Následující text čtenáře zasvětí do problematiky neobrněné vojenské techniky, jež je klíčovou součástí vojenské techniky, neboť zajišťuje každodenní provoz armády stejně jako logistickou dimenzi konfliktů. V rámci textu bude popsán historický vývoj, účel, požadavky a soudobé trendy pěti hlavních kategorií neobrněné techniky, a to nákladních automobilů, lehkých a štábních vozidel, motocyklů, dělostřeleckých tahačů a speciálních typů vozidel.

Autor: Tomáš Vlček, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU Brno

Úvod

Ozbrojený konflikt je jev starý jako lidstvo samo. Už od pradávna mezi sebou lidé bojovali o moc, území, kořist, a kvůli mnoha dalším různým záminkám. Všechny tyto konflikty však mají několik společných věcí, a jednou z nich je nutnost bojové svazy zásobovat a podporovat ze zázemí. Klíčovou součástí všech ozbrojených konfliktů je tedy logistika, která v mnoha případech určovala vítěze.

V rámci následujícího textu se seznámíme se základní vojenskou neobrněnou technikou. Nelze se vyhnout jistému historickému exkurzu, nicméně důraz je kladen na soudobou techniku a především na soudobé trendy a požadavky ve vývoji této techniky. Text je rozdělen do pěti logických celků (nákladní automobily, lehká a štábní vozidla, motocykly, dělostřelecké tahače, speciální typy vozidel), v rámci kterých bude krátce zohledněn historický vývoj, dále účel a užití techniky, vývoj techniky v současnosti a v závěru každého celku budou uvedeni někteří nejvýznamnější zástupci.

Text nemá za cíl podrobný výpis typů soudobé neobrněné techniky, v rámci textu budou pokryta nejznámější a nejobvyklejší vozidla. Pozornost bude věnována spíše užití a účelům techniky než jejím technickým parametrům a také některým zajímavým trendům a koncepcím, které mají na toto téma vliv.

Závěrem úvodu je vhodné ještě doplnit, že vzhledem k tomu, že téměř veškerou tíhu vojenského pokroku nesou Spojené státy americké a Evropa, bude i zde zohledněna technika právě z těchto regionů, i když mnohé příklady samozřejmě pocházejí i z jiných regionů.

Nákladní automobily

Historický úvod

Nákladní vozy byly snad první vojenskou technikou (nepočítáme-li ruční zbraně) na světě vůbec. Velmi brzy lidé zjistili, že pro přenos materiálu z jednoho místa na druhé nestačí pouze lidské ruce. Následovalo tedy použití koní a vzápětí vytvoření potahů a povozů. Tito předchůdci nákladních vozů přežili prakticky beze změny po celý starověk, středověk i novověk. Teprve vynález parního stroje a jeho pozdější masovější použití a další technologický pokrok umožnil konstrukci strojů, které nahradily koně a svou výkonností je dalece předčily.

Za jakési zlomové období v zavedení motorové techniky do armády můžeme chápat 1. světovou válku (i když počátky uvažování o strategickém nasazení motorové techniky do armády můžeme pozorovat již na počátku 20. století).
Lze nalézt čtyři základní důvody pro zavedení této techniky do armády:
1. Na tehdejší dobu neobvyklá rychlost motorových vozů
2. Mobilita a prostupnost terénem (narozdíl od železniční dopravy, která je nucena držet se vymezené trasy)
3. Mnohem vyšší výkonnost (oproti koním)
4. Snazší údržba a neomezenost v užití (vozidlo není nemocné, oprava trvá poměrně rychle, nestěžuje si, podává stejný výkon i při delší cestě apod.).

V průběhu druhé světové války byla tato vozidla výrazně modernizována a můžeme zde také vidět počátky nových typů obrněných nákladních vozidel, které se naplno rozvíjejí až v současnosti. Logicky patří mezi nejkvalitnější a nejpoužívanější nákladní vozidla vozy tehdejšího Německa (Opel-Blitz 3,6, Opel-Blitz 3,6 SSM/Maultier polopás), USA (Studebaker US 6×6), SSSR (ZiS-6, ZiS-42) a případně Velké Británie (Bedford QL 4×4).

Během války studené vozidla procházela další modernizací a jak je v současné době obvyklé, koncipovalo se jejich užití v boji. S tím pak souvisí ona modernizace, další vývoj a výzkum a výrazné směřování k víceúčelovosti.

Účel, užití a soudobý vývoj nákladních automobilů

Jak už bylo uvedeno výše, základním účelem nákladních automobilů je transport materiálu a živé síly. To však zdaleka není jediným úkolem. V průběhu studené války a po jejím konci došlo k obrovskému navýšení specializací nákladních automobilů, kdy pro téměř každou činnost (sanitní vůz, tahač, kontejnerový vůz, nákladní vůz apod.) byl vyvinut odlišný typ. Na trhu tak bylo (a stále ještě je) nabízeno obrovské množství různých typů vozidel, často alespoň mírně odlišených díky modelovým řadám. Vzhledem k tomu, že prakticky žádná armáda si z ekonomického hlediska nemůže dovolit udržovat příliš různorodý vozový park a vzhledem k rozměrům, hmotnosti a spotřebě vozidel není dost dobře možné přesunovat vozy na jiné lokace dle potřeby, dochází k nové koncepční změně. Tou je víceúčelovost.

Omezené finanční i lidské zdroje znemožňující používání velkého počtu jednoúčelových vozidel a požadují naopak stav, kdy jeden nákladní automobil s jediným řidičem může být používán k přepravě zcela odlišného materiálu.*(1)* Novinkou v tomto oboru jsou nakládací zařízení instalovaná přímo v nákladním automobilu – Load Handling System (LHS).*(2)* Tento systém umožňuje okamžité naložení i vyložení nákladu, který je umístěn na nákladové plošině, jež zároveň provádí jediný člověk – řidič. Na nákladové plošině pak mohou být umístěny jak kontejnery s materiálem, tak obrněná technika apod. Stejně snadno může být pomocí LHS změněn účel nákladního vozidla na vozidlo např. sanitní, ženijní, velitelské, radarové apod.*(3)*

V oblasti motorů se do budoucna významný pokrok neplánuje, hlavní úsilí spočívá ve vylepšování jiných takticko-technických parametrů, jako je snižování spotřeby paliva, snižování úrovně škodlivých emisí, prodlužování životnosti, zmenšování objemu při zachování výkonu apod. V nákladních vozidlech se uplatňují dva typy převodovek a to automatická a manuální. Výhodou automatické převodovky je snadná obsluha a nenáročný výcvik řidičů, nevýhodou je nižší počet převodových stupňů (6-7 pro jízdu vpřed). Výhodou manuální převodovky je mnohem vyšší počet rychlostních stupňů (až 16), které umožňují optimální provoz za všech podmínek.*(4)*

Nezbytností je možnost pohonu všech kol, schopnost dostatečně kompenzovat terénní nerovnosti a vybavení centralizovaným dohušťovacím systémem pneumatik. Ve vojenské nákladní technice stále ještě nedošlo k významnějšímu rozšíření elektroniky.

Soudobé vojenské nákladní automobily

Soudobé vojenské nákladní automobily se dělí do tří kategorií: lehké, střední a těžké. Lehké nákladní automobily se vyznačují užitečnou hmotností v rozmezí jedné až dvou tun a velmi dobrou průchodností terénem. Obvykle jsou vyráběny pouze se čtyřmi koly. Do této kategorie lze v současné době zařadit i americký automobil řady HMMWV (High Mobility Multipurpose Wheeled Vehicle; Hummer; Humvee) vyrobený v roce 1983 jako lehký terénní automobil.*(5)* Jednou z jeho posledních verzí je HMMWV XM1113 ECV s užitečnou hmotností 2,4 tuny, která z tohoto vozidla činí lehký nákladní automobil. Zcela typickým příkladem vojenského lehkého nákladního automobilu je německý Mercedes-Benz 4×4 Unimog, který lze opět spatřit v řadě variant (sanitní vůz, radarový vůz, tahač, apod.). Mezi významné výrobce lehkých nákladních automobilů patří americká firma AM General (HMMWV), rakouská Steyer-Daimler-Puch (Pinzgauer 4×4), francouzská Acmat (VLRA 4×4) a Renault (Messenger 4×4), zmiňovaná německá firma Mercedes-Benz, italská Iveco (40.10WM), ruská GAZ (GAZ 66) a čínská Dong Feng (EQ2061E 4×4).

Střední nákladní vozidla se vyznačují rozpětím užitečné hmotnosti od tří do sedmi tun a konfigurací podvozku 4×4 nebo 6×6.*(6)* V této kategorii dominují USA se svým programem FMTV (Family of Medium Tactical Vehicles), v jehož rámci existují dva typy vozidel, LMTV 4×4 (Light Medium Tactical Vehicle) a MTV 6×6 (Medium Tactical Vehicle). Společně mají tyto vozy obměnit americký vozový park střední hmotnostní kategorie. Mezi významné výrobce středních nákladních automobilů patří kromě výše uvedených ještě německá firma MAN (Cat 1 A1 4×4), nizozemská DAF (YA 4442), švédská Volvo, britská Bedford, finská Sisu a především také česká Tatra, jež zaujímá významnou pozici na světovém trhu (T 815 4×4).

Těžká nákladní vozidla zahrnují vozy s užitečnou hmotností nad sedm tun a konfigurací podvozku 6×6, 8×8 popř. 10×10. Zde stojí za zmínku americká vozidla Oshkosh M977 HEMTT 8×8 (Heavy Expanded Mobility Tactical Truck) a Oshkosh 10×10 PLS. Těžká nákladní vozidla vyrábí většina výše uvedených firem, navíc ještě britská firma Leyland, kanadská Western Star a především několik výrobců z bývalého SSSR: běloruská firma MAZ (MAZ-7916 7×7), ruská KAMAZ (KAMAZ-5320 6×6) či ukrajinská ZIL (ZIL-135 8×8).

Lehká a štábní vozidla

Historický úvod

Pod pojmem lehká a štábní neobrněná vozidla si lze představit prakticky všechna neobrněná vozidla, jejichž užitná hmotnost je nižší než u vozidel nákladních. První taková vozidla byla opět vyrobena v 1. světová válce a to z podobných důvodů jako vozidla nákladní. Jakožto štábní vozidla jsou v tomto textu zastoupena ta vozidla, jimiž se přepravují důstojníci apod. Štábní vozy v pravém slova smyslu, tedy velitelské či řídící vozy, jsou totiž v drtivé většině případů obrněné. Příkladem štábního vozidla může být limuzína Horch 830, používaná Německem za druhé světové války. Současná vozidla tohoto typu již nespadají do kategorie vojenských vozidel, ale do kategorie civilních dopravních prostředků. Nicméně i tyto civilní vozy jsou vybaveny pancéřováním.

Naplno se lehká a štábní vozidla rozvinula ve druhé světové válce, ve které nutnost rychlého přesunu a prudkého úderu často zastínila skutečnou palebnou sílu útočníka. Jak obrněná tak neobrněná motorová technika hrála naprosto klíčovou roli při aplikaci koncepce bleskové války. V britské a americké strategie pak stojí za zmínku koncepce LRDG (Long Range Desert Group), speciální skupiny amerických a britských vojáků vybavených rychlými prostupnými terénními kanadskými automobily Chevrolet 30 cwt 4×2. Cílem těchto jednotek byl guerillový boj „za nepřátelskou linií“, kde dosáhly značných úspěchů především v Libyjské a Egyptské poušti. Jednotka byla poskládána z dobrovolníků a po skončení druhé světové války byla sloučena s brigádou SAS. V Japonsku byl za druhé světové války vyvinut kvalitní terénní automobil Kurogane typ 95, přezdíván též Black Medal (Černá medaile).

Během studené války byla vozidla vyvíjena a modernizována tak, aby byla schopna plnit množství nových úkolů a byla schopna víceúčelového nasazení. Za zmínku zcela jistě stojí proslulý americký typ Jeep Willis, který byl také vyvinut za druhé světové války, ale založil jistou řadu, která přetrvává až dodnes. Pod záštitou firmy Chrysler se totiž vyrábí vůz Jeep Wrangler, který na „Willise“ koncepčně navazuje.

Účel, užití a soudobý vývoj lehkých a štábních vozidel

Štábní vozidla, tak jak je o nich hovořeno zde, neměla žádné přímé vojenské účely. Byly vyrobeny pro osobní potřebu důstojníků a často šlo o civilní konverze. Dalším obvyklým standardem byl i osobní řidič.
Hlavními úkoly lehkých vozidel byla patrola a průzkum (sekundárně pak přeprava materiálu či živé síly). Právě proto je kladen největší důraz především na jejich prostupnost terénem, spolehlivost, jízdní dosah a rychlost v terénu. Tyto požadavky jsou na lehká vozidla kladena již od jejich vzniku, v současné době se však objevují některé nové.

Jde o možnost umístění lehkých zbraňových nástaveb (lehké a těžké kulomety, granátomety apod.) na rámy vozidel a dále též těžších zbraňových nástaveb (protiletadlové kanóny, raketomety, PTŘS, PLŘS, 20 mm kanón, minomet apod.). Vznikají tak zcela nové vojenské prostředky, jako jsou kolové stíhače tanků, při zachování všech předností lehkých neobrněných vozidel. Nelze opomenout též možnost jednoduché přestavby na jiné typy vozidel (sanitární, nákladní, radioelektronické atd.). Jiným požadavkem je v současné době letecký transport. Nikoliv však uvnitř dopravního letadla, ale například zavěšením pod vojenskou helikoptéru.

Zároveň je třeba podotknout, že při jakékoliv konverzi musí být zachovány (případně vylepšeny) stávající technické parametry. Pokud tedy z lehkého vozidla vytvoříme stíhač tanků, přidaná zátěž nesmí omezit vozidlo v prostupnosti terénem, rychlosti apod.

Bezesporu zajímavým konceptem jsou tzv. lehká útočná vozidla pro speciální a elitní složky armády. Po těchto vozidlech se požaduje vysoká rychlost (až 200 km/h), vysoká prostupnost terénem, spolehlivost a dostatečná palebná síla. Tu je možno dosáhnout pomocí lafetace různých lehkých a těžších zbraní na kapotu a rámy vozidla. Tato vozidla jsou konstruována buď pomocí úpravy stávajících typů (např. americký HMMWV, britský Land Rover Defender nebo německý Mercedes-Benz G) nebo jsou vyvíjena vozidla zcela nová (britsko-americký Shadow či izraelský Desert Raider).

Soudobá vojenská lehká vozidla

Snad nejznámější lehké vojenské vozidlo je americký HMMWV, jež pochází už z 50. let 20. století. Vozidlo HMMWV prošlo dlouhým vývojem a v současnosti existuje široká škála různých typů. O tomto voze však již byla řeč výše. Jiným známým vozidlem je britský Land Rover Defender, jež pocházejí z konce 40. let 20. století. Tato vozidla využívá i česká armáda. Nejnovější typy jsou označeny Land Rover Defender 90, 110 a 130.

Mezi kvalitní lehká vozidla patří též zejména ruské typy UAZ (Uljanovskij Avtomobilnyj Zavod). Česká armáda používá např. vozidla UAZ 469 a UAZ 469 Lux. Na lehkou neobrněnou techniku jsou odborníci i Japonci s firmami Honda, Mitsubishi, Nissan či Suzuki.

Relativní novinkou je také americký Jeep Rescue představený veřejnosti v roce 2004, vyznačující se značnou univerzálností, vysokou prostupností, přizpůsobivostí a broděním.

Motocykly

Historický úvod

Motocykly vznikly jako dopravní prostředky použitelné pro štábní službu nebo jako motospojky během první světové války. Mimo to byly používány jako průzkumné prostředky a v některých případech i jako palebná podpora pěchoty. Za druhé světové války totiž používala německá armáda sajdkár BMW R 75 vybavený lehkým kulometem pro podporu útočící pěchoty. Kromě průzkumu pak byly motocykly používány jako prostředky rychlé dopravy zpráv.

Účel, užití a soudobý vývoj motocyklů

Primárním účelem vojenských motocyklů je průzkum. Prostupnost a rychlost motocyklů umožňuje průzkumníkovi snadno postupovat vpřed a v případě kontaktu s nepřítelem se podobně snadno vzdálit. Tento účel je až dodnes účelem primárním. Jiným úkolem motocyklů je rychlý převoz zpráv (tzv. kurýři), ti však v poslední době již díky masovému rozvoji informačních technologií příliš používaní nejsou. Některé vojenské stroje na bázi motocyklů byly používány jako lehčí dělostřelecké tahače, nosiče munice, manipulační vozidla na letišti či také k průzkumu. Typickým příkladem je německý stroj Sdkfz 2 Kettenkraftrad, který bychom mohli charakterizovat jako „polopásový motocykl“.

Motocykly se dnes používají především ve velmi náročném terénu, přičemž je kladen největší důraz na prostupnost terénem, jednoduchou obsluhu, nenáročnou údržbu, značnou odolnost a zvýšenou životnost.*(7)* Často může být též snížena nejvyšší rychlost a naopak navýšen výkon, který umožňuje pohybovat se i tím nejnáročnějším terénem.

Soudobé vojenské motocykly

V armádě se v drtivé většině případů používají upravené verze civilních motocyklů. Významnými výrobci motocyklů jsou obecně Japonci (Suzuki, Honda, Kawasaki apod.), jinými populárními stroji jsou americké Harley-Davidson či Indian, britský Triumph, ale i česká JAWA, jejíž typ JAWA 350 stále slouží v určité úpravě v české armádě. Soudobým příkladem motocyklu určeného pro vojenské účely může být italská Cagiva Militare 350 T4.

Americká armáda používá mj. i japonské motocykly Kawasaki M1030 M1, jež jsou v současnosti v akci v Afghánských horách.*(8)* Jejich značnou výhodou je použití shodného paliva jako do těžké obrněné techniky armády USA.

Za zmínku též stojí i soudobý trend určitého přesunu ze zájmu o klasické motocykly k tzv. čtyřkolkám – ATV (All Terrain Vehicle). Jejich výhodou je bezpochyby cena, dále možnost přepravy těžších materiálů a možnost provozu 4×4, přičemž si ponechávají výhody terénního provozu klasických motocyklů.

Dělostřelecké tahače

Historický úvod

V souvislosti s vývojem dělostřelecké techniky vyvstával problém její dopravy. Zatímco v první světové válce si s děly celkem bez problémů poradili koně a nové motorové nákladní vozy, během druhé světové války již byla vyvinuta natolik těžká a velká děla, že vyžadovala speciální stroje k jejich přepravě. V počátcích války byly jako tažné stroje využívány výkonnější nákladní automobily či obrněná technika. Za SSSR můžeme uvést polopásový nákladní automobil ZIS 42, za Německo pak upravené verze nákladních automobilů pod názvy Sdkfz 6 SWS (Sonderkraftsfahrzeug 6 Schwerer Wehrmachtsschlepper).

V pozdější fázi války už začaly být vyráběny speciální stroje přímo určené k tažení těžké techniky (jak již uváděných děl, tak poškozené obrněné techniky apod.). Největší roli v tomto odvětví hrál sovětský průmysl, který těžké dělostřelectvo používal v masové míře a vyráběl tedy i množství skutečných dělostřeleckých tahačů. Za nejznámější můžeme považovat typ Komintěrn, s možností tažení až 14 tunového břemena. Jinými typy pak jsou Vorošilovec, Staliněc či lehčí Komunard. Velká Británie vyráběla typy Morris Commercial C-8 FAT (Quad) nebo AEC Matador, Německo Sdkfz 10, Československo např. dělostřelecký traktor Praga IV.

Prim v oblasti dělostřeleckých tahačů si SSSR uchoval i během studené války. Tou dobou vyrábělo kvalitní dělostřelecké tahače i Polsko (D-350 Mazur), ale jako základ používalo části sovětských tanků T-54/55. Nový sovětský typ ATS-59 G pak nahradil prakticky všechny soudobé typy v sovětských satelitních zemích. Na západě se většinou vyráběly vozy jež byly primárně vojenskými tahači, ale mohly i suplovat funkci dělostřeleckých tahačů. Příkladem je americký M-911 Commercial Heavy Equipment Transporter (C-HET), na který navazuje výše zmiňovaný těžký nákladní automobil HETS M 1070 Oshkosh.

Účel, užití a soudobý vývoj dělostřeleckých tahačů

Základním účelem dělostřeleckých tahačů je tedy, jak už bylo uvedeno výše, tažení těžkého dělostřelectva. Navíc jsou užívány k přepravě dělostřeleckého průměru, obsluhy děl a dalšího materiálu.

Užití speciálních dělostřeleckých tahačů do velké míry v současnosti upadá. Dělostřelectvo a její tažné zařízení je totiž postupně nahrazováno samohybnými kanónovými houfnicemi, které si ponechávají výhodu jak palebné síly tak prostupnosti terénem. Součástí samohybných kanónových houfnic však musejí být i vozidla, která zajišťují převoz munice a obsluhy, nicméně ani zde se nevyužívá specializované techniky.

Významným trendem je též pancéřování a použití tankových podvozků. Takové vozy sice koncepčně vycházejí z dělostřeleckých tahačů, nicméně se rozšiřují jejich účely. Mezi ně patří vyprošťování a tažení poškozené techniky, ženijní zabezpečení, muniční vozy se zvýšenou prostupností terénem, doprava materiálu aj.

Soudobé dělostřelecké tahače

V současné době se stále používají některé typy ze studené války, případně konverze soudobých nákladních automobilů. Cílem současných armád však není výroba dalších těžkých tažných strojů, ale spíše unifikace stávajícího vozového parku. V oblasti bojové techniky se směřuje ke snižování hmotnosti při zanechání či rozšíření stávajících bojových schopností a v oblasti tažných zařízení a nákladních vozidel se směřuje ke zvýšení výkonu při současném snížení velikosti a hmotnosti. Ideálním stavem by pak byla možnost transportu či tažení těžké techniky pomocí lehkých terénních automobilů, nákladních automobilů se zvýšenou prostupností terénem a v neposlední řadě pomocí obrněných transportérů či tanků.

Speciální typy vozidel

Mezi speciální typy vozidel lze zařadit dvě hlavní kategorie. Tou první jsou upravená stávající vozidla, která jsou často v dané speciální úpravě přímo nabízena ke koupi. Ve většině případů jde o nákladní automobily vybaveny jeřábem, cisternou či nakladačem nebo o různé nosiče kontejnerů, skříňové nástavby, sklápěcí plošiny příp. návěsové tahače apod. Konverze stávající bojové techniky je doménou armád především rozvojových zemí.

Druhou kategorií jsou speciální vozidla, která jsou pro jejich účely navrženy a vyvinuty a nejedná se tedy o konverze či úpravy stávajících typů. Do této kategorie patří především tahače strategických a taktických balistických střel, tahače letištní techniky, mostní automobily, zákopová hloubidla, nízkoplošinové přívěsy a dále civilní typy (nakladače, valníky apod.).

Specializace neobrněných vojenských vozidel je věc zcela neomezená. Závisí na místu určení, zadaných úkolech, geografických a klimatických podmínkách, síle nepřítele a mnoha dalších faktorech. Tyto faktory určují míru přestavby, tedy zda postačí polní úprava, zda je nutno v týlových podmínkách přestavět několik kusů techniky, či zda je třeba aplikovat nejnákladnější možnost, a to objednat si požadovanou úpravu ve větším množství u nějakého světového výrobce vojenské techniky.

Jako zvláštní typy neobrněné vojenské techniky je možno ještě závěrem uvést vozidla obojživelná, jejichž operační nasazení je umocněno schopností překonávat vodní plochy, a americkou novinku určenou pro zvláštní síly či výsadkáře: skládací kolo Paratrooper Tactical Mountain Bike firmy Montague.

Závěr

Závěrem je vhodné uvedené informace krátce zrekapitulovat. V oblasti nákladních automobilů tedy leží největší pokrok na bedrech Evropy a USA, zatímco Asijské automobilky víceméně vývojové trendy a typy jen kopírují. Je též rozdíl mezi neobrněnou technikou určenou pro pohyb v bojovém prostoru a mezi technikou určenou pro týlové zabezpečení. V případě prvního typu totiž narůstá nutnost alespoň základního pancéřování, které vozidlo ochrání před palbou z ručních zbraní.*(9)* Navíc se v současné době zavádí alespoň základní aktivní ochrana v podobě lafetace lehkých a těžkých kulometů na kapotu vozidel. Soudobé vývojové trendy pak směřují k unifikaci vozidel, zvýšení výkonu při snížení hmotnosti a rozměrech, k zajištění bezpečnosti osádky,*(10)* dostatečné průchodnosti terénem a spolehlivosti.

Oblast lehkých terénních vozidel v současné době spíše vzkvétá. Za nejdůležitější fenomén je možno považovat koncepci lehkých útočných vozidel, která do velké míry ovlivňuje vývoj nových vojenských typů. Tato koncepce požaduje mj. pevný rám (ochraňuje posádku při převrácení vozidla), zesílené pancéřování podlahy (ochrana proti minám), možnost vysazování vozidel na padáku, dostatečnou schopnost brodění (která rozšiřuje operační prostor vozidla), velmi snadnou možnost úpravy vozidel pro plnění speciálních úkolů (např. převoz raněných), omezenou detekci vozidel (výfuky směřující pod podvozek, speciální zbarvení odrážející radarové paprsky, obložení motoru pro utlumení hluku aj.), přičemž samozřejmě zůstávají obecné požadavky spolehlivosti, odolnosti a průchodnosti terénem. Zajímavým terénním vozidlem je též americký SmarTruck, který je však se svými až groteskními funkcemi*(11)* koncipován jako vozidlo pro boj s terorismem.

Vzhledem k vysoké míře zranitelnosti motocyklů nejsou většinou nasazovány k přímému boji, ale jako rychlý dopravní prostředek pro přesun do týle nepřítele či pro průzkum a štábní úkoly. Při výrobě nových motocyklů je kromě obvyklých atributů (spolehlivost, prostupnost terénem apod.) třeba věnovat pozornost i možnosti shozu motocyklů na padáku. V poslední době se do armád stále častěji zavádějí i čtyřkolky (např. Yamaha Codiac).

Klasické dělostřelecké tahače jsou postupně nahrazovány buď samohybnými kanónovými houfnicemi či těžkými a výkonnými vozidly určeným nejen pro transport taženého dělostřelectva, ale také pro širokou škálu jiných úkolů. Současnými trendy jsou, jak již bylo uvedeno výše, uniformita, všestrannost a spolehlivost.

Speciální typy vozidel jsou pak reakcemi na aktuální problémy a potřeby každého z relevantních aktérů. Popis jejich různorodosti, rozšíření a užití by bylo dostatečné téma pro jinou rozsáhlou práci.

Poznámky

1) Andrejsek, T.: Nákladní automobily a současné ozbrojené síly (2), ATM, roč. XXXIV, č. 4, 2002, s.21.

2) V britské armádě jsou označeny DROPS (Demountable Rack Off-load and Pick-up System), v americké armádě pak PLS (Palletised Load System).

3) V Česká armádě se jako novinka používá vozidlo TATRA Multilift, které je tímto zařízením vybaveno.

4) Andrejsek, T.: Nákladní automobily a současné ozbrojené síly (2), ATM, roč. XXXIV, č. 4, 2002, s.21.

5) Andrejsek, T.: Nákladní automobily a současné ozbrojené síly (3), ATM, roč. XXXIV, č. 5, 2002, s.27.

6) Andrejsek, T.: Nákladní automobily a současné ozbrojené síly (3), ATM, roč. XXXIV, č. 5, 2002, s.26.

7) Soukup, M., Horský, O.: ATM testuje…, ATM, roč. XXVI, č.11, 1994, s.31.

8) The Bikes of War. (2001) The New Fighting Kawasaki, on-line text (http://motorcyclecity.com/Military-bikes/M1030Diesel-Kawasaki.htm).

9) Zajímavý článek lze o problematice dodatečného pancéřování neobrněné techniky nalézt zde: Máče, J.: Improvizované pancéřování amerických vozidel v Iráku, ATM, roč. XXXVII, č.10, 2005, s. 28-29.

10) Největší problém při zajišťování bezpečnosti osádky způsobují miny. Jako ochrana se pak používá buď dodatečné či zesílené pancéřování podlahy nebo úprava tvaru podvozku. Ten je vyroben do tvaru písmene V, přičemž při výbuchu miny je její kinetická energie díky tomuto tvaru přesměrována z větší části mimo vozidlo.

11) Možnost vypouštět olejové skvrny, sypat na silnici hřebíky, vypouštění dýmové clony, vypouštění pepřového plynu z boků karosérie či elektrické napětí v klikách dveří. Viz Visingr, L.: SmarTruck: Automobil pro boj s terorismem, ATM, roč. XXXVI, č.5, 2004, s. 10-11.

Zdroje

Publikace a články

1) Andrejsek, T.: Nákladní automobily a současné ozbrojené síly (2), ATM, roč. XXXIV, č. 4, 2002, s.21.

2) Andrejsek, T.: Nákladní automobily a současné ozbrojené síly (3), ATM, roč. XXXIV, č. 5, 2002, s.27.

3) Ellis, C.: Military transport of World War 1, London, Blandford Press Ltd. 1970.

4) Ellis, C.: Military transport of World War 2, London, Blandford Press Ltd. 1971.

5) Soukup, M., Horský, O.: ATM testuje…, ATM, roč. XXVI, č.11, 1994, s.31.

6) Máče, J.: Improvizované pancéřování amerických vozidel v Iráku, ATM, roč. XXXVII, č.10, 2005, s. 28-29.

7) Visingr, L.: SmarTruck: Automobil pro boj s terorismem, ATM, roč. XXXVI, č.5, 2004, s. 10-11.

8) Odehnal, Z.: Vozidla MTVR: Důraz na technickou vyspělost, ATM, roč. XXXV, č.10, 2003, s. 32-33.

9) Visingr, L.: Lehká útočná vozidla: Meč a štít jednotek speciálního určení, ATM, roč. XXXV, č.9, 2003, s. 10-14.

10) Autor neuveden.: Návrat značky UAZ, ATM, roč. XXXIV, č.6, 2002, s. 30-31.

11) Štuchal, I.: Ověření vozidla Hummer M998 A1, ATM, roč. XXVII, č.1, 1995, s. 28-29.

12) Soukup, M.: Vojenské automobily Jeep Wrangler a Cherokee, ATM, roč. XXVI, č.10, 1994, s. 28-29.

13) Martinec, J.: Oshkosh, ATM, roč. XXXIII, č.7, 2001, s. 28-29.

14) Martinec, J.: Unimog, ATM, roč. XXXIV, č.12, 2002, s. 22-27.

Internetové zdroje

1) The Bikes of War. (2001) The New Fighting Kawasaki, on-line text (http://motorcyclecity.com/Military-bikes/M1030Diesel-Kawasaki.htm).

2) BRDM-2rch a další vojenská vozidla v popisu (http://www.brdm2.estranky.cz/fotoalbum/nakladni-automobily-a-privesy).

3) Long Range Desert Group Preservation Society (http://www.lrdg.org/).

4) Oldtimers picture gallery (http://www.autogallery.org.ru/).

5) Spartacus Educational (http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/).

6) TATRA, a.s. (http://www.tatra.cz/cz/spodek.asp).

7) Valka.cz (http://www.valka.cz/newdesign/v900/index.php).