Stanislav Gazdik, zakladatel Operational Defence Group, má za sebou 15 let u Cizinecké Legie a to v nejelitnější jednotce CL Groupe Commandos Parachutistes (GCP) v 2 REP. V průběhu svojí kariéry jeho píle a schopnosti jej vynesly do míst, která jsou snem většiny opravdových mužů. Zúčastnil se různých bojových akcí v rozdílných typech terénu, jak už na Africkém kontinentu tak i v Evropě. Jako šéf Instruktor pro boje z blízka speciální jednotky GCP měl na starosti jejich výcvik a technickou přizpůsobivost v terénu. Jako Trenér ASP a FISFO má za sebou několik stáží v profesionálním výcviku pro francouzskou i českou policii. V Čechách vycvičil první české instruktory ASP, v Africe cvičil prezidentskou gardu, v USA SWAT policii.

V jaké jednotce jste působil v naší armádě před odchodem do CL?

Byl jsem 6 měsíců na průzkumnické škole v Prešově. A pak jsem sloužil u průzkumného vojska v Žatci.

Kdybyste mohl porovnat úroveň naší tehdejší armády a potom Legie, myslíte, že Vám to mohlo něco dát?

Mě určitě výcvik u nás něco dal. Protože když jsem byl v armádě na poddůstojnické škole, tak jsem odcházel jako nejlepší absolvent. Jezdil jsem na divizní okruhy na různé „průzkumácké“ soutěže, které jsme pak vyhrávali. Takže mě to vždycky bavilo a pracoval jsem na sobě, ale je pravda, že kdyby tam nebyly ty závody tak se dá říct, že se člověk nudil. Ze Žatce nás potom posílali do Prahy na 4 měsíce na práce, no bylo to spíš takové nudné

I přesto, že jste byli vlastně elitní oddíl…

Přesně tak

Kdy byla pro Vás služba v Legii nejtěžší? Měl jste někdy chuť s tím praštit?

Já osobně jsem se s tímto nikdy nesetkal, protože jsem prostě počítal s tím, že jsou období, která jsou těžší a potom období, která jsou vyrovnanější. Takže jsem se s tím vždycky dokázal nějak vyrovnat, a opravdu nikdy jsem neměl takovou tu chuť jít do civilu a utíkat.

Dostal jste někdy nabídku od soukromých vojenských společností?

No ony se hlavně neposílají. Tam člověk o to musí sám požádat na základě svého CV. Já jsem samozřejmě taky mohl, ale dělal jsem to 15 let, tak proč v tom pokračovat. Mám přes 1250 seskoků a už jsem si tím vším prošel, takže to nehledám.

Máte nějaké zkušenosti s těmito žoldáky z různých misí? A jaký máte na takové lidi, co šli více za penězi, názor?

Potkali jsme se například v Mitrovici, když někteří kluci od nás šli do kosovské armády a byli tam pak plukovníci. Takže jsme se pak potkávali a říkal jsem jim: Vidíš, ještě, že jsi šel, aspoň máš vyšší hodnost. Já to neodsuzuji. Mě osobně takhle zahynuli 3 kamarádi v Iráku, jeden byl v Legii 15 let a druhý osm. Myslím, že člověk jde za penězi, to určitě, ale druhá motivace je, že potřebuje i takovéto vojenské vyžití. To znamená, že v Legii toto nezažil, nebo mu to nebylo dostačující a tím pádem chtěl ještě něco víc. Takže já to opravdu neodsuzuji, když má člověk tu možnost, ať klidně jde…riskuje svůj život, nic jiného.

Měl jste možnost v ostré akci použít nějaký druh boje beze zbraně například FISFO, MUSADO?

V 95, když jsme na misi chytali teroristy tak jsem byl první ve skupině, takže jsem měl možnost odzbrojit bez výstřelu dva ozbrojence.

Jaké panují vztahy mezi GCP a GIGN?

Jsme jedna z mála jednotek, která má s nimi velice dobré vztahy, které už jsou dlouhodobé. Máme s GIGN(Groupe d’Intervention de la Gendarmerie Nationale) dobré vztahy také proto, že je tam pár bývalých legionářů.S kým máme takové, slovy řečeno, horší vztahy, jsou RPIMa (1^erRégiment de Parachutistes d’Infanterie de Marine) To je vlastně nejprestižnější bojová skupina ve Francii, ale to je pro nás všechno jenom humbuk okolo nich. Když jsme byli na té misi v 95 tak zrovna RPIMa udělala kick, že zastřelili jednoho starce. Vyšel ven z budovy s hůlkou a dostal 78 zásahů. Generálové pak řekli, že Hollywood tady nechtějí a sáhli po nás. Od té doby máme dobrou pověst, že jsme diskrétní, ale šlape to.

Měli jste cvičení s nějakými jinými elitními jednotkami, jiných armád například SAS?

Měli, měli jsme s anglickými i s holandskými. Většinou se to dělá tak, že se cvičí vždy po jednotlivých specializacích. Takže já když jsem měl specializaci na miny a snipery tak jsem pak jezdil se mezinárodními skupinami, vždy někam na cvičení, kde se pak daná činnost zdokonaluje. Zdravotníci třeba chodí do Marseille nebo do Toulouse k požárníkům, kde mají přímé zásahy, aby se procvičili. Protože si nemůžeme dovolit, aby pak náš zdravotník byl při ostré akci ve stresu. Kromě toho jezdí celá jednotka na cvičení, kde se pak vyměňují poznatky z jednotlivých oborů, takže se zvyšuje naše specializace. Jeden náš příslušník například vyvinul program na satelitní spojení pro speciální jednotky.

A kterou ze speciálních jednotek tedy považujete za nejlepší, jestli je lepší SAS, SEALs…?

Já to nehodnotím, protože každý má něco dobrého. Ze zkušeností s Amíkama co přišli na Korsiku, asi se zotavit, nebo co. Tak měli ruksaky plné spousty vybavení a než vyšlápli hory na Korsice tak všechno odhazovali. Když došli na planinu nahoře tak jen zavolali helikoptéru, která přistála s novým materiálem, a šli dál. Takže například ti Američané mají sice vybavení a všechno, ale fyzicky to nezvládají, oni jsou totiž takový masivní a dobře živení a pak v terénu nemají dynamiku ani výdrž. Ten rozdíl je dobře vidět, když přijdete do francouzské kantýny, kde dostanete k snídani kafe, nějaké to pečivo a třeba jeden párek, zatímco v americké je celá levá celá strana proteiny, v čele pečivo, a vpravo potom párky a buřty. Takže Amíci mají to zabezpečení veliké, ale strašlivě je rozmazlují.

Vy jste říkal, že jste prošel sniperským výcvikem, jak dlouho je sniper cvičen, aby vydržel na pozici?

Výcvik snipera trvá po základní 20 denní přípravě a navazuje měsíční odborný výcvik zaměřen hlavně na střelbu a taktiku. Když se dělá standartní akce tak jsme jako snipeři v terénu vždycky tak dva až tři dny a pozorujeme. To znamená, že člověk pozoruje nepřítele, kde jsou umístění, jak se střídají stráže, kolik jich je, jakou mají výzbroj a tak dále, prostě musí zjistit všechno. Aby zásahová jednotka potom mohla jít přímo na akci.

Jaké jednotky v současné době u nás cvičíte?

Všichni o mě ví, tady v Brně jsem dělal zásahové jednotky, ale je to všechno neoficiální. Protože zatím oficiální složky nejeví zájem. Nevím, kde to vázne. Zatím všichni, které jsem cvičil, byli spokojení, ale druhá fáze je, že to pak nejde nikam dál. Asi proto, že ti co o tom rozhodují, třeba u té policie, se bojí, že já jim vezmu job. Ale já tady nejsem od toho, abych jim ho bral. Já jenom přijdu a ukážu jim, že se to dá dělat i jinak. Na to abych tady cvičil nějaké záklaďáky tak to opravdu nemám ani zájem. Vždycky si vezmu už tu elitu, té ukážu jak to dělat a oni pak mají na starost cvičit ty ostatní. Nevím, kde to vázne, ale nikdy jsem nikomu do zadku nelezl a tak to ani nehodlám dělat teď. Hodně lidí o mě ví tak když budou mít zájem tak si mě vždycky najdou. Jak já jsem hledal styl, který by mi vyhovoval v akci, kde má člověk vestu batoh a má kopnout na hlavu, když tu nohu ani nezvedne. Tak jsem hledal, až jsem našel FISFO, které mi umožňovalo, že člověk se z kterékoli pozice dokáže prosadit.

Máte nějaké negativní zkušenosti z našich složek, že by někdo byl například hodně namistrovaný a nepřijímal rady?

No já to neřeším. Dělal jsem například jednu ukázku na policejní škole v Praze, v Holešovicích, myslím, že to je. A byla tam pořádková služba, tak jsem jim ukázal jen pár úderů, protože mi ani nikdo pořádně neřekl, co by chtěli vidět. Tak se člověk na ně koukne, jak stojí a už to vidí, že postoj je takový špatný. Tak jsem je učil jen tohle. A pak člověk poslouchá: „A tobě se to líbilo, vždyť on nás učil kopat“. Takže Ego mají vysoko, ale zkušenosti nemají. Když po nich chci, aby mě kopli tak ten úder nemá razanci, protože je sportovní. Když jim potom ukážete kop, který je určený ke zdrcení nepřítele tak skučí, že je to tvrdé a bolí to. Tak si pak hoši musí vybrat, jestli si chtějí hrát nebo být funkční a mít profesionální přístup. A to tu chybí. Ale je pravda, že nejen tady, ale i ve světě.

Oblíbená zbraň?

Já jsem měl svojí oblíbenou zbraň ostřelovačskou FRF2, a teď doma jsem si docela zvykl na Glocka. Jen na střelnici mě vždycky málem vyhodí, protože tam se musí střílet jeden náboj za sekundu a já jsem zvyklý to vystřílet rychle.

Co jste slyšel nejhnusnějšího o Cizinecké legii? Že jste si pak řekl tak to se teda chlapec mýlí.

Takové věci mi ani nezůstávají v paměti. Jednou když jsem přijel domů tak mi nějaký místní říkal: „A to jsi pyšnej za to, že jsi tam vraždil lidi?“ Ale než jsem mu stihl odpovědět tak přišla moje máma a ta mu dala jednu zleva jednu zprava a odkázala ho do patřičných mezí. Takže každý má svůj názor, ale abych mu já vysvětloval, že o tom nic neví, to nemá smysl.

Nakonec jsme pro Vás připravili pr otázek na odlehčení

Gabon nebo Čad? Gabon, každopádně Gabon, protože Gabon byla o hodně krásnější země. Krásné prostředí a divoká zvířata, sloni. A hlavně v Gabonu byli upřímní lidé, zatímco v Čadu byli agresívní muslimové, strašně nepříjemní a spousty problémů s nimi. Nám například chodili krást do základny, takže jsme je pak museli v noci lovit se zbraněmi, protože oni byli taky ozbrojení. Takže jsme pak ne ně po nocích čekali s noktovizory a tlumiči. Stačí například havárka, kdy člověk vyleze od auta a než se zorientuje tak je auto bez kol, je to neuvěřitelná rychlost. Nebo když řídíte auto, tak řidič musí mít vždy hodinky na pravé ruce. Tak aby byly uvnitř auta ne u dveří. Když zastavíte velký kamion, tak musí okamžitě někdo vylézt, jinak nemáte rezervu.

Velbloud nebo vlak? Pro malou projížďku velbloud, pro delší vlak.

Bahno nebo gauč? No tak bahno je zase ale dobré na pleť a Gauč je špatný na páteř. (Smích)

Žabí stehýnka nebo olivy? Já jsem gurmán, takže mám rád obojí, dal bych si žabí stehýnka s olivami.

Praha nebo Orlová? Praha každopádně. Mám rád její architekturu, takže tam rád chodím na procházky.

Děkujeme za rozhovor