Izraelsko-arabský konflikt je často prezentován především jako konflikt náboženský, což může vést k značné generalizaci a chybné simplifikaci. Primárně se totiž jedná především o konflikt teritoriální a etnický, v jehož rámci je vzhledem k přírodním podmínkám jednou z klíčových proměnných voda. Předkládaný text se zaměřuje právě na problematiku nedostatku vody na Blízkém východě a její nerovnou distribuci a zkoumá, jak konfliktní potenciál mohou tyto fenomény představovat. V práci jsou představeny hlavní zdroje pitné vody v regionu, způsob jejich úpravy a distribuce. V souladu s teorií popsanou v první kapitole je pak porovnána závislost jednotlivých aktérů na sdíleném vodním zdroji a podle kritérii navrhovaných Thomasem Homer-Dixenem je odvozena možnost rizika konfliktu o vodu v regionu.

Autor: Martin Brožík, student bezpečnostních a strategických studií FSS MU.

Úvod

Arabsko-izraelský konflikt je tématem, o kterém toho bylo mnoho napsáno a mnoho také jistě v budoucnu napsáno bude. Místo toho abych se v následující práci pouštěl do nějaké hlubší analýzy příčin a kořenů konfliktu (což by bylo s ohledem na rozsah práce naprosto nemožné), rozhodl jsem se v rámci konfliktu identifikovat jeden rozměr – konflikt o suroviny.

Blízký východ a především Izrael (potažmo Palestina) je často nazýván jako „hotspot“, avšak je potřeba se vyvarovat generalizaci, kterou často nabízí média a která simplifikuje na úkor správnosti – předmětem konfliktů na Blízkém východě není automaticky náboženství. Představa toho, že veškeré násilí páchané například v pásmu Gazy, v Golanských výšinách nebo na Sinajském poloostrově bylo a je motivované nábožensky, je přinejmenším zkreslující. Právě na to, jakou roli hrála v dějinách arabsko-izraelského konfliktu složka boje o suroviny, bych se chtěl na následujících stranách podívat detailněji.

Práce bude mít následující strukturu: V úvodu bude vymezena teorie surovinových konfliktů – především pro charakterizování znaků, které by nám pomohli identifikovat přítomnost rozměru surovinového konfliktu. Dále bude následovat přehled strategicky významných komodit nacházející se na území Izraele a jiných relevantních míst – jejich charakteristika a strategický význam bude stručně vysvětlen- budou především zdůrazněny takové komodity, jejichž vlastnictví je v regionu natolik žádoucí, že by zúčastněným stranám stálo vstoupit do ozbrojeného konfliktu. V historickém kontextu bude zkoumáno, kdy se staly tyto komodity (jejich úložiště, zásobníky, produktovou atd.) předmětem ozbrojeného konfliktu, popřípadě kdy byly  vedlejší (nebo oficiálně vedlejších) cíle. Na závěr budou získané informace podrobeny aplikaci teorie z první kapitoly.

Práce bude vycházet především ze zahraničních zdrojů, bude kombinovat vědecké studie a faktografické údaje. Dále budu používat oficiální zprávy vydané úřady – s ohledem na jejich relevanci k tématu.

1. Teoretické vymezení surovinového konfliktu

Konflikty o suroviny jsou velice často vnímány jako problém typicky africký, kde slabé vlády, nebo tzv. failed states nejsou schopné udržet kontrolu nad strategicky významnými oblastmi. Z části je toto tvrzení správné. Nicméně pochopitelně není to jen Afrika, kde probíhají konflikty o suroviny, stejně tak jako nemusí jít vždy o diamanty, ropu, zlato a podobné suroviny.

1.1 Renner – lootability a obstructability

V následující kapitole bude popsána teorie surovinového konfliktu podle Michaela Rennera. Michael Renner si u konfliktů o suroviny všímá dvou parametrů – plenitelnost (lootability) a schopnost zabránění zásilek (obstructability) (Renner 2002: 12). Těchto dvou faktorů si budeme všímat v následujícím textu především.

Renner dále uvádí, že příčiny propuknutí surovinového konfliktu mohou být složitější. Často totiž může jít o kombinaci etnického či náboženského konfliktu s konfliktem surovinovým – pokud například některé zdroje nebudou distribuovány spravedlivě, nebo bude systém distribuce zdrojů diskriminující některou skupinu obyvatel (srov. Brown 2001: 5). Na rozdíl od příkladů uváděných Michaelem Rennerem však v prostředí Blízkého východu a konkrétně ve zkoumané oblasti Izraele a přilehlých států do konfliktu o suroviny nevstupují soukromí aktéří (warlordi a podobně) ale primárně státy – tedy jejich vlády a představitelé.

1.2 Homer-Dixon – války o vodu

Kromě Rennera se problematice konfliktů o suroviny věnuje například Thomas Homer-Dixon. Jeho teorie konfliktů o vodu je rovněž důležitým teoretickým vymezením, které se v kontextu této práce bude jistě hodit. Homer-Dixon skutečně vidí ve vodních zdrojích příčinu konfliktů – obzvláště pokud se skombinují tyto příčiny s jinými faktory jako je etnická nenávist, náboženské spory či problematická historie soužití. Největší hrozbu představují především neobnovitelné zdroje. Nicméně voda může být také problém. Pokud více států sdílí jednu řeku, může konflikt o vodu vypuknout za následujících podmínek:

– státy musí být vysoce závislé na tomto vodním zdroji
– stát blíže prameni musí představovat riziko pro stát níže po proudu (hrozit omezením)
– musí zde existovat antagonismus mezi těmito systémy
– stát níže po proudu musí být vojensky silnější (Homer-Dixon 1999: 139).

Poslední podmínka je považována za nejdůležitější. V následujícím textu se budeme snažit rozpoznat tyto podmínky – závěrem by mělo být konstatování, nakolik námi vybraný případ odpovídá této teorii.

Pro účely této seminární práce budou také klíčové faktory z Rennerovy teorie –  plenitelnost zdrojů a schopnost bránění jejich distribuce. Dále se zaměříme na aktéry těchto konfliktů. Ze všeho nejdříve si však vymezíme ty suroviny, jejichž přítomnost v oblasti může spouštět konflikty.

2. Suroviny v Izraeli a okolí

Následující podkapitoly popisují výskyt nerostných surovin v jednotlivých regionech. Dále se zaměřují na jejich dostupnost a rizika spojená s jejich distribucí. Pro upřesnění geografického rámce, v němž budu operovat – Izraelem a okolím mám namysli současné území státu Izrael včetně Palestinských autonomních oblastí a dále Golanské výšiny.

2.1 Pásmo Gazy

Pásmo Gazy je území o rozloze 360 km² (pro srovnání, Brno-město má 230 km² (Brno 2012)) (CIA 2012a). Jedná se o plochý terén tvořen především pouští a kamenitou půdou. Na území pásma Gazy patří mezi jediné přírodní suroviny zemědělská půda (29% rozlohy) a zanedbatelná naleziště zemního plynu.

Vzhledem k blokádě, kterou uvalil na pásmo Gazy Izrael v roce 2009 je import či export surovin do Gazy prakticky nemožný – vodní cesty i letecká doprava jsou pod kontrolou Izraele. Blokádu na Pásmo Gazy však drží i Egypt, který má s pásmem 11 km hranici (Ibid.). Bezpečnostní problematika území je natolik rozsáhlá, že by vydala alespoň na jednu knihu. V souvislosti s tématem této práce je dostačující říct, že pásmo Gazy má velice špatnou infrastrukturu, které nijak nepřispívá blokáda na dovoz stavebního materiálu. Tato práce navíc vznikala v době nepokojů, kdy za týden bylo svrženo do pásma Gazy několik set raket, v reakci na ostřelování Izraele palestinským ozbrojeným hnutím Hamás.

Nejzákladnějším zdrojem, který na Blízkém východě má klíčovou strategickou hodnotu voda. Zdroje vody jsou velice omezené, největším zdrojem je podzemní voda, která je distribuována sítí 4600 studen rozmístěných v pásmu Gazy (OSN 2012: 712). Je poukazováno také na nízkou kvalitu vody, která obsahuje mezi 250 – 10000 mg chloridu na litr – zjednodušeně se jedná o slanost vody. Podle standardů WHO je doporučené maximální množství chloridů 50 mg/l.  Množství soli ve vodě se rok od roku zvyšuje, podle některých predikcí brzy dojde k tomu, že voda nebude vůbec pitná a navíc bude naprosto nepoužitelná pro zemědělské účely (Homer-Dixon 199: 90).

Kvalitě a dostatku vody ani nepřispívá skutečnost, že pásmo Gazy má 7. nejvyšší populační růst na světě (CIA 2012a).

2.2 Západní Břeh

Západní břeh má rozlohu 5 860 km² (CIA 2012b), což je o něco málo víc než Moravskoslezský kraj (5 427 km²) (MSK 2012).  Skalnatý povrch nabízí 16,9% orné půdy, což je také zároveň jediný zdroj nerostného bohatství v Západním Břehu. Voda je v oblasti taktéž velice cennou strategickou komoditou – zhruba 1/3 vody spotřebovaná v Západním Břehu musí být odkupována od Izraele, jelikož z vlastních zdrojů Palestinci nezvládají pokrývat svou spotřebu. Zdroje pitné vody představují hlavně prameny a studny (PWA 2012a: 2). Podle Palestinského úřadu pro vodu Izrael porušuje mezinárodní smlouvy především prostřednictvím Izraelských osad, které na území Západního Břehu jsou. Dále Palestinský úřad pro vodu obiňuje Izrael z vědomého bránění výstavby čističek a sanačních zařízení (Ibid.: 5)

2.3 Golanské výšiny

Území patřící de iure Sýrii, oficiálně okupovaná Izraelem a de facto v dnešní době tvoří nárazníkovou zónu mezi Izraelem a Sýrií a je pod dohledem jednotek OSN (CIA 2012c). Cílem této mise je zajistit klid zbraní mezi Sýrií a Izraelem od roku 1974 (UNDOF 2012). V případě Golanských výšin je voda taktéž důležitým strategickým prvkem. A to především proto, že na rozdíl od zmíněných Palestinských oblastí ji mí Golanská oblast dostatek. Protéká jím mnoho řek, které tvoří přítoky do řeky Jordán a do Galilejského jezera.

2.4 Izrael

Přírodní bohatství Izraele je pestřejší, než jak tomu bylo u předchozích regionů. Nachází se zde dřevo, zemní plyn, měděné rudy (CIA 2012d). Přesto však je surovinově nesamostatný a spoléhá se na dovoz mnoha nerostných surovin včetně ropy, obilí, nerostů apod. (Ibid.).

Velice zajímavá je vodní politika (ve smyslu politics). Izrael čerpá pitnou vodu ze dvou druhů zdrojů – přírodních a umělých. Mezi nejvýznamnější přírodní patří Galilejské jezero, pobřežní nádrže, nádrž Carmel a nádrž ve Východním pohoří. Umělé zdroje vody reprezentují hlavně odsolovací stanice a recyklace (Water Authority of Israel 2012a).

Po přečtení těchto informací nacházíme pouze jednoho společného činitele, který může způsobit konflikt surovinového charakteru – vodu. V některých oblastech je jí nedostatek, v jiných naopak nadbytek. To napovídá o nerovnoměrné distribuci vody v regionu. Tato nerovnoměrnost může právě podle teorií popsaných v první kapitole velice snadno konflikt zpustit. Zda k tomu může dojít, nebo zda k tomu již v minulosti došlo, se dozvíme dále, nyní se však podrobněji podíváme na způsob získávání vody, metody a efektivitu v regionu.

3. Nejvýznamnější zdroje pitné vody v regionu v kontextu vodní politiky Izraele

3.1 Řeka Jordán

Řeka Jordán je největším vodním tokem v regionu. Také je to nejlepší příklad toho, jak problematická je politika vody v případě řeky protékající více státy. Ramena, které se spojují do Jordánu pramení v Sýrii, Libanonu i Jordánsku. Každý z těchto států si činí nárok na svou vodu, a tak budují na přítocích přehrady, nebo se snaží přírodní tok odvrátit pomocí uměle vybudovaných kanálů (AI 2009: 9). Z tohoto důvodu také neustále klesá hladina Galilejského jezera, do kterého Jordán ústí. Izrael odpírá přístup Palestincům k vodám řeky Jordán od okupace západního břehu v roce 1967 (Ibid.).

3.2 Jezera a vodní nádrže

Nejdůležitějším a největším přírodním zdrojem vody v regionu je Galilejské jezero. Pokrývá 25% celkové spotřeby vody Izraele a 25 – 33% celkové spotřeby vody v Jordánském království (Water Authority of Israel 2012b). Hlavním přítokem do jezera je Jordán a dále menší prameny z Golanských výšin. Jejich mohutnost záleží na množství dešťových a sněhových srážek (Golanská výšina dosahuje nadmořské výšky téměř 2800 m.n.m.).

Problémem posledních let je klesající hladina jezera. Podstatnou roli má i vybudování izraelské distribuční sítě, která odvádí část vody z povodí Jordánu. Do tohoto vodovodního systému vybudovaného v první polovině 60. let minulého století je čerpána voda z Galilejského jezera. Následně je voda sítí pozemních i podzemních kanálů distribuována do centrálních a jižních částí země. K tomu jsou použity četné přečerpávací stanice a vodní nádrže. Voda distribuována tímto systémem je využívána pouze z 20% ke konzumaci. Zbytek je použit hlavně v zemědělství (Water Authority of Israel 2012c).

Z Jordánu odebírá vodu také Libanon a z jeho přítoků dále Sýrie a Jordánsko. Snaha o právní řešení tohoto problému se v minulosti ukázaly stejně tak důležité, jako marné.

3.3 Odsolování a recyklace vody

Vzhledem k tomu, že v Izraeli nepokrývají přírodní zdroje vody spotřebu, je nutné investovat nemalé prostředky do odsolovací technologie. Ta v roce 2010 zajišťovala 40% veškerého objemu pitné vody distribuované v Izraeli. Do roku 2015 se předpokládá navýšení tohoto podílu na 50 % (Water Authority of Israel 2012d).

Odsolování vody představuje poměrně složitý proces, který závisí na technologické vyspělosti. Přesto však podle izraelského vodohospodářského úřadu jsou náklady na odsolování nižší, než by byli případné škody na majetku a v zemědělství způsobené případným suchem. (Water Authority of Israel 2012e)

V současné době provozuje Izrael na svém území tři odsolovací stanice – na jihu v Eilatu a na pobřeží Středozemního moře v Askhelonu, Palmachimu a v Hadeře (Water Authority of Israel 2012f)

3.4 Plenitelnost a možnosti zabránění distribuce

Lootability a obstructability – dva pojmy pocházející z Rennerovy teorie konfliktů o suroviny. Již v úvodu jsem předeslal, že právě tyto atributy budou jedním ze zkoumaných faktorů. V předešlých kapitolách byly popsány tři hlavní zdroje získávání pitné vody. Začněme tedy řekou Jordán. Protéká Jordánským údolím a tvoří tak hranici mezi Jordánskem a Izraelem. Jako hraniční řeka je tedy pod dohledem a snaha o manipulaci s říčním korytem by jistě nezůstala bez povšimnutí. Při získání vody z řeky a jejím následném transportu hrozí riziko přerušení dodávek. Nabízí se možnost transportu formou konvoje, nebo využít produktovod. Oba dva způsoby jsou však snadno napadnutelné, především pokud by nepřítel využil guerillového způsobu boje.

Plenitelnost v případě jezera je teoreticky poněkud jednodušší, zvláště u toho Galilejského. Nedá se však předpokládat že v regionu, kde je voda nedostatkovou komoditou, by zůstal pokus o takovou činnost nepovšimnut. Zabránění distribuce vody by pravděpodobně byla stejně proveditelná jako v prvním případě. I Galilejské jezero však tvoří státní hranice, takže manipulace s jeho vodou by mohla mít vážné teritoriální dopady.

Poslední způsob získávání vody – odsolovací stanice. Lootability v případě technických zařízení není příliš vysoká. K operaci takového zařízení, jako je odsolovací stanice je zapotřebí vyškoleného personálu a know how. Pokud by se tedy například palestinští povstalci chtěli zmocnit takové stanice, potřebovali by určité know how a znalosti odborného charakteru. Samotné obsazení vojenskou silou by jim pravděpodobně k většímu přístupu k vodě nepomohlo. Obstructrability, tedy možnost zabránění v distribuce, vypadá podobně jako u předchozích dvou. Můžeme se domnívat, že samotné stanice budou přísně chráněny, nicméně takovou ochranu nelze zajistit produktovodům, které vodu dále rozvádějí.

4. Vodní politika v regionu

Právní disciplína, která se zabývá touto problematikou- tzv. riparian law má v případě izraelských vodních zdrojů hlavní primární právní základ – Dohody z Oslo. Jako dodatečný je pak brán dokument zvaný Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangements (Government of Israel and P.L.O. 1993)

4.1 Mírové dohody z Osla

Mírové dohody z Osla řešili především vnitro právní uspořádání duálního státu – tedy míru autonomie Palestinské samosprávy. V otázkách vody smlouvy z Osla stanovili kvantitativně nároky Palestinců na přísun vody z vodních zdrojů. Amnesty International zpracovala následující tabulku:

Horské kolektory	Odhadnutý objem	Izrael	Palestina
Celkem	679 mil. m3/rok	483 mil. m3/rok	118 mil. m3/rok (+78 pro budoucí potřeby)
Rozděleno následovně:
Západní kolektor	362 mil. m3/rok	340 mil. m3/rok	22 mil. m3/rok
Severo-východní kolektor	145 mil. m3/rok	103 mil. m3/rok	42 mil. m3/rok
Východní kolektor	172 mil. m3/rok	40 mil. m3/rok	54 mil. m3/rok (+78 pro budoucí potřeby)
Řeka Jordán	Mírové smlouvy z Osla neobsahují žádné opatření umožňující Palestincům čerpat vodu z řeky Jordán

Zdroj: AI 2009: 20

4.2 Palestinská správa vodních zdrojů

Úřad vznikl v roce 1994 v souladu s mírovou dohodou z Osla. Operuje na území obou palestinských samospráv a je zodpovědný za distribuci pitné a užitkové vody, stejně jako za management vodních zdrojů. Tento úřad si však stěžuje, že opatření jeho Izraelského protějšku jsou značně represivní, znevýhodňující a v některých případech i ilegální (PWA 2012b).

4.3 Izraelský vodohospodářský úřad

Byl založen v roce 2007, má za úkol spravovat zařízení vodohospodářského systému na území státu. Spravuje národní vodovod, odsolovací stanice, vodní zásobárny a podobná zařízení (Water Authority of Israel 2012g).

V izraelském právním systému není zakotveno právo na vodu, stejně tak, jako zde není zakotveno sdílení vody s ostatními, kteří mají nárok na přístup k vodním zdrojům. (AI 2009: 18).  Bez zajímavosti je jistě také skutečnost, že 2/3 celkového objemu vody využívá Izrael na zemědělství, které však činní pouhá 3% izraelského HDP (Humhpries 2006).

5. Konflikt

Následující kapitola si klade za cíl podívat se na některé události Izraelsko-arabského konfliktu v minulosti, abychom zjistili prvek konfliktu o vodu. V předchozích kapitolách jsme se seznámili s tím, v jaké podobě se v Izraeli a Palestinských územích nachází, jak se získává a kdo se stará o její distribuci. Nyní se podíváme na šestidenní válku a pokusíme se na tento konflikt aplikovat teorii Homer-Dixena o konfliktech o vodu.

5.1 Šestidenní válka

Navzdory tomu, že je tato válka často interpretována jako idelogický a náboženský konflikt, najdou se v odborné veřejnosti lidé i s jiným názorem. Například Isabelle Humphries (2006) interpretuje příčiny šestidenní války následujícím způsobem – jako první vyvolali konflikt Izraelci, když se pokusil odvrátit tok Jordánska, ale přesvědčoval mezinárodní společenství, že tímto agresorem je Sýrie.

Poprvé se o něco takového Izrael pokusil již v roce 1953, když začal s budováním vlastního systému na odklonění toku Jordánu více na své území. Sýrie proti tomu tenkrát zasáhla diplomaticky stížností u OSN, což vedlo v důsledcích k zakázání v pokračování této činnosti (Huphries 2006). Izraelci však výstavbu obnovili v roce 1956 a podařilo se jim odklonit z Galilejského jezera až 60% vody. TO mělo devastující vliv na Jordánsko – zemi chudou na suroviny a orientovanou na zemědělství (Blanche 2010: 15). Když tedy po dostavbě národního vodovodu začal Izrael čerpat vodu z Galilejského jezera, znamenalo to ohrožení pro Syrské, Libanonské a Jordánské vodní zdroje. Sýrie pak začala hledat cestu, jak odklonit tok řeky na své území. Tyto pokusy však byly narušovány nálety izraelského letectva, které pronikaly hluboko do syrského území.

Při šestidenní válce došlo k zabrání dnešního Západního Břehu i Golanských výšin. Dále také Sinajského poloostrova. Jako náhodu to nevidí ani Ed Blanche, který píše, že právě těmito velkými nově přidanými teritorii si chtěl Izrael zajistit dostatek vody i do budoucna (Blanche 2010: 14).

5.2 Jiné konflikty

Podle zákona nelze v Západním břehu stavět jakékoliv vodovodní zařízení, pokud k tomu nemá dotyčný oprávnění od Izraelské okupační zprávy. Ta však údajně tato povolení vůbec nevydává. Většina vodovodních zařízení je tedy v katastrofálním stavu. Do pásma Gazy je embargo na dovoz jakéhokoliv stavebního materiálu – a to především z obav, že bude zneužit teroristy, například při stavbě pašeráckých tunelů vedoucích do Egypta.

Stavu tohoto zařízení nepřispívají ani konflikty, které nejsou v této oblasti ničím naprosto výjimečným. Právě několik hodin před dopsáním této zprávy bylo uzavřeno dočasné příměří mezi Hamásem v pásku Gazy a izraelskou armádou po oboustraném ostřelování obydlených oblastí. Ostřelování si vybralo 167 obětí (Al-Jazeera 2012). Nezpochybnitelné jsou však i škody na infrastruktuře – včetně té vodní. Dá se předpokládat, že s její obnovou budou mít obyvatelé pásma Gazy nemalé problémy.

Trochu odlišná situace panuje na Západním Břehu Jordánu. Zde se vyskytuje voda především v podobě studen. Protože se jedná o hospodářsky významnou oblast, je voda nutným prostředkem k obživě mnoha lidí. Izraelská armáda je však velice důsledná ve vynucování si dodržování zákazu staveb bez povolení okupační zprávy. Okupační zpráva, jak již bylo zmíněno výše, tato povolení nevydává. Proto mnoho soukromých zásobáren vody, zavlažovacích nádrží či kolektorů končí pod pásy izraelských tanků a buldozerů. Zpravodajskému serveru Al-Jazeera se údajně podařilo získat neoficiální vyjádření jednoho z vojenských činitelů, který prohlásil, že se ve skutečnosti jedná o snahu Palestince z těchto území vypudit (Al Jazeera  2009). To však oficiální vyjádření okupační administrativy popírají.

5.3 Homer-Dixonova klasifikace konfliktu a její aplikace na řeku Jordán

Po představení základních faktů o minulosti i současnosti konfliktů o vodu v regionu, je na čase si zopakovat klasifikaci konfliktu o říční tok podle Thomase Homer-Dixona:

– státy musí být vysoce závislé na tomto vodním zdroji
– stát blíže prameni musí představovat riziko pro stát níže po proudu (hrozit omezením)
– musí zde existovat antagonismus mezi těmito systémy
– stát níže po proudu musí být vojensky silnější

Závislost na přísunu vody z Jordánu je pro Izrael poměrně zásadní. Přestože v odsolovacích stanicích vyrábí Izrael v současnosti 40% spotřeby, z Jordánu má 25%, které jsou však mnohem levnější a distribučně méně složité na řešení, než voda získaná z odsolování. Vzhledem k tomu, že se jedná o čtvrtinu veškeré spotřeby sladké vody, považuji Izrael za stát, který je závislý na přísunu vody tímto způsobem. A nejedná se jen o Izrael, ale například Jordánsko pokrývá vodou z povodí Jordánu 25 – 33% své celkové spotřeby.

Druhý faktor – země ležící blíže u pramenemusí představovat riziko, hrozit omezením. Bylo zmíněno již v kapitole 5.1, jaké měli plány Syřané v padesátých letech minulého století. Problém s přísunem vody má i Jordánsko a ve velice akutní situaci by se mohlo ocitnout za pár let i Libanon. Libanon totiž nemá technologie umožňující mu recyklaci vody a jeho zásoby se rok od roku zužují.

Antagonismus mezi Izraelem na jedné straně a Sýrií, Jordánským královstvím, Libanonem a potažmo Palestinskými autonomními oblastmi bychom našli zcela jistě. Myslím si, že společná historie těchto států nepoukazuje na nic jiného než na v mnoha případech čistou nenávist a někdy i touhu o vymazání toho druhého z mapy (což je v prostředí Blízkého východu velice oblíbená fráze).

Stát níže po proudu řeky musí být vojensky silnější. Minulost ukázala, že Izraelci se dokáží bránit poměrně značné početní převaze. Mají kvalitní výcvik (s určitou podporou Československa) a již od samotného vzniku udržují svou armádu po technologické i taktické stránce ve velice dobrém stavu. Pokud bychom se přeci jen pokusili o srovnání vojenských kapacit Izraele, Sýrie, Jordánska a Libanonu, dostali bychom se k následujícím číslům:

	Izrael	Sýrie	Jordánsko	Libanon
Aktivní vojenská služba	187 000	304 000	100 700	60 000
Mobilizační rezervy	2 963 642	9 939 661	2 823 692	1 862 631
Tanky	3 230	4 950	1 220	410
Letadla	1 964	830	711	92
Helikoptéry	689	104	138	62
Armádní rozpočet (mld USD)	16	1,8	1,4	0,875

Zdroj: Global Firepower, tabulka autor

Z uvedených čísel je jasné, že Izrael by byl při konfliktu početně znevýhodněn především v případě Sýrie. Za povšimnutí však stojí skutečnost, že ani tři zmíněné státy dohromady nemají letectvo, které by se počtem vyrovnalo tomu Izraelskému. A nejdůležitější ukazatel – jejich rozpočet. Izrael do své armády investuje téměř čtyřikrát tolik, co Sýrie, Jordánsko a Libanon dohromady. Toto číslo vypovídá mnohé o úrovni armády a o modernitě technického vybavení. Myslím si, že při těchto číslech je Izraelská armáda ze zmiňovaných nejsilnější. Myslí si to i vojenský server global fire power, z něhož jsem čerpal data pro tabulky. Izrael ve světovém srovnání řadí na 10 příčku, Sýrii na 35, Jordánsko na 43 a Libanon na 52. (Global Firepower 2012).

Ve všech kategoriích, které stanovil Thomas Homer-Dixen se potvrdilo, že řeka Jordán a přilehlé státy skutečně představují nebezpečí – je zde veliký potenciál vzniku ozbrojeného konfliktu. Pravděpodobně ho nebudou iniciovat vojensky Palestinci, přestože se jich tento problém týká nejpalčivěji. Důvod je jednoduchý – nemají na to dostatečné kapacity. Pokud by se do toho pustili, bylo by pro ně potřebné ujištění od spřátelených arabských států, že by je podpořili. Problémem je však to, nakolik jsou se ochotní podporovat Hamás a arabské státy a nakolik by arabské státy jako takové byly schopny projevit integritu a schopnost kooperovat společné kroky v oblasti.

Závěr

Za využití zahraničních materiálu byly v seminární práci popsány klíčové prvky případu konfliktu o suroviny se zaměřením na sladkou vodu. V logické souvislosti byly představeny vodní zdroje, způsoby získávání a distribuce pitné vody, aktéři, konflikt z minulosti i ze současnosti a s pomocí teoretické definice Thomase Homer-Dixena byla nastíněna i perspektiva budoucího vývoje v prostředí řeky Jordán.

Jedná se o komplikované téma. Pro získání uceleného obrazu problematiky bychom potřebovali napsat knihu, nikoliv seminární práci do patnácti normostran. Práci by doplnili historické souvislosti a stručný popis vztahů na Blízkém východě, diplomatické vztahy jednotlivých aktérů konfliktu, zájmové skupiny a zahraniční účast, která se podílí na řešení vodní krize na Blízkém východě, ale také text který by z vědeckého pohledu popsal do bližších detailů procesy odsolování, nebo naopak pronikání soli do spodních vod. To vše se do této seminární práce nevešlo. Věřím však, že protože je určena odborné veřejnosti, setká se s pochopením a přijetím.

Seznam použité literatury

Aktuálnost elektronických zdrojů ověřena 23.11.2012

AI. 2009. Amnesty Report: Troubled Waters – Palestinians denied fair access to water. London: Amnesty International Publications.

Al-Jazeera 2009. Palestinians denied access to water. (http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2009/11/2009111483826384398.html).

Al-Jazeera. 2012. Calm returns as Gaza-Israel ceasefire holds. (http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2012/11/201211221042988934.html).

Blanche. Ed. 2012. „Middle East Water Wars.“ Middle East June 2010. č. 412. 12-16.

Brno. 2012. Důležité informace – co bystě mělo vědět o Brně. Magistrát města Brna. (http://www.brno.cz/turista-volny-cas/informace-a-zajimavosti-o-meste/).

Brown. Michael. 2001. The Causes of Internal Conflict.An Overview. In: Brown, M. – Coté Jr., O. – Lynn-Jones, S. – Miller, S. (eds. 2001): Nationalism and Ethnic Conflict. Cambridge:MIT Press. p. 3 – 25.

CIA 2012a. The World Factbook: Gaza Strip. Washington D.C.: Central Intelligence Agency. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/gz.html).

CIA 2012b. The World Factbook: West Bank. Washington D.C.: Central Intelligence Agency. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/we.html).

CIA 2012c. The World Factbook: Syria. Washington D.C.: Central Intelligence Agency. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sy.html).

CIA 2012d. The World Factbook: Israel. Washington D.C.: Central Intelligence Agency. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/is.html).

Global Firepower. 2012. Country ranks. (http://globalfirepower.com/).

Government of Israel and P.L.O. 1993: Declaration of Principles On Interim Self.GOvernment Arrangements. Washington D.C. (http://www.pwa.ps/Portals/_PWA/Declaration_Principles_Interim_Self.pdf).

Homre-Dixon, Thomas. 1999. Evnironment, Scarcity, and Violence. Enwing: Priceton University Press.

Humphries. Isabelle. 2006. „Breaching Borderds: The Role of Water In The Middle East Conflict.“ Washington Report on Middle East Affairs 25. č. 7. 20-21.

MSK 2012: Geografické informace. Ostrava: Krajský úřad Moravskoslezkého kraje. (http://www.msregion.cz/cz/o-kraji/geograficke_informace.html).

OSN. 2012. Knowledge base – the United Nations Wolrd Wter Developement Report, Vol. 2. New York: UNESCO Publishing.

Palestinian Water Authority 2012b: Israel violating Oslo deal on water prices. Ramallah: Palestinian Water Authority. (http://www.pwa.ps/DesktopModules/Articles/ArticlesView.aspx?tabID=0&lang=en&ItemID=1213&mid=12178).

Palestinian Water Authority. 2012a. Getting the Facts Right: Correcting inaccuracies in COGAT’s factsheet „Water in West Bank“. Ramallah: Palestinian Water Authority.

Renner, Michael. 2002. The Anatomy of Resource Wars. Worldwatch Paper 162. Washington: Worldwatch Institute.

UNDOF 2012: UNDOF Mandate. New York: United Nations Disengagement Observer Force. (http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/undof/mandate.shtml).

Water Authority of Israel. 2012a. Water Sources. Tel Aviv: Water Authority of Israel (http://www.water.gov.il/Hebrew/WaterResources/Pages/default.aspx).

Water Authority of Israel. 2012b. Galilee Basin. Tel Aviv: Water Authority of Israel. (http://www.water.gov.il/Hebrew/WaterResources/Kinneret-Basin/Pages/default.aspx).

Water Authority of Israel. 2012c: National Water System. Tel Aviv: Water Authority of Israel. (http://www.water.gov.il/Hebrew/Planning-and-Development/Pages/National-water-system.aspx).

Water Authority of Israel. 2012d. Desalination. Tel Aviv: Water Authority of Israel. (http://www.water.gov.il/HEBREW/WATERRESOURCES/DESALINATION/Pages/default.aspx).

Water Authority of Israel. 2012e. Desalination – details. Tel Aviv: Water Authority of Israel. (http://www.water.gov.il/HEBREW/PLANNING-AND-DEVELOPMENT/DESALINATION/Pages/default.aspx).

Water Authority of Israel 2012f. Desalination plants in Israel. Tel Aviv: Water Authority of Israel.(http://www.water.gov.il/Hebrew/Planning-and-Development/Desalination/Pages/desalination-%20stractures.aspx).

Water Authority of Israel. 2012g. About us. Tel Aviv: Water Authority of Israel. (http://www.water.gov.il/Hebrew/about-reshut-hamaim/Pages/default.aspx).

Autor: Martin Brožík, student bezpečnostních a strategických studií FSS MU.