Severokorejské námořnictvo sice nepatří mezi ta nejmodernější a v konvenčním konfliktu by proti svému jihokorejskému protějšku zřejmě neobstálo, ale konvenční boj ani není v popisu jeho práce. Pchjongjang si uvědomuje nedostatky své zastaralé námořní techniky, a proto sází spíše na asymetrický způsob boje, jehož hlavním aktérem má být početná severokorejská ponorková flotila. Dalším typem zbraní, které mají tvořit páteř severokorejských útočných sil, jsou balistické rakety a v neposlední řadě také jaderné zbraně, kterých má Sever neznámé množství a které již třikrát otestoval. Nyní se zdá, že se v následujících letech možná dočkáme kombinace všech tří těchto zbraní v jednom – a to v podobě nové severokorejské raketonosné ponorky.

Nový přírůstek pro severokorejské námořnictvo?

Jihokorejské vládní zdroje potvrdily spekulace ze srpna tohoto roku, podle kterých severokorejské námořnictvo vyvinulo a spustilo raketonosnou ponorku (i když takové úvahy původně Jihokorejci vyvraceli). Potvrzeno bylo také to, že jde o stejnou ponorku, kterou na satelitních snímcích z minulých měsíců identifikoval server 38 North. Zde již ale dochází ke střetu několika protichůdných informací.

Jihokorejský zdroje tvrdí, že jde o vysloužilou sovětskou ponorku třídy Golf, jejichž nejasné množství SSSR prodal KLDR v devadesátých letech k sešrotování (byly tedy údajně dodány bez zbraňových a dalších systémů). Nové plavidlo by mělo být 67 metrů dlouhé, s výtlakem kolem 3000 tun a disponovat třemi odpalovacími tubami pro SLBM (Submarine-launched-ballistic-missile).

Server 38 North však ponorku ze satelitních snímků považuje za nevhodnou k odpalování SLBM, jelikož má nedostatečné parametry (výtlak mezi 900-1500 tunami). Vzhledem k tomu, že původní ponorky třídy Golf byly 100 metrů dlouhé a měly výtlak o 3500 tunách, není vyloučeno, že se na satelitních snímcích nachází zcela nová, nebo silně upravená verze.

Velikost a tvar trupu navíc připomíná spíše jugoslávské ponorky třídy Sava a Heroj, než ty sovětské. Dvě ze severokorejských ponorek (třída Sang-O a Yugo) byly v minulosti navíc již údajně postavené podle jugoslávských návrhů.

Další plavidlo, které může tvořit základ této nové ponorky, je stará sovětská ponorka třídy Romeo, kterých má KLDR k dispozici zhruba dvacet. Sám Kim Čong Un byl dříve v tomto roce vyfotografován při inspekci jedné z nich.

Důvodem, proč se vůbec spekuluje o severokorejské raketonosné ponorce, však nejsou jen satelitní snímky plavidla, ale také snímky údajného testovacího zařízení pro odpalování SLBM na námořní základně Sinpo South Shipyard, kde se shodou okolností nachází i výzkumný ústav zodpovědný za výzkum a vývoj nových námořních technologií (ze stejné námořní základny pochází i snímky nové ponorky). První výraznější aktivita byla pomocí satelitních snímků zaznamenána v září 2013, kdy bylo stávající testovací zařízení rozebráno za účelem stavby nového a většího, které bylo dokončeno v dubnu 2014.

Velká technologická výzva

Pokud hovoříme o severokorejském know-how a kapacitách k vývoji a výrobě ponorek, je třeba říci, že KLDR není žádným nováčkem. V duchu Kim Ir Senovské ideologie Čučche se země snažila o dosažení soběstačnosti a nezávislosti na ostatních státech východního bloku, což se sice podařilo jen částečně, ale minimálně v oblasti vývoje a výroby zbraní dosáhla úctyhodných výsledků, zejména díky kopírování cizích systémů. Kromě vývoje vlastních balistických střel (vycházejících ze sovětských střel SCUD) je řeč i o několika třídách ponorek, od tzv. trpasličích ponorek třídy Yugo, až po větší plavidla třídy Sang-O, kterých bylo postaveno více než čtyřicet kusů.

Spolu se severokorejskými zkušenostmi lze zmínit i íránské experimenty s podmořským odpalovacím zařízením pro rakety Šaháb (které Iránu pomohla vyrobit právě KLDR), jelikož Irán se o výsledky svých pokusů mohl podělit se svým východoasijským partnerem. Spolu se severokorejskými poznatky získanými z nepochybně pečlivého průzkumu sovětských raketonosných ponorek třídy Golf by tyto zkušenosti a znalosti tvořily solidní základ pro stavbu nové třídy raketonosných ponorek (či alespoň rozsáhlou modifikaci stávajících tříd).

V neposlední řadě nelze vyloučit ani technickou asistenci států, které již technologii podmořského vertikálního odpalu balistických střel ovládly, ať už je řeč o Číně, nebo Rusku.

Dalším důležitým aspektem, se kterým se KLDR během vývoje bude muset vypořádat, je najít vhodnou balistickou střelu a následně jí modifikovat do podoby SLBM.

Pravděpodobně nejvhodnějším kandidátem je severokorejská varianta sovětské střely krátkého doletu Točka, KN-02 Toksa. Výhodou této střely je její velikost (6,4 m), tuhé palivo, které je vhodnější k dlouhodobějšímu skladování a také její přesnost (kruhová odchylka původní verze střely pohybující se kolem 100 metrů z ní dělá nejpřesnější střelu v severokorejském arsenálu). Nevýhodou může být relativně krátký dosah, který u modifikované verze z tohoto roku nepřesahuje 220 km. Vzhledem k omezené velikosti potenciálního bojiště (Korejský poloostrov, případně Japonsko) však dosah střely nemusí být primárním parametrem.

Variantou může být i modifikace severokorejské balistické střely středního doletu Nodong-1, jejíž původ je podle některých spekulací v sovětské SLBM SS-N-5, nebo nejnovější balistická střela Musudan, která má vycházet pro změnu ze SLBM SS-N-6 (Moskva to však považuje za nepravděpodobné).

Vzhledem k tomu, že finálním cílem tohoto projektu je zřejmě zvýšení životnosti jaderného arsenálu, zásadní faktor představuje i severokorejská schopnost dostatečně miniaturizovat jadernou hlavici pro její nasazení na balistickou střelu. Nový velitel amerických sil v Koreji, generál Scaparotti, se osobně domnívá, že KLDR technologii miniaturizace zvládla. Zda tomu tak opravdu je, není potvrzené.

Spolu s technickými problémy však před Pchjongjangem stojí další problém. Tím je systém velení raketonosných ponorek, jejichž kapitáni potřebují k efektivnímu vykonávání svých povinností vysokou míru autonomie, zejména v situaci, kdy je ztraceno spojení s velitelstvím. V takovém případě spadá využití balistických střel na palubě plně do kompetence kapitána ponorky (alespoň dle platných rozkazů), což může v silně autoritářské KLDR představovat skutečný problém, obzvlášť pokud na palubě budou jaderné zbraně.

Modernizace námořnictva

Severokorejské námořnictvo nepatří mezi ta nejsilnější a stejně jako letectvo a armáda, i ono se potýká se zastaralou výzbrojí a nefunkční technikou. Od konce hladomoru v devadesátých letech se však námořnictvo dočkalo několika modernizačních projektů, které mají zvýšit jeho bojeschopnost. Kromě zavedení zbraňových systémů CIWS (Close-in-weapon-systems) a stavby rychlých infiltračních motorových člunů (VSV – Very-slender-vessel) jde mimo jiné i o dvojici nových vrtulníkových fregat, jejichž hlavním posláním má být boj proti ponorkám.

Přesto všechny tyto modernizační aktivity působí značně symbolicky ve srovnání s modernizací jihokorejského námořnictva, které významně posiluje své ponorkové kapacity (a nejen je). I když je severokorejská ponorková flotila považována za největší na světě, je třeba brát na vědomí, že jde v mnoha případech o desítky let staré dieselelektrické modely, jejichž technický stav zřejmě nebude ideální a mnohé z nich (možná většina) ani nejsou schopné služby. Naposledy se severokorejská ponorková flotila připomněla v březnu 2010, kdy byla torpédována jihokorejská korveta Cheonan, na které při útoku zahynulo 46 jihokorejských námořníků.

Zajímavá je také tendence médií, která akcent na modernizaci námořnictva často připisují Kim Čong Unovi i přesto, že většinu projektů inicioval jeho otec, který se však nedožil jejich dokončení.

Běh na dlouhou trať

Přes všechna zmíněná fakta je však třeba brát na vědomí, že KLDR bude trvat několik let (5-10), než bude schopna tuto novou raketonosnou ponorku nasadit do aktivní služby i s výzbrojí funkčních balistických střel, jestli se tak někdy vůbec stane. I v případě překonání všech technických problémů a nasazení ponorky se toho pro Jižní Koreu ze strategického hlediska příliš mnoho nezmění, jelikož celé její území se nachází v dosahu severokorejských střel krátkého doletu, které jsou odpalovány z mobilních platforem. Ponorka však může představovat velkou hrozbu pro Japonsko, zejména pokud budou její střely vyzbrojeny jadernou hlavicí. Pokud by byla SLBM odpálena poblíž japonských ostrovů, její intercepce by byla mnohem složitější, než v případě balistických střel odpálených z Korejského poloostrova.

Mediální reakce na satelitní snímky nové ponorky by měly, spíše než zdroj paniky, sloužit jako zajímavý náhled do rozvíjejících se kapacit severokorejského námořnictva, stejně jako místního zbrojního průmyslu. Kromě toho jde taky o jasný signál, že KLDR se svého jaderného arsenálu neplánuje zbavit, ale naopak chce zajistit jeho vyšší životnost.

Autor: Michael Myklín, student bakalářských oborů Bezpečnostní a strategická studia a Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.