Od počátku roku 2017 lze zaznamenat narůstající přesuny aliančních vojáků do členských zemí Severoatlantické aliance situovaných na její východní hranici. Důvod je jasný: ujistit místní spojence o plnění závazků na společnou obranu a odstrašit Ruskou federaci od případné agrese. Jsou to již tři roky, co Rusko nelegálně anektovalo Krymský poloostrov a destabilizovalo východní Ukrajinu, čímž vyvolalo nejen vlnu sankcí vůči sobě, ale také přijetí nových obranných opatření napříč NATO.
Jedním z nich je právě nasazení mnohonárodnostních sil do čtyř zemí východního křídla Aliance, a to Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska, jejichž političtí představitelé již delší dobu volají po posílení přítomnosti aliančních jednotek na svém území kvůli pocitu zranitelnosti vůči Rusku. O tomto možném scénáři se ve strukturách NATO jednalo již od začátku roku 2016. Rozhodnutí ale padlo až na červencovém summitu ve Varšavě a finální složení těchto sil bylo stanoveno na říjnovém zasedání ministrů obrany.
V čele těchto praporů, které mají být nasazeny na rotační bázi a z nichž každý má čítat až 1 000 vojáků, budou stát Kanada, Německo, Spojené království a Spojené státy. V Lotyšsku se ke Kanadě připojí vojáci z Albánie, Itálie, Polska, Slovinska a Španělska, zatímco Německo bude mít v Litvě k dispozici vojáky ze států Beneluxu, Norska a v příštím roce i z Chorvatska a Francie. Spojené království pak dostane v Estonsku pod své velení francouzské a následně také dánské jednotky, přičemž vyšle své vojáky zároveň do Polska, kde po boku rumunských protějšků budou spadat pod Spojené státy. Vhodné je také zdůraznit, že příspěvky jednotlivých států jsou založeny čistě na dobrovolnosti a konsensu mezi aliančními členy.
Mnohonárodnostní prapory mají být do stanovených zemí nasazeny do konce května, nicméně již v lednu se například do polské Zaháni přesunula první část americké obrněné brigády a na 450 německých vojáků včetně těžké techniky na konci ledna odcestovalo na misi do Litvy, kde budou pobývat na základně Rukla vzdálené asi 100 kilometrů od ruského Kaliningradu. Oproti tomu americké síly, jež mají do Polska dorazit na konci března o velikosti 1 000 vojáků, budou působit ze základny Orzysz, jež je v obdobné blízkosti ke Kaliningradu jako Rukla. Britské jednotky o síle 800 vojáků mají být společně s technikou plně nasazeny na estonskou základnu Tapa v průběhu dubna, nicméně již nyní, obdobně jako kanadští vojáci, v daných oblastech budují své zázemí.
Cílem nasazení těchto praporů je kromě viditelné demonstrace plnění závazků plynoucích z kolektivní obrany a snahy o odstrašení možného agresivního chování Ruska také účast na aliančních cvičeních v oblasti, jichž se mají zúčastnit další spojenecké jednotky. Mimoto nadále dochází k plnění mise ochrany vzdušného prostoru baltských zemí (tzv. Baltic Air Policing), jež je od roku 2015 vzhledem ke zvýšené aktivitě ruských letounů na hranicích posílena nasazením více stíhacích letounů na litevské základně Siauliai a estonské základně Amari.
Tyto kroky je zároveň potřeba vnímat komplexněji v kontextu tzv. Akčního plánu připravenosti (Readiness Reaction Plan – RRP), jež byl odsouhlasen již na Summitu ve Walesu v létě 2014 a následně loni doplněn na Summitu ve Varšavě o zmiňované mnohonárodnostní prapory. Jeho účelem je posílit schopnosti rychlé reakce a zajistit, aby NATO bylo schopno včas reagovat na nové bezpečnostní hrozby a rizika.
Obecně je tento plán považován za největší posílení alianční kolektivní obrany od konce studené války a zahrnuje například navýšení velikosti Sil rychlé reakce (NATO Response Force – NRF) z dosavadních 13 000 na 40 000 členů vojenského personálu či vybudování nového celku tzv. Sil velmi rychlé reakce (Very High Readiness Joint Task Force – VJTF) o velikosti 20 000 vojáků, včetně 5 000 příslušníků pozemních sil, jež je možno nasadit do tří dnů kdekoliv. Pro tyto účely bylo rovněž zřízeno šest velitelských center v baltských státech, Polsku, Bulharsku a Rumunsku. U dvou posledních jmenovaných zemí je kladen důraz na námořní schopnosti a interoperabilitu mezi členy skrze nasazení v Černém moři. V případě Rumunska pak zároveň dochází k posílení přítomnosti NATO, které zahrnuje také raketový systém protivzdušné obrany a na němž se podílí mimo jiné i američtí vojáci či britské Královské letectvo.
Členské státy NATO na obou zmíněných summitech také přislíbily, že v následujících letech navýší své obranné rozpočty tak, aby splňovaly požadovanou 2% hranici HDP výdajů na obranu. Tato problematika se stává v poslední době jedním z dominantních témat jednání na poli NATO, a to především v kontextu výroků nového amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten se již několikrát nechal slyšet, že evropské země musí zvýšit svůj podíl na aliančních výdajích, a to nejlépe do konce tohoto roku, jinak hrozí omezení angažovanosti Spojených států. Přestože ve svém nedávném projevu v Kongresu oficiálně deklaroval podporu NATO, obdobně jako viceprezident Mike Pence na Mnichovské konferenci, ne všechny členské země jsou o jeho příslibu stoprocentně přesvědčeny. Otázkou je také diskutovaný vztah Trumpa k Ruské federaci, s níž chce mít dobré vztahy. Americký ministr obrany Jim Mattis dal nicméně najevo, že ve vojenské oblasti je jakékoli užší spolupráce s Ruskem vyloučená.
Co se samotné Ruské federace týče, ta tato opatření dlouhodobě považuje za hrozbu a provokaci na svých hranicích a přijímá protiopatření, jež sama považuje za obranné. Mezi nejvýznamnější z nich patří nasazení systému protivzdušné obrany S-400 a taktických balistických raket Iskander do Kaliningradu, jež mohou nést jaderné hlavice a mají dolet 500 kilometrů. Toto rozhodnutí je však některými považováno za porušení Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (tzv. INF Treaty) podepsané v roce 1987 mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, kdy se obě strany dohodly na likvidaci raket s doletem 500-5 500 kilometrů. A právě zmíněný dosah a možnost dvojího užití raket Iskander jsou zdrojem této kritiky a určité nejistoty nejen na straně Spojených států jakožto druhé smluvní strany, ale Aliance jako takové.
Rusko zároveň posiluje kapacity ozbrojených sil a zvyšuje vojenskou přítomnost na svých západních hranicích, kde rovněž probíhají masivní cvičení všech složek ozbrojených sil, včetně nosičů jaderných zbraní. Jedním z nich je i plánované cvičení Zapad 2017, jež má proběhnout v září a kvůli němuž požadují baltské země po USA i NATO dodatečná opatření. Vztahy mezi oběma subjekty tak zůstávají nadále napjaté.Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se na Mnichovské konferenci mimo jiné nechal slyšet, že Aliance je stále institucí studené války a byla to právě její expanze během posledních 30 let, která vedla k bezprecedentnímu nárůstu napětí. Lavrov zároveň vyzval k vytvoření „pragmatického vztahu“ se Spojenými státy a Ruskem, založeného na „vzájemném respektu a společné odpovědnosti za světovou stabilitu“.
Vojenská stránka je však pouze jednou z dimenzí současného napětí mezi NATO a Ruskem. Jak před několika dny upozornil odstupující zástupce velitele spojeneckých sil v Evropě (DSACEUR) generál Adrian Bradshaw, NATO potřebuje vůči Rusku vytvořit tzv. grand strategy, jež by posílila opatření vůči dalším hrozbám, jako jsou kybernetické útoky, propaganda či politická agitace. Bradshaw dále zmínil, že přestože je pravděpodobnost vojenské konfrontace s Ruskem malá, neboť obě strany si uvědomují katastrofální dopady takového počinu, je rozhodně nutné se se stávajícími a budoucími riziky vypořádat. DSACEUR v neposlední řadě uvedl, že „hybridní válka“ vyžaduje „hybridní odstrašení“ zahrnující ekonomické, politické, diplomatické i vojenské nástroje.
