Kdysi tzv. Arabia Felix (šťastná Arábie) se po letech vedení autokratickým vůdcem proměnila ve značně neprosperující stát. Z řad protestujících Jemenců značně vyčnívá šíitská menšina Hútíové, jižní separatisté nebo teroristická organizace al-Káida. Nestabilní situaci umocnily demonstrace arabského jara, které po měsících nepokojů dosáhly svržení přes 30 let vládnoucího prezidenta.
Historie Jemenská
Díky vhodným geografickým podmínkám vznikaly na území dnešního Jemenu civilizace již ve starověku. Islamizace proběhla částečně již za života proroka Muhammada, přičemž i díky své izolovanosti je dodnes vnímán jako jedna z nejryzejších arabských zemí světa.[1]
V 19. století využila Osmanská říše situace, kdy se místní vláda zhroutila v důsledku vnitřních rozepří, a znovu obsadili sever Jemenu. V roce 1839 Britové vyhlásili protektorát nad městem Aden, ke kterému bylo postupně přidáváno i okolní území. V roce 1904 byla uzavřena dohoda mezi Osmany a Brity o hranici mezi Severním a Jižním Jemenem. Turci opustili jimi ovládané území po konci 1. světové války a Severní Jemen se stal samostatnou teokracií, později republikou.Britové ze země odešli v roce 1967 a poté Jižní Jemen ovládli socialisté. Stojí za zmínku, že socialistický jemenský režim úzce spolupracoval se SSSR a ČSSR.[2]
V roce 1990 došlo ke sjednocení obou částí a vznikla tak jednotná Jemenská republika v čele s prezidentem Alí Abdalláh Sálihem. Naprostou většinu současné třicetimiliónové populace tvoří muslimští Arabové, z nichž je okolo 65 % sunnitů a 35 % šíitů.[3]
Ekonomická a politická situace po sjednocení severu a jihu
Bez ohledu na mírné zvýšení příjmů z ropy zůstala jemenská ekonomika na konci 80. let 20. století závislá na remitencích zahraničních pracovníků především ze Saúdské Arábie. V roce 1990 nově sjednocený Jemen trval na diplomatickém řešení irácké agrese a postavil se proti vojenskému řešení války v Perském zálivu. V té době byl Jemen v bezpečnostní radě OSN a jako jediný z 15 států hlasoval proti ozbrojenému zásahu Západu pod záštitou OSN. Tuto Sálihovu zahraniční politiku ale západní mocnosti a Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC) pochopily jako podporu Saddáma Husajna, důsledkem čehož Saúdská Arábie a následně i většina ostatních států Arabského poloostrova vyhostily až milion jemenských gastarbeiterů a zastavily veškerou ekonomickou pomoc, což lze chápat jako přímou příčinu kolapsu jemenské ekonomiky. Jemen tak od roku 1990 trpěl mezinárodní politickou izolací a obrovskými ekonomickými ztrátami.[4] [5]
První polovina 90. let minulého století byla v Jemenu poznamenána vysokou mírou nezaměstnanosti, která byla ještě umocněna stále trvajícím rychlým nárůstem obyvatelstva.[1] Již v roce 1995 bylo HDP Jemenu oproti roku 1990 poloviční. Proto byl Sálihův režim nucen zabývat se naléhavou ekonomickou situací.[6]
V roce 1994 se vyostřily separatistické tendence jižních skupin obyvatelstva, které protestovaly proti tomu, co vnímali jako politickou dominanci severu. Vypukla občanská válka, která byla poměrně rychle potlačena. Jejím jediným výsledkem byl jen větší útlak jihu.[7]
V roce 1995 došlo v souladu s řešením ekonomické krize ke schválení vícestupňového balíčku reforem MMF a Světové banky. Balíček se skládal z řady stabilizačních opatření a velkých strukturálních reforem, které se Jemen zavázal provést v průběhu desetiletí výměnou za velkorysou pomocnou částku. I když zezačátku tyto kroky vypadaly poměrně nadějně a v druhé polovině 90. let 20. století se ekonomická situace zlepšila, tak se nakonec ukázalo, že Sálihova vláda postrádala dostatek vůle a kapacity k provádění náročnějších správních a ekonomických opatření. Pomalý ekonomický růst nevytvářel dostatek pracovních míst, aby udržel krok s rychle rostoucí jemenskou populací. Nezaměstnanost zůstala vysoká, stejně jako míra podvýživy a podíl populace žijící pod hranicí chudoby.[7] [8]
Již v období dvou samostatně fungujících států Severního a Jižního Jemenu se na území Sálihova Severního Jemenu projevovalo jisté směřování režimu k oligarchii a k ještě větší korupci. Tyto negativní jevy sice po vzniku sjednoceného Jemenu nakrátko ustoupily, ale po potlačení separatistických tendencí jihu, v roce 1994, se znovu prosadily a rozšířily. Sálih ve svém státě začal uplatňovat nepotismus.[2] Korupce se stala všudypřítomnou a nadále se jen rozrůstala. Sálihovi se podařilo vytvořit pyramidu patronátu, díky které se držel v čele Jemenu po více než třicet let. Dominovali v ní oligarchové, kmenoví vůdci a vojenští důstojníci, které si vydržoval množstvím úplatků a privilegií. Systém tak byl nastavený k obohacování oligarchů na úkor ostatních obyvatel. Kromě prohlubování ekonomické krize však docházelo i k oslabení poskytování zdravotní pomoci či vzdělávání. Byla to tedy sama povaha Sálihova režimu, která stála za neschopností učinit nezbytná opatření pro vyřešení složité ekonomické situace.[7][10]
Terorismus v Jemenu
Na přelomu tisíciletí k silné destabilizaci přispěly zpočátku malé a nepočetné teroristické útoky, které však postupně nabíraly na síle. Útoky sice probíhaly již v 90. letech, nejznámějším se však stala až operace teroristické organizace al-Káida 12. října 2000. Jednalo se o sebevražedný bombový útok na americký torpédoborec USS Cole, při kterém zemřelo 17 amerických námořníků.[11]
Radikální islám se v Jemenu neuchytil bezdůvodně. Množství mudžáhidů, bojujících proti Sovětskému svazu ve válce v Afghánistánu, bylo rekrutováno právě z Jemenu. Po roce 1989, když Sovětský svaz Afghánistán opustil, se velké množství radikalizovaných muslimů s vojenským výcvikem vydalo do Jemenu. Byli mezi nimi původní Jemenci, ale i nezanedbatelná část cizinců. Důvodem, proč si mnozí „afghánci“[3] vybrali jako svoje útočiště právě Jemen a proč se z Jemenu později do určité míry stalo centrum radikálního islámu, jsou pravděpodobně dva aspekty. Prvním jsou jemenské propustné hranice, které jsou pro fungování teroristických organizací neocenitelné. Druhým, ještě důležitějším, je fakt, že Jemenská vláda často neovládá rozsáhlá území země, obzvláště ta horská, kde tak vzniká ideální útočiště pro islámské radikály.[12] [13] [14]
„Afghánci“ byli po návratu do Jemenu často vnímání jako hrdinové a ještě v roce 1994 byli pragmaticky využiti Sálihem v boji proti jižním separatistům, ale již v druhé polovině 90. let minulého století se stali pro režim nepohodlnými. Koncem 90. let se ukázalo, že na území Jemenu operují buňky teroristické organizace al-Káidy, jež byly živeny právě radikalizovanými muslimy z řad „afghánců“ a jejich přívrženců.[5]
Přítomnost al-Kaidy v Jemenu byla potencionálním ohrožením nejen Jemenu, ale celého regionu, čehož se obávala obzvláště Saúdská Arábie, která se do bojů s terorismem zapojila. Chtěl-li si Jemen udržet příliv západních investic, humanitární a ekonomickou pomoc, byl nucen také více spolupracovat s USA. Spolupráce spočívala v přítomnosti amerických speciálních jednotek a ve výcviku jemenských vojáků. Ochota, s jakou Sálih přijal požadavek USA, však narazila na tradiční jemenskou společnost se silným islámským cítěním, na jemenský nacionalismus a na rostoucí protizápadní sentiment.[15]
Jakkoli byl Sálihův zájem potlačit al-Kaidu v Jemenu opravdový, faktem zůstává, že se díky vhodným podmínkám a opakovanému velice neefektivnímu fungování jemenského režimu, al-Kaidu vyhnat nepodařilo. V roce 2009 se v Jemenu dokonce etablovala tzv. al-Káida na Arabském poloostrově (AQAP), která je dnes považována za nejnebezpečnější odnož této teroristické organizace a její operace s neutuchající intenzitou a sílou pokračovali i v letech 2007–2010. V první dekádě 21. století se islámským radikálům podařilo vybudovat v Jemenu bezpečné a stabilní útočiště.[16] [17]
Hnutí Hútíů
Ekonomická krize, masivní korupce a terorismus však nebyly jediné zdroje problémů, které Jemen sužovaly na přelomu tisíciletí. V devadesátých letech 20. století se začalo formovat hnutí Hútíů, hlásící se k odkazu zajdovských šíitů,[4] které se později, v roce 2015, stalo důvodem vojenské intervence Rijádu do Jemenu.[18]
Za formálního zakladatele tohoto hnutí je považován Husajn al-Hútí. Husajn al-Hútí usiloval o více nábožensky založenou společnost, a to prostřednictvím založení náboženské školy. Hútíové byli Sálihem často vnímáni jako potencionální zdroj nebezpečí, jelikož jejich smýšlení navazuje na přes tisíc let starou hluboce zakořeněnou tradici zajdovského imamátu [5]. Napětí mezi vládou a hútíjci vzrůstalo, nešlo však ani tak o náboženský rozpor, jako o šíření mocenské sféry. V roce 2004 nechal Sálih uvěznit protestující v mešitách v Saná a vyslal vládní jednotky do provincie Saada, domova Ansár Alláh [6]. Poté, co byl zakladatel Ansár Alláh Husajn al-Hútí 10. září 2004 zavražděn, popularita hnutí ještě více vzrostla.[19] [20]
Mezi lety 2004 až 2010 proběhlo mezi hútíjskými povstalci a vládními jednotkami šest kol ozbrojených konfliktů. Ani jedna ze stran nevykazovala příliš velké snahy o usmíření. Vláda s Hútíji se v průběhu vyjednávání často vzájemně nařkávali z nedodržování mírové dohody a podněcování sporu, pročež všechny pokusy o uzavření míru byly dříve či později narušeny pokračujícími rozbroji. Oběti z řad vládních jednotek, povstalců i civilistů během války v Saada se počítají v tisících. Ti, kteří bojovali za Ansár Alláh proti Sálihovi, nebojovali kvůli prosazování myšlenek Zajdíjy, nýbrž za osvobození od útlaku autokratickým vládcem.[21]
Předvečer arabského jara
I když by se mohlo zdát, že už po prvním desetiletí vlády Sálihova režimu ve sjednoceném Jemenu by stát nutně potřeboval změnu, Sálihův GPC[7] v parlamentních volbách v roce 2003 s velkou většinou zvítězila. Samotný prezident Sálih, navzdory svému slibu z července roku 2005, že již nebude usilovat o znovuzvolení, v prezidentských volbách v roce 2006 vyhrál a nastoupil další sedmileté funkční období.[22] [23]
V polovině roku 2007 celý jih země zachvátily demonstrace, protože i tam se rozhořelo odmítání Sálihova režimu. Vzniklo jižní separatistické hnutí s názvem al-Hirák, jehož stoupenci protestovali proti tomu, co vnímali jako systematickou diskriminaci jihu.[7]
Zatímco neschopnost jemenské vlády řešit ekonomickou krizi a efektivně potlačit teroristické útoky al-Káidy zpochybnila její legitimitu, neutuchající separatistické tendence zpochybnily dokonce podobu sjednoceného Jemenu. Někteří příznivci Ansár Alláh požadavkem obnovení imamátu zpochybnili i samotný republikanismus. Přes jasně vyhrané volby tak zůstal Sálihův režim a celá situace v Jemenu v prvních letech 21. století velice nestabilní.[7]
Arabské jaro v Jemenu
Na začátku roku 2011 se napříč arabskými zeměmi prohnala vlna protestů, známá jako arabské jaro. Série povstání měla za cíl zlepšení demokracie, kulturní svobody a ekonomické situace. S výjimkou Tuniska po sobě však zanechala jen válku a roztříštěné státy.[24]
V lednu 2011 se protesty v menší či větší míře rozšířily z Tuniska i do ostatních arabských zemí. Stalo se tak rychle částečně díky sociálním médiím. Jemen se stal jednou z nejhůře poznamenaných zemí. Průběh arabského jara totiž nakonec v Jemenu vyvrcholil v jednu z nejhorších humanitárních krizí světa.[25] [26]
Již od poloviny ledna 2011 probíhaly v Saná protesty, přičemž první větší demonstrace se odehrála 27. ledna a zúčastnilo se jí na 16 000 lidí. Protestující měli od samotného začátku poměrně pevné vedení, a to zvláště ze strany Hnutí mládeže, které se zformovalo v tom samém měsíci. Jejími členy byli převážně mladí a vzdělaní političtí aktivisté. Na stranu protestujících se přidal i opoziční blok SSS.[8][27]
Důvodem protestů bylo zejména špatné vedení státní správy, které mělo za důsledek všeobecnou nespokojenost. Za účelem uklidnění obyvatelstva se Sálih snažil dělat rozličné ústupky, např. snížení daně z příjmu na polovinu. Jemenci se ale s ústupky nespokojili, a tak Sálih dne 2. února 2011 přislíbil, že v nadcházejících volbách, v roce 2013, nebude znovu kandidovat na post prezidenta a jeho syn se nestane nástupcem. Jemenci měli s obdobnými Sálihovými sliby negativní zkušenost z roku 2005, kdy slíbil totéž a nakonec své slovo nedodržel. Pravděpodobně proto demonstranti bezprostředně reagovali vyhlášením „Dne hněvu“ a opravdu hned 3. února se pak v Saná sešlo více než 20 000 lidí a další tisíce v Adenu a jiných velkých jemenských městech. Tato demonstrace byla největší od začátku nepokojů v polovině ledna.[28]
I nadále v únoru 2011 probíhaly protesty, které se občas neobešly bez ojedinělých obětí a během tohoto měsíce Sáliha postihly dvě těžké rány. Tou první bylo odstoupení egyptského prezidenta Husního Mubáraka, který obdobně jako Sálih ve svém křesle vydržel přes 30 let. Tato skutečnost přinesla jemenské opozici novou naději. Druhou ranou bylo, že se na konci února k protirežimní straně přidali vůdci dvou nejmocnějších kmenových svazů Hášid a Bakíl, což definitivně podlomilo Sálihovi veřejnou podporu.[29]
Na rozdíl od egyptského prezidenta si Sálih stále držel podporu armádních složek. To se však rychle změnilo po nepokojích z 18. března, při kterých bylo vládními silami zabito více než 50 lidí. Událost měla za důsledek rychlý nárůst počtu protestujících po celé zemi a způsobila vlnu rezignací mnoha jemenských úředníků, včetně diplomatů, ministrů vlády a členů parlamentu. 20. března se k opozici přidal i generál Alí Muhsin al-Ahmar, který se zavázal, že své jednotky použije na ochranu demonstrantů.[30]
Od konce března až do konce května mezi oběma stranami probíhala jednání, ve kterých jako mediátor částečně působila GCC. Návrhy obsahovaly odstoupení Sáliha, úplnou amnestii pro Sáliha a jeho rodinu a sestavení nové vlády. Někteří protestující tuto dohodu odmítali, protože chtěli, aby byl Sálih za své činy potrestán, nicméně SSS ji podepsali. Sám Sálih několikrát přislíbil, že dohodu podepíše, ale nakonec tak nikdy neučinil, a když 22. května odmítnul potřetí, GCC své snahy v mediaci sporu ukončila. Poté vypukly těžké boje mezi Sálihovými přívrženci a kmenovými bojovníky, které vyvrcholily 3. června při bombovém útoku na prezidentský palác v Saná.[30]
Toho dne zemřelo několik příslušníků Sálihovy ochranky, sám Sálih navzdory těžkým poraněním přežil, byl však neprodleně převezen do Saúdské Arábie k léčení. V čele Jemenu zatím stanul jemenský viceprezident Abd Rabú Mansúr Hádí.[31]
Během Sálihovy nepřítomnosti opozice vytvořila dvě uskupení; nejdříve v polovině července Přechodnou radu a poté v polovině srpna Národní radu, které se obě snažily o převzetí moci. Opozice však kvůli různým politickým či náboženským příslušnostem zůstala značně roztříštěná. Jak se týdny a měsíce nepokojů protahovaly, rozpor mezi původními protestujícími a formálními vůdci opozice se prohluboval. Hádí tou dobou neměl pravomoc jakoukoli dohodu o předání moci odsouhlasit a Sálih z exilu v Saúdské Arábii protirežimní stoupence ostře kritizoval a slíbil, že se do Jemenu vrátí.[32] [33]
V září 2011 se nepokoje v Saná opět vyostřily a zůstaly po nich desítky mrtvých a stovky raněných. Ve strachu, že Jemen zachvátí skutečná občanská válka, se 23. září Sálih vrátil Saúdské Arábie a začal usilovně jednat s opozicí o předání moci. Snaha najít řešení si získala mezinárodní sympatie. Do podepsání dohody o přechodu moci zprostředkované GCC dne 23. listopadu 2011 demonstrace neubraly na intenzitě a stejně tak pokračovalo i jejich násilné potlačování.[34]
Po uzavření mírové smlouvy se měl prezident Sálih do 30 dnů zříci moci. Posléze ho ve vedení země nahradil viceprezident Hádí, který začátkem prosince ustanovil novou vládu Národní jednoty, složenou ze Sálihových příznivců a zároveň ze členů opozice. Součástí dohody byl mimo jiné i kontroverzní zákon, schválený vládou koncem ledna 2012, který poskytoval Sálihovi, jeho rodině a jeho někdejším úředníkům imunitu před trestním stíháním. Pro GCC a USA, jež pro dohodu agitovaly, bylo důležitější vytvořit stabilní prostředí pro boj s al-Káidou než požadování spravedlnosti na osobě prezidenta Sáliha. Ohlas obyvatelstva ohledně imunity byl ale velice negativní. Mladí aktivisté považovali imunitu za dohodu mezi elitami, které jejím schválením podporují Sálihovi zločiny.[35] [36]
Přesto byli v Jemenu i tací, kteří Sáliha podporovali. Bylo tomu pravděpodobně z toho důvodu, že ho považovali za jediného, kdo dokáže nestabilní Jemen držet pohromadě a kdo dokáže efektivně bojovat s al-Káidou. 22. ledna 2012, den po schválení imunity, Sálih znovu odcestoval z Jemenu do USA za účelem podstoupení další léčby. Před cestou ještě prohlásil, že se do Jemenu hodlá vrátit, a to jako předseda GPC.[37] [38]
Podle dohody GCC se měly do 90 dní po jejím podepsání uspořádat nové prezidentské volby. Ty se nakonec konaly 21. února 2012. Jako dopředu domluvený a jediný kandidát za GPC i SSS v nich zvítězil Abd Rabú Mansúr Hádí. Mandát byl na dva roky a v jeho průběhu mělo dojít k významným politickým změnám. Na mnoha místech v Jemenu byly volby bojkotovány, došlo k ozbrojeným potyčkám, které si vyžádaly další oběti na životech. S volbami nesouhlasili především jižní aktivisté a Hútíové, kteří je považovali za iniciativu GCC a USA s cílem ovládnout Jemen.[39]
Dne 27. února 2012 proběhl oficiální ceremoniál předání moci, na který se Sálih vrátil z USA, aby se ho mohl osobně zúčastnit. Po více než roce protestů tak byl Sálih oficiálně zbaven moci. Na postu prezidenta se udržel dlouhých 33 let. Opoziční představitelé a protestující ale projevili obavy, že Sálihův vliv zůstane v jemenské politice i po jeho rezignaci nadále citelný a nemýlili se.[40]
Al-Káida v době arabského jara
Arabským jarem bylo vládní úsilí vypořádat se s AQAP značně narušeno. Když se politická bouře začala v roce 2011 rozvíjet, vyžádala si posílení ozbrojených sil v hlavním městě na úkor bezpečnosti v odlehlých provinciích Jemenu. Toho využilo hnutí Hútíů nebo jižní separatisté, a dokonce i AQAP. Absence vojenských jednotek na jihu země, vycvičených a určených pro boj s teroristy, dovolila militantním islamistům rozšířit svá pole působnosti a získat množství nových příznivců. AQAP do určité míry naplnila vzniklé mocenské vakuum, což se projevilo např. dobytím řady měst v jižní provincii Abyan.[41]
V reakci na to byla v květnu opět zahájena ofenzíva na rozrůstající se teroristickou organizaci AQAP. CIA a zvláštní síly provedly od května 2011 do února 2012 v Jemenu kolem desítky útoků dronů na členy al-Káidy. V této době se al-Káidu podařilo do značné míry z Jemenu vytlačit, i přesto však teroristé a jejich případné potlačování působili režimu značné problémy.[42]
Závěr
I když by se mohlo zdát, že po arabském jaru konečně v Jemenu mohl zavládnout mír, a že se věci začnou obracet k lepšímu, opak se stal pravdou. Svržení Sáliha sice předznamenávalo jisté změny, nicméně nově nastolená jemenská vláda se s enormními problémy, které Jemen sužovaly, nezvládla úspěšně vypořádat, pročež byla po necelých třech letech opět násilně svržena.
Opomíjení některých dlouho zakořeněných problémů při snaze vybudovat porevoluční Jemen si Jemenci již znovu nenechali líbit a v roce 2015 v Jemenu vypukla skutečná válka s přímou účastí regionálních i mezinárodních velmocí. O dění, které následovalo po Arabském jaru, si můžete přečíst v navazujícím článku.
Poznámky:
[1] V rozmezí let 1985 až 1995 patřil Jemen mezi deset zemí světa s nejrychleji rostoucí populací, přičemž se během tohoto období vyšplhal i na třetí příčku s nejvyššími hodnotami okolo 4,83 % ročního přírůstku. V roce 1980 měl Jemen necelých 8 miliónů obyvatel, v roce 2000 je to už necelých 17,5 miliónů a k roku 2020 téměř 30 miliónů. Růst jemenské populace se i při optimistických předpokladech zastaví až v šedesátých letech 21. století.[9]
[2] Ukázkovým příkladem byl Sálihův rodinný příslušník, generál 1. obrněné divize Alí Muhsin al-Ahmar, který byl považován za druhého nejmocnějšího muže v Jemenu.
[3] „Afghánec“ v tomto případě představuje muslima, který bojoval v sovětské válce v Afghánistánu.
[4] Zajdíja je jedna z šíitských sekt, jejíž stoupenci se v současnosti nacházejí téměř výhradně v severní části Jemenu.
[5] Imamát je teokratická forma vlády. Na území Severního Jemenu byl imamát od roku 897 až do roku 1962, kdy byl poslední imám al-Badr svržen a Severní Jemen se stal republikou.
[6] Ansár Alláh (v překladu něco jako boží přívrženci) je oficiální název pro hnutí Hútíů.
[7] Všeobecný lidový kongres byla politická strana dlouhodobě vládnoucí v Jemenu, kterou založil Alí A. Sálih v roce 1982. GPC v parlamentních volbách z roku 2003 získal 58 % všech odevzdaných hlasů, čímž si zajistil 226 z celkových 301 křesel. Volební účast byla okolo 75 %.
[8] Blok Stran společného shromáždění vznikl v roce 2002 spojením nejsilnějších opozičních stran Isláhu a Jemenské socialistické strany a tří dalších menších politických stran.
Zdroje:
[1] BATEMAN, G., VICTORIA E., 1994: Zeměpis světa, Columbus a Knižní klub, Praha, ISBN 80-7176- 022-6.
[2] TAUER, F. KELLER. K., 1984: Svět islámu. Jeho dějiny a kultura. Nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do nihž proniklo učení arabského Proroka od jeho vystoupení do konce 1. světové války, Vyšehrad, Praha, ISBN 80-7021-828-2.
[3] HONZÁK, F., PEČENKA, M., 1995: Státy a jejich představitelé: státní útvary 20. století včetně zaniklých, koloniálních a okupovaných území, Libri, Praha, ISBN 80-901579-6-3.
[4] KARSH, E., RAUTSI I., 1996: Saddám Husajn. Politická biografie, Melantrich, Praha, ISBN 80-7023-215-3.
[5] RADĚJ, T., Jemen – Arabia felix na rozcestí. Mezinárodní politika, [online]. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, vyd. 19. 5. 2003, roč. 27, č. 5, str. 22-25 [Cit. 11. 3.2021]. ISSN 0543-7962. Dostupné z: https://www.iir.cz/article/mezinarodni-politika-5-2003-dalny-vychod-stale-vzdaleny
[6] MACROTRENDS. Yemen economic Growth 1990-2021. Macrotrends © 2010-2021, [online]. Vyd. 2021 [cit. 3. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.macrotrends.net/countries/YEM/yemen/economic-growth-rate
[7] ENCYCLOPÆDIA BRITANNICA. Yemen. Encyclopædia Britannica © 2021, [online]. Vyd. 19. 1. 2021 [cit. 15. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.britannica.com/place/Yemen
[8] INTERNATIONAL MONETARY FUND. Yemen in the 1990s: from unification to economic reform. International Monetary Fund © 2002, [online]. Vyd. 3. 5. 2002 [cit. 3. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.imf.org/external/pubs/nft/op/208/
[9] UNITED NATIONS. World population prospects – population division. United Nations © 2021, [online]. Vyd. 2019 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://population.un.org/wpp/Download/Standard/Population/
[10] TRANSPARENCY INTERNATIONAL. CPI. Transparency International © 2021, [online]. Vyd. 2021 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.transparency.org/en/cpi/2020
[11] KOVERDYNSKÝ, B., 2014: Letecká security. Historie, organizace, standardy a postupy, Svět křídel, Cheb, ISBN 978-80-87567-51-7.
[12] RADĚJ, T., Islamistické organizace v Egyptě. Mezinárodní vztahy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, vyd. 2002, roč. 37, č. 3, str. 98-113 [Cit. 11. 3. 2021]. ISSN 0323-1844.
[13] GOMBÁR, E., 2004: Kmeny a klany v arabské politice, Karolinium, Praha, ISBN 80-246-0895-2.
[14] SOULEIMANOV, E., & kolektiv autorů, 2006: Terorismus. Válka proti státu, Eurolex Bohemia, Praha, ISBN 80-86861-76-7.
[15] BBC NEWS. Middle east | CIA ‚killed al-Qaeda suspects‘ in Yemen. BBC © 2021, [online]. Vyd. 5. 11. 2002 [cit. 3. 3. 2021]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/2402479.stm
[16] STEPHEN, G., 2016: The new spymasters. Inside espionage from the cold war to global terror, Penguin Books, Velká Británie, ISBN 978-0-141-03398-3.
[17] COUNCIL ON FOREIGN RELATIONS. Al-Qaeda in the Arabian Peninsula (AQAP). Council on Foreign Relations © 2021, [online]. Vyd. 19. 6. 2019 [cit. 3. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.cfr.org/backgrounder/al-qaeda-arabian-peninsula-aqap
[18] BATATI, S. Who are Yemen’s houthis? Al Jazeera Media Network © 2021, [online]. Vyd. 29. 3. 2015 [cit. 15. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2015/3/29/who-are-the-houthis-in-yemen
[19] SANAA CENTER. The Houthi movement from a local perspective: A resurgence of political zaidism. Sanaa Center © 2020, [online]. Vyd. 4. 1. 2021 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://sanaacenter.org/publications/analysis/11925
[20] SCHMITZ, C. The rise of Yemen’s Houthi rebels. BBC © 2021, [online]. Vyd. 28. 2. 2015 [cit. 15. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-31645145
[21] PIKE, J. Houthis – Six Wars 2004-2009. GlobalSecurity © 2000-2021, [online]. Vyd. 26. 3. 2015 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.globalsecurity.org/military/world/war/yemen4-houthi.htm
[22] WIKIPEDIA. 2003 Yemeni parliamentary election. Wikipedia © 2021, [online]. Vyd. 7. 2. 2021 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/2003_Yemeni_parliamentary_election
[23] JOHNSEN, G. The election yemen was supposed to have. Middle East Research and Information Project © 2021, [online]. Vyd. 10. 3. 2006 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://merip.org/2006/10/the-election-yemen-was-supposed-to-have/
[24] HISTORY.COM. Arab spring. A&E Television Networks © 2021, [online]. Vyd. 10. 1. 2018 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.history.com/topics/middle-east/arab-spring#section
[25] BLAKEMORE, E. What was the Arab spring and what caused it to happen? National Geographic Partners © 2015-2021, [online]. Vyd. 14. 6. 2019 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/culture/topics/reference/arab-spring-cause/
[26] ENCYCLOPÆDIA BRITANNICA. Arab spring. Encyclopædia Britannica © 2021, [online]. Vyd. 27. 1. 2021 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Arab-Spring
[27] AL JAZEERA. Timeline: Yemen’s uprising. Al Jazeera Media Network © 2021, [online]. Vyd. 21. 3. 2011 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2011/3/21/timeline-yemens-uprising
[28] ABC NEWS. Thousands line streets for Yemen’s ‚day of Rage‘. ABC © 2021, [online]. Vyd. 3. 2. 2011 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.abc.net.au/news/2011-02-03/thousands-line-streets-for-yemens-day-of-rage/1929138
[29] AL JAZEERA. Major Yemen Tribes join protesters. Al Jazeera Media Network © 2021, [online]. Vyd. 26. 2. 2011 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2011/2/26/major-yemen-tribes-join-protesters
[30] ENCYCLOPÆDIA BRITANNICA. Yemen uprising of 2011–12. Encyclopædia Britannica © 2021, [online]. Vyd. 20. 1. 2021 [cit. 15. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Yemen-Uprising-of-2011-2012
[31] KRAMÁREKOVÁ, V., Poslední tanec prezidenta Sáliha. Acta Fakulty filosofické Západočeské univerzity v Plzni, [online]. Plzeň: Fakulta filosofie, vyd. 20. 12. 2013, roč. 5, č. 3, str. 101-126 [Cit. 11. 3. 2021]. ISSN 1802-0364. Dostupné z: https://actaff.zcu.cz/export/sites/ffacta/files/archiv/2013/ACTA_FF_2013_3.pdf
[32] AL JAZEERA. Opposition sets up council. Al Jazeera Media Network © 2021, [online]. Vyd. 16. 7. 2011 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2011/7/16/yemen-protesters-form-council-to-run-country
[33] KASINOF, L. Yemeni opposition leaders form National Council. The New York Times Company © 2021, [online]. Vyd. 17. 8. 2011 [cit. 15. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2011/08/18/world/middleeast/18yemen.html
[34] AL JAZEERA. Dozens of protesters shot dead in Yemen. Al Jazeera Media Network © 2021, [online]. Vyd. 19. 9. 2011 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2011/9/19/dozens-of-protesters-shot-dead-in-yemen
[35] BBC NEWS. Yemen: New unity government created. BBC © 2021, [online]. Vyd. 7. 12. 2011 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-16076633
[36] GHOBARI, M. Yemen’s Saleh leaves for U.S., opponents protest. Reuters © 2021, [online]. Vyd. 22. 1. 2012 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/usyemen-idUSTRE80L0AS20120122
[37] GHOBARI, M., & FINN, T. Yemen grants Saleh immunity to try to End crisis. Reuters © 2021, [online]. Vyd. 21. 1. 2012 [cit. 15. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-yemen-idUSTRE80K0B120120121
[38] BBC NEWS. Yemen’s President Saleh ‚leaves country‘ for treatment. BBC © 2021, [online]. Vyd. 22. 1. 2012 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-16671533
[39] LOGAN, J., & MUKKSHAF, M. Violence as Yemen Elects candidate to Replace TOPPLED leader. Reuters © 2021, [online]. Vyd. 22. 2. 2012 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-yemen-idUSTRE81J0RQ20120222
[40] AL JAZEERA. Hadi takes over from Saleh. Al Jazeera Media Network © 2021, [online]. Vyd. 27. 2. 2012 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2012/2/27/saleh-hands-over-yemen-reins-to-successor
[41] ENCYCLOPÆDIA BRITANNICA. Al-Qaeda in the Arabian Peninsula. Encyclopædia Britannica © 2021, [online]. Vyd. 21. 1. 2021 [cit. 3. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/al-Qaeda-in-the-Arabian-Peninsula
[42] SCHMITT, E. U.S. teaming with new Yemen government on strategy to Combat Al Qaeda. The New York Times Company © 2021, [online]. Vyd. 27. 2. 2012 [cit. 15. 2. 2021]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2012/02/27/world/middleeast/us-teaming-with-yemens-new-government-to-combat-al-qaeda.html?searchResultPosition=1
