina může přejít na „otevřený režim“ se zaměřením na zisk veřejného mínění skrze humanitární činnost a aktivity podobného charakteru. Nicméně to ani v nejmenším nevylučuje přípravu na budoucí útoky a budování tajných buněk (Middle East Quarterly 2009).

Tento přístup se ovšem nelíbil zastáncům tvrdé linie vně organizace, kteří v terorismu viděli nejlepší cestu k prosazení cílů Jemaah Islamiyah a odklon považovali za slabost. V tuto chvíli se JI začala štěpit. Mezi „odpadlíky“ patřily nejvýraznější a nejaktivnější osobnosti JI se zkušenostmi z Afghánistánu, jako jsou Noordin Muhammad Top, Umar Patek, Dulmatin a již jednou zmiňovaný Nurjaman Riduan Ismuddin přezdívaný Hambali, jež byl hlavním prostředníkem mezi JI a Al-Kajdou. Následovalo je množství členů JI, neboť šlo o charismatické vůdce a mnozí, jež se nechali unést úspěchem útoku na Bali, chtěli pokračovat v džihádu proti bezvěrcům.

Ti, co opouští Jemaah Islamiyah, se defacto stávají „teroristy na volné noze“ s vlastní agendou. Tak vzniklo několik frakcí, které JI sice tolerovaly, ale zakázaly svým členům zapojovat se do teroristických aktivit. Ač ztratily zázemí a zdroje původní JI, díky svým letitým zkušenostem měly množství kontaktů, jež jim umožňovalo operovat v postupně stále nepříznivějším prostředí (Gordon, Lindo 2011: 7).

Mezi nejsilnější a zároveň nejaktivnější frakci těchto odpadlíků patřila síť, kterou kolem sebe vytvořil Malajec Noordin Top, jenž je označován za jednoho z hlavních aktérů v útoku na Bali (Gordon, Lindo 2011: 4). V čele další sítě stanul Umar Patek, spolu s Dulmatinem. Ti po útocích na Bali uprchli do jižní části Filipín, ve které má filipínská vláda jen malou kontrolu a strávili zde nějaký čas výcvikem členů skupiny Abu Sayyafa, především v oblasti konstrukce a užití improvizovaných výbušných zařízení, IED (Gordon, Lindo 2011: 5).

V roce 2007 pak Dulmatin založil třetí frakci v Acehu – Lintas Tanzim. Skupina zahrnovala směs členů JI, KOMPAKu (11), Benten Ring (12) a síť kolem muže jménem Aman Abdurrahman. Frakce viděla přístup mateřské organizace jako příliš pasivní a přístup sítě Noordina Topa jako přehnaný a vedla agresivní, leč disciplinovaný boj ve snaze získat vlastní základnu, ze které by mohla šířit a zavádět islámské právo (Gordon, Lindo 2011: 5).

I když se Jemaah Islamiyah vzdala násilí, kvůli odpadlickým frakcím, teroristické útoky neustaly. 5. srpna 2003 byla u hotelu Marriot v Jakartě odpálena výbušnina v autě, která za sebou zanechal 12 mrtvých (Baker 2005: 67). Další útok přišel 9. září 2004 po napadení australské ambasády v Jakartě, kde při výbuchu nálože umístěné v náklaďáku zemřelo 9 lidí a přes 100 jich bylo zraněno (Tamtéž: 64). Právě v tomto roce pozvolna přišel zlom v intenzitě indonéské protiteroristické aktivitě. Mimoto, že je prezidentem zvolen bývalý generál, známý svými protiteroristickými akcemi, tak se současně s tím mění situace uvnitř JI, jejíž vedení v červenci 2004 přehodnotilo svůj postoj k odpadlickým frakcím a povolila svým členům udat úřadům místo pobytu jistých bývalých operativců JI, zapletených do nedávných teroristických aktivit (Gordon, Lindo 2011: 4).

Posledním příslovečným hřebíkem do rakve byl pro odpadlické frakce druhý útok na Bali následující rok (říjen 2005), kdy při sebevražedném útoku zahynulo 26 lidí a 129 jich bylo zraněno (BBC 2012). Tento útok, spolu s následnou vlnou násilí šokoval Indonésany, neboť většina obětí nebyli cizinci, ale místní obyvatelé. To obrátilo veřejné mínění proti JI a politici tak měli volné ruce k rozsáhlému vojenskému a policejnímu zásahu. Indonésie (ve spolupráci s vládami Spojených států a Austrálie) během krátkého období vyvinula výkonný protiteroristický aparát s názvem Delta 88, díky němuž byly zatčeny stovky členů JI a fakticky se rozpadla struktura celé organizace, včetně systému Mantiqi (Gordon, Lindo 2011: 6).

I když byla JI a další organizace značně oslabeny, teroristické sítě odpadlíků byly stále aktivní. V červnu 2008 se například bezpečnostním složkám podařilo rozbít teroristickou buňku na Sumatře, která plánovala útok na turistickou kavárnu. Mezi jmény zatčených figurovala jména veteránů JI z Afghánistánu – Fajara Taslima a Saifuddina Zuhriho (ANS 2010). Poslední větší útok provedla 17. července 2009 skupina Noordina Topa v Jakartě a opět byly cílem hotelyoblíbené především občany západních států (konkrétně Marriot, Ritz a Carlton). Útok za sebou zanechal 7 mrtvých, z toho 3 Australany (CFR 2009).

Obrat indonéské vlády v boji proti terorismu znamenal pro JI a její frakce velkou ránu, zejména kvůli zatčení nebo zabití jejích předních operativců a velitelů. Od útoku na Bali v roce 2002 JI přišla o svého logistického šéfa Nurjamana Riduan Ismuddina aka Hambaliho (zatčen v Thajsku, 2003) a jednoho z předních výrobců bomb,FathuraRahmana al-Ghoziho (zastřelen filipínskými bezpečnostními složkami); zabit byl také Azhari Husin (na Jávě v roce 2005) a po útoku na hotely v Jakartě v roce 2009 zahynulpři výbuchu i Muhammad Noordin Top (BBC 2012). Podobný osud čekal také další vůdce frakcí JI; Dulmatin byl zatčen během masivní operace, při které bylo během února a března 2010 zabito, nebo zatčeno, přes sto ozbrojenců, a Umar Patek byl zatčen 25. ledna 2011 v pákistánském Abbottabádu. Zajímavostí je, že na stejném místě byl zabit Usáma bin Ládin pouze o několik měsíců později. To vyvolalo spekulace o snaze opět napojit teroristické struktury v jihovýchodní Asii na al-Káidu (Gordon, Lindo 2011: 5). Zatčení se nevyhnul ani Abu Bakar Bashir, duchovní vůdce JI, který je v srpnu 2010 zatčen kvůli svému napojení na džihádistické výcvikové tábory v Acehu a v únoru 2012 odsouzen na 15 let (The Jakarta Post 2012). Mezi poslední zabité klíčové osobnosti JI patří Malajci Zulkifi bin Hir aka Marwan a Muhammad Ali aka Muawiyah, oba zneškodněni filipínskou armádou v lednu 2012 (ANS 2010).

Zatímco tedy odpadlické sítě byly připraveny o velitele, klíčové operativce a zdroje, velká část infrastruktury původní JI zůstala netknuta a je tak uzpůsobena k dlouhodobému přežívání a časem bude nabírat sil.

3. MODUS OPERANDI

3.1 Struktura

V čele Jemaah Islamiyah stojí emír, který má v organizaci hlavní slovo a představuje vrchol její hierarchické struktury. Za posledního známého emíra je považován muž jménem Zarkasih, který byl zatčen v roce 2007. Od té doby není známo, že by byl vybrán nový, nicméně mezi potenciální kandidáty patřily Para Wijayanto a Hadi Surya (ANS 2010).

Druhým nejvýše postaveným tělesem je tzv. shura – pětičlenný poradní orgán, v rámci kterého funguje pět oddělení (tzv. sub-shura), které mají na starosti jednotlivé aspekty organizace skupiny: příprava operací, komunikace, bezpečnost, finance a misionářská činnost (da´wah) (Golburt 2004: 2).

Na regionální úrovni je JI rozdělena do pěti velitelství, tzv. Mantiqi, což jsou samostatné operační a administrativní jednotky, přičemž každá z nich má klást důraz na jinou činnost: 1. Mantiqi I – Singapur, Malajsie – ekonomické zdroje a financování operací; 2. Mantiqi II – Indonésie – džihádistické operace; 3. Mantiqi III – Mindanao, Sabah, Sulawesi – výcvik; 4. Mantiqi IV – Papua, Austrálie – financování organizace.

V rámci jednotlivých Mantiqi pak existují Wakalah, které odpovídají zhruba ekvivalentu okresu. Hlavou všech Mantiqi byl do svého zatčení v roce 2003 Hambali. Jejich struktura byla rozvrácena po druhém útoku na Bali v roce 2005 zásahem bezpečnostních složek států v regionu (Abuza 2003: 13).

Na nižší úrovni se nachází jednotlivé buňky, tzv. Fiah, které po rozvrácení Mantiqi začaly tvořit hlavní páteř operačních kapacit skupiny (Abuza 2003: 16). Každá Fiah má zpravidla vlastní jména, jako Fiah Ayub či Fiah Musa.

Poměrně zajímavý prostředek, jak zpevnit vazby vně skupiny je sňatek. Skrze ten jsou rodiny členů zapojování do aktivit JI a zároveň vznikají silná rodinná pouta mezi rodinami jednotlivých členů. Obzvláště v regionu jihovýchodní Asie je tento prvek poměrně účinný, neboť rodinné vazby jsou zde chovány ve velké úctě a je jim přikládána velká důležitost (Golburt 2004: 3).

Pro JI je prioritou zachovat za každou cenu integritu organizace. Z toho vyplývá schopnost rychle nahrazovat zatčené, či zabité velitele, která pochází z charakteru organizačního schématu skupiny. Ta spočívá v all-channel (13) struktuře organizace, která sice znamená nižší centralizaci skupiny, nicméně také poskytuje značnou odolnost vůči rozkladu velitelských struktur zásahem zvenčí. Tato skutečnost umožnila JI (nikoli odštěpeneckým skupinám) přežít vlnu pronásledování po roce 2005 až dodnes (Abuza 2003: 16).

3.2 Financování

Vzhledem k rozvětvené struktuře a počtu členů Jemaah Islamiyah je k jejímu fungování nutné zajišťovat poměrně rozsáhlé finanční prostředky, které je třeba čerpat z množství zdrojů různého charakteru, od členských příspěvků, až po kriminální činnost. Zachary Abuza (2003) identifikuje sedm zdrojů:

a) Hotovost ze zahraničí přepravována kurýry

Na hotovosti ze zahraničních zdrojů byla JI závislá především po svém vzniku a v počátečních letech svého působení v Indonésii. Podle malajské a singapurské rozvědky dostala JI od al-Káidy 1,3 mld. rupií (130 000 dolarů) během let 1996 až 2001 (The Strait Times 2002). Po svém zatčení (2003) Hambali odhalil, že JI byla stále více závislá na financování od al-Káidy, především na penězích od Khalida Sheikh Muhammada, který poskytl přes 200 000 dolarů, z nichž bylo 30 000 využito na útok na Bali v roce 2002 (Time Magazine 2003). O převodech v hodnotě kolem 200 000 dolarů svědčí i výpověď Omara al-Faruqa (14), po svém zatčení (Time Magazine 2002).

b) Islámské charity

Financování teroristických aktivit z různých charitativních organizací (často původem ze Saudské Arábie, či Emirátů) má tradici především na Středním východě a díky své efektivitě si našel cestu i do jihovýchodní Asie.

V 90. letech se na vedoucí místa v islámských charitativních organizacích dostali členové JI a měli tak možnost přesměrovávat toky peněz z nich pro účely organizace. Indonéská rozvědka odhaduje, že 15 až 20 % peněz z charitativních organizací se dostane na konta teroristických skupin. Tento fenomén saudských charit se stal po roce 2002 ožehavým politickým a diplomatickým tématem. K lepší představě je potřeba zmínit, že pouze v Saudské Arábii se nachází přes 300 charitativních organizací a 20 z nich bylo zřízeno saudsko-arabskou tajnou službou za účelem financování mudžáhidů v Afghánistánu během 80. let (Abuza 2003: 23).

Mezi nejvýznamnější charity, které jsou podezřelé z participace na financování teroristických aktivit v jihovýchodní Asii patří Islamic International Relief Organization (IIRO), Al Haramin Foundation, Medical Emergency Relief Charity (MERC) a World Assembly of Muslim Youth. Praxe zneužívání charit se nejvíce ukázala během sektářských konfliktů v roce 1998, kdy byl založen KOMPAK, jež financoval místní teroristické aktivity. Ze třinácti regionálních ředitelů KOMPAKu šlo přinejmenším ve třech případech o členy JI (Middle East Quarterly 2009).

c) Krycí a reálné firmy

Firmy, které JI zakládá, se rozdělují na „krycí“ a „pravé“. Krycí sloužily k získávání materiálů a krytí pro teroristické operace a šlo převedším o stavební firmy a obchodní společnosti. Pravé firmy pak měly přinášet zisk a financovat aktivity JI v jihovýchodní Asii. Tyto společnosti odváděly 10 % svého zisku do infaq fisabilallah (fond džihádu).

Mezi nejdůležitější odhalené společnosti patřila Green Laboratory Medical (založena v roce 1993), jejíž ředitel Yazid Sufaat se dostal do kontaktu s Hambalim a poté, co projevil zájem o myšlenky a ideje JI, byl poslán do Pákistánu, kde podstoupil trénink. Následně v červnu 2001 pokračoval do Afghánistánu, kde spolupracoval na programu biologických zbraní al-Káidy, konkrétně na vývoji antraxu zbraňové kvality (Baker 2005: 65). Sufaatova další společnost Infocus Technology najala jako marketingového poradce (a zajistila mu vízum do USA) Zarariase Moussaouniho, jenž měl v případě potřeby nahradit jednoho z původních únosců, kteří se podíleli na teroristických útocích v září 2001. Sufaat byl posléze zatčen po svém návratu z Afghánistánu do Malajsie (Abuza 2003: 35).

Další společnost, jež prokazatelně sloužila účelům JI, byla Konsojaya; obchodní společnost založená v roce 1994 a zabývající se exportem a importem z oblasti Středního východu. Spolu se společností Bermuda Trading Company sloužila k převádění peněz a pořizování součástek k výrobě bomb (Abuza 2003: 36).

d) Hawala

Nejrozšířenějším prostředkem JI pro převod peněz je neoficiální a neregulovaný převodní sytém hawala, který funguje ve většině muslimského světa, včetně jihovýchodní Asie, kde je využíván na Filipínách, Indonésii, Singapuru a Malajsii (Abuza 2003: 37).

e) Zlato a drahé kamení

Nelegální pašování a prodej zlata a drahého kamení představuje v jihovýchodní Asii dlouhodobý problém, který úzce souvisí s převodním systémem hawala, protože mnoho hawaladarů má jako vedlejší činnost i prodej drahých kamenů a kovů (Abuza 2004: 42).

f) Příspěvky

Příspěvky od členů a stoupenců JI představují stálý a důležitý zdroj financí pro chod organizace. Členové (po složení přísahy členství Bayat) odvádějí 5 % své mzdy (Zakat). Dalším typem příspěvku je infaq, což je dobrovolný příspěvek (Abuza 2004: 39).

g) Kriminální činnost

Díky konceptu fa´i(15) je získávání prostředků zločinným způsobem jedním z oblíbených zdrojů zisku JI, zejména v posledních letech. Již krátce po založení JI se začaly utvářet vztahy mezi členy JI a indonéským podsvětím, tzv. premany (16), které často lákala představa odpuštění minulých zločinů v případě, že se přidají k džihádu (ICG 2003: 24).

3.2 Výcvik

Abdullah Sungkar posílal ze svého exilu v Malajsii mladé muslimy do Afghánistánu ještě dlouho před založením JI. Právě tito mudžahedíni vytvořili velitelské jádro budoucí organizace. Všichni dostali výcvik v táboře Abdula Rasul Sayyafaspolu společně s dalšími mudžahedíny ze zemí jihovýchodní Asie (Golburt 2004: 2).

Když v roce 1995 vyschnul přísun peněz ze Saudské Arábie, Sungkar byl nucen přesunout tábory do oblasti jižních Filipín, které se zmítaly v sektářském konfliktu. Toho se ujmul veterán z Afghánistánu jménem Mukhlis, který založil buňku JI v hlavní základně MILF, táboře Abu Bakr, na ostrově Mindanao. Na oplátku za trénink, přístup ke zbraním a získaným zkušenostem, který MILF poskytoval, pomáhali operativci JI s přípravou bombovým útoků na Mindanau. Když byl tábor Abu Bakr v roce 2000 zničen filipínskou armádou, přesunul se výcvik JI do Poso, v provincii Střední Sulawesi, kde také probíhaly sektářské boje (Golburt 2004: 2). JI také provozovala tábory přímo v Indonésii a v Malajsii ve státě Negri Sambilan (Baker 2005: 77).

Dle Bakera (2005) zahrnuje výcvik nových členů JI především: výcvik se střelnými zbraněmi (kromě táborů v Malajsii, kde by mohla střelba přivolat nežádoucí pozornost bezpečnostních složek), vojenská taktika, manipulace s výbušninami (IED), atentátnické techniky a sledovací a pozorovací techniky.

4. MEZINÁRODNÍ NAPOJENÍ

Pozitivní vztah mezi al-Káidoua JI, o jehož povaze se často spekulovalo, vznikl během sovětské okupace Afghánistánu, kdy do země přijíždělo množství bojovníků z jihovýchodní Asie a kde působilo také velké množství členů al-Káidy, často ve velitelských pozicích. Tato interakce vedla k vytvoření silných vazeb, které se po vzniku JI přetransformovaly ve spolupráci, či spíše patronaci, ze strany al-Káidy.

O kooperaci aktivit obou organizací se za al-Káidu staral především Omar al-Farouq (do svého zatčení v roce 2002) a jeho kontaktem v JI byl Hambali, který měl dle amerického ministerstva obrany dlouhotrvající napojení na Khaled Sheikh Muhammada a s jehož zatčením v roce 2003 také končí širší spolupráce, která byla už po roce 2001 dost omezována, vzhledem ke ztrátě pozic al-Káidy v Afghánistánu a zabití množství jejích operativců  (Baker 2005: 65).

Je ovšem otázkou, jaký vztah mezi sebou obě organizace ve skutečnosti měly, přičemž lze identifikovat tři různé názory na tuto problematiku. Dle nevládní organizace International Crisis Group (ICG) JI následuje džihádistickou ideologii al-Káidy díky dlouhodobě sdíleným zkušenostem z Afghánistánu. ICG popisuje jejich vztah jako vztah NGO s grantovou agenturou, kdy JI podá žádost o „grant“ a jako nezávislý subjekt ho v případě schválení dostane. Al-Káida tedy financuje projekty, které korespondují s jejími cíli, ale nemá nad JI přímou kontrolu (Golburt 2004: 4).

Zachary Abuza nadruhou stranu tvrdí, že JI je dceřinou organizací al-Káidy, která operativce JI vycvičila jako „pomocný personál“, který má zasahovat proti západním cílům v jihovýchodní Asii. Poté, co Bashir v 90. letech vytváří vlastní finanční základnu, změnila se finanční spolupráce především na logistickou, kdy Faruq nabízel služby operativců al-Káidy a podporu při operacích (Abuza 2003b: 9).

Podle americké Congressional Research Service (CRS) lze JI zpočátku charakterizovat, jako polo-autonomní „mini al-Káidu“, kterou ovšem Sungkar a Bashir pozvedli na vyšší úroveň tím, že vytvořili sofistikovanou organizační strukturu (CRS 2009: 5).

Po výpovědích zatčených členů JI a al-Káidy, si dnes lze udělat určitou představu, na jaké bázi spolupráce mezi těmito organizacemi probíhala. Za vše mluví například výpovědi dvou zatčených operativců JI, Ali Imrona (jeden z klíčových pachatelů útoku na Bali 2002) a Achmada Roihana (vysoce postavený člen JI), kteří oba tvrdí, že první útok na Bali byl vykonán samostatně jednajícími operativci a ne JI jako takovou, pro což hovoří i postupná fragmentace organizace. Většina vedoucích operativců, zapojených do útoku na Bali bylo navíc veterány z Afghánistánu, kde došlo k jejich napojení na al-Káidu (Gordon 2005: 7). Hlavní podíl al-Káidy tedy tkví především ve financování odpadlických skupin, které umožnilo, aby se operace odehrávaly bez souhlasu a zdrojů vedení JI.

V Afghánistánu ovšem nešlo jen o napojení na al-Káidu, ale důležitou roli hrál i zisk kontaktů na regionální skupiny, které v zemi měly vlastní mudžahedíny, především MILF. Ta v pozdějších letech poskytne JI útočiště ve svém táboře Abu Bakr na jižních Filipínách a operativcům JI poskytuje útočiště dodnes i přes mírové rozhovory, které vede s filipínskou vládou. Došlo také k napojení na budoucí členy skupiny Abu Sayyafa, se kterými JI spolupracuje v kriminální oblasti (ANS 2010).

Dnes JI spolupracuje s množstvím lokálních džihádistických a separatistických skupin v regionu jihovýchodní Asie, jako jsou Front Pembela Islam (17), Laskar Jundullah (18), Laskar Jihad a různé další, které vznikly z odkazu Darul Islam (ANS 2010).

ZÁVĚR

Problémem při zkoumání dnešního stavu Jemaah Islamiyahje nedostatek aktuálních informací o struktuře, členské základně či budoucích plánech skupiny, obzvláště v anglickém jazyce, takže lze vycházet pouze z empirických dat, které byly shromážděny v minulosti.

JI je v dnešní době ve fázi, kdy se snaží reorganizovat a rozšiřovat svou členskou základnu a myšlenky skrze da´wah a vzdělání (tarbiyah) k čemuž jí slouží její vydavatelství, která tisknou náboženské texty psané radikálními imámy.I přes politiku da´wah, kterou vedení JI zvolilo po útocích na Bali v roce 2002, se skupina nikdy plně nezřekla násilí a odsunula vybudování pan-islámského státu na rok 2025.I když stále dochází k drobným střetům členů JI a bezpečnostních složek, zdá se, že se organizace drží svého mírného přístupu. Je ale velmi pravděpodobné, že pokud dojde ke změně diskursu vně vedení, rozsáhlé teroristické akce na sebe nenechají dlouho čekat; a to i přesto, že se budou muset utkávat se stále efektivnějším protiteroristickým aparátem států v regionu, především pak tím indonéským, na jehož vybudování se velmi významně podílely Spojené státy a Austrálie.

Budoucnost JI je nejistá, ale jak politický vývoj v regionu, tak neustávající boj proti terorismu naznačují, že organizace ještě nějakou dobu zůstane nečinná a nebude se účastnit teroristických operací, přinejmenším ne proti západním cílům. Otázka odpadlických organizací je už poněkud problematičtější, protože často využívají útočišť v táborech spřátelených skupin, jako jsou MILF, nebo Laskar Jihad a pomáhají jim v jejich vlastních operacích, tudíž je těžké identifikovat a odlišit akce jich samotných.

Faktorem, který by mohl změnit směřování JI, může být například nový sektářský, či etnický konflikt v regionu, přičemž by se opakovala situace z Afghánistánu a jižních Filipín, kde členové JI prošli radikalizací a získali bojové zkušenosti přímo v boji, které pak zúročili v teroristických akcích. Obavy také vzbuzuje blížící se propuštění uvězněných operativců JI. Těch sice není mnoho, nicméně se jedná o veterány z afghánské války, kteří mají autoritu a dostatek zkušenosti k tomu stát se vedoucími představiteli organizace a změnit její směřování více násilným směrem.

Poznámkový aparát

¹ Anglicky General Guidelines for the Jemaah Islamiyah Struggle (vyšel v roce 1996)

² Moro Islamic Liberation Front – skupina muslimských povstalců na ostrově Mindanao (o jehož nezávislost usilují) aktivní od roku 1978 do dnes.

³ Filipínská teroristická organizace operující v jižní části ostrova Mindanao a přilehlých ostrovech (Kalous 2008: 5).

⁴ V Indonésii v muslimských regionech fungují náboženské internátní školy, často financované ze Saudské Arábie, které následují odkaz wahhábismu, tzv. Pesantren, nebo Pondok Pesantren. Sungkar a Bashir jsou spoluzakladatelé školy Pondok Pesantren Islam Al Mukmin v Ngruki (Golburt 2004: 1).

⁵ Zakladatel Muslimského bratrstva (Golburt 2004: 1)

⁶ Autor doktríny militantního džihádu proti nemuslimským režimům a taktéž člen Muslimského bratrstva (Golburt 2004: 1)

⁷ Organizace, jejíž založení iniciovali odpůrci reformního prezidenta Abdrrahmana Wahida (Carpenter, Wiencek, Lilley 2005: 132).

⁸ Konkrétně šlo o klub Sari a Paddy´s Bar (Baker 2005: 67)

⁹ Jeden z hlavních operativců al-Káidy a člověk stojící za plánem útoků z 11. září. Zatčen v březnu 2003 v Pákistánu.

¹⁰ „Pozvání k islámu“ – jde o jakýsi ekvivalent misijní činnosti křesťanských kněží. Spočívá v šíření Islámu mezi nevěřící skrze diskuzi a pro upevňování víry muslimů

¹¹ Komite Aksi Penanggulangan Akibat Krisis – the Crisis Management/Prevention Committee – odnož Darul Islam působící v indonéské provincii Sulawesi. Jde o ozbrojené křídlo stejnojmenné islámské charity

¹² Teroristická skupina působící na Jávě. Skupina byla zdrojem sebevražedných atentátníků pro JI a později pro frakci Noordina Topa (East Asia Forum 2010).

¹³ Typ sítě, která je velmi blízko k naprosto decentralizaci a ve které probíhá intenzivní komunikace na úrovni jednotlivých buněk (Arquilla, Ronfeldt, Zanini 1999: 85).

¹⁴ Styčný operativec al-Kajdy v jihovýchodní Asii do roku 2002, kdy byl zatčen indonéskou policií.

¹⁵ Koncept založený na myšlence, že pokud lze bezvěrce zabít, lze jim také vzít jejich majetek.

¹⁶ Výraz pro indonéské kriminálníky.

¹⁷ Islámská fundamentalistická skupina založena v Indonésii v roce 1998, jejíž vznik podpořilo několik vysokých představitelů armády a policie.

¹⁸ Militantní islamistická organizace vytvořena jako ozbrojené křídlo KPPSI v roce 2000.

ZDROJE

ABUZA, Zachary. Funding Terrorism in Southeast Asia: The Financial Network of Al Qaeda and Jemaah Islamiyah [online]. 2003 [cit. 2013-04-08]. ISBN 1052-164X. Dostupné z: http://www.nbr.org/publications/nbranalysis/pdf/vol14no5.pdf

ABUZA, Zachary. Militant Islam in Southeast Asia: Crucible of Terror [online]. 2003b [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.terror-mirror.com/books/etrbo011.pdf

ABUZA, Zachary. Jemaah Islamiyah Adopts the Hezbollah Model: Assessing Hezbollah’s Influence. Middle East quarterly [online]. Philadelphia, Pa.: Middle East Forum, 2009, winter, s. 15-26 [cit. 2013-04-17]. ISSN 1073-9467. Dostupné z: http://www.meforum.org/2044/jemaah-islamiyah-adopts-the-hezbollah-model

ARQUILLA, John, David RONFELDT a Michele ZANINI. NETWORKS, NETWAR, AND INFORMATION – AGE TERRORISM. In: Countering the New Terrorism [online]. RAND, 1999 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?AD=ADA485248

AUSTRALIAN NATIONNAL SECURITY. Jemaah Islamiyah. [online]. 2010 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.nationalsecurity.gov.au/agd/WWW/nationalsecurity.nsf/Page/What_Governments_are_doing_Listing_of_Terrorism_Organisations_Jemahh_Islamiyah

BAKER, John C. Jemaah Islamiyah. In: JACKSON, Brian A. a John C. BAKER. Aptitude for destruction: Case Studies of Organizational Learning in Five Terrorist Groups [online]. Santa Monica, CA: RAND Corporation, 2005- [cit. 2013-04-08]. ISBN 08330376762. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/masaryk/docDetail.action?docID=10152600&p00=Jemaah%20Islamiyah

BBC NEWS. Profile: Jemaah Islamiah. [online]. 2010 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-16850706

CARPENTER, William M a David G WIENCEK. Asian security handbook: terrorism and the new security environment [online]. 3rd ed. Armonk, N.Y.: M. E. Sharpe, c2005, x,365 p. [cit. 2013-04-08]. ISBN 9780765622143. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/masaryk/docDetail.action?docID=10178080&p00=Jemaah+Islamiyah

CIA Fact Book. [online]. 2013 [cit. 2013-04-10]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/id.html

CONGRESSIONAL RESEARCH SERVICE. Terrorism in Southeast Asia [online]. 2009 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/terror/RL34194

COUNCIL ON FOREIGN RELATIONS. Jemaah Islamiyah. [online]. 2009 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.cfr.org/indonesia/jemaah-islamiyah-k-jemaah-islamiah/p8948

ELEGANT, Simon. The Terrorist Talks. Time Magazine [online]. 5.10.2003 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,493256,00.html&p00=Jemaah+Islamiyah

FEALY, Greg. Terrorism today: Jemaah Islamiyah, Dulmatin and the Aceh cell. East Asia Forum [online]. 23.6.2010. vyd. [cit. 2013-04-12]. Dostupné z: http://www.eastasiaforum.org/2010/06/23/terrorism-today-jemaah-islamiyah-dulmatin-and-the-aceh-cell/

GOLBURT, Yanina. An In‐depth Look at the Jemaah Islamiyah Network. Al Nakhlah [online]. 2004, Fall [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://fletcher.tufts.edu/Al-Nakhlah/Archives/~/media/Fletcher/Microsites/al%20Nakhlah/archives/pdfs/golburt.ashx

GORDON, David a Samuel LINDO. CSIS. Jemaan Islamiyah [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://csis.org/files/publication/111101_Gordon_JemaahIslamiyah_WEB.pdf

HASTINGS, Justin V. No man’sland: globalization, territory, and clandestine groups in Southeast Asia [online]. London: Cornell University Press, 2010, xii, 256 p. [cit. 2013-04-08]. ISBN 08-014-7679-8. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/masaryk/docDetail.action?docID=10468060

INTERNATIONAL CRISIS GROUP (ICG). Jemaah Islamiyah in South East Asia: Damaged but still Dangerous [online]. 2003 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.refworld.org/cgi-bin/texis/vtx/rwmain?page=country&category=&publisher=ICG&type=&coi=IDN&rid=&docid=3f521b094&skip=0

THE JAKARTA POST. Court rejects Ba’asyir’s appeal. [online]. 28.2.2012 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.thejakartapost.com/news/2012/02/28/court-rejects-ba-asyir-s-appeal.html

KALOUS, Miroslav. Skupina Abú Sajáfa [online]. 2008 [cit. 2013-04-10]. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/102854/fss_b/bak_prace-SAS.doc. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií.

PEREIRA, Derwin. Is there an Al-Qaeda connection in Indonesia?. The Strait Times [online]. 20.1.2002 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.oocities.org/waai67/straittimes220102.htm

RATNESAR, Romesh. Al-Qaeda: Confessions Of An Al-Qaeda Terrorist. Time Magazine [online]. 23.9.2002 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,1003276,00.html

Autor: Michael Myklín, student bezpečnostních a strategických studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.