Expertní komentář Mgr. Martina Laryše (interního doktoranda Politologie FSS Masarykovy univerzity v Brně) k problematice plynové krize.
Mgr. Martin Laryš
Interní doktorand politologie FSS Masarykovy univerzity v Brně
S blížícími se Vánocemi a Novým rokem se opět začalo mezi politiky a odborníky spekulovat, zda li budeme svědky plynové krize stejně jako v letech 2006 a 2009. Letos bude tato nová „tradice“ nejspíš porušena, a ani Gazprom, ani ukrajinská strana (prostřednictvím společnosti Naftohaz Ukrajiny) si zastavení dodávek plynu do Evropy jako novoroční předsevzetí nedala. Je třeba si uvědomit, že politickoekonomická situace v obou zemích se neustále mění a situace k 1. lednu 2010 nebude zdaleka stejná, jako byla 1. ledna 2009. O co se Rusko vyvíjelo pomaleji a řízeně, o to se Ukrajina vyvíjela rychleji a chaotičtěji.
Schůzka mezi Putinem a Tymošenkovou v Jaltě, která se odehrála zhruba v polovině listopadu, jen utvrdila mnohé spekulace o zvláštním vztahu mezi oběma politiky a o tom, že Kreml by nejraději viděl v čele Ukrajiny právě Julii Tymošenkovou. Putin v krymském letovisku přislíbil, že nebude penalizovat, ani jinak trestat Ukrajinu za neschopnost platit dohodnutou částku vzhledem k odebírání mnohem menšího množství plynu. Podle principu „take or pay“ totiž Ukrajina musí stejně platit za plyn, který neodebírá, což ovšem nedělá a kupí dluh v řádech miliard dolarů.
Splácení pokut a nedoplatků by přivedlo zkorumpovaný Naftohaz na mizinu a vytvořilo ještě více problémů, než trpěné přehlížení nesplacených dluhů. Rusko se samozřejmě může snažit o převzetí plynovodů a hlavních energetických společností jako je právě Naftohaz, ale ty jsou v natolik katastrofálním stavu, že vyžadují mnohomiliardové investice, na což nemá peníze ani Gazprom, jež má momentálně díky nižším cenám za plyn poměrně hluboko do kapsy.
Z politického hlediska ale pro Rusko (a možná i Ukrajinu) nastávají lepší časy. Jednak se následkem plynové krize z počátku letošního roku podařilo dosáhnout alespoň trochu průhlednějšího cenového systému téměř tržního charakteru, čímž se Rusko zbavuje nařčení, že s cenami libovolně manipuluje podle konkrétní politické situace a oblíbenosti ukrajinských vrcholných politiků. Gazprom si navíc nemůže dovolit znovu poškodit svou reputaci, což by se stalo v případě jakéhokoliv přerušení dodávek zemím EU, či rozsáhlých nátlakových akcí. Evropské politické špičky se nepředvídatelného a neprůhledného chování Ruska bojí, jelikož mu nerozumí, a zdaleka není v ruském zájmu strašit a popuzovat si hlavního zákazníka, bez něhož by se celé schéma příjmů z exportu zhroutilo.
Hlavním důvodem ale je skutečnost, že od února 2010 nebude na hlavních politických postech na Ukrajině „záškodník“, který by se snažil od Ruska otočit záda, vší silou se tlačit na Západ a nabízet alternativní a lákavý model rozvoje v postsovětském prostoru. Naopak, je zcela jasné, že prezidentské volby vyhraje buď (Západem nesprávně označovaný jako silně proruský) Viktor Janukovyč nebo (Západem nesprávně označovaná jako jednoznačně prozápadní) Julie Tymošenková. Tymošenková, hrdinka Oranžové revoluce, je v současné době pro Kreml paradoxně nejlepší volbou, jelikož se s Putinem umí dohodnout právě v oblasti energetiky tak, že obě strany z toho mají prospěch a politický kapitál. Došlo dokonce k tomu, že sám Janukovyč obvinil Tymošenkovou z příliš proruského jednání. Podle něj je totiž pro Putina jednoduché s ní spolupracovat, jelikož odsouhlasila zdražení plynu ukrajinským průmyslovým společnostem na východě země, čímž budou jejich výrobky nekonkurenceschopné vůči ruským. Janukovyč už ovšem neříká, že velkou část těchto společností vlastní sponzoři jeho prezidentské kampaně a jeho oligarchicko-byrokratické struktury s názvem Strana regionů. Tím se jej Tymošenková snaží odříznout od finančních zdrojů, zatímco Rusko má šanci jejím prostřednictvím posílit svou ekonomickou přítomnost v zemi. Výhoda těchto vztahů je pochopitelně oboustranná, o členství Ukrajiny v NATO či EU stejně nikdo v Evropě reálně nestojí a Tymošenková bude těžit z posilování přátelských vztahů s Moskvou, které lze již nyní pozorovat např. ve formě odpuštěných miliardových dluhů, za což ještě minulý rok zaplatila celá Evropa rozsáhlými výpadky dodávek zemního plynu.
