Ačkoli teroristické útoky v Oslu šokovaly celý svět, terorismus páchaný jedinci tzv. „osamělými vlky“ není zcela neznámý fenomén. Následující článek nastiňuje tuto problematiku na pozadí tragických událostí v Norsku.

Autor: Juraj Nosál, student bakalářského programu bezpečnostní a strategická studia a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

1. Úvod

Předkládaná seminární práce se zabývá sice aktuálním, ale poměrně málo probádaným fenoménem terorismu osamělých vlků se zaměřením na nedávné události v norském Oslu. Ty pochopitelně přilákaly k této hrozbě značnou mediální pozornost a znovu umocnily obavy západních zemí z tohoto typu útoků, což se projevilo například i v projevu amerického prezidenta Obamy u příležitosti letošního desátého výročí 11. září (Stewart 2011a).

Hlavním cílem tohoto textu je teoreticky vymezit daný fenomén, představit koncept „osamělého vlka“ (lone-wolf) a následně ho aplikovat na červencové útoky v Oslu. Od toho se odvíjí také struktura práce. První kapitola se zabývá definičním vymezením zkoumaného fenoménu a jeho odlišením od významově podobných pojmů. Další část práce představuje charakteristické znaky konceptu „lone-wolf“, které byly doposud v rámci odborné literatury na toto téma identifikovány. Pro lepší přehlednost a logickou strukturu textu je využito schéma kontextuální struktury terorismu německého odborníka Kemmesiesa. Třetí kapitola se stručně věnuje operačním metodám osamělých vlků neboli jejich modusu operandi a poslední část se pak už zaměřuje na nedávné útoky v Oslu z pohledu námi popsaného konceptu.

Z metodologického hlediska je tato práce jedinečnou případovou studii s využitím deskriptivně-analytického přístupu. Text čerpá především ze sekundární odborné literatury. Poznámkový aparát je řazen na konci textu.

2. Teoretické vymezení zkoumaného fenoménu

Případy teroristických útoků provedených výhradně individuálními pachateli¹ operujícími zcela nezávisle na jakékoli organizaci či řízení nejsou úplně novodobým fenoménem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Silnou paralelu bychom mohli najít v anarchistickém terorismu 19. století, který prosazoval strategii Michaila Bakunina „propaganda činem“, jež byla založena na útocích individuálních osob nebo malých skupin proti představitelům vládní třídy (COT 2007: 12; Stewart 2011a).

Nicméně, samotný termín „osamělý vlk“ (lone-wolf) se v rámci problematiky terorismu začal hojněji objevovat až koncem 90. let, kdy byl zpopularizován ultrapravicovými radikály Tomem Metzgerem a Alexem Curtisem jako součást jejich kampaně k podpoře páchání individuálních násilných činů přívrženci radikální pravice. Navazovali při tom na práci svého „kolegy“ Louise Beama, který v roce 1992 jako první představil ultrapravicové scéně strategii „odporu bez vůdce“ (leaderless resistance)², jež se stala mezi jejími členy záhy velice populární (ICCT 2010: 2; Stewart 2011a).

Vezmeme-li v úvahu charakter slovního spojení „terorismus osamělých vlků“, je při jeho vymezení logicky klíčové, jak si vůbec definujeme samotný pojem „terorismus“ a „osamělý vlk“. Pro účely této práce si autor zvolil definici terorismu jako „použití agresivního a excesivního násilí (anebo hrozba použitím takového násilí), které je naplánováno s dominantním účelem vyslat vážně zastrašující poselství zřetelně většímu počtu lidí (cílovému publiku) než pouze těm, kteří jsou primárními násilnými akty nebo hrozbami bezprostředně poškozeni“ (Mareš 2005: 22). Osamělým vlkem se pak chápe osoba, která jedná individuálně bez jakýchkoli příkazů či napojení na nějakou organizaci³. Tady je především nutné odlišovat tento pojem od termínu „spící operativec“ (sleeper operative), který se může charakterem své činnosti podobat osamělému vlkovi. Rozdíl ale spočívá v tom, že takovýto subjekt se po infiltraci do cílové společnosti nebo organizace stává nečinným, až do chvíle kdy je aktivizován předem domluveným signálem případně určitým sledem událostí. Osamělý vlk je naopak součástí cílové společnosti a o své aktivaci rozhoduje výlučně on sám. Klíčová je taky skutečnost, že jakýkoli operativec je trénovaný a vyslaný nějakou organizací, čím nesplňuje základní definiční znak osamělého vlka (Burton, Stewart 2008).

Terorismus osamělých vlků lze tedy na základě výše zmíněného vymezit jako teroristické činy spáchány osobami, které operují individuálně, nepatří do žádné organizované teroristické skupiny či sítě a jejich modus operandi je vypracovaný a řízený jimi samými bez jakéhokoli vnějšího řízení, velení nebo hierarchické struktury (Spaaij 2010: 856). Často užívaným pojmem v souvislosti s pácháním individuálních teroristických činů je také tzv. freelance terrorism. Kushner (2003: 144) ho definuje jako akce jednotlivců nebo malých skupin, které ve většině případů jednají bez přímé podpory teroristické organizace. Jako synonymum tady uvádí označení „osamělý vlk“. Jak ale zdůrazňuje, v některých případech můžou obdržet jistou podporu (např. finanční, logistickou) nebo výcvik od již existujících teroristických organizací. Takovéto vymezení je tedy poměrně široké a hodně obecné. Z mého pohledu je tedy vhodnější používat toto označení pro teroristy (ať už individuální nebo malé buňky), kteří sice operují značně nezávisle, ale jsou nějakým způsobem napojeni na existující teroristickou organizaci⁴, popřípadě bych sem řadil i malé nezávislé teroristické buňky tvořeny více než jednou osobou. Termínem „osamělý vlk“ by se pak měli označovat pouze pachatelé splňující výše definované podmínky.

Vzhledem k neexistenci jednotné definice samotného pojmu terorismus je pochopitelně i definice námi zkoumaného fenoménu trochu vágní a nabízí prostor pro diskusi. Stejné problémy, které doprovázejí vymezení terorismu jako obecného fenoménu, lze vztáhnout i k terorismu osamělých vlků. Kvůli omezenému prostoru práce zde zmíníme pouze dvě klíčové otázky často diskutované v rámci této problematiky, a sice zda řadit k terorismu osamělých vlků také případy šílených střelců a politických atentátů (jež jsou často provedeny individuálně). V obou případech jednoznačná odpověď neexistuje. Podíváme-li se ale na definici terorismu, která byla zvolena pro tuto práci, je patrné, že klíčovou otázkou při posuzování jednotlivých případů musí být vždy úmysl pachatele. Pokud svým útokem zamýšlel vyslat vážně zastrašující poselství zřetelně většímu cílovému publiku, než jsou jeho bezprostřední oběti a splňuje definiční znaky osamělého vlka, lze tento čin přiradit k námi zkoumanému fenoménu.

Z výše uvedeného celkem logicky vyplývá, že v případě terorismu osamělých vlků se nejedná o samostatný druh terorismu (jak by mohl název na první pohled evokovat), ale o samostatný druh (resp. typ) teroristických činů, které se vyznačují (především v operativní rovině) určitými specifickými znaky. Dá se říct, že jednotný profil osamělého vlka neexistuje a do této kategorie lze zahrnout celou řadu násilných extremistů, od náboženských fanatiků, environmentálních extremistů, pravicových radikálů až po džihádisty. V rámci výzkumu tohoto konceptu existuje ale i několik podobných rysů, které budou teď představeny

3. Kontextuální struktura

Z důvodu přehlednosti a logické struktury této kapitoly využijeme k představení základních znaků konceptu osamělých vlků schéma kontextuální struktury terorismu vypracované německým expertem Uwe Kemmesiesem. Ten rozlišuje 3 základní roviny:

1. individuální rovina – psychické dispozice, vnitřní hodnoty a normy, znalosti, schopnosti;
2. ideologie – politické a náboženské ideje a zájmy;
3. prostředí – mikrosystém (bezprostřední sociální a materiální prostředí), mesosytém (sociální sítě a mikrosystémy, na nichž subjekt participuje), exosystém (sociální struktury formálního a neformálního typu) a makrosystém (kulturně zakotvené anebo částečně skupinové hodnotové postoje, normativní struktury a ritualizované formy jednání) (Mareš 2010: 120 dle Kemmesies 2006).

3.1 Individuální rovina

V rámci této úrovně⁵ byly u osamělých vlků zkoumány především psychické dispozice. Většina odborníků a akademiků se shoduje na tom, že teroristé jsou normální lidé a ve valné většině případů netrpí žádnou identifikovatelnou psychopatologickou poruchou (Corte Ibáñez 2009: 131). To pochopitelně neznamená, že se teroristou nemůže stát osoba psychicky narušená. Nicméně, většina teroristů jedná zcela racionálně a je si svých činů vědoma, i když si je může ospravedlňovat různými způsoby. Platí ale tohle i pro osamělé vlky?

Podíváme-li se na případy známých osamělých vlků, zdá se, že výskyt psychických poruch je u nich výrazněji častějším jevem než u „běžných“ teroristů. Například Copelandovi, Kaczynskemu a Fuchsovi byla diagnostikována porucha osobnosti, přičemž Copeland byl také léčen na úzkostnou poruchu. Další známý osamělý vlk, Holanďan Volkert van der Graaf, trpěl zase obsedantně kompulzivní poruchou (Spaaij 2010: 862; ICCT 2010: 5). Na druhou stranu valná část případových studií nejznámějších osamělých vlků dokazuje, že tito jedinci disponují poměrně vysokým inteligenčním kvocientem (COT 2007: 87).

Mluvíme-li o psychologických podmínkách, je nutné zmínit také proces radikalizace. V kontextu terorismu je možné definovat radikalizaci jako rostoucí ochotu osoby prosazovat (nebo podporovat, případně pobízet jiné k prosazování) významných společenských změn skrze násilí nebo hrozby násilím. Jedná se pochopitelně o komplexní a mnohorozměrný fenomén, který zahrnuje kombinaci individuálních procesů (např. hledání vlastní identity), mezilidských vztahů (např. vliv radikálních vůdců nebo literatury) a sociálně-politických a kulturních podmínek (polarizace společnosti, kolektivní pocit nespravedlnosti, deprivace atd.). V případě osamělých vlků dochází k tomuto procesu jejich vlastní iniciativou a lze tedy mluvit o tzv. autonomní radikalizaci (autonomous radicalization) nebo sebe-radikalizaci (self-radicalization) (COT 2007: 42).

Významným společným rysem většiny osamělých vlků, který nelze opomenout, je taky skutečnost, že se snaží zprostředkovat své myšlenky vnějšímu světu, dnes většinou prostřednictvím různých manifestů zveřejňovaných na internetu (často i těsně před samotným útokem) nebo zasíláním dopisů (ICCT 2010: 4-5). Dá se tedy říct, že se vyznačují jistým mesianismem a samy sebe považují za jakési mučedníky.

3.2 Ideologie

Co se týče ideologie (respektive ideologických motivů) osamělých vlků, dá se konstatovat, že většina z nich se přiklání k nějakým již existujícím směrům. Podíváme-li se na příklady těchto typu útoků z minulosti, můžeme jako nejčastější ideologické motivy identifikovat rasismus (konkrétně nadřazenost bílé rasy), islamismus, nacionalismus/separatismus a hnutí proti interrupci. Pochopitelně se jedná o značné zjednodušení a tyto kategorie jsou velmi redukcionistické. Mnohem přesvědčivější se jeví tvrzení některých autorů, že osamělí vlci přijdou vždy s vlastní ideologií, která je obyčejně kombinací jejich osobní vendety a politických nebo náboženských motivů. Tuto tezi případové studie nejznámějších osamělých vlků potvrzují (Spaaij 2010: 861), přesto by ale byl nejspíš potřebný další výzkum.

3.3 Prostředí

V rámci prostředí se u osamělých vlků jeví klíčový vliv mikrosystému. Hlavními společnými faktory u těchto pachatelů jsou především osamělé dětství a nezájem ze strany rodičů, který formuje jejich samotářskou povahu (Springer 2009: 72). V pozdějším životě je charakteristickým znakem stažení ze života mainstreamové společnosti a izolovanost. Typickým příkladem je Ted Kaczinsky (známý jako „Unabomber“), který žil v srubu uprostřed montanské divočiny a vyhýbal se přímému kontaktu s vnějším světem (ICCT 2010: 4). Většinou se tedy jedná o samotáře, kteří preferují individuální jednání a v jakékoli skupině se cítí nepohodlně. Často také neúspěšně usilují o vytvoření intimního emočního vztahu s jinou osobou (Springer 2009: 72).

Na úrovni mesosystému se většina případových studií zaměřuje na vztah osamělých vlků a radikálních hnutí. Přestože je hlavním definičním znakem osamělého vlka jeho nezávislost na jakékoli organizaci, neznamená to, že nemůže sympatizovat s nějakým existujícím extrémistickým hnutím nebo být jeho bývalým členem (Spaaij 2010: 863). Většina osamělých vlků dokonce touží být členy nějakého hnutí a jistou dobu se jim to i daří, ale vzhledem k jejich samotářské povaze nakonec tyto struktury opustí (Springer 2009: 72). Sociální identifikace se širšími politickými, sociálními nebo náboženskými hnutími nicméně posiluje jejich kategorizaci světa v „my“ a „oni“, čím umocňuje stereotypizaci sociálních skupin a dehumanizaci protivníka (Spaaij 2010: 863-864).

Pochopitelně nelze v rámci vlivu prostředí opomenout ani exosystém a makrosystém, který je při rozhodnutí přiklonit se k terorismu určitě značný. Nejznámější pachatelé těchto útoku svými činy vždy reagovali na nějaké dění ve společnosti nebo ve světě. Podmínky každého osamělého vlka jsou ale značně specifické a nejspíš je nelze v rámci těchto dvou úrovní nějakým způsobem zobecnit tak, aby bylo dosaženo alespoň nějaké výpovědní hodnoty. Každý pachatel tedy vyžaduje samostatnou případovou studii.

4. Modus operandi

Na operační úrovni jsou zkoumány především použité zbraně, charakter cílů a další metody (financování, plánování atd.). V rámci této kapitoly bude zmíněna i geografická distribuce tohoto druhu pachatelů.

Nejčastěji používanými zbraněmi jsou ve velké většině případů střelné zbraně, po nich následují výbušniny a ozbrojené únosy. Zajímavé je, že existuje významný rozdíl mezi evropskými a americkými osamělými vlky. U amerických jsou oblíbenou zbraní právě střelné zbraně, což je nejspíš dáno jejich relativně snadnou dostupností v USA, zatímco evropští volili nejčastěji ozbrojené únosy. Je možné, že tyto údaje ohledně ozbrojených únosů jsou mírně nadhodnoceny kvůli metodologii použité databázi RAND. Nicméně signifikantní je, že žádný americký osamělý vlk tuto zbraň nezvolil. Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že žádný osamělý vlk neusiloval o získání nebo nehrozil použitím zbraní hromadného ničení. Jedinou výjimku představuje Muhar Kurbegovic, který vyhrožoval použitím chemických a biologických zbraní (COT 2007: 60; Spaaij 2010: 864).

Co se týče cílů útoků těchto pachatelů, ve valné většině případů jsou zaměřeny primárně na civilní obyvatelstvo. Druhou skupinu nejčastějších cílů pak tvoří politici a vládní představitelé. Po nich následuje majetek veřejných a soukromých institucí, zdravotnický personál, náboženští vůdci, podnikatelé a členové bezpečnostních složek (COT 2007: 61; Spaaij 2010: 865).

Další metody ohledně financování, organizace a provedení útoků se v jednotlivých případech liší. Obecně lze ale konstatovat, že všechny útoky osamělých vlků jsou předem promyšlené (často i několik let) a poměrně detailně naplánované. Vzhledem k nezávislému operování jsou vždy financovány pouze z vlastních zdrojů pachatelů. Zároveň se vyznačují relativně limitovaným počtem obětí, pravidelně nižším než pachatelé zamýšleli (COT 2007: 89).

Podíváme-li se na geografickou distribuci tohoto typu teroristických útoků, je na první pohled patrné, že se jedná o doménu západních zemí, přičemž jednoznačně nejvyšší počet osamělých vlků lze identifikovat ve Spojených státech. Daleko za USA se pak na druhé příčce nachází Německo a na třetí Francie. Vyšší počet osamělých vlků lze ještě najít v Španělsku, Itálii a Kanadě. U ostatních zemí se pak jedná už skutečně jenom o ojedinělé incidenty v rozmezí jednoho až dvou případů (COT 2007: 17).

5. Útoky v Oslu

22. července tohoto roku šokovala celý svět zpráva o sérii dvou teroristických útoků, jež zasáhly v odpoledních hodinách norské hlavní město Oslo. Nejdřív došlo k silnému výbuchu ve vládní čtvrti Regjeringskvartalet, který těžce poškodil několik vládních budov (Úřad premiéra, Ministerstvo pro ropný průmysl a Ministerstvo financí) a vyžádal si 8 lidských životů a desítky raněných⁶. Ani ne o dvě hodiny později přistává na ostrově Utøya muž převlečený v policejní uniformě a vyzbrojen pistolí Glock a polo-automatickou puškou Ruger Mini-14. Na mladé účastníky letního kempu pořádaného vládní Stranou práce (z nichž mnohým nebylo ani 18 let) zahajuje palbu a nechává za sebou 68 obětí. Ihned po příjezdu jednotky SWAT na ostrov se dobrovolně a bez jakéhokoli odporu vzdává. Krátko na to vychází najevo, že pachatelem obou útoků je tentýž muž – 32letý Nor Anders Behring Breivik (BBC 2011a).

Pochybnosti, zda vůbec šlo o teroristický čin, byly zanedlouho vyvráceny. Krátce před útoky totiž Breivik uveřejnil na internetu svůj manifest nazvaný „2083: A European Declaration of Independence“, kde na 1500 stranách mj. podrobně popisuje jejich přípravu, své motivy, ideologii a záměr. Výběr cílů nebyl náhodný – hlavním terčem byla vládní Strana práce, která je podle Breivika marxistická a zodpovědná za podporu multikulturalismu, muslimskou „invazi“ do Norska a společně s dalšími levicovými evropskými vládami za celkovou islamizaci západní Evropy. Jeho záměrem bylo potrestat současnou i budoucí generaci Strany práce za jejich politiku, ale hlavně vyslat lidem jasný a ostrý signál a inspirovat ostatní k podobným útokům také jinde v Evropě. Dokument zároveň jasně prokazuje, že celý útok byl naplánován, zorganizován a proveden jim samotným, bez jakékoli vnější podpory či pomoci (Stewart 2011b). To zanedlouho potvrdilo i vyšetřování příslušných úřadů (BBC 2011b). Úmysl vyslat svým činem vážně zastrašující poselství zřetelně většímu cílovému publiku než pouze bezprostředním obětem je tedy v tomto případě patrný.

Jak Breivik vůbec zapadá do znaků konceptu „osamělého vlka“, které byly popsány výše?⁷ Začneme-li na individuální úrovni, Breivik se vyznačuje poměrně vysokou inteligencí. Před nedávnem mu ale byla týmem psychologů také diagnostikována psychická porucha, konkrétně paranoidní schizofrenie (BBC 2011c). V rámci psychických dispozic tedy zapadá do kategorie jemu podobných pachatelů. Podle vyšetřování prošel radikalizací někdy v druhé polovině svých dvacátých let, především samostudiem a vzděláváním se. Bylo by tedy možné mluvit o sebe-radikalizaci, ale v této oblasti zůstává asi nejvíc nezodpovězených otázek. Například, ve svém manifestu zmiňuje také výrazný vliv jistého Srba (údajně válečného hrdinu z jugoslávského konfliktu) žijícího v Libérii, kterého osobně navštívil (Stewart 2011b). Co je patrné ale zcela jednoznačně, je Breivikův mesianismus. Sám sebe ve svém manifestu opakovaně nazývá mučedníkem a svůj čin považuje za strašný, ale z jeho pohledu nezbytný (BBC 2011d). Také fakt, že se dobrovolně vzdal policii, je důkazem, že chce svůj odkaz a myšlenky šířit dál i prostřednictvím svého soudního procesu, který určitě přiláká značnou mediální pozornost.

Co se týče ideologie, mohli bychom Breivika na základě jeho manifestu a vyjádření zcela jasně přiřadit ke krajní pravici. V letech 1997 až 2006/2007 byl členem mládežnického křídla druhé největší parlamentní strany, pravicové Progresivní strany. Mnohem důležitější se ale v tomto ohledu jeví jeho členství na švédském neo-nacistickém internetovém fóru Nordisk, kde byl častým přispěvatelem. Nedá se ale říct, že by se ztotožňoval s nějakým existujícím hnutím či skupinou. Ve svém manifestu sám sebe označuje za člena Templářských rytířů, údajně tajného západoevropského hnutí odporu, které bojuje proti marxismu a islamizaci Evropy a je tvořeno dalšími podobnými „osamělými vlky“ jako Breivik (BBC 2011d). Neexistují ale žádné důkazy o tom, že by takovéto hnutí vůbec existovalo. Jeho manifest je v podstatě kompilátem různých textů, přičemž Breivik je podle svých vyjádření autorem asi poloviny z nich (Berwick 2011: 4). Dalo by se tedy nejspíš mluvit o jakési jeho „vlastní“ ideologii.

Podíváme-li se na mikrosystém v rámci prostředí, zdá se, že Breivik byl samotář, i když se ze života společnosti úplně nestáhl. Sice nejsou známy informace o nějakých jeho aktuálních přátelích, je ale patrné, že ještě před svou radikalizací nějaké přátelé nebo známé ve škole měl. Podle svého manifestu taky údajně neměl problém navázat nějakou krátkodobou známost, ale o dlouhodobější vztahy zájem neměl, protože by to mohlo ohrozit jeho operaci (BBC 2011d). Co se týče rodiny, Breivikovy rodiče se rozvedli, když mu byl rok a otec žil od té doby ve Francii. Stýkal se s ním velmi sporadicky a od 15 pak už vůbec. O to hlubší vztah měl ale Breivik se svojí matkou, která se o něj starala velmi pečlivě (The Telegraph 2011). Nedá se tedy říct, že by trpěl vysloveně osamělým dětstvím a nezájmem ze strany rodičů, jako mnoho jiných osamělých vlků. Co se týče členství v různých skupinách či organizacích na úrovni mesosystému, ty byly diskutovány už v rámci ideologie.

Na operační úrovni se Breivik vyznačuje typickými znaky osamělého vlka. To platí jak o výběru použitých zbraní, tak o charakteru cílů jeho útoků a způsobu naplánování a organizace. Skutečně podrobný popis poskytuje v tomto ohledu jeho manifest, který je datován od roku 2002, kdy začal útoky plánovat. Můžeme tedy vidět, že se jedná o skutečně dlouhodobě a detailně plánovanou a připravovanou operaci. Nemá smysl zabývat se tady podrobnostmi, ale můžeme alespoň zmínit, že například za účelem financování a legálního obstarání potřebných chemikálií pro výrobu výbušnin, založil Breivik malou farmu „Geofarm“, která mu poskytla důvěryhodné krytí. Zbraně získal taky zcela legální cestou (BBC 2011e).

6. Závěr

Na základě výše uvedeného můžeme konstatovat, že teroristické útoky Anderse Breivika v Oslu tohoto roku se vyznačují na operační úrovni a i v mnoha dalších ohledech některými obecnými znaky typickými pro fenomén terorismu osamělých vlků. Lze ho tedy do této kategorie zařadit.

Mohly by se pochopitelně objevit spekulace, zda by se jednalo o osamělého vlka, i kdyby byl skutečně členem nějakého evropského podzemního proti-islámského hnutí (např. jim zmiňovaných Templářských rytířů). Klíčová je ale při vymezení tohoto typu teroristických útoků operační úroveň a všechny důkazy dnes nasvědčují tomu, že tyto útoky naplánoval, připravil a provedl pouze Breivik bez jakékoli vnější pomoci nebo asistence. Navíc, toto hnutí je podle něho samotného pouze jakési volné seskupení jiných osamělých vlků. Jednalo by se tedy maximálně o nějakou ideologickou motivaci, co definice terorismu osamělých vlků nevylučuje.

Jak je ale z předkládané práce jinak patrné, je samotný koncept „lone-wolf“ značně vágní. To je dáno především jedinečným a specifickým charakterem většiny pachatelů, který neumožňuje dojít k nějakému jednotnému profilu osamělého vlka. Představené znaky identifikované v rámci tohoto konceptu jsou tedy poměrně obecné a neúplné a je potřebný další výzkum, který bude založen na detailních případových studiích dalších pachatelů.

7. Poznámkový aparát

¹Tady nutno zmínit skutečnost, že jedním z problematických aspektů při hledání definice terorismu je také otázka, zda je jim míněna pouze skupinová činnost, anebo je pro terorismus v definici nutným předpokladem organizovaná činnost. V tom případě by tedy nebylo možné uvažovat o útocích jednotlivců jako teroristických činech. V řadě případů ale spáchaly teroristické akty izolovaní jedinci, dvojice anebo velmi malé skupiny. Některé teroristické strategie zase počítají se zapojením autonomních individuí a malých skupin do širší kampaně vedené pouze ideovými cíli. Proto je třeba odmítnout názor, že skupinový prvek je nutným atributem terorismu (Mareš 2005: 21).

²Odpor bez vůdce lze definovat jako způsob operací osamělých vlků, v němž individua, nebo velmi malé, vysoce kohezní skupiny, provádějí akty protistátního násilí nezávisle na jakémkoli hnutí, vůdci nebo síti podpory. Toto násilí může mít formu útoků na státní instituce či zaměstnance, nebo mohou být nepravidelné cíle vybírány na základě jejich zjevné zranitelnosti a jejich symbolického významu (Kaplan 1997: 80). Tato strategie vychází původně z eseje plukovníka americké armády U. L. Amosse z roku 1962 zpracované pro případ komunistické okupace USA (Tamtéž: 87).

³Kanadská definice osamělého vlka definuje jako „jedince, který je inspirován teroristickou ideologií nebo organizací k provedení útoků, přičemž ale jedná samostatně bez etablovaných vazeb nebo zodpovědnosti“ (ITAC 2007).

⁴Jako příklad bychom mohli uvést terorismus přistěhovalců druhé a další generace v západních zemích (např. útoky v Londýně v roce 2005). O této kategorii by se dalo taky uvažovat v případech, kdy si teroristická organizace najme „profesionála“ (např. nájemného vraha), většinou z kriminálního prostředí.

⁵Co se týče obecných motivů a příčin příklonu k terorismu, ty jsou u osamělých vlků stejné jako u jiných teroristů, více viz (Martin 2003: 55-61).

⁶Nálož byla umístěná v autě. Jednalo se o 950kg podomácku vyrobenou nálož z paliva a umělého dusičnano-amonného hnojiva (Stewart 2011b).

⁷ Vzhledem k tomu, že k těmto událostem došlo teprve nedávno, všechny informace vycházejí zatím z pouze předběžného vyšetřování a je možné, že v budoucnu se objeví další důležité údaje a důkazy, které vrhnou jasnější světlo na celý případ.

8. Seznam použité literatury

Pozn:  Všechny internetové zdroje ověřeny ke dni 20. 12. 2011.

BBC (2011a): Timeline: How Norway’s terror attacks unfolded, on-line text (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-14260297).

BBC (2011b): Norway attacks: ‚Breivik acted alone‘, on-line text (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-14303363).

BBC (2011c): Norway massacre: Breivik declared insane, on-line text (http://www.bbc.co.uk/news/world-15936276).

BBC (2011d): Profile: Anders Behring Breivik, on-line text (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-14259989).

BBC (2011e): ‚Breivik manifesto‘ details chilling attack preparation, on-line text (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-14267007).

Berwick, A. (2011): „2083: A European Declaration of Independence“, dostupné on-line (http://www.kevinislaughter.com/wp-content/uploads/2083+-+A+European+Declaration+of+Independence.pdf).

Burton, F. a Stewart, S. (2008): The ‚Lone Wolf‘ Disconnect, on-line text (http://www.stratfor.com/weekly/lone_wolf_disconnect).

Corte Ibáñez, L. (2009): Logika terorismu, Praha: Academia.

COT – Instituut voor Veiligheids- en Crisismanagement (2007): Lone-wolf terrorism, dostupné on-line (http://www.transnationalterrorism.eu/tekst/publications/Lone-Wolf%20Terrorism.pdf).

ICCT – International Centre for Counter-Terrorism (2010): Lone Wolves: How to prevent this Phenomenon?, dostupné on-line (http://icct.nl/userfiles/file/ICCT%20EM%20Lone%20Wolves%20Paper.pdf).

ITAC – Integrated Threat Assessment Centre (2007): „Lone-Wolf“ Attacks – Developing Islamist Extremist Strategy?, dostupné on-line (http://www.nefafoundation.org/miscellaneous/FeaturedDocs/ITAC_lonewolves_062007.pdf).

Kaplan, J. (1997): „Leaderless Resistance“, Terrorism and Political Violence, Vol. 9, No. 3, pp. 80-95.

Kushner, H. W. (2003): Encyklopedia of terrorism, Thousand Oaks: Sage Publications.

Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR, Brno: Centrum strategických studií.

Mareš, M. (2010): „Terorismus“, In: Smolík, J. a Šmíd, T. (eds. 2010): Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 115-141.

Martin, G. (2003): Understanding terrorism: Challenges, perspectives, and issues, Thousand Oaks: Sage Publications.

Spaaij, R. (2010): „The Enigma of Lone-wolf Terrorism: An Assessment“, Studies in Conflict & Terrorism, Vol. 33, No. 9, p. 854-870.

Springer, N. (2009): Patterns of radicalization: Identifying the markers and warning signs of domestic lone wolf terrorists in our midst, Monterey: Naval Postgraduate School, dostupné on-line (http://www.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/a514419.pdf).

Stewart, S. (2011a): Cutting Through the Lone-Wolf Hype, on-line text (http://www.stratfor.com/weekly/20110921-cutting-through-lone-wolf-hype).

Stewart, S. (2011b): Norway: Lessons from a Successful Lone Wolf Attacker, on-line text (http://www.stratfor.com/weekly/20110727-norway-lessons-successful-lone-wolf-attacker).

The Telegraph (2011): Norway killer: Anders Behring Breivik was a ‚mummy’s boy‘, on-line text (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/norway/8659746/Norway-killer-Anders-Behring-Breivik-was-a-mummys-boy.html).