Vítězství Sociální demokracie v parlamentních volbách znamená pokračování dosavadní spolupráce se Severoatlantickou aliancí a potvrzení paktu o bližší spolupráci, který země spolu s Finskem podepsala na zářijovém summitu ve Walesu. Socialisté tak vystřídali pravicovou koalici v čele s Umírněnou stranou, která skončila druhá o osm desetin procenta. Sociální demokraté s největší pravděpodobností vytvoří vládu se Zelenými a Levicovou stranou, což pro zemi znamená dosavadní stagnaci mezi úzkým partnerstvím a zároveň nečlenstvím v NATO.

Lofven: „Rádi bychom opět zavedli všeobecnou brannou povinnost“

Sociální demokracie patří již k tradičním politickým stranám severských zemí a ve Švédsku plní přední příčky volebních výsledků již od roku 1920. Od konce Studené války strana vyhrála všechny parlamentní volby, i když se její náskok rok od roku snižuje. Zatím co v roce 1991 činil rozdíl mezi dvěma nejsilnějšími stranami – Sociálními demokraty a Umírněnými – 15,8 %, v roce 2010 už zůstal Socialistům náskok pouhých šest desetin procenta. Letos získali Socialisté 31,2 %, což znamená 113 z celkových 349 křesel v jednokomorovém parlamentu. Umírnění skončili s 23,2 % a 84 křesly. Jako třetí se umístila strana Švédských demokratů, která se zasazuje zejména o tvrdší proti-imigrační politiku, a která rovněž obdržela klíčových 49 křesel. Kvůli své radikálnosti ji ale Socialisté nechtějí ve své koalici a spíše vzhlíží ke svým tradičním partnerům – Zeleným a Levicové straně, s jejichž pomocí by levice měla v parlamentu 158 křesel. Nicméně to nedostačuje k potřebné většině 175 křesel, a proto Socialisté zahájili usilovné povolební vyjednávání.

Jaký směr tedy nastartuje země po volbách v otázce zahraniční a obranné politiky? Tak jako tak je jasné, že Švédsko bude pokračovat ve svém levicovém duchu. Socialisté ve svém programu uvádí záměr zavést povinnou vojenskou službu od 18 let a větší orientaci na spolupráci s Finskem, mise v rámci OSN a program NORDEFCO. Stefan Lofven, předseda Sociální demokracie a zřejmě budoucí premiér, dva dny před volbami debatoval v televizním studiu se svým protějškem, předsedou Umírněných Fredrikem Reinfeldtem, právě o možnosti obnovit brannou povinnost v zemi. Zatímco Umírnění by rádi pokračovali v současném trendu profesionální armády podpořené aktivními zálohami, Lofven otevřeně mluvil o svých plánech zřídit armádní mix profesionálů a branců. Přitom profesionalizace švédské armády je vcelku nová věc – funguje teprve od roku 2010 a na téměř desetimilionový národ připadá 14 tisíc aktivních vojáků. V porovnání s jinými profesionálními armádami v Evropě je patrné, že Švédsko udržuje aktivní vojáky především na mezinárodní mise a nezbytnou minimální obranu země. Jiné desetimilionové státy o daleko menší rozloze řadí do aktivní služby nejméně 20 tisíc mužů. Například Česká republika, Maďarsko a Belgie jsou země s přibližně stejným počtem obyvatel a podobnými příspěvky na obranu (0,8-1,1 % HDP). Přesto v Česku slouží v aktivní vojenské službě 21 tisíc mužů, v Maďarsku 20 tisíc a v Belgii dokonce až 33 tisíc. Tuto disproporcionalitu Švédsko vynahradilo počtem aktivních záloh, které jsou naopak až na Maďarsko vyšší než u zmiňovaných států. V současnosti se pohybují okolo 26 tisíc mužů, v Česku 11 tisíc, v Maďarsku 52 tisíc a v Belgii 6 500.

Otázkou je, zda se levicová koalice dokáže případně dohodnout s opozičními stranami na společném postupu v otázce financování obrany. V kontextu dění na Ukrajině měla bývalá vládní koalice složená z Umírněných, Liberálů a Křesťanských demokratů v úmyslu zvýšit rozpočet na obranu. Od roku 2002 totiž výdaje pravidelně klesají z 1,7 na dnešních 1,2 % HDP a Švédsko se tak řadí ze všech severských a pobaltských států mezi země s nejnižšími příspěvky na obranu v poměru k HDP. Pravicová koalice již v dubnu oznámila záměr zvýšit rozpočet o 604 milionu eur k roku 2024. Prozatím zůstává otevřenou otázkou, nakolik Socialisté najdou s partnery společnou řeč. Nicméně Annika N. Christiensen, členka Zelených, uvedla, že obrana je oblast, ve které se všechny strany parlamentu shodly na spolupráci, včetně Zelených, kteří se ve svém programu řídí pacifismem.

K problému rozpočtu na obranu se rovněž v nedávné době přidalo zkomplikování zakázky na nové Gripeny. Švédská vláda měla v úmyslu nakoupit 38 nejnovějších verzí těchto stíhacích letounů od společnosti Saab společně se Švýcarskem, které se mělo finančně podílet na vývoji těchto strojů a pak jich také 22 pořídit. Opozice si ale vynutila refendum, na základě kterého Švýcaři odmítli nákup stíhaček a tak Švédsko zůstalo v projektu samo. Přesto se rozhodlo pokračovat a nakoupit 60 JAS-39E pouze pro sebe. Stroje mají být dodány do roku 2018. Tato situace jistě rozpočet značně zatíží a přinese na stůl nové vládě řadu problémů k řešení.

Solidarita, nikoli neutralita

I když Švédsko není členem Severoatlantické aliance, pravidelně se účastní jejich cvičení a misí a má armádu schopnou operovat vedle aliančních jednotek. Země se v roce 2008 podílela na civilním cvičení ve švédském Enköpingu, v roce 2010 se účastnila námořního cvičení Brilliant Mariner a rovněž kybernetického, Baltic Cyber Shiled, organizovaného přímo Stockholmem. O rok později se konalo mnohonárodní cvičení Viking za účasti mezinárodních nevládních organizací. V tom samém roce se na rozdíl od Finska Švédsko rozhodlo zapojit do operace NATO v Libyi. Na konci roku 2013 proběhlo na území východní Evropy největší cvičení Aliance za posledních sedm let, které představovalo vyvrcholení série nácvikových akcí s názvem Steadfast Jazz. Unikátnost operace představovalo také zapojení partnerů programu Partnership for Peace[1], kteří se málokdy účastní podobných akcí. Švédsko, Finsko a Ukrajina se rozhodly poskytnout pozemní, námořní i letecké jednotky, které se výcvikem blíží standardům NATO. Společně s Gruzií se tyto státy uvolily participovat na rotačním principu NATO Response Forces, čili systému nasazení sil rychlé reakce, čímž významně posílily svůj vztah s Aliancí. Letos byla zahájena operace Iceland Air Meet 2014, která má za úkol ochranu  vzdušného prostoru nad Islandem, který je sice plnoprávným členem NATO, avšak nemá potřebné kapacity. Mezi účastníky této operace patří Norsko, Švédsko, Finsko, USA a Nizozemsko.

Letošního summitu NATO ve Walesu se účastnilo také Švédsko a Finsko, ač obě země nejsou členy Aliance. Dnes již bývalá švédská ministryně obrany, Karin Enström, oznámila na konci srpna, tedy krátce před zahájením summitu, úmysl přidat se k návrhu své finské kolegyně, Miky Varvikko, posílit vazby na NATO podpisem paktu o poskytnutí vojenských jednotek v krizových situacích. Zmíněné situace představují katastrofy, narušení a ohrožení bezpečnosti a pakt počítá také se společným cvičením obou států a aliančních armád. Obě země však zdůraznily, že se nejedná o přípravu na pozdější vstup do Aliance, nýbrž další formu spolupráce. Za tímto krokem stojí rovněž současná bezpečnostní politika Švédska, která se už dávno neopírá o koncept neutrality, nýbrž o princip tzv. solidarity.

Ke změně tohoto postoje došlo již v roce 1991, kdy nová pravicová vláda v čele s Umírněními představila koncepci „švédské bezpečnostní politiky s evropskou orientací“ a do té doby platný postoj neangažovanosti v době míru směřující k neutralitě v době války nahradila neúčastí ve vojenských aliancích směřující k možnosti vyhlásit neutralitu v případě války v okolí Švédska. Tyto změny zásadně uvolnily Švédsku ruce v orientaci zahraniční a bezpečnostní politiky. Švédsko tak bere od začátku 90. let 20. století svou neutralitu pouze jako možnost, ne jako jedinou alternativu.

Těžkou zkouškou švédské neutrality byla kosovská krize. Bassett ve své studii o faktorech ovlivňujících švédskou neutralitu upozorňuje na dilema, které v severské zemi tato událost vyvolala. Poprvé byl totiž koncept neutrality vnímán jako něco negativního, protože nestál tváří v tvář otázce války, ale pomoci státu, kde byla porušována lidská práva, zatímco Rada bezpečnosti (RB OSN) otálela s povolením pro NATO vyslat zde misi. Tento fakt donutil Umírněnou stranu obvinit Sociální demokraty z toho, že používali neutralitu v minulosti jako rétorický nástroj, jak vyvolat u lidí citovou reakci a tak vyvolat přímou politickou debatu. Kosovo vyvolalo otázku morální zodpovědnosti ochránit a vojensky zakročit, i přes chybějící mandát RB OSN. V roce 2003 pak Švédsko poprvé vynechalo slovo neutralita ve svém oficiálním prohlášení o mezinárodní politice. Volby vyhrála Sociální demokracie, která získala podporu mezi Stranou středu, Křesťanskými demokraty a Umírněnými, když ohlásila, že Švédsko nevstoupí do vojenské aliance. Bývalý švédský premiér, Carl Bildt (1991-1994) zdůraznil, že koncept neutrality, který Švédsko dodržovalo již od roku 1812, měl zabránit tomu, aby byla tato země vztažena do jakékoliv evropské války. Nicméně s koncem Sovětského svazu se geopolitická situace natolik změnila, že již není potřeba se nadále tohoto konceptu držet a je přirozené, že Švédsko nyní bude více spolupracovat s Evropskou unií, i v oblasti budování bezpečnosti v Evropě.

V roce 2010 Stockholm International Peace Research Institute ve své roční analýze uvedl, že pro Švédsko není neúčast ve vojenských aliancích rozhodujícím faktorem, protože je zde mnoho dalších věcí, které ovlivňují švédskou zahraniční politiku. Švédsko dosáhlo na začátku nového století významného posunu, když deklarovalo, že koncepce neutrality není striktní, a že v případě napadení např. Norska nebo Dánska, by pochopitelně tento stát nemohl zůstat nečinný. To si země uvědomila zejména díky teroristickým útokům v Londýně a Madridu. Švédsko tehdy přišlo s přelomovým prohlášením, že je připraveno v případě katastrofy či konfliktní situace vojensky pomoc jakémukoli evropskému státu. Obrana švédského teritoria byla najednou postavena na stejně důležitou úroveň, jako operace globálního civilního managementu. To samozřejmě souviselo nejenom s hrozbou terorismu, ale také s aktivitou Ruska vůči Gruzii krétce po útocích v Madridu. Švédsko začalo mít obavy a uvědomilo si, že v případě jakéhokoli útoku nemá jako země, která stojí mimo vojenských aliancí, valné vyhlídky. Je zcela jasné, kam ve svých prohlášeních míří: my, jako Švédsko, jsme ochotni poskytnout evropským státům v případě napadení či jakékoli krize vojenskou pomoc, a očekáváme, že zároveň i oni pomůžou nám, ocitneme-li se v podobné situaci.

Ubráníme se týden?

Analýza bojeschopnosti švédské armády byla provedena po tom, co vrchní velitel Švédských vojenských sil, Sverker Göranson, v března loňského roku prohlásil, že v případě útoku Ruska by Švédsko nevydrželo ani týden. Narážel tak na nedostatečné kapacity švédské armády. Výzkum Královské švédské akademie vojenských studií nazvaný „Ubráníme se týden?“ podporuje Göransonova slova s tím, že Švédsku chybí personál, logistické kapacity k podpoře jednotek, protivzdušná a protitanková obrana. V případě války by tak Švédsko jednoznačně potřebovalo zahraniční pomoc. Tato skutečnost je dána tím, že se Švédové zaměřili spíše na pomoc zahraničním misím, než dovybavení své vlastní armády. A v oblasti kapacit pro mezinárodní operace studie potvrzuje, že je Švédsko na dobré, ba vynikající úrovni.

V současné době médii putuje otázka, kterou směřují na generálního tajemníka NATO stejně jako na čelní představitele švédského státu: je NATO schopné přijít Švédsku na pomoc v případě ruské agrese? Hlavní obavy vzbuzuje ostrov Gotland, jenž leží blízko ruského území Kaliningrad. V březnu tohoto roku Švédy vystrašilo ruské vojenské cvičení odehrávající se v Baltském moři blízko zmíněného ostrova. V tomto kontextu stojí za zmínku záznam rozhovoru s generálním tajemníkem NATO, Andersenem F. Rasmussenem, který se v médiích objevil v lednu 2013. Rasmussen sice vyzdvihl kvality vzájemného partnerství, ale poukázal na fakt, že nelze být mimo NATO a zároveň chtít vše, co NATO nabízí. Záhy nicméně dodal, že tato otázka je pouze hypotetická a proto na ni nemůže uspokojivě odpovědět.

Bez referenda do NATO nevstoupíme

Ať už je Švédsko vybaveno na spolupráci s NATO jakkoli a ať už je u moci pravice nebo levice, politici se shodují na jednom – občané rozhodnou o tom, zda do aliance vstoupíme. Podobný názor panuje ve Finsku, ač mají obě země povinná referenda pouze v případech změny ústavy, ne v rozhodování vstupu do jakékoliv organizace. V současnosti se podpora vstupu do NATO pohybuje ve Švédsku okolo 36 %, ve Finsku 18 %. U Finska je dlouhodobě procento lidí nakloněných pro vstup do Severoatlantické aliance na pomezí 18-28 % obyvatel. Během vyslání vojáků na mise v Bosně a Hercegovině a Kosovu, tedy lety 1998-1999, podporovalo tuto myšlenku shodně 20 % Finů. O deset let později, v roce 2008, se procento příznivců dostalo na historické maximum 28 % (ve stejném roce došlo k válce v Jižní Osetii mezi Ruskem a Gruzií). V letech 2012 pak docházelo ve Finsku ke střídání 18 a 21% podpory (v současnosti se tedy pohybuje kolem 18%). Mezi odpůrci členství se procenta pohybují v poněkud více nejasném rozmezí mezi 50-70 %, v roce 2008 okolo 60 % (nejmenší), během let 2012 a 2013 vystoupalo na 70-71 % a v letošním roce 2014 se ustálilo na 64 %. Dá se říci, že výsledky švédského obyvatelstva nejsou nějak oproti Finsku odlišné, nicméně o něco vyšší. Během let 1998 a 1999 se příznivci pohybovali na 25 a 22%, v roce 2012 mezi 24-30% a v loňském roce 2013 na 36 %. Bývalý švédský premiér Fredrik Reinfeldt a finský prezident Sauli Niinistö se na začátku roku 2014 shodli, že v dohledné době ani jedna země neplánuje vstoupit do NATO a to zejména z důvodu nízké veřejné a politické podpory.

Ani s příchodem nové vlády Socialistů tedy nelze očekávat obrat novým směrem v dosavadní bezpečnostní politice Švédska. Navíc nelze v tomto ohledu opomíjet ani sousední Finsko. Již několikrát představitelé obou zemí avizovali, že budou v této otázce postupovat společně. To již stvrdili podepsáním paktu na summitu NATO, jehož iniciátorem bylo Finsko. V současných podmínkách je tedy velmi nepravděpodobné, aby Finsko vstoupilo do Aliance bez Švédska a naopak. Jestliže se najde osobnost v čele silné vlády na jedné či druhé straně, která přesvědčí o nutnosti vstoupit do aliance, pak na to bezesporu bude sousední země reagovat.

Autor: Kateřina Lišaníková, studenta magisterského oboru Bezpečnostní a strategická studia.

Vybraná literatura

Bassett, Bergen. 2012. Factors Influencing Sweden’s Changing Stance on Neutrality. (cit. 2014-4-9). (https://www.ideals.illinois.edu/bitstream/handle/2142/34336/Bassett_Bergen.pdf?sequence=1).

Rolenc, Jan Martin. 2005. Transformace švédské bezpečnostní politiky: od neutrality k neúčasti.  Obrana a strategie, č. 2, roč. 2005. Dostupné z: http://www.defenceandstrategy.eu/cs/archiv/rocnik-2005/2-2005/transformace-svedske-bezpecnostni-politiky-od-neutrality-k-neucasti.html#.VCMbYPl_tz6. (cit. 2014-2-24).

CSS Analysis in Security Policy. 2013. The Struggle for Sweden‘s Defence Policy. (cit. 2014-2-20). (http://www.css.ethz.ch/publications/DetailansichtPubDB_EN?rec_id=2578).

Zdroje ke grafu

http://english.people.com.cn/90777/8545119.html

http://www.gmfus.org/publications_/TT/TT2011_final_web.pdf

http://library.fes.de/pdf-files/bueros/stockholm/06526.pdf

http://www.thelocal.se/20130516/47930#.UZSvnEpUrXh

http://trends.gmfus.org/files/2012/09/TT-2012-Topline-Data.pdf

http://trends.gmfus.org/files/2013/09/TT-TOPLINE-DATA.pdf

http://wlcentral.org/node/1992