Stín nad Bukureští

Zatímco se pozornost většiny evropských médií dlouhodobě upírá na dluhové problémy starého kontinentu a nekončící summity Evropské unie k záchraně eura, v Bukurešti se už téměř půl roku odehrává vážná politická krize. Mnozí komentátoři dokonce mluví o nejhorší krizi od dob Ceaušeska. Co přesně se ale vlastně v Rumunsku děje? Odpovědět se vám pokusí následující komentář.

Počátky současné politické krize je nutno hledat v chladných lednových dnech na začátku tohoto roku, kdy Rumunsko zažilo jedny z nejrozsáhlejších a nejvážnějších demonstrací od pádu komunismu. Jejich spouštěčem byla na první pohled triviální záležitost – rezignace vysokého státního úředníka. Raed Arafat, zástupce ministra zdravotnictví, je ale mezi Rumuny díky svým zásluhám (především založením pohotovostní zdravotní služby po revoluci) velmi populární osobností a když se pak koncem loňského roku postavil proti vládou plánované státní reformě zdravotnictví, spočívající v jeho částečné privatizaci, nezůstal zdaleka sám. Přesto se po sérii veřejných útoků ze strany prezidenta Traiana Basescu Arafat nakonec rozhodl 12. ledna pro rezignaci. Do ulic vyšli první demonstranti.
Skutečné důvody nespokojenosti byly ale pochopitelně mnohem hlubší: špatná ekonomická situace v zemi, korupce a další nepopulární škrty a úsporná opatření středo-pravé vlády premiéra Emila Boca. Ta ale jenom hasila krizi, jejíž kořeny je nutno hledat ještě o něco dál. Po vstupu do EU zažilo Rumunsko období přílivu zahraničních investic a ekonomického růstu. Bohužel, optimismus byl až příliš silný a vláda i lidé si žili mírně nad poměry. Výsledkem byl zahraniční dluh ve výši přes 85 mld. eur. S nástupem globální ekonomické krize a útlumem investic tak muselo Rumunsko začít čelit kruté realitě. A šetřit. Nicméně situace se doposud nijak zásadně nezlepšila a vloni si země dokonce musela půjčit od Mezinárodního měnového fondu 20 mld. dolarů, aby zachránila svůj skomírající bankovní sektor. Na řadu tak přišly drastické škrty – propouštění, snižování mezd a vyšší daně. Arafatova demise byla tedy jen pověstní poslední kapkou.
Nepopulární zdravotnická reforma byla nakonec svržena ze stolu a Arafat jmenován za několik dní zpátky do funkce, ale ani to už požár uhasit nedokázalo. Protesty přerostly svůj původní rámec a rozšířily se i do dalších rumunských měst, přestože ne s takovou silou. Demonstranti se stavěli obecně proti politice vlády, špatné ekonomické situaci země a požadovali odstoupení prezidenta. Nepokoje pokračovaly s menší či větší silou další tři týdny, až vedly nakonec začátkem února k demisi samotného premiéra Boca. Na jeho místo jmenoval prezident Basescu Mihaie Razvana Ungureanua, šéfa rumunské zpravodajské služby. Ten se ale v nové funkci dlouho neohřál. Dva měsíce po jeho nástupu (a sedm měsíců před řádnými volbami v listopadu) byla vládě v parlamentu vyslovena nedůvěra. Hlasování vyvolali opoziční sociální demokraté a liberálové. Prezidentu Basescovi tak nezůstalo nic jiné, než pověřit sestavením nového kabinetu hlavního lídra opozice a předsedu Sociálně-demokratické strany, Victora Pontu. Ten s podporou Národní liberální strany sestavil nový vládní kabinet a začátkem května se ujal úřadu.
Od této chvíle začaly mezi novým levicovým premiérem a pravicovým prezidentem ostré spory a boj o moc. Vláda viní prezidenta z překročení pravomocí, neoprávněného zasahování do státních institucí a toho, že závažným způsobem porušil ústavu, když si přivlastnil pravomoci vyhrazené premiérovi a zavedl úsporná opatření, která údajně ochudila lid. Rozepři podnítila také otázka účasti na summitu Evropské unie. Podle verdiktu ústavního soudu měl právo na něm Rumunsko zastupovat prezident Basescu, Ponta však verdikt ignoroval a na schůzku do Bruselu odcestoval.
Parlament tak začal po několika podobných sporech připravovat prezidentovo odvolání. Ponta s pomocí koalice podnikl kroky k urychlení a zjednodušení procesu odvolání prezidenta, zajistil si pravomoc vydávat dekrety, nechal provést několik personálních změn včetně výměny předsedů obou komor parlamentu a ombudsmana. Mimo jiné zrušil také veto ústavního soudu v procesu sesazení prezidenta a do zákona o referendu prosadil změnu, po níž k odvolání hlavy státu stačí jen většina odevzdaných hlasů místo dosavadního potřebného souhlasu většiny všech oprávněných voličů. 6. července pak parlament odhlasoval 258 hlasy odvolání Basesca z funkce hlavy státu na 30 dnů. Jeho pravomoci dočasně převzal předseda Senátu Crin Antonescu a referendum bylo stanoveno na 29. července. Do ulic opět vytáhly přívrženci obou politických uskupení.
Tyto události se pochopitelně neobešly bez šetření ústavního soudu. Ten prohlásil, že sesazení prezidenta proběhlo v souladu s ústavou, ale změna zákona o referendu je protiústavní. Podle soudního rozhodnutí je tak nadále potřebný souhlas alespoň 50 % oprávněných voličů. Premiér Ponta ale přesto prohlásil, že parlamentní dekret je v pořádku a zůstává v platnosti. Samotnému prezidentu Basescovi je nicméně tahle situace důvěrně známa, neboť podobnému pokusu o sesazení čelil již v roce 2007. Tehdy ale disponoval daleko širší popularitou a lidé ho v referendu podpořili. Tentokrát už nejsou jeho vyhlídky až tak růžové – podle průzkumů chce pro jeho sesazení hlasovat až 64 % Rumunů.
Vývoj v Rumunsku pochopitelně nezůstal bez odezvy v zahraničí. Obavy z vážného porušení demokratických hodnot vyjádřila především Evropská komise, Německo a Francie. Podle zákulisních informací dokonce pohrozily Bukurešti pozastavením členstva v Unii. Znepokojení vyjádřily také Spojené státy, Rada Evropy a řada lidsko-právních organizací.
Jak se bude situace vyvíjet dál, se ukáže již za několik dnů. Pokud se průzkumy veřejného mínění nemýlí a referenda se skutečně zúčastní nadpoloviční většina oprávněných voličů, bude Basescu sesazen v souladu s ústavou a politická krize se, minimálně do listopadových parlamentních voleb, vyřeší. Pozastavení členstva v EU tak Rumunsku nejspíš hrozit nebude, přestože postup Pontu nebyl úplně transparentní (na protiústavní parlamentní dekret se nejspíš rychle zapomene). Situace by se ale mohla zkomplikovat, pokud volební účast na referendu nedosáhne 50%. Pokud by pak vláda Victora Pontu nadále trvala na platnosti parlamentního dekretu, který ústavní soud označil za protiústavní, mohl by se politický boj silně vyhrotit a dostat Rumunsko do ještě hlubší krize.
Jedno je ale patrné už teď – pověst druhé nejchudší země Unie již silně utrpěla. Opět se tak vynořují pochybnosti, zda nebylo přijetí Rumunska a Bulharska do EU unáhlené. Ať už bude výsledek referenda jakýkoli, je možné, že tyto události vstup Rumunska do Schengenu, a tedy plnou integraci do EU, ještě víc oddálí. Současná krize je totiž výsledkem nejenom špatné ekonomické situace, ale také nedostatečně vyvinuté politické kultury. Koneckonců, to byl ale také jeden z motivů většiny postkomunistických zemí pro členství v Unii – zajistit své demokratické směřování. Teď se tedy ukáže, zda byl tento předpoklad správný a zda Unie vyvine na Bukurešť dostatečně silný nátlak, který zajistí, že principy demokracie a právního státu budou respektovány.