Úvod

Přestože studená válka skončila před téměř třiceti lety, máme ještě dnes tendenci představovat si pod pojmem „zbraň hromadného ničení“ zejména mezikontinentální balistické střely o výšce několikapatrového domu s jadernými hlavicemi o síle mnoha set kilotun TNT, uložené v železobetonových podzemních silech. Ač se Zemjorka, Minuteman, Polaris a další střely staly takříkajíc ikonou tohoto konfliktu, nepokrývají zdaleka veškeré možnosti doručování zbraně hromadného ničení, zejména pak jaderných.

V této souvislosti se do vojenskopolitických diskuzí vžil termín jaderná triáda – rozprostření způsobu doručení zbraní hromadného ničení do tří různých způsobů. Díky zmíněné ikoničnosti balistických střel a „game-changing“ efektu, který znamenalo zavedení střel schopných odpalu z ponorek, je někdy k velké škodě zapomínáno na třetí způsob dopravy, který představují vojenské letouny. Záměrně jsme nepoužili termín „strategický bombardér,“ neboť právě tento typ letadel díky technologickému vývoji již není pro tento účel nezbytně prioritní.

Naopak i stíhací bombardéry od přibližně sedmdesátých let a především víceúčelové letouny dosluhující čtvrté, současné páté (respektive čtyřapůlté) a v budoucnu nastoupivší šesté generace byly a jsou konstruovány tak, aby mohly nést jaderné zbraně pro taktické účely. To bylo umožněno krom jiného pokrokem v oblasti elektronického boje, jako jehož dosavadní vrchol můžeme vnímat stealth, implementovaný jak do strategických bombardérů, tak víceúčelových letounů. Tento soubor systémů znemožňující radiolokační viditelnost útočícího letounu přinesl leteckým nosičům zcela nové možnosti ve věci doručování zbraní hromadného ničení a pozvolna mění zažitý názor, že použití letadel k  jejich doručení je neefektivní, riziková a celkově překonaná metoda.

1. Pozice leteckých nosičů v jaderné triádě

V rámci operace Paperclip v případě USA a podobných sovětských snah získaly obě supervelmoci studené války dostatečné know-how prvních německých raket (A-4, spíše známých jako V-2) k tomu, a aby na nich založily svůj raketový program. V průběhu padesátých a šedesátých let tak začala upadat role jaderných bombardérů ve prospěch interkontinentálních raket, známých jako ICBMs. Interkontinentální balistické střely se staly primárním nosičem jaderných zbraní. Jejich hlavními přednostmi se stala schopnost donést nálož přes půl zeměkoule v rámci desítek minut, a prakticky neexistující aktivní obrana (ještě dnes nenalezneme stoprocentně spolehlivý ochranný systém, který by dokázal zničit jadernou hlavici ve fázi sestupu). Přestože vzestup ICBMs znamenal upozadění konvenčních leteckých prostředků na geopolitické scéně, strategické bombardéry nikdy neopustily jadernou triádu žádné z velkých jaderných mocností (Woolf, 2016).

V okamžiku, kdy obě primární jaderné mocnosti, tedy Sovětský svaz a Spojené státy, došly do bodu, kdy jejich jaderné arzenály v součtu dosáhly absolutně kataklyzmatických rozměrů, nastoupila doktrína MAD, Mutualy Assured Destruction. Jejím účelem bylo zajistit vzájemné zničení, přesvědčit protivníka, že i když vypálí naprosto zdrcující salvu, stále bude mít druhá strana dostatek palebné síly k jeho odvetné anihilaci. Nástrojem této doktríny se stala jaderná triáda. Tři na sobě nezávislé jaderné síly, které měly zajistit, že nikdy nedojde k jejich úplné paralyzaci nepřátelským jaderným útokem. Prvním pilířem triády byly ICBMs, druhým střely odpalované z ponorek (SLBMs) a třetím právě strategické bombardéry. Bombardéry představují nejslabší a nejmenší ze tří pilířů (menší jaderné mocnosti jako Velká Británie rezignovaly na strategické bombardéry během druhé poloviny 20. století úplně), ale pořád se jedná o strategicky zajímavý nástroj zastrašovací a jaderné politiky (ibidem).

Letecký prvek triády je považován za nejslabší z několika důvodů. Mezi nejdůležitějšími jsou to relativně krátký dolet a nízká rychlost, které je činí velmi zranitelnými. Dnešní těžké strategické bombardéry jako Americký B-52 Stratofortress a Ruský Tu-95 Bear mají dolet více jak 14 tisíc kilometrů, proudové nadzvukové bombardéry jako B-1 Lancer a Tu-160 Blackjack pak okolo 12 tisíc kilometrů a nemohou tak zasáhnout zcela libovolné cíle[i] (Boeing 2016, Military Today 2016). A zatímco ICBMs dokáže zasáhnout cíl v rámci desítek minut, Bombardér poletí k cíli několik hodin. To jej dále vystavuje problémům zranitelnosti. Zatímco proti ICBMs a SLBMs dodnes neexistuje efektivní obrana, nejsou-li detekovány ve vzestupné či letové fázi, bombardér na své dlouhé cestě může být zachycen radary včasného varování a mohou jej napadnout stíhací letouny či pozemní a námořní protiletecké systémy protivníka.

Strategické bombardovací síly ale přednášejí na stůl několik možností, kterých interkontinentální rakety nikdy nedosáhnou. První je přesnost; jaderná puma má obrovský ničivý potenciál, který je ovšem především plošný a totální anihilace se týká jen poměrně malého epicentra. Vojenské struktury stavěné na odolnost vůči jaderným explozím mohou jadernému výbuchu odolat, není-li mířen tak říkajíc na střechu. Z toho vychází další výhoda bombardérů, schopnost měnit cíle podle situace. Bombardér se může přizpůsobit okamžité situaci nebo novým rozkazům, zatímco ICBM je po vzletu poměrně těžké přesměrovat.  A prakticky nemožné je raketu v případě nutnosti zastavit. V jaderném zbrojení, kdy je v sázce bez jakéhokoliv přikrášlování osud celého lidstva, není nikdy opatrnosti nazbyt a mít možnost jaderný úder odvolat v případě, že se objeví pochybnosti nebo se nepřítel stáhne, je velmi podstatný atribut.

Díky tomu má bombardér další velkou výhodu, která byla v dosavadní historii využívána zdaleka nejvíce, a tou je manifestace síly. Zatímco o jaderných střelách na ponorkách nebo v silech se pouze „ví, že tam někde jsou,“ bombardér je možno vyslat na příhraniční let a jedná se o jasně viditelné a srozumitelné gesto[ii]. Nejtypičtějším příkladem tohoto gesta je „oťukávání“ ochrany vzdušného prostory Evropských členů NATO ruskými bombardéry. To bylo rutinou během studené války, a po událostech na Krymu a ve východní Ukrajině za posledních několik let opět nabralo na intenzitě. Dalším ukázkovým příkladem bylo vyslání bombardéru B-52 na korejský poloostrov v roce 2014 při eskalaci napětí mezi Severní a Jižní Koreou po jaderném testu. Bombardér provedl několik letů blízko severokorejského vzdušného prostoru, a podle některých zdrojů nesl na palubě skutečně ostrou jadernou zbraň.

Z ekonomického hlediska má pak bombardér několik dalších výhod. Primární devizou je jeho nižší cena nebo přinejmenším nižší náklady vůči operačnímu času, jelikož bombardér představuje vícenásobně použitelný prostředek. Druhou devizou je multifunkčnost. Bombardér není vázán na jeden typ munice, a v časech konfliktů nižší intenzity může nosit konvenční výzbroj[iii]. Toto potvrdila historie v mnoha konfliktech; ve Vietnamu podnikaly B-52 kobercové nálety vůči pozicím Severního Vietnamu (Boeing 2016). Bombardéry B-2 v Jugoslávské válce na mandát NATO podnikaly nálety hluboko do území Srbů, a Bombardér B-1 se angažoval již v několika konfliktech na Blízkém východě, naposledy ve válce v Sýrii, kde operuje i jeho ruský protějšek (Military Today 2016).

Problematické je naopak jejich zastarávání. Zatímco dnešní balistické střely pocházejí v mnoha případech z 60. let minulého století a přesto je nedokáže uspokojivě eliminovat dnešní protivzdušná technika, na poli bombardérů a ochrany proti nim se vedou soustavné závody ve zbrojení. Dnešní těžké podzvukové bombardéry jako B-52 či Tu-95 jsou žalostně zastaralé a prakticky nepoužitelné proti technicky vyspělému soupeři (Boeing 2016, Military Today 2016). Nadzvukové stroje jako B-1 či Tu-160 už mají lepší šance, ale dnešní stíhací stroje a protiletadlové rakety pro ně představují regulérní hrozbu (Popular Mechanics 2012). Z potřeby ochránit bombardér však díky tomu vznikla technologie, která velmi silně umožňuje jejímu doposud jedinému vlastníkovi zamíchat kartami jaderného zastrašování: stealth.

Spojené státy disponují letouny[iv], které pomocí stealth otáčí jeden z negativních atributů ve svůj prospěch. Díky tomu že je jen obtížně zjistitelný radarem, odpadá nevýhoda dlouhého času doletu a tedy dlouhého času pro reakci nepřítele, zůstává však výhoda odvolatelnosti letounu během tohoto času. Letoun je dokonce schopen provést úder bez toho, aby muselo být vůbec zjištěno, že tam někdy byl (Haddick 2015). Spojené státy, Rusko, ale i Čína a další země mají dnes radarové a satelitní systémy schopné zachytit start balistických jaderných střel. Mohou tak zareagovat odpalem vlastních, a zajistit tak naplnění doktríny MAD. Letouny stealth proto představují pro USA nesmírnou výhodu pro vedení jak konvenční tak jaderné ofenzivy, protože oponent nemusí vůbec vědět, že se blíží jaderný úder, dokud nebude příliš pozdě (ibidem). Ruská Federace podle slov svého vůdce Vladimira Putina vyvíjí vlastní stealth bombardér, ale vzhledem k ekonomické situaci Ruska a problémům s vývojem neviditelné stíhačky PAK-FA T-60 je nepravděpodobné, že by byl projekt dokončen někdy v blízké době[v]. Je však nutno dodat, že Ruská i Čínská doktrína v tomto případě více sází na prostředky odhalování a sestřelovaní letounu stealth, než na velké nasazení svých vlastních (The Daily Beast 2014, Navy Times 2015).

2. Prerekvizity leteckého nosiče jaderných zbraní v roce 2016

V souvislosti s tím, co bylo naznačeno v předchozí kapitole, je nyní vhodné sumarizovat, jakými vlastnostmi by tedy moderní letecký nosič měl disponovat, aby byl schopen efektivně sloužit svému účelu. Je nutno mít na paměti, že žádný dnešní letoun není schopen naplnit beze zbytku všechny parametry letounu ideálního. Každé letadlo je totiž souborem co možná nejlépe vyvážených kompromisů, aby uspokojilo nároky na danou roli a zároveň na letu-schopnost, ovladatelnost a fyzické limity. Čím specializovanější letoun s čím větším množstvím nutných systémů bude, tím bude rozdíl mezi ideálním konceptem a funkčním, reálným strojem markantnější (Keller, 2013).

2.1 Konstrukční a aerodynamické požadavky

Přestože rychlost u leteckých nosičů ZHN nepředstavuje nejdůležitější schopnost, je stále žádoucí, aby byla pokud možno co nejvyšší. Jednoznačnou výhodou pro nosič je možnost překonat rychlost zvuku, čímž výrazně zkracuje čas nutný k doručení hlavice k cíli a zároveň snižuje možnost jeho napadení[vi]. Hovoříme-li o víceúčelových letounech či stíhacích bombardérech nesoucích taktické jaderné zbraně, nabírá jejich rychlost na důležitosti, neboť může být podobná jako u stíhacích letounů, a nosič tak dokáže zakročujícímu stíhacímu letounu ulétnout, případně jej vymanévrovat.

            V případě strategických bombardérů je dosažení vysokých rychlostí komplikováno konstrukčními nároky (zejména rozměry a vahou). Přestože supervelmoci studené války vyvinuly supersonické bombardéry dosahujících maximálních rychlostí stejných nebo dokonce vyšších než některé stíhací letouny, masověji produkované a používané typy jsou subsonické, v případě sovětských/ruských typů dokonce poháněné ještě turbovrtulovými motory.

            Vysoký dostup nosiče vzhledem ke schopnostem stíhacích letounů a protileteckých kompletů taktéž představuje bezpečí pouze relativní a dočasné. Vzhledem k atmosférickým limitům jej nelze zvyšovat do nekonečna – vzdušné operace nelze provádět výše než do spodních vrstev stratosféry. Takovýchto výšek jsou sice schopny dosahovat současné bombardéry, ale i stíhací letouny a protiletecké střely. Strategie výškového bombardování tak dává smysl pouze, pokud protivník nemá podobně výkonné systémy anebo je vzhledem k délce stoupání do hladiny letounu nestihne nasadit.

            Otázka doletu byla částečně diskutována již v předchozí kapitole. Strategické bombardéry disponují doletem, který je srovnatelný s balistickými střelami – 8 až 13 tisíc kilometrů v případě nejvýkonnějších ICBMs a SLBMs, na rozdíl od nich však bombardéry nemohou využít svých 12 až 14 tisíc kilometrů pouze na let k cíli a část jeho doletu musí být investována do návratu zpět (Missile Threat, 2015). I přesto jsou jejich výkony dostačující k interkontinentálním letům. Zcela jinak je tomu u stíhacích bombardérů, u nichž se při konvenčních misích uvažuje primárně o taktickém použití k získání vzdušné dominance nad bojištěm a vzdušné podpory na bojišti operujících pozemních jednotek. F-35 Lighting má například dolet pouze 2220 kilometrů, Suchoj PAK-FA by měl údajně dosahovat 5500 kilometrů. Konvenční letouny generace čtyři a půl (jako Rafale, Typhoon, F/A-18 Super Hornet, JAS-39 Gripen a Su-27) pak mají dolet zhruba 1500 – 3500 kilometrů v závislosti na typu a konfiguraci výzbroje.

2.2 Výzbroj

Zbraně hromadného ničení mohou být na leteckých nosičích doručovány ve formě leteckých pum, raketových pum nebo střel s plochou drahou letu. V minulosti bylo experimentováno i s jinými způsoby doručení (například shoz balistické střely, která se následně zažehla a pokračovala standardním způsobem k cíli[vii]), tyto způsoby se však neosvědčily a v současnosti se nepoužívají.

            Vzhledem ke značnému utajení většiny bližších informací ohledně aktuálně operativních jaderných zbraní vztahujeme následující text na Spojené státy, u nichž je množství odtajněných dat největší.

            Spojená státy vyčleňují pro své strategické jaderné bombardéry (kterými jsou v současnosti pouze B-2 a B-52) jaderné pumy rodin B83[viii] a B61, přičemž disponují 475 kusy (Norris, Kristensen, 2015). B61 existuje ve velkém množství variant strategických a taktických, lišících se především v ráži.

Jako specifická kategorie moderních taktických zbraní se mohou v budoucnu profilovat jaderné pumy jako americká B61-12, pokračovatelka taktických pum B61-3, 4 a 10. Tato modifikovaná verze starších leteckých pum byla již několikrát označena za nejnebezpečnější výzbroj jaderného arzenálu. Nikoliv však proto, že by se jednalo o vysoce ničivou zbraň, ale naopak proto, že má poměrně malý ničivý účinek, stavějící jí na spodní hranu definice zbraní hromadného ničení. Modernizovaná verze pumy B62 nese kromě méně výkonné hlavice moderní zaměřovací systémy. Tato kombinace představuje nové paradigma zbraní hromadného ničení: pumu, která svůj nedostatek hrubé ničivé síly kompenzuje možnostmi precizního vedení boje a aplikací ničivého jaderného potenciálu přímo na (i malá) citlivá místa protivníka (Woolf, 2016).

Důvodem, proč tato puma budí pozdvižení, je především právě ona slabší ničivá síla. Komentátoři totiž přednesli myšlenku, že tato zbraň by se díky svému nižšímu ničivému potenciálu mohla vyhnout narušení jaderného statusu quo a být skutečně nasazena. B61-12 totiž se se svým výkonem 50 kilotun TNT, a možností snížit výkon až na 0,3 kilotun, představuje skutečně malou zbraň na poli jaderné výzbroje, a pohybuje se na hraně účinku zbraní konvenčních. Použití takové zbraně by tak hypoteticky nemuselo vystavit precedent, že jaderné zbraně se používat smějí, a narušit tak křehký vzájemný deterent dnešních jaderných mocností. Zbraň je aktuálně stále ve fázi testovaní a její nasazení (pravděpodobně na letounech F-35 a dalších stíhacích bombardérech), natož skutečné použití, je ještě pravděpodobně několik let vzdáleno. Přesto již dnes budí vášně, a mnozí vidí v B61-12 ukázku toho, kam se bude jaderné zbrojení posouvat v následujících dekádách (Cochran, Arkin a Hoenig, 2014).

Letouny B-52 byly také historicky exkluzivně vybaveny k nošení ze vzduchu odpalovaných střel s plochou drahou letu ALCM a ACM (Air-launched cruise missile a Advanced cruise missile) jako AGM-28, AGM-86 a AGM-129 s jadernou hlavicí. Změnu přinášejí nové plochodrážní střely se stealth profilem LRSO (Advanced long range standoff cruise missile) jako AGM-158, kterou je možno zavěsit jak pod ostatní strategické bombardéry (B-1 a B-2), tak pod víceúčelové letouny jako F/A-18, F-16 a F-35 (Lockheed Martin, 2016). Tyto střely nejsou primárně osazovány jadernou hlavicí (mj. díky své exportní povaze), vzhledem k výkonům střely a její konstrukci však jejich implementace není problém a současná americká administrativa se použitím LRSO pro dopravu jaderných hlavic velmi vážně zabývá (Woolf, 2016).

2.3 Protiopatření

Před příchodem technologie stealth se zaměřovaly strategické bombardéry na rychlost a možnost letět velmi vysoko, nebo naopak nízko, aby se vyhnuly prostředkům protiletecké ochrany nepřítele, jakožto na prakticky jediné způsoby své ochrany. Technologické pokroky v nadzvukových protileteckých kompletech však způsobily, že ani supersonické bombardéry již nebyly v bezpečí. Odpověď na tuto skutečnost se začala rodit v technologickém workshopu Skunkworks amerického koncernu Lockheed Martin. V šedesátých letech se v utajených hangárech začal rodit letoun podivné konstrukce se jménem Have Blue – technologický demonstrátor, ze kterého vznikl první sériově vyráběný stealth letoun F-117 Nighthawk (Aronstein, Piccirillo, 1997).

Pro plné uchopení možností stealth je třeba vzít v potaz důležitý faktor: ačkoliv je stealth brán jako jedna technologie, jedná se o celý soubor různých atributů, které musí letoun splňovat, nikoliv pouze ikonický tvar skládající se z ostrých hran vyhýbající se pravým úhlům. Stealth zahrnuje speciální nátěry obsahující uhlíkové částice či miniaturní železné kuličky, které pohlcují radarové záření. Letoun musí rovněž sám co nejméně vyzařovat teplo, a nést zbraně v trupu, aby nenarušovaly profil (Berka 2004). Pravděpodobně nejdůležitější částí je ale elektronické vybavení: speciální radary, které svými vysílanými signály neprozrazují svého uživatele a rušičky, které přímo oslepují radary soupeřů[ix].  Teprve letoun vybavený všemi těmito atributy může být označen jako stealth. Tato komplexnost je důvodem, proč byly doposud jen Spojené státy schopné tuto technologii efektivně nasadit, a zdrojem skepticismu ke stealth prototypům Číny a Ruska, protože panují pochybnosti o schopnostech vyvinout právě složku elektronického boje. Druhým problémem v případě Ruska je samotná primární technologie stealthu. Zatímco USA používá k odrážení radarových paprsků facetování (tvar letadla), Rusko sází na vytvoření plasmové vrstvy na povrchu letadla. Ta však letoun značně zahřívá, což není jednak obecně dobré pro avioniku, přístroje i samotný drak letadla, ale především tak zvyšuje svou infračervenou stopu, čímž své schopnosti stealth kontraproduktivně omezuje (ibidem).

Zajímavým komponentem stealth s velkým potenciálem do budoucnosti je takzvaná digitální kamufláž, která by se s trochou nadsázky dala nazvat „stealthem pro chudé.“ Jde o běžný barevný nátěr letounu, který však vytváří kostkovaný vzor, který se podobá digitálnímu obrázku s velkým rastrem. Pozice každého „pixelu“ je generována tak, aby výsledný obrazec na letounu co nejvíce rozptyloval jeho skutečné linie. Oči pozorovatele letounu jsou tak vystaveny optickému klamu, který jim zabraňuje rozeznat přesnou siluetu letounu[x] (Billock, Cunningham, Tsou, 2010).

Je vcelku nasnadě, že tento nátěr nemá sám o sobě žádný vliv na radarový odraz letounu, jeho význam však tkví v použití v boji při vizuálním kontaktu s nepřítelem, kdy zvláště pozemním protileteckým jednotkám nebo cizím letounům při manévrovém vzdušném souboji (při němž by byly radiolokátory přehlceny odrazy všech ostatních letadel) může značně komplikovat jeho lokalizaci. Do budoucnosti se navíc předpokládá rozmach této technologie v podobě nátěrů pohlcujících světlo. Bude-li možné takovéto nátěry aplikovat na stealth letouny, aniž by tím nebyly ztraceny absorpční vlastnosti jejich vlastní povrchové úpravy, stanou se tyto stroje téměř skutečně neviditelnými (ibidem).

Zároveň je ale nutno pamatovat, že vlastnictví stealth letounů není samospásné, protože i tato linie konfliktu má dvě strany. Ruská federace od rozpadu sovětského svazu trpěla těžkou ekonomickou recesí, která jí až do nedávna velmi ztěžovala vývoj něčeho tak nákladného jako stealth bombardéru. I dnes, s potížemi se potýkající projekt PAK-FA představuje primárně stíhací letoun s možnostmi útoku na pozemní cíle spíše konvenčními precizními zbraněmi, než primárně jaderný nosič. Tím spíše se Rusko zaměřilo na vyvážení hrozby ze strany amerických stealth letounů; dnes disponuje jedněmi z nejvyspělejších protileteckých systémů a stále pracuje na jejich zdokonalování. Již v roce 2010 na veletrhu The International Salon of Weapons and Military Equipment pořádaném na moskevském Žukovově letišti byly zahraničním zájemcům představovány zbraňové komplety, které podle propagační kampaně mají být schopny vyhledávat a sestřelovat americké letouny stealth, konkrétně F-35 Lightning II.

Čína rovněž nezůstává pozadu. Podle čínských médií má nový pasivní radar DWL002 poskytnou Číně „velké posílení“ schopností zachytit stealth letouny. Je rovněž nutno zmínit, že program Joint Strike Fighter, a primárně vývoj jeho vítěze, F-35, provází silná kritika, a i mezi americkými komentátory se začaly množit pochyby o tom, jak efektivní je jeho konstrukce na poli stealth[xi].  Lze rovněž dohledat nové přístupy k detekci stealth letounů, kdy Rusko i Čína podle dostupných zdrojů pracují na sítích dronů včasného varování, které slouží ve stejných rolích jako americké letouny AWACS, ale výrazně menší, levnější a postradatelnější (Panda, 2014). Takovými stroji by mohlo být možné „posázet“ oblohu, a vystavět hustou detekční síť, která by výrazně znásobila šance na zachycení nepřátelských narušitelů, než jednotlivé velké letouny včasného varování.

3. Komparace využitelnosti v bojovém nasazení

Ze všeho výše uvedeného jsme se pokoušeli naznačit stírání rozdílů mezi kategorií klasických strategických bombardérů a stíhacích bombardérů, respektive teoretickou nahraditelnost prvně jmenovaných druhými. Srovnáme-li komplexně možnosti a schopnosti strategických bombardérů a víceúčelových letounů, dojdeme k závěru, že posledním skutečně markantním rozdílem mezi oběma kategoriemi je dolet a nosnost. Ovšem vzhledem k rozměrům střel s plochou drahou letu a přirozenému velkoplošnému účinku jedné jaderné pumy nelze předpokládat, že by strategický bombardér nesl při operačním nasazení „o tolik více“ jaderných zbraní, než by toho byl schopen stíhací bombardér. Otázka doletu je pak částečně řešitelná použitím tankovacích letounů, tedy že by byl víceúčelový letoun na své cestě k cíli za letu doplňován palivem, čímž by svůj dolet až zněkolikanásobil[xii]. Nyní proto předneseme několik možných scénářů použití strategických bombardérů a stíhacích bombardérů v určitých situacích a pokusíme se identifikovat silné a slabé stránky takového nasazení.

3.1 Exemplární použití jaderných zbraní vůči nestátnímu aktérovi

V tomto případě vycházíme z předpokladu, že impulsem k takovémuto kroku by mohl být například teroristický útok spektakulárních rozměrů, který by se svými ztrátami a škodami blížil k útokům z 11. září 2001 nebo je dokonce převyšoval. Je velmi pravděpodobné, že k takovému útoku by se vykonávající teroristická organizace dobrovolně přihlásila, aby podpořila kýžený psychologický efekt. Spojené státy a Francie se několikrát vyjádřily v tom smyslu (a je pravděpodobné, že i jiné jaderné mocnosti, zejména Rusko, by takto mohly postupovat), že v takovémto případě by mohli nařídit omezený jaderný útok na daného pachatele (Visingr, 2016).

            Vzhledem k tomu, že takovýto nestátní aktér (např. tzv. Islámský stát) zpravidla nedisponuje příliš sofistikovanými protiletadlovými systémy, je použití leteckého nosiče jaderné zbraně poměrně bezpečné řešení – akutní riziko sestřelení by nejspíš nehrozilo ani stíhacímu, ani strategickému bombardéru. Zároveň je také z hlediska poměru nákladů a zisků nejekonomičtější – použít cennou balistickou střelu a ztratit ji tak oproti jednomu operačnímu letu letounu je finančně diametrálně rozdílné. I v použití strategického bombardéru a víceúčelového letounu jsou však velké ekonomické rozdíly. Zatímco letová hodina B-52 stojí okolo 70 tisíc amerických dolarů, v případě F-16 je to „pouze“ 22 tisíc (Thompson, 2013). Vzhledem k hodnotě cíle takového jaderného útoku, která je spíše psychologická než technologická (a není tedy vůči ní třeba nasazovat nejsofistikovanější metody), je tak dle našeho názoru pravděpodobné, že by jeho zničení bylo prováděno s důrazem na cenu – tedy stíhacím bombardérem vyzbrojeným taktickými jadernými pumami.

3.2 Omezený vojenský konflikt se státním aktérem

Použití jaderné zbraně proti druhému státu je záležitost mnohem choulostivější, zvláště pak v okamžiku, kdy je daný stát ve spojeneckém svazku s jinou zemí, která taktéž disponuje jadernými zbraněmi[xiii]. Riziko vzniku precedentu k rozpoutání jaderné války byť jen malým nukleárním útokem je zde velmi vysoké. Pokud by se útočící strana chtěla vyhnout aktivaci doktríny MAD, byla by nucena použít jaderné zbraně minimální ráže, tedy opět pravděpodobně taktické pumy typu B61, případně plochodrážní střely s velmi slabými hlavicemi.

            U napadeného státního aktéra můžeme očekávat mnohem komplexnější systémy protivzdušné obrany, než tomu bylo u aktéra nestátního; kromě toho můžeme očekávat, že pravděpodobné cíle jaderného útoku na jeho území budou mnohem lépe chráněny také konstrukčně. Tyto dva faktory budou vyžadovat sofistikovanější metody útoku ke zdárné penetraci protivzdušné a konstrukční ochrany. K útoku by tak stát nejspíše použil letoun pokud možno kategorie stealth, aby minimalizoval riziko jejich sestřelu při plnění mise a zejména ještě před ní, kdy by ne-stealthový letoun mohl být snadno zpozorován ještě před vstupem do vzdušného prostoru cíle. Pro zajištění nerušeného finálního doručení nálože by pak mohl využít LRSO střelu, aby tak v ideálním případě cílový stát vůbec o útoku netušil až do dopadu a exploze hlavice. Použití víceúčelového letounu nebo strategického bombardéru by záleželo zejména na vzdálenosti cíle, za předpokladu snahy o co největší utajení mise i během letu k cíli je však stíhací bombardér vhodnější díky svým menším rozměrům, které jej činí o něco „nenápadnější.“

3.3 Otevřený jaderný konflikt

Teprve pravá jaderná válka rozlišuje v našich úvahách striktněji roli stíhacích a strategických bombardérů. Ty vycházejí z předpokladu, že roli primárního nosiče jaderných zbraní převezmou ze začátku konfliktu ICBMs a SLBMs, které se budou snažit neutralizovat nepřátelská odpaliště těchto nosičů a jejich ochranu. Strategické bombardéry s jadernými zbraněmi velké ráže by pak byly designovány k ničení infrastruktury a vojenských objektů v zázemí nepřítele, zatímco stíhací bombardéry by přešly na svou tradiční úlohu podpory pozemního boje přímo na bojištích taktickými jadernými zbraněmi, a pochopitelně vybojovávání vzdušné nadvlády.

            Tento scénář je opravdu pouze hypotetický, neboť jaderná válka v plném rozsahu by pravděpodobně znamenala rozpad celého globálního systému, jak jej dnes známe, a žádná z jaderných mocností se k ní nechce uchýlit, bude-li to alespoň trochu možné. Jisté nebezpečí v tomto směru hrozí ze strany takzvaných darebáckých států s jaderným programem (jako je Írán nebo Severní Korea), v tomto případě by však nejspíš nešlo o jadernou válku v pravém smyslu, neboť předpokládáme, že by tyto státy byly záhy smeteny širokou mezinárodní koalicí.

3.4 Alternativní platformy

Speciální možností je nasazení strategických dronů. Spojené státy již dnes disponují stroji jako RQ-170 Sentinel, které kombinují stealth profil s relativně nízkou cenou a postradatelností.  To hypoteticky otvírá možnost „zahltit“ nepřátelskou obranu malými stroji. Tato myšlenka ale zatím nepadla na příliš úrodnou půdu ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že jaderné bomby jsou poměrně problematickou věcí na výrobu, a nebezpečnou na to, vyrábět je ve velkém množství do zásob. Druhým faktorem je pak nelibost svěřit něco tak nebezpečného „do rukou“ stroje. Aktuální diskurz v ozbrojených složkách Spojených států velí, že v systémech disponujícími jadernými zbraněmi musí byt vždy přítomen lidský faktor, a to přímo (Atherton, 2014).

            Není též zcela nepravděpodobné, že by bylo v blízké době malými jadernými zbraněmi možno vyzbrojit též drony taktické, jako je například MQ-9 Reaper. I v tomto případě však víceméně platí výše zmíněné premisy.

Závěr

Letecká složka jaderné triády je díky technologickému pokroku několika posledních desetiletí opět na vzestupu. Stále možná představuje nejméně ničivou složku triády, její síla však spočívá v její nasaditelnosti a použitelnosti. Zatímco balistické střely – ať už klasické interkontinentální, nebo odpalované z ponorek – přijdou pravděpodobně ke slovu „až nebude opravdu jiné cesty“ a všichni aktéři doufají, že je nikdy nebudou muset použít, letouny vyzbrojené jadernými zbraněmi mají k reálnému operačnímu nasazení výrazně blíže. Díky nižší politické citlivosti a menšímu eskalačnímu charakteru jsou nejlepšími adepty k použití jaderné zbraně bez vyvolání precedentní situace. Tím pádem otevírají cestu k použití malých taktických jaderných zbraní v omezených konfliktech a konfliktech s nestátními aktéry.

            Šance na reálné použití leteckého nosiče k doručení jaderné zbraně se dramaticky zvýšila s vývojem víceúčelových letounů, respektive stíhacích bombardérů. Díky implementaci technologií stealth, schopnosti nést taktické jaderné pumy a střely s plochou drahou letu, společně s letovými vlastnostmi a výkony stíhacích letounů, dále zvyšují použitelnost i odolnost takového leteckého nosiče. V zásadě můžeme konstatovat, že stíhací bombardéry technologicky dohonily bombardéry strategické a jsou schopny je zastoupit ve výše uvedených typech úloh, které jsou zároveň nejpravděpodobnějšími variantami reálného nasazení.

Reference    

Aronstein, D. C. and A. C. Piccirillo 1997. Have Blue and the F-117A: Evolution of the „Stealth Fighter“. Reston, Virginia: American Institute of Aeronautics and Astronautics. ISBN 978-1-56347-245-9.

Atherton, D. 2014. What’s So Scary About A Nuclear-Armed Drone?. Dostupné online z: http://www.popsci.com/whats-so-scary-about-nuclear-armed-drone

Ballistic Missiles. 2015. Missile Threat. Dostupné z: http://missilethreat.com/missiles-of-the-world/?ballistic

Berka, T. 2004. Stealth včera dnes a zítra. In: Válka.cz. Dostupné z: http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10600.html

Billock, V. A., Cunningham, D. W., Tsou, B. H. In: Andrews, D. H., Herz, R. P., Wolf, M. B. (eds.) 2010. Human Factors Issues in Combat Identification. What Visual Discrimination of Fractal Textures Can Tell Us about Discrimination of Camouflaged Targets. Ashgate. pp. 99–101.

Boeing. 2016. B-52. Dostupné online z: http://www.boeing.com/defense/b-52-bomber/

Cochran, T. B., W. M. Arkin a M. M. Hoenig. 2014 Nuclear weapons databook. Cambridge, Mass.: Ballinger Pub. Co. ISBN 0884101738.

Foxtrot Alpha. 2015. Report Urges Pentagon To Arm F-35Cs With Tactical Nuclear Weapons. Doszupné online z: http://foxtrotalpha.jalopnik.com/report-urges-pentagon-to-arm-f-35cs-with-tactical-nucle-1713569994

Haddick, R. 2015. Why the New Bomber is a Good Investment. Dostupne online z: http://warontherocks.com/2015/02/why-the-new-bomber-is-a-good-investment/

JASSM. 2016. Lockheed Martin. Dostupné z: http://www.lockheedmartin.com/us/products/jassm.html

Keller, L. 2013. Učebnice pilota 2013: pro žáky a piloty všech druhů letounů a sportovních létajících zařízení, provozujících létání jako svou zájmovou činnost. Cheb: Svět křídel. ISBN 978-80-87567-26-5.

Military Today. 2016. Tupolev Tu-160 Blackjack. Dostupne online z: http://www.military-today.com/aircraft/tupolev_tu160_blackjack.htm

Mother Jones. 2015. Inside the Most Expensive Nuclear Bomb Ever Made. Dostupné online z: http://www.motherjones.com/politics/2015/07/nuclear-weapon-obama-most-expensive-ever

Navy Times. 2015. Analysts: Navy brass view F-35C’s stealth as overrated. Dostupne online z: http://www.navytimes.com/story/military/tech/2015/02/09/greenert-questions-stealth-future/22949703/

Norris, R. S. and H. M. Kristensen. 2015. U.S. Nuclear Forces, 2015. Bulletin of the Atomic Scientists. Dostupné online z: http://bos.sagepub.com/content/71/2/107.full.pdf+html.

Panda, A. 2014. How Effective Is China’s New Anti-Stealth Radar System, Really? The Diplomat. Dostupné z: http://thediplomat.com/2014/10/how-effective-is-chinas-new-anti-stealth-radar-system-really/

Polmar, N. 1979. The U. S. Navy Electronic Warfare (Part 2), United States Naval Institute Proceedings.

The Daily Beast. 2014. New U.S. Stealth Jet Can’t Hide From Russian Radar. Dostupné online z: http://www.thedailybeast.com/articles/2014/04/28/new-u-s-stealth-jet-can-t-hide-from-russian-radar.html

The National Interest. 2014. This Is How China and Russia Plan to Crush America’s Stealth Aircraft. Dostupné online z: http://nationalinterest.org/blog/the-buzz/how-china-russia-plan-crush-americas-stealth-aircraft-13708

The Popular Mechanics. 2012. The New Stealth War. Dostupné online z: http://www.popularmechanics.com/military/a8107/russian-made-tech-vs-americas-stealth-warplanes-13506974/

Thompson, M. 2013. Costly Flight Hours. Time. Dostupné z: http://nation.time.com/2013/04/02/costly-flight-hours/

Visingr, L. 2016. Budoucnost jaderných zbraní: Perspektivní technologie, mocnosti a hrozby. Válka revue speciál. Dostupné z: http://lvisingr.czweb.org/stazeni/atm/budoucnost_jz.rtf

Woolf, A. F. 2016. U.S. Strategic Nuclear Forces: Background, Developments, and Issues.  Congressional Research Service. Dostupné z: https://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RL33640.pdf

Poznámkový aparát

[i] Byť se opticky jedná o dolet stále vcelku impozantní, je třeba mít na paměti dva důležité aspekty: zaprvé letoun „spotřebuje“ část svého doletu na návrat domů a zadruhé použití maximálního doletu předpokládá, že buď letoun přiletí přímo nad cílovou oblast doručení, nebo nese zbraň stoprocentně schopnou zbytek cesty urazit samostatně.

[ii] Některé mobilní pozemní systémy schopné odpalovat jaderné střely (zejména kratšího doletu – SRBMs, MRBMs či IRBMs) lze demonstrovat například na vojenských přehlídkách, jako to dělá třeba Rusko či Severní Korea, bombardér, který se však reálně pohybuje v operační výšce v blízkosti výsostného vzdušného území druhého státu, a je tedy aktivně využíván ke svému účelu, má dle našeho názoru větší psychologický efekt.

[iii] Je třeba podotknout, že o tomto trendu se poměrně dlouho debatuje i v oblasti balistických střel. Hlavním kamenem úrazu je ovšem fakt, že při vypuštění jakékoli balistické střely (zejména ICBM) mezinárodní prostředí automaticky předpokládá, že je ozbrojena jadernou hlavicí, respektive není možné toto podezření až do jejího dopadu vyvrátit. V zásadě „neškodná“ střela s konvenční hlavicí by tak přesto mohla rozpoutat jadernou válku.

[iv] Jde o stroje B-2 Spirit a připravovaného nástupce B-21. V minulosti to byl také letoun F-117 Nighthawk (Woolf, 2016)

[v] Projekt PAK-DA byl podle aktuálních informací pozdržen na neurčito ve prospěch modernizace zmiňovaných starších nadzvukových bombardérů Tu-160 Blackjack.

[vi] Stroj letící nadzvukovou rychlostí a vyšší je velmi obtížně zasažitelný prostředky ze země, postrádají-li dostatečnou rychlost a naváděcí systém. Je proti nim tedy nutno nasadit řízené střely země-vzduch, nebo vzduch-vzduch odpalované ze stíhacích letounů. Nadzvukové stíhací letouny pak proti bombardérům mohou použít i neřízené palubní zbraně (typicky velkorážné letecké kanony) v případě, že se dostanou do jeho bezprostřední blízkosti.

[vii] V tomto případě je však sporné, zda lze letoun, z nějž byla střela odhozena, považovat za skutečný nosič jaderné zbraně v pravém slova smyslu.

[viii] B83 je nyní největší leteckou jadernou pumou USA, její životnost však končí a okolo roku 2025 by měla být nahrazena modifikací B61LEP (Woolf, 2016).

[ix] Rušičky radarového vyhledávání a zaměřování (ECM – Electric Countermeasures) využívají v podobě podvěsných ECM podů i konvenční letouny. Při jejich aktivaci podvěs přijímá zaměřující signál nepřátelského letounu, zpracovává jej a následně „zkomolí“ tím, že jej vyšle zpět s opačnou fází. Nepřátelský pilot pak na svých přístrojích zobrazuje nesmyslné údaje, které mu nedovolí cíl uzamknout a zamířit naň přesně vypálenou střelu. Stále je však schopen detekovat směr, odkud rušení přichází, což může (při dobrém odhadu vzdálenosti) některým sofistikovanějším střelám k zaměření a odpalu stačit. Pravděpodobnost zásahu se však výrazně snižuje (Polmar, 1979).

[x] Digitální kamufláž využívají na svých letounech vzdušné síly například Slovenska, Ukrajiny, Japonska či Spojených států.

[xi] Nehledě na to, že po stránce letových vlastností a výkonů se jedná o vcelku průměrný letoun, což je způsobeno implementací stealth – tvar ideálně eliminující či bezpečně odrážející radarové záření se totiž diametrálně liší od tvaru ideálně aerodynamického. Typické hranaté rysy neviditelných letounů výrazně snižují jejich maximální rychlost, obratnost a stabilitu.

[xii] Hovoříme-li však o nasazení letounů stealth, má tankování za letu velké omezení v tom, že velká tankovací letadla jako například KC-135 mají obrovskou radarovou stopu a jsou tak snadno sledovatelné protivníkovy radary. Jeho pohyb tak může budit podezření a vést k prozrazení mise stealth letounu.

[xiii] Pokud napadnutý stát sám disponuje jadernými zbraněmi, je jejich odvetné použití ještě více pravděpodobné.