V pondělí 25. září se v severovýchodním Iráku, respektive iráckém Kurdistánu, konalo referendum o nezávislosti této oblasti pořádané tamní Kurdskou regionální vládou (KRG). Dle údajů volební komise se pro autonomii vyslovilo 92,73 % z 3 305 925 hlasujících při volební účasti 72,62 %. Jednalo se ovšem o nezávazné referendum, jež se míjí legálním dopadem, a jak řekl Masúd Barzání, prezident KRG a člen Kurdské demokratické strany (KDP), nedojde k bezprostřednímu vyhlášení nezávislosti. Výsledek má otevřít politická jednání, jež by postupně vedla k zmíněnému cíli. Přestože iráčtí Kurdové výsledky přivítali s nadšením, jiné reakce se ozývají z Bagdádu, ale i od některých kurdských frakcí (viz zde) včetně významných mezinárodních aktérů.

Co na to ostatní?

Zcela odmítavý postoj zazněl z Bagdádu, kdy irácký premiér Haidar al-Abadi a šéf vládnoucí šíitské Národní irácké aliance Amar al-Hakim referendum označili za protiústavní, jež nemůže být základem pro politický dialog a požadují jeho anulaci. Problematická navíc zůstávají některá sporná území mezi Arbílem[1] a Bagdádem, včetně Kirkúku a části severní provincie Nineveh, která jsou bohatými ropnými oblastmi, a ve kterých se KRG rozhodlo taktéž referendum uspořádat. Mimoto je Kirkúk domovem velkého počtu Arabů (převážně sunnitských) a Turkmenů, jejichž náklonnost k samostatnému kurdskému státu na jejich území je velmi nízká. Důležitost tohoto území podtrhuje bezprostřední rozhodnutí iráckého parlamentu autorizovat Abadiho k nasazení iráckých jednotek v Kirkúku a obsazení ropných polí, k čemuž za podpory šíitských milic došlo v noci z neděle na pondělí tento týden.

Napětí okolo referenda demonstroval Irák s Tureckem také ve vojenském cvičení při společných hranicích. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan navíc v den referenda varoval Barzáního před možností vojenské intervence, uvalení sankcí a uzavření ropovodu (Kirkúk-Ceyhan) včetně dalších obchodních tras týkajících se například potravinových dodávek. Přestože je (byla?) Ankara poslední dekádu významným partnerem KRG (např. podpora Pešmergy v boji proti Islámskému státu – IS), referendum vnímá jako hrozbu vlastní bezpečnosti. Obzvláště žije-li na území Turecka kolem 14 miliónů Kurdů převážně ve východních provinciích sousedících s Irákem, a je-li „kurdský problém“ již po několik dekád významnou konfliktní linií uvnitř Turecka.

K vojenským manévrům a odmítavému postoji vůči případné úplné autonomii KRG se připojil také Írán, na jehož území se také rozléhá část Kurdistánu, který téhož dne uzavřel společné hranice s iráckým Kurdistánem, přerušil letecké spoje a v rámci cvičení přesunul část své vojenské techniky k hranicím. Teherán navíc podporuje tamní převážně šíitské milice, obecně známé jako Al-Hashd Al-Shaabi (též Popular Mobilization Forces).

Spojené státy v hlasování vidí spíše další destabilizační prvek v rámci již velmi konfliktního regionu. Obávají se také, že dění okolo referenda odvede pozornost od probíhajících bojů proti IS a nepříliš zdařile se zasazovali o odložení referenda. Rozdělení Iráku by navíc pošlapalo dlouholetou a finančně náročnou snahu USA stabilizovat jednotný Irák. I proto se distancovali od bojů o Kirkúk mezi Amerikou vycvičenými jednotkami irácké armády a Amerikou podporovanými kurdskými jednotkami.

Přestože Rusko taktéž varovalo před možnou další destabilizací, postoj Moskvy je výrazně zdrženlivější. Ministr zahraničí Sergej Lavrov podpořil kurdské národnostní aspirace v mezích mezinárodního práva, a zároveň se vyhnul hodnocení platnosti samotného referenda.

Pro jednotný Irák se vyslovila i Evropské unie, která odsoudila tento unilaterální krok a preferuje řešení problému v rozsahu tamní irácké ústavy.

Se stoupající aktivitou v Africe a na Blízkém východě i Čína podpořila jednotný Irák.

Pro udržení irácké teritoriální integrity se vyslovila Liga arabských států, ale také přední palestinští političtí představitelé včetně Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kteří tak reagovali spíše na postoj Izraele.

Právě Izrael je jediným blízkovýchodním státem, který poněkud zdráhavě (viz níže) podpořil kurdskou snahu o vlastní stát. Třebaže i proto, že již od 60. let 20. století udržuje s Kurdy na Blízkém východě vojenské, zpravodajské a obchodní vztahy.

Proč právě teď?

Jak pronesla postava[2] Game of Thrones jejíž seriálové smrti jsme se dočkali až po několika dlouhých letech, „chaos is a ladder“. Irák je státem, jehož stabilitu budete hledat v dávné historii, a který byl ještě donedávna z velké části obsazen IS. Nedílnou součástí boje proti této teroristické organizaci obzvláště na iráckém území byly právě kurdské ozbrojené jednotky Pešmerga. Těch je i přes složitou koordinaci a různou afiliaci přes 200 000 (v porovnání s cca 170 000 iráckých vojáků v aktivní službě). Jedná se tedy o situaci, kdy jste v pozici důležitých regionálních aktérů v boji proti IS, kam se upírají také oči mezinárodních hráčů, mezi jimiž samotnými existují spory dopadající na oblast Blízkého východu (USA, Turecko, Rusko, Írán, Izrael, …); jste etnicky koncentrovaní v určité oblasti; již oplýváte určitou mírou autonomie, a tedy máte přinejmenším existující politické instituce včetně těch bezpečnostních. A tak, když se povedlo získat větší autonomii od Bagdádu v roce 2005 po válce v Iráku, proč znovu nevyužít zdánlivé příležitosti.

Požární žebřík to nebude…

Seč si můžeme položit otázku, zda by byla později příhodnější chvíle pro tento politický tah, ani situace jaká je dnes, nemusí KRG nahrávat do karet tak, jak by se mohlo zdát.

Hospodářství KRG je až z 90 % závislé na příjmech z ropy, konkrétně na spolupráci s Tureckem, jelikož asi 600 000 BPD (barrels per day) je vyváženo téměř výhradně přes Turecko do přístavu Ceyhan, kde dále putuje na světový trh. Naopak Irák se dlouhodobě řadí mezi pět největších exportérů ropy do Turecka, avšak ve sledovaném období leden-červen 2017 jeho podíl klesl z 41,5 % na 29,7 % (navíc zde neřeším samotné interní dělení v Iráku) na úkor Íránu, který svůj exportní podíl ropy do Turecka zvýšil na 50,9 %. Přestože by byly ztráty v případě „zavření kohoutku“ oboustranné, KRG by utrpělo znatelnější ránu. Nehledě na to, že i zmíněné příjmy jsou doprovázeny vysokou korupcí, a jsou převážně vynakládány na platy vládních zaměstnanců. Stejně nevýhodná je vysoká závislost iráckého Kurdistánu na importu, který dle analytiků představuje 80 % až 90 % zboží, a v rámci kterého se Turecko, ale i Írán, pohybuje na předních příčkách.

Ankara autonomní požadavky kurdského etnika navíc vnímá obzvlášť citlivě, jelikož se již několik dekád potýká s teroristickou PKK. V pohraničních oblastech na severu Sýrie se během tamního konfliktu vytvořila de facto autonomní kurdská oblast Rojava a obava z kurdských separatistických tendencí uvnitř Turecka je pochopitelná.

Uzavření ropovodu by však mohla předejít dohoda KRG s ruskou státní energetickou společností Rosneft o nákupu ropy po 20 let, ale také pomoci při nalezení a rozvoji dalších pěti komerčně využitelných ropných polí. Rusko do ropného a plynárenského průmyslu iráckého Kurdistánu za poslední rok investovalo více než 4 mld. USD. Rosneft mimo jiné uveřejnil projekt financování konstrukce plynovodu v tamním regionu.

Ovšem neméně důležitými (ba spíše preferovanějšími) partnery Moskvy ve vztahu k Blízkému východu je Ankara a Teherán. Právě ty se staly klíčovými partnery Ruska v řešení syrského konfliktu, kdy se společně zasazují od ledna 2017 o politický dialog v Astaně, a nedávno došlo k dohodě o utvoření deeskalačních zón.

Ruská energetická aktivita tak nahradila značně klesající aktivitu americkou (např. stažení průzkumných aktivit ropného giganta Exxon Mobil), která se z KRG stahuje. Primárním deklarovaným cílem USA dále zůstává boj proti IS, a i proto není kurdská samostatnost na pořadu dne. Samy se potýkají se značnými problémy ve vztahu k blízkovýchodnímu regionu a budou se tak spíše snažit předejít dalšímu možnému konfliktu, pro který by dle percepce USA bylo vyhlášení samostatnosti iráckého Kurdistánu startem. Tomu by koneckonců mohlo odpovídat i zmírnění rétoriky Izraele, jehož významným partnerem je právě USA, kdy bylo dle tamních zpráv izraelským vládním úředníkům nakázáno nevyjadřovat se k dané problematice kurdského referenda.

Výsledky referenda zůstanou

Mezinárodní podpory se KRG tedy příliš nedostane, přinejmenším ne v danou chvíli. Ohledně různých aspektů referenda nepanuje jednota ani mezi politickými entitami v rámci KRG. K vyhlášení samostatnosti z úst Barzáního nedošlo a v dohledné době se tak pravděpodobně ani nestane. Ropa poteče a pravděpodobně nebude trpět hlady více lidí, než co kvůli válce proti IS a syrskému konfliktu trpí nyní. Ovšem fakt samotného referenda a jeho výsledků se nevytratí. Pakliže dojde k otevřenému konfliktu mezi jednotkami irácké armády a kurdskými milicemi, o to větší externí nátlak poroste na politický dialog, který ve výsledku bude pravděpodobně znamenat nějaký kompromis, i kdyby jedné straně vnucený. Lze však předpokládat, že obzvláště mezinárodní aktéři se pokusí situaci zachránit před další eskalací vedoucí k dalšímu násilnému konfliktu, kterých je v regionu víc než dost.

[1] Hlavní město iráckého Kurdistánu.

[2] Petyr Baelish – Aidan Gillen