Diskuse o situaci v Bosně a Hercegovině se v posledních letech vedou s nápadně pochmurným podtónem. Dvacet let po ukončení krvavé války na území tří národů – Bosňáků, Chorvatů a Srbů – je zřejmé, že konflikt není vyřešený, nýbrž jen potlačený. Naději na prosperující budoucnost země tak střídá nejistota, v horším případě rovnou tíživé čekání na další válku.

Do této atmosféry předminulou neděli vstoupilo referendum, o kterém se mluví jako o možné rozbušce obnoveného konfliktu.

Bosenský ústavní soud čelí bezprecedentnímu útoku

Bosna byla Daytonskou mírovou dohodou v roce 1995 vnitřně rozdělena na dvě entity se širokými pravomocemi: Federaci Bosny a Hercegoviny, kde žijí muslimští Bosňáci a Chorvati, a Republiku srbskou[1] se srbskou většinou. Vnějšímu pozorovateli by se předmět hlasování mohl zdát nezajímavý. Obyvatelé Republiky srbské se rozhodovali, zda by 9. leden měl být v jejich zemi i nadále oficiálně uznáván jako den vyhlášení republiky.

Problém spočívá ve třech bodech: V listopadu 2015 Bosenský ústavní soud rozhodl, že je svátek protiústavní, neboť nevychází z hodnot sdílených všemi třemi národy. Vyhlášení Republiky srbské dne 9. 1. 1992 totiž přímo souvisí s čistkami, které položily základ jejímu dnešnímu etnickému složení.

Druhý bod je ještě vážnější: tentýž soud konání tohoto konkrétního referenda zakázal. Je to vůbec poprvé v historii současného bosenského státu, kdy některý jeho orgán jedná v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu. Jedná se tak o nejzávažnější útok proti státní instituci od konce války.

A zatřetí: referendum je často interpretováno jako předehra či test podpory referendu o nezávislosti Republiky srbské, které má následovat. Byť takový výklad současný prezident Republiky srbské a hlavní  propagátor její samostatnosti Milorad Dodik popírá, sám několikrát zmínil možnost konání hlasování o nezávislosti entity. Při jedné příležitosti dokonce výslovně uvedl, že pokud Republice nebudou do roku 2017 vráceny „ukradené pravomoci“, pak bude referendum o odtržení svoláno hned v roce následujícím.

Pro zachování svátku se při 56% účasti vyslovilo 99,8 % voličů.

Srbsko nemůže Republice srbské pomoct

„Nikomu nevyhrožujeme, ale nenecháme nikoho jen tak odtrhnout kus Bosny. Miloševič je mrtvý, jugoslávská armáda se svými tisíci tanků a obrněných vozidel už není… Srbsko nemůže Republice srbské pomoct,“ nechal se slyšet vysloužilý bosenský generál a politik Sefer Halilović.

Generál Halilović je jako lídr marginální parlamentní strany jen těžko mluvčím současného bosenského politického mainstreamu. To chápe i srbský premiér Aleksandr Vučić, který vyjádřil politování nad nedostatečným odsouzením Halilovićových slov v bosenské společnosti, ale jinak byl prý z různých stran nabádán, aby jeho slovům nepřikládal váhu.

Vučić se nyní nachází v nepříjemné situaci. Jeho země usiluje o vstup do Evropské unie, a podpora srbského národnostního boje v Bosně a Hercegovině proto není to, o co by nyní stál. Úplným distancováním se od diaspory by ale mohlo dojít k oslabení jeho pozice na domácí scéně. Možná i z toho důvodu varoval, že „nedovolí, aby Republika srbská byla zničena a zmizela.“

K vypuknutí konfliktu někdy stačí malichernost. Generál Halilović má přesto v jednom bodě pravdu: situace se od předválečného roku 1992 podstatně změnila.

Oportunista, ne nacionalista

Opakování mezistátní války z devadesátých let je spíše méně pravděpodobné, situace pro Bosnu přesto není vůbec příznivá. Relativní klid za hranicemi totiž bohatě nahrazují problémy doma.

Země se řídí komplikovaným systémem sdílení moci, kdy např. předsednický úřad (kolektivní hlava státu) si v rámci jednoho volebního období předávají tři lidé: Chorvat, Bosňák a Srb. Tento princip vzešlý z Daytonské mírové dohody měl zajistit mírové soužití tří národů. Místo toho zemi paralyzuje, neboť přiznává velké pravomoci národním entitám a jejich zástupcům, kteří se navzájem blokují. To lze snadno vidět právě na střetu o uspořádání státu: zatímco muslimští Bosňáci usilují o jeho centralizaci, Srbové a ve vzrůstající míře i Chorvaté by uvítali co největší autonomii.

Aby takový systém fungoval, museli by se voliči rozhodovat na základě jiného než národnostního klíče. Jistou „nadějí“ v tomto ohledu byla třeba vysoká nezaměstnanost (aktuálně kolem 42 %), která se mohla stát politickým tématem napříč etniky. Země se ale potýká s vysokou mírou nepotismu, nejjistější cestou k zaměstnání je proto osobní známost či vlastní účast v politice. Motivace pro volbu národních stran ale nemusí být jen materiální, ale i psychologická a bezpečnostní: lidé žijí v atmosféře nedůvěry, a hlas příslušníku jiného národa může být hlasem pro nepřítele. Voliči se také mohou stávat čím dál apatičtějšími – zprávy o prodeji volebních hlasů po internetu nevyvolávají důvěru.

Za lakmusový papírek dalšího vývoje byly považovány včerejší komunální volby. Jak upozorňuje politolog Jasmin Mujanović, Dodikova Aliance nezávislých sociálních demokratů (SNSD) ve volbách do dolní komory parlamentu v roce 2014 ztratila dva z osmi mandátů. Proto se čekalo, zda volby starostů a radních potvrdí tento vývoj. Podle předběžných výsledků se ale zdá, že SNSD získala o 30 % víc obcí než před čtyřmi roky. Bosenským Srbům se nejspíš dokonce poprvé po sedmnácti letech podařilo obsadit i post starosty ve Srebrenici – obci, kde v létě roku 1995 srbské jednotky povraždily osm tisíc bosenských muslimů.

S vědomím tohoto výsledku se nabízí otázka, zda referendum, které se konalo týden před volbami, nesloužilo jen jako součást předvolební kampaně a záchrana klesajících preferencí. Nakonec komentátorka RFE/RL Gordana Knezevic si všímá, že Milorad Dodik byl tím, kdo na přelomu devadesátých a nultých let horlivě prosazoval spolupráci napříč národnostmi Bosny. Jakmile ale zájem mezinárodního společenství o Bosnu opadl, pokračuje Knezevic, vsadil prezident Dodik na nacionalistickou rétoriku.

V pozadí se rýsuje Vladimir Putin

Ať už je motivaci prezidenta Republiky srbské jakákoli, jeho činy jsou velmi skutečné a budou mít reálné dopady. Z čistě technického hlediska je funkčnost Bosny a Hercegoviny jako státu omezená právě kvůli blokaci ze stran národů. Dodikovy separatistické vize ale útočí i na její křehkou legitimitu v době, kdy celistvost země stále ještě střeží zástupci cizích zemí – Bosna je dodnes svým způsobem protektorátem pod dohledem OSN.

Nejvyšší autoritou v zemi je totiž Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu (OHR), který byl ustanoven Daytonskou dohodou. Vysoký představitel oplývá tzv. bonnskými pravomocemi, jež mu umožňují rozsáhle zasahovat do dění v zemi: v případě neschopnosti nebo neochoty stran jednat může přijímat závazná rozhodnutí a v případě porušování právních předpisů nebo mírové úmluvy může odvolávat veřejné činitele.

Tyto kompetence byly v minulosti hojně využívány, současný Vysoký představitel Valentin Inzko však dává přednost nezasahování do dění v zemi. Zdá se ale, že situace v Republice srbské odpovídá předpokladům pro použití druhé z pravomocí. K takovému kroku Inzka vyzývá třeba bosenský sociolog Slavo Kukić.

Problém ale spočítá v tom, že k použití pravomocí Vysokého představitele je nutný souhlas všech členů Řídícího výboru, který na činnost úřadu dohlíží. A tím, kdo by se nejspíš vyslovil proti, by byl ruský delegát. Zatímco Srbsko se vůči činům prezidenta Dodika staví vlažně, Moskva se za zářijové referendum jednoznačně postavila s odůvodněním, že je na obyvatelích Republiky srbské, aby si důležité věci rozhodovali sami. Rusko se pak stalo jediným členem, který se nepodepsal pod prohlášení o konečné platnosti rozhodnutí Bosenského ústavního soudu. A Milorad Dodik se tři dny před referendem v Kremlu sešel se samotným Vladimirem Putinem.

Lidé jsou chytřejší než vůdci, které si volí

Další vývoj je nejasný. Rozpad Bosny a Hercegoviny zřejmě nebyl od skončení války nikdy tak blízko. To ale neznamená, že je nevyhnutelně na pořadu dne. Ve hře je spousta faktorů, které znemožňují jakékoli předvídání.

Pokud prezident Dodik dostojí svým slibům, může skutečně dojít na referendum o nezávislosti. Jeho uznání je ale věc jiná a mezinárodní společenství ještě pořád může aktivně zakročit. Není ale ani vyloučeno, že Dodikovi vyhovuje status quo, podotýká Mateusz Seroka z polského Centra pro východní studia. Taková možnost dává smysl: Republika srbská oplývá širokými pravomocemi, a pokud se nezmění postoj Ruska, bude její prezident „v bezpečí“ i před Vysokým představitelem. Situace by tak začala nápadně připomínat tu v Abcházii nebo v Jižní Osetii.

Milorad Dodik byl ale generálním prokurátorem předvolán k soudu, organizací referenda se totiž dopustil trestného činu. K soudu se ale údajně dostavit nehodlá. Jak zareagují bosenské orgány, není zřejmé. Pokud Dodikovo odmítnutí přijmou, bude to další rána pro fungování státních institucí a jejich důvěryhodnost. Jestli se jej rozhodnou zatknout, může být další sled událostí velmi rychlý a vést k nepokojům.

Situace skutečně může eskalovat až do konfliktu. Nemusí to být hned válka, ale dlouhotrvající napětí a frustrace mohou vést k výbuchům násilí a násilným protestům. Nakonec ještě v průběhu povolební noci byl napaden např. končící starosta Bihaće.

„Žádná válka nebude,“ říká ale bosenský Srb Mladen Ivanić, jeden ze tří představitelů kolektivní hlavy státu. „Lidé jsou chytřejší než vůdci, které si volí.“

Poznámky

[1] Na tomto místě se hodí zdůraznit, že Republika srbská není Republika Srbsko, která je samostatným státem s hlavním městem v Bělehradu.