Venezuela je v současnosti jako na houpačce, nejprve vydal Nejvyšší soud poměrně překvapivý rozsudek, podle kterého odebírá poslancům imunitu, ihned nato vydal další rozsudek, podle kterého zcela přebírá pravomoci parlamentu. Tento krok inicioval protesty doma i na mezinárodní scéně, což přimělo prezidenta Nicoláse Madura, aby požádal Nejvyšší soud o zvážení svého rozsudku. Nezávislost justice zde na chvíli ponechme stranou.

Ač bylo úplné odstavení parlamentu v tomto karibském ráji přeměněném v peklo nečekané, nelze tvrdit, že by bylo z hlediska vnitropolitické situace nějakým způsobem zásadní. Parlament již nějakou dobu nebyl protiváhou exekutivy, jakou by měl být v zemi, která je demokratická skutečně, a ne jen podle jména. Ale vraťme se na začátek. Venezuela je prezidentskou republikou, prezident je tak volený přímo lidem, který jej také jako jediný může odvolat.

Zodpovídá za fungování vlády, je také vrchním velitelem ozbrojených sil, v krátkosti je vrcholným představitelem výkonné moci, ne nepodobný například americkému prezidentovi. Nad parlamentem však z merita samotné funkce nemá moc, na rozdíl od jiných zemí také nemá pravomoc vetovat zákony, přijaté parlamentem. Tuto pravomoc má pouze Nejvyšší soud (konkrétně jeho ústavní síň), a to pouze v případě, že přijatý zákon porušuje ústavu. Třetí složkou moci je právě parlament, jehož hlavní funkcí je přijímat zákony, ale také například jmenovat členy Nejvyššího soudu.

Od dob tzv. Bolívarské revoluce, kterou vyhlásil Hugo Chávez v roce 1999, kdy byl zvolen prezidentem, byly tyto složky moci v podstatě ovládány jeho stranou. Tento systém fungoval zprvu díky podpory ze strany lidu, které se těšil samotný Chávez díky svým programům sociální spravedlnosti. Časem se však této podpoře těšil spíše díky faktu, že kontroloval média a opozice jej nemohla kritizovat. Po Chávezově smrti v roce 2013 nastoupil do prezidentského úřadu Nicolás Maduro, bývalý řidič autobusu, který se však spoléhal spíše na represivní opatření a nikdy nedosáhl popularity svého předchůdce. K popularitě mu nepomohl ani celosvětový pád cen ropy, která tvoří 95 % celého venezuelského exportu.

Státní petrochemický podnik PDVSA totiž dlouhodobě zanedbával investice do infrastruktury a pád cen tak pocítil obzvláště silně. PDVSA navíc nebyla schopna platit svým dodavatelům, kteří tak omezili spolupráci, což vedlo k dalšímu propadu objemu produkce. Ta je v současnosti na svém třináctiletém minimu. Z tohoto pramení i ekonomická a humanitární krize ve Venezuele.

I z těchto důvodů ve volbách do parlamentu v prosinci 2015 drtivě zvítězila opozice, vládnoucí Spojená Socialistická Strana Venezuely (PSUV ze svého španělského jména) se však nevzdávala v boji o moc v zemi. Po vyhlášení výsledků voleb, kdy opozice získala v parlamentu ústavní většinu (ze 167 získala 112 křesel), se parlament sešel na čtyřech mimořádných zasedáních mezi 22. a 23. prosincem 2015, na kterých jmenoval 9 nových soudců Nejvyššího soudu. Jejich jmenování mělo původně proběhnout až po novém roce, kdy začínalo volební období nového parlamentu.

Noví soudci byli později obviňováni z vazeb na PSUV, což ústava zakazuje. Současně s tím, prezident Maduro obvinil opozici z volebních podvodů a dalších nesrovnalostí. Nejvyšší soud následně obdržel 22 žádostí na přezkum volby opozičních poslanců. Z nich bylo nakonec u tří vyhověno, čímž opozici zůstalo pouze 109 poslanců, a ta ztratila ústavní většinu. Opozice tento rozsudek odmítala a předseda parlamentu Henry Ramos Allup, který byl zvolený za opozici, přijal přísahu i od oněch tří poslanců. Nejvyšší soud tak obvinil parlament z pohrdání soudem s hrozbou dalších sankcí, pokud tito poslanci neodstoupí. Všichni tři nakonec dobrovolně odstoupili, aby se mohli zúčastnit soudního procesu, a krize tak mohla být vyřešena.

Tento soudní proces se však nikdy nekonal. Nejvyšší soud navíc zrušil velké množství zákonů, jelikož podle něj odporovaly ústavě. Například v červnu byl takto prohlášen za neplatný zákon o krizovém zdravotnictví, který měl za cíl napravit humanitární situaci v zemi. Tato situace se jen během prvních 6 měsíců opakovala nejméně desetkrát. V srpnu roku 2016 byli tři opoziční poslanci opět zařazeni do parlamentu, jelikož pro odvolání soudce Nejvyššího soudu potřebovala opozice ústavní většinu. Nejvyšší soud tak opět obvinil parlament z pohrdání soudem a označil za neplatné veškeré zákony a jakékoliv další kroky, které parlament přijme. A to opět do té doby, dokud neodstoupí poslanci, podezřelí z volebních podvodů.

Jejich případ bylo potřeba držet v limbu, jinak by totiž musely být v jejich okrscích uspořádány nové volby, které by ale PSUV s největší pravděpodobností prohrála. Tím by ztratila svůj poslední trumf. Pokud se však volby neuspořádají, taková situace nikdy nenastane. A zde přichází na scénu Národní volební rada (CNE), která zodpovídá za organizaci všech voleb v zemi, a zároveň je plná sympatizantů s prezidentem. CNE ze strachu z prohry PSUV odložila volby do regionálních a městských zastupitelstev. Jako důvod posloužil zcela nový proces udělování politických licencí. Každá politická strana, která v posledních parlamentních volbách nezískala aspoň 1 % platných hlasů, musí projít procesem udělení politické licence.

Problém tkví v tom, že platforma opozice kandidovala jako celek, její jednotlivé části tak musí tuto licenci získat. Pro její udělení je potřeba v 12 státech získat hlas nejméně 0,5 % oprávněných voličů. Pokud strana získá potřebný počet pouze v 11 a méně státech, licence jí udělena nebude, ale může si vybrat, ve kterých 12 státech jej bude provádět. Tato pravidla se netýkají samotné vládní PSUV ani opoziční platformy MUD. V současnosti se tak CNE „zcela soustředí“ na tento proces, který bude trvat až do června. Fakt, že voliči mohou své strany podpořit pouze o víkendech (pokud zrovna na ten den nepřipadne státní svátek) na omezeném množství míst, ale dává tušit, že se o zcela regulérní požadavek nejedná.

Ďábel jménem CNE sehrál ještě jednu významnou roli v setrvání současného prezidenta v úřadu. Venezuelská ústava umožňuje v referendu odvolat jakéhokoliv zvoleného činitele, včetně prezidenta (článek 72). Opozice se tak pokusila v dubnu minulého roku využít tento nástroj. Proces měl sestávat ze tří fází, v první se muselo 1 % oprávněných voličů vyslovit pro odvolání prezidenta, v druhé 20 %, a třetí fáze spočívala v celostátním referendu, kde se pro odvolání musel vyslovit větší počet voličů, než který prezidenta zvolil do funkce.

V červnu se uskutečnila první fáze, avšak „ověřování“ jednotlivých hlasů trvalo až do srpna (zúčastnilo se 400 000 lidí, pro splnění bylo potřeba souhlasu 195 000). Na druhou fázi sběru podpisů již nedošlo. Nejvyšší soud týden před jejím zahájením anuloval výsledky první fáze v pěti státech kvůli údajným volebním podvodům. Celý proces je od té doby pozastaven, CNE je zaneprázdněná politickými licencemi, a mezitím proběhla lhůta na vyvolání předčasných voleb. Pokud by totiž byl prezident odvolán v první polovině svého volebního období, byly by uspořádány předčasné volby. V opačném případě však na jeho místo nastupuje viceprezident až do konce volebního období.

Opoziční poslanci na protest zorganizovali rozsáhlé protesty, tzv. Převzetí Venezuely (Toma de Venezuela), kterých se podle některých odhadů zúčastnilo až 1,2 milionu lidí. Vláda následně souhlasila s dialogem s opozicí, který měl vést k vyřešení celé krize. Jako mediátor se rozhovorů zúčastnil i Vatikán. Obě strany se shodly na spolupráci, na uspořádání nových voleb, na propuštění politických vězňů a umožnění dovozu jídla a léků ze zahraničí. Na konci roku však opozice vládu obvinila z nedodržování dohody a z rozhovorů vystoupila.

Kvůli prakticky nulovému posunu za celý rok od voleb přijal parlament dokument, ve kterém žádá Organizaci Amerických Států (OAS) o aktivaci demokratické charty. Její účel je spustit zhodnocení politické situace v dané zemi a případně vyvíjet tlak na její nápravu. Nejvyšší soud však toto označil za „narušování právního státu“, a zároveň za překročení pravomocí parlamentu. Následující den odebral parlamentu veškeré pravomoci. Řada států tento krok odsoudila, Peru na protest odvolalo svého velvyslance z Venezuely.

Maduro si poměrně rychle uvědomil, že tentokrát si ukousl příliš velký kus jablka. Požádal Nejvyšší soud o přehodnocení obou rozsudků, což se další den také stalo. Rubikon však již byl překročen a parlament má nyní zákonný důvod k odvolání soudců Nejvyššího soudu, čehož hodlá využít. Za zmínku také stojí citát Huga Cháveze z roku 2010, kdy řekl, že rozpuštění parlamentu se rovná puči, proto se k tomu nikdy neuchýlí.

Prezident ani Nejvyšší soud si ale doposud se zákony, přijatými v parlamentu, příliš hlavu nedělali. Pokud parlament odvolá soudce z ústavní síně Nejvyššího soudu, a pokud Nejvyšší soud zároveň zruší toto rozhodnutí parlamentu (což není nijak nepředstavitelné), bude záležet na armádě, na kterou stranu se postaví. Doposud podporovala právě režim Nicoláse Madura. V případě, že dojde k uváznutí na mrtvém bodě, a armáda se rozhodne podpořit prezidenta, jsou masové protesty prakticky jisté. Ani tentokrát ale nejspíš ničeho nedosáhnou.

Opozice se s nadějemi upínala na OAS. Té však v současnosti předsedá Bolívie, která v pondělí dokonce zrušila mimořádnou schůzi o krizi ve Venezuele a aktivaci demokratické charty. Bolívie je v současnosti jedním z posledních Madurových spojenců. Jeho pád je, všem snahám o jeho oddálení navzdory, pouze otázkou času. Venezuele dochází finanční rezervy, podle centrální banky jí zbývá posledních 10,5 miliardy amerických dolarů (cca 260 miliard Kč), zhruba polovina toho, co měla Venezuela k dispozici před rokem. Poté jí hrozí krach. V ten moment lze také očekávat pád celého režimu, jelikož si nebude moci dovolit vyplácet armádu. Co se stane poté, je v současnosti ve hvězdách.