Naší redaktorku Báru už nebavil zaprděný český rybník Františka Janečka, Jirky Pomejeho, Standy Grosse a Simony Krainové, a tak vyrazila do pravého a nefalšovaného světa nasládlých parfémů, laciných cigaret a průzračné vodky, kde jsou za celebrity považovány persony typu Olega Děripasky, Sergeje Vychodceva, Darjy Žukovové nebo např. nedávno postřelený Vjačeslav Ivankov, zvaný také Japončík.

*Inspirací pro popsání zážitků z Ruska byl náš šéfredaktor, a také, jak již název napovídá, Ruský deník Anny Politkovské, dlužno však dodat, že mé zápisky si nekladou za cíl analýzu současné situace v Rusku. Mou snahou bude především zachytit dojmy a prožitky, které mě tady v Rusku potkaly.*

Je třeba začít popořadě, a tak jako první zmíním víza. Vízum do Ruské federace si člověk může vyřídit na ambasádě nebo u zprostředkovatelské agentury (například Student Agency), kde jsou však poplatky za vyřízení víza větší. Pokud ale nemáte zvací dopis od někoho z Ruska, tak se stejně musí vízum vyřizovat přes zprostředkovatele, který pozvání zařídí. Ať tak či onak, vyjednávání s ruskými úředníky o čemkoli je poměrně komplikované, zvláště trefí-li člověk ruské státní svátky, proto je třeba obrnit se nehynoucí trpělivostí. Když jsem poprvé psala na pobočku Puškinova institutu v ČR, což je institut, u něhož jsem chtěla v Moskvě navštěvovat jazykovou školu, tak mi bylo řečeno, že mi žádný zvací dopis nepošlou, protože jsem propásla lhůtu, do které se můžu přihlásit. Lhůta nebyla na českých stránkách sice uvedena, ale na anglických a ruských mutacích již ano, takže šlo o spíše o moji nepozornost. Pokud člověk něco vyřizuje s ruským úředníkem, nemůže příliš spoléhat na to, že úředník ví, jak to chodí. I přes to, že jsem psala, že v Rusku chci být před i po jazykovém kurzu, tak mi byl zaslán zvací dopis jen na měsíc, což v důsledku znamenalo, že jsem si musela obstarat ještě jiný. Nejdříve jsem samozřejmě chtěla napsat stížnost na špatnou informovanost úřednice, ale nakonec jsem se rozhodla nečeřit vody a nespravedlnost spolknout.

V Rusku je povinnost registrace cizinců, takže už v letadle je člověk povinen vyplnit imigrační kartičku, která je následně potvrzena úředníkem na letišti. Poté se člověk musí zaregistrovat na milici, a doklad o tom, kde je v Rusku ubytován musí nosit neustále sebou. Pokud člověk bydlí například v hotelu, tak hotel registraci pro milici většinou vyřídí za vás. Zatím se mi nepodařilo zjistit, co se stane, pokud člověk u sebe kartičku nemá nebo si ji vůbec nezřídil. Jeden známý mi tvrdil, že je za to pokuta 2000 rublů. Obecně je člověk tady v Rusku hodně pod dohledem. Na ulicích se pohybuje dost policistů a při různých vstupech je povinnost registrace. Upřímně jsem z toho nervózní, protože si nedělám iluze o ochraně mých osobních informací. Nicméně bez čísla pasu vás na spoustu míst vůbec nepustí.
Po příletu na Šeremetěvo, jedno z ruských letišť, jsem zakusila na vlastní kůži moskevskou dopravní zácpu. Pozitivní je, že Rusové jsou na tyto situace navyklí, takže jsem na našem řidiči nepozorovala žádné výrazné známky stresu. Co ale naopak vyvádělo z míry mě, byly tři auta vedle sebe ve dvou pruzích, předjíždění po krajnicích a podobné řidičské praktiky. V Rusku také neplatí přednost chodce na přechodu a ruský řidič nebude mít problém do vás klidně začít najíždět, i když jdete na zelenou.
Hned první den v Moskvě při obcházení okolí hotelu jsem byla svědkem zatýkání demonstrantů příslušníky policie. Šlo o protiputinosvkou demonstraci, kterou vyvolalo úmrtí Estěmirovové. Nic velkého – jen asi 15 lidí, což je trochu paradox, protože Moskva jako taková má více než 10 milionů obyvatel. Na tomto příkladu lze demonstrovat, jakou opozici asi ve skutečnosti Putin má. Pokud si chcete udělat obrázek, jak demonstrace vypadala, klikněte zde: http://www.youtube.com/watch?v=1C-9o_-6vSw
I co se týče minulosti a vypořádání se s ní, je jejich vztah k této problematice poměrně laxní. Za všechny případy můžu uvést budovu ministerstva zahraničních věcí, kde je pořád ve fasádě vytesán znak srpu a kladiva. Jak bychom asi skákali tady v Evropě, kdyby Němci měli třeba na budově Reischstagu svastiku.

Po demonstraci z prvního dne byl také velkým zážitkem vidět po ulicích pochodovat fanoušky CSKA a Spartaku (oba moskevské týmy), které hrály derby. Nějakého velmi inteligentního příslušníka policie napadlo, že rozehnat fanoušky se dá také slzným plynem, na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby slzný plyn nepoužili v metru. I když jsme stanicí jen projížděli, mnoho cestujících začalo kašlat a slzet.
V Rusku je třeba se připravit na dvojí ceny. Nešvar, který u nás již téměř vymizel, je v zde běžný. A rozdíly nejsou zrovna malé. Zrovna včera jsme byli v Puškinově galerii a vstupné pro Rusy bylo 100 rublů (60 Kč), ale pro cizince 300. Jedinou radou, jak systém obejít, je mít studentskou kartičku nějaké ruské školy nebo se tvářit jako domorodec a plynulou ruštinou si u okénka zakoupit lístek.

Nakonec jsem v Moskvě shledala, že tady mají levnější jen cigarety a taxíky. A pokud někdo chce ušetřit i na tom taxíku, může si chytit ilegální taxi – dělá se to tak, že natáhnete ruku směrem do vozovky, ale necháte ji dlaní dolů. Naposledy jsme jeli s uzbeckým taxikářem, který nám za jízdy vesele vypravoval, jak české zboží za dob komunismu mělo dobré jméno a pověst prvotřídní kvality, a jak ve svém mládí nosil boty české výroby.
Poslední postřeh, který mě napadá a stojí za to ho uvést, je obliba Jožina z bažin tady v Rusku v upravené verzi, což přikládám jako perličku na závěr: