Dne 21. 9. 2016 bylo nejméně šest lidí zabito při bojích mezi znepřátelenými skupinami ve Středoafrické republice. Boje, které se odehrály na severu země ve městech Kaga Bandoro a Ndomete, byly zastaveny až po intervenci členů peacekeepingové mise Organizace spojených národů (OSN). Mluvčí OSN uvedl, že rebelové z převážně muslimské skupiny Seleka chodili dům od domu a zabíjeli své oběti. Samotná Středoafrická republika je rozvrácenou zemí od roku 2013, kdy byl svržen tehdejší prezident François Bozizé, jenž byl křesťanského vyznání. Skupina Seleka byla poté také sesazena, což bylo doprovázeno represemi proti muslimskému obyvatelstvu milicí jménem Anti-Balaka. Od roku 2013 byly tisíce lidí zabity a další statisíce obyvatel ztratily své domovy. K udržení pořádku bylo v zemi rozmístěno na 12 000 peacekeeperů mise OSN pod označením Minusca.

Středoafrickou republiku je možné zařadit mezi další africké země, které si od zisku nezávislosti prošly obdobími nestability a diktátorských či autokratických vlád. Středoafrická republika patří i kvůli nestabilnímu politickému systému k nejchudším státům na světě, což dokazuje i údaj o hrubém domácím produktu na jednoho obyvatele, který je 600 amerických dolarů za rok 2015. Země je bývalou francouzskou kolonií a nezávislost získala v roce 1960. Následně se v zemi střídaly většinou vojenské vlády. Civilní vláda byla ustanovena v roce 1993, avšak vydržela jen deset let. V roce 2003 došlo k dalšímu převratu, kdy byl tehdejší demokraticky zvolený prezident Ange-Felix Patasse svržen a na jeho místo nastoupil předchozí prezident François Bozizé. Ten nejprve vedl přechodnou vládu a následně byl ve funkci prezidenta potvrzen ve volbách v letech 2005 a 2011. Celou zemi však neměl pod kontrolou. Na jihozápadě země operovala skupina Lord’s Resistance Army. Další rebelské skupiny vystoupily proti Bozizého vládě v roce 2012, kdy ovládly některá města v severní a centrální části země. V zemi se sice konaly mírové rozhovory mezi rebely a Bozizého vládou, ale poté co byla společná vláda v březnu 2013 rozpuštěna, tak rebelové ovládli hlavní město Bangui a Bozizé byl nucen opustit zemi. Následně se stal prozatímním prezidentem vůdce rebelů z hnutí Seleka Michel Djotodia. V té době vznikla milice Anti-Balaka, která se zaštiťuje křesťanstvím a postavila se převážně muslimské milici Seleka. Po mezinárodním tlaku byla Seleka nucena předat moc provizorní vládě a v zemi došlo k násilnostem, při kterých se země rozdělila mezi zmíněné milice. V únoru 2016 proběhly v zemi volby, které vyhrál Faustin-Archange Touadera, který slíbil, že překoná náboženské rozdělení země.

Vývoj posledních let ve Středoafrické republice potvrzuje trend v dalších afrických zemích v oblasti, kdy obyvatelstvo určitého vyznání usiluje o nové politické uspořádání v daném státě. V zemích se následně rozšiřuje sektářské násilí a země jsou rozděleny na základě náboženského vyznání. Podobně jako ve zmíněné Středoafrické republice došlo k rozdělení země v Pobřeží Slonoviny nebo Nigérii, kdy především skupiny obyvatel vyznávající islám se cítily znevýhodněny vůči křesťanským spoluobčanům, jejichž zástupci byli u moci. Právě Pobřeží Slonoviny je velmi podobným případem. I v této zemi hrála víra obyvatel zásadní roli. V roce 2000 byl prezidentem Pobřeží Slonoviny zvolen v kontroverzních volbách Laurent Gbagbo, který je vyznáním křesťan. V zemi začali působit rebelové z řad muslimů a mezi roky 2002 až 2007 zuřila v zemi občanská válka, kdy země byla de facto rozdělena na muslimský sever a křesťanský jih. Nakonec sice došlo k dohodě mezi prezidentem Gbagbem a předákem rebelů Guillaumem Sorem. Násilnosti se však rozhořely nanovo po prezidentských volbách v roce 2010, které vyhrál muslim Alassane Ouattara, avšak Gbagbo nechtěl uznat jeho vítězství. Nakonec byl Gbagbo zatčen a předán soudu a Ouattara se stal prezidentem.

Výše zmíněné dva příklady afrických zemí ukazují, že náboženství je důležitým prvkem při možném vzniku především vnitřních konfliktů. Není to však specifikum jen afrických zemí. Podobné příklady by se daly nalézt i v ostatních částech světa. Obě země ukazují, že pokud má jedna skupina určitého náboženského vyznání větší politická a ekonomická privilegia, další početně náboženská skupina se může cítit znevýhodněna, což může vést k radikalizaci zmíněné skupiny a vzniku otevřeného konfliktu. Ve výše zmíněných příkladech byli privilegovanou skupinou křesťané. Proti nim se postavili muslimové, kteří se cítili politicky a ekonomicky znevýhodněni. Muslimské rebelské skupiny následně ovládly určité území a vytvořily de facto dva územní celky v jednom státě. Tyto příklady však nemohou být určující. Podobná situace může nastat i obráceně. Co se týče výše zmíněných zemí, bude nutné si počkat na další vývoj, zda se povede nastolit stabilní politické prostředí a překonat náboženské rozdělení zemí. To je však proces na dlouhé roky, kdy mezi náboženskými skupinami bude přetrvávat napětí a nedůvěra, a konflikt se může kdykoliv rozhořet znovu.