Taktické jaderné zbraně kolem sebe šíří jistou auru neznáma a nepředvídatelnosti. Mám tím na mysli především rozdíl mezi jejich objektivním a subjektivním účinkem. Subjektivně můžeme například říct, že taktické jaderné zbraně existují pro použití bitevního rázu, tedy pouze jako další zbrojní prostředek určený k nasazení na bojišti proti nepřátelské ozbrojené síle, a jako takový si neklade za cíl být spouštěčem jaderného konfliktu[1]. Odtud lze také odvodit jiný název – nestrategické jaderné zbraně. Objektivně však není možné zaručit, že použití takovéto zbraně, byť přesně a pouze v taktických intencích, bude takto chápáno i protivníkem a dalšími, ať už zúčastněnými či nezúčastněnými státy, a nestane se záminkou k eskalaci konfliktu, jejímž posledním stádiem by mohl být odvetný jaderný úder. Použití taktické jaderné zbraně při prvotním úderu tak může být stejně nebezpečné jako použití zbraně strategické.

Nejen z tohoto důvodu je taktickým nukleárním zbraním (Tactical Nuclear Weapons – TNWs) věnována značná pozornost na mnoha úrovních. Tato práce se bude zabývat rolí TNWs ve vojenských doktrínách a strategickém myšlení právě v rámci NATO. Nejprve budou nastíněny nejdůležitější problémy a výzvy spojené s TNWs obecně a následně budou popsány postoje, které k nim NATO zaujímá jakožto vlastník takovýchto zbraní a zároveň aktér, vůči němuž jich může být použito.

Obecné problémy a výzvy týkající se TNWs

Typologie

Základním problémem, který vede k dalším závažným nedokonalostem okolo taktických jaderných zbraní, je jejich nedostatečná typologie. Neexistují žádná přesná kritéria ve smyslu hranice mezi jadernou zbraní taktickou a strategickou kromě vymezení jejich využití; jak bylo zmíněno výše, taktická jaderná zbraň slouží k dosažení spíše krátkodobějšího úspěchu v konkrétní bojové operaci a je mířena na nepřátelské vojenské a podpůrné jednotky na bojišti, zatímco strategická jaderná zbraň je určena k ničení takových cílů (zejména v zázemí), jejichž zničení či poškození bude mít závažný, dlouhodobý vliv na celkovou protivníkovu schopnost vést další boj – tedy velká průmyslová a ekonomická centra, prvky kritické infrastruktury a podobně (Woolf 2016a,b).

Za hlavní atribut taktické jaderné zbraně lze podle takovéto definice považovat její dosah. Stejně tak Schulte (2012) uvádí, že podle smlouvy INF o středních jaderných silách (Intermediate Nuclear Force) lze za TNWs považovat jaderné zbraně s dosahem menším než 500 kilometrů. Za ten však odpovídá spíše její nosič než zbraň samotná. Podíváme-li se na strategické bombardéry a ponorky, což jsou dva ze tří pilířů klasické doktríny jaderné triády, která byla navržena primárně jako prostředek použití a ochrany zejména strategických jaderných zbraní, můžeme konstatovat, že oba nosiče sice splňují kritérium strategického dosahu, samotné jaderné zbraně však mohou být dosahu taktického. Například americký bombardér B-52 má sice dolet okolo 14 tisíc kilometrů, ovšem gravitační bomby či střely s plochou drahou letu, jenž slouží jako doručitelé jaderné nálože na cíl z bombardéru, mají dosah veskrze taktický[2] (Boeing, 2016). Totéž může platit pro ponorky nesoucí jaderné balistické střely (Submarine-Launched Ballistic Missiles – SLBMs), u nichž může být poměr mezi operačním dosahem ponorky a SLBM z ní odpalované diametrálně odlišný, jak tomu bylo například u francouzské ponorky Redoutable a jejích střel M-20 (FAS, 2000). Vyloženě taktické nosiče jaderných zbraní, jakými jsou například stíhací bombardéry nebo takzvané multi-purpose letouny, naopak mohou získat dolet strategického rozměru použitím tankovacích letounů (Přikryl a Šupka, 2016).

Druhým významným aspektem, který by teoreticky mohl rozlišovat mezi taktickou a strategickou jadernou zbraní, je její ničivý účinek. Woolf (2016a) uvádí, že TNWs by v zásadě měly mít nižší účinek (yield) vzhledem ke geografickým rozměrům jejího nasazení (bojiště) tak, aby po jejím použití bylo možno v tomto prostoru nadále operovat s vlastními jednotkami, a aby byla zajištěna co největší přesnost. Vysoký yield navíc není nezbytně nutný vzhledem k tomu, že cíle v bojové oblasti nejsou ze své podstaty těžce chráněny proti jadernému útoku, jako tomu může být například u raketových sil v zázemí nepřítele. Tyto argumenty jsou logické, jejich validitu však snižuje trend multi-yield modelů jaderných zbraní. Nejlepším příkladem takové zbraně je letecká gravitační puma B-61 a její deriváty. Tato součást takzvaného U. S. Enduring Stockpile začala být vyráběna již v polovině šedesátých let minulého století a její produkce pokračuje i dnes. Unikátní je obrovským nastavitelným rozsahem yieldu – 0,3 až 340 kilotun, což znamená na jedné straně desetinu ničivé síly spojeneckého náletu na Drážďany v roce 1945 a na straně druhé podobný efekt jako jedna hlavice W-87 interkontinentální strategické střely Minuteman III (Cochran, Arkin a Hoenig, 2014, Nuclear Weapon Archive, 2006), přičemž tuto pumu lze nehledě na yield zavěsit jak pod strategický bombardér, tak pod některé taktické multi-purpose letouny. Takovýto typ výzbroje bez nadsázky zcela stírá rozdíly mezi taktickou a strategickou jadernou zbraní, neboť je použitelný téměř univerzálně podle aktuální potřeby.

Použitelnost a bezpečnost nasazení

Nehledě na to, zda jde o TNW či strategickou jadernou zbraň, studenoválečný i současný diskurz je pochopitelně takový, že oba dva typy zbraní by měly být použity teprve v okamžiku, kdy jsou zcela vyčerpány všechny jiné možnosti. Kromě „ultima ratio“ tento faktor však z jaderných zbraní dělá také prostředek zoufalství, který jistým způsobem udává pravidla válečného prostředí: dokud jaderná zbraň nebude použita, je nemyslitelné, aby tak někdo učinil. Jakmile však toto někdo poruší, je šance odvetného jaderného úderu téměř stoprocentní (Schlosser, 2013). Jednou z metod nasazení taktické jaderné zbraně je ta, že je v boji použita, pokud se porážka jedné strany jeví jako nevyhnutelná pod obrovským náporem protivníkových sil. Jaderná exploze může protivníkův útok zpomalit či zastavit tak, aby slabá strana mohla zkonsolidovat svůj ústup a vytvořit opěrný bod, v němž odvrátí protivníkův zdecimovaný útok. V případě zvažování takového nasazení pak vzniká názorová dichotomie: „Jsme ochotni nasadit jadernou zbraň, neboť situace je dostatečně kritická?“ versus „Jsme ochotni akceptovat nebezpečí rozpoutání jaderné přestřelky, neboť situace je dostatečně kritická[3]?“

Dilema takového rozhodnutí nabírá na úrovni taktických jaderných zbraní na nebezpečnosti, neboť takováto výzbroj bývá na rozdíl od zbraní jaderných rozdělována útvarům, které s ní mají v případě rozkazu přímo operovat, a jejich velitelům. Nejen oni mohou být pak vystaveni riziku či pokušení neautorizované aktivace a použití, například při diverzní nebo teroristické akci; respektive nehodou způsobenou selháním lidského faktoru nebo technickou závadou. Polní prostředí tato rizika nadále zvyšuje (Burns, 2012, Nuclear Weapon Archive, 1997). I přes implementaci sofistikovaných metod ochrany proti aktivaci nehodou (takzvané Strong a Weak Links) či nepovolenou autorizací (Permissive Action Links – PAL) tak nelze zajistit stoprocentní bezpečnost takto ničivých zbraní (Carter, Steinbruner a Zraket, 1987).

Všechny výše zmíněné aspekty musely být určitým způsobem reflektovány ve strategických dokumentech a myšlení každého aktéra, který tímto druhem zbraní disponuje. Následující část se tedy věnuje vztahu Severoatlantické aliance k vlastnění a provozu TNWs.

TNWs v NATO

Historický vývoj problematiky

Dějiny Severoatlantické aliance a jejího jaderného statutu jsou velmi pevně svázány s dějinami jaderného programu Spojených států amerických a dalších zakládajících členských zemí. Nukleární éra začala pro NATO velmi záhy po jeho samotném vzniku, konkrétně v roce 1950. Válka v Koreji propuknuvší na začátku léta byla v západním světě vnímána jako velký nácvik, respektive předzvěst invaze Sovětského svazu do západní Evropy (Schlosser, 2013). V prostředí takovýchto úvah bylo konstatováno, že NATO by mělo být schopno s deklarovaným 54 divizemi zastavit útok SSSR, které disponovalo 175 divizemi. Brzy však bylo nasnadě, že evropské členské státy aliance nebudou schopny postavit dostatečné množství konvenčních jednotek, a proto začal v Kalifornii vznikat teoretický základ pro projekt Vista (ibidem). Ten se stal de facto první jadernou doktrínou NATO a také první doktrínou, která stavěla do popředí TNWs. Principem projektu bylo podpořit početně slabé konvenční jednotky, které by byly postupující sovětskou armádou převálcovány, použitím taktických jaderných zbraní, a to zejména ve formě dělostřeleckých granátů a leteckých pum svrhovaných stíhacími bombardéry (Elliot, 1986)[4].

Efekt takovéto aplikace jaderných zbraní by byl dvojí: zaprvé by dokázaly zvrátit jinak poměrně jasný výsledek konvenčního střetu ve prospěch NATO – jak potvrdilo několik simulací provedených na sklonku padesátých let[5] – a zadruhé by se nukleární střet tímto přesunul na bojiště, a „ochránil“ tak před jadernou katastrofou evropská města, která byla hlavními cíli strategických jaderných zbraní (ibidem). Tento princip se nazývá navrácení boje na bojiště (Bringing the fight back to the battlefield. Schlosser, 2013).

Kromě toho, že s touto doktrínou hrubě nesouhlasilo americké strategické letectvo, které mělo za úkol provedení strategických jaderných útoků a takovýto krok mu odebíral jeho výhradní postavení primární jaderné síly ve prospěch taktického letectva, vyvstal zde ještě problém jisté schizofrenie; Spojené státy – samostatný aktér, ale zároveň nejvýznamnější člen NATO – v té době oficiálně zastávaly doktrínu masivní odvety (jejím ekvivalentem pro Severoatlantickou alianci byl dokument NATO MC 14/2), s níž bylo použití TNWs na bojišti takřka v přímém rozporu. Primárním cílem strategických jaderných zbraní měly být právě naopak nepřátelská města (Policy Tensor, 2014).

Řešení tohoto problému přinesla na počátku 60. let administrativa Johna F. Kennedyho ustavením doktríny pružné odpovědi, která se zrcadlila v doktríně NATO MC 14/3. Dogmatické trvání na totální jadernéodpovědi stovkami strategických bombardérů a střel transformovalo v užití síly odpovídající úrovni eskalace daného konfliktu. Aniž by tak vznikl dokument konkrétně se zabývající taktickými nukleárními zbraněmi, USA si „uvolnilo ruce“ pro nasazení takových bojových prostředků v Evropě, uzná-li to za vhodné (Weitz, 2012). Tímto rozhodnutím se rozdíl mezi strategickými jadernými zbraněmi a TNWs zredukoval de facto pouze na cíl a rozsah jejich nasazení. Dosah ani yield zbraně přestal být relevantním měřítkem (Schulte, 2012). Pro NATO to znamenalo zachování stejného postupu s jistější a širší podporou (ve smyslu dodávek TNWs) ze strany USA. Tento model si udržel stabilitu (krom jiného též díky vzniku specializované jaderné plánovací skupiny NATO[6]) na další desetiletí a to i přes dočasné vystoupení Francie jako klíčového jaderného státu ze svazku Aliance (Weitz, 2012, Policy Tensor, 2014).

Období 70. a 80. let pro evropskou část NATO a její vztah k TNWs v rámci strategického myšlení zůstával podobný tomu z předcházející dekády. V kvantitativní dimenzi však lze v návaznosti na politiku uvolňování vztahů mezi USA a SSSR neboli détente a později vlnu odzbrojovacích smluv jako INF a zčásti též SALT I a II a START pozorovat pokles; NATO začalo převážně unilaterálně systematicky snižovat množství svých TNWs (Schulte, 2012). Je zajímavé, že kategorizace těch částí jaderných arzenálů, které měly být těmito dohodami redukovány, posloužily mimo jiné jako pomoc k alespoň částečné typologizaci TNWs[7] (Bohlen et al. 2012). Navzdory tomu, že způsob nasazení jaderných zbraní se v tomto období nijak dramaticky neměnil, v oblasti velení NATO zůstávaly značné obavy stran schopnosti řízení boje (command and control) v okamžiku propuknutí ostré jaderné konfrontace. Přesné a efektivní nasazení TNWs mělo být navzdory technologickému pokroku komplikováno poměrně spolehlivým rozpoznáním pokusu o použití jaderné zbraně a zároveň poté každým dalším jaderným výbuchem generovaným těmito zbraněmi, který s sebou přináší silný elektromagnetický puls, zcela vyřazující či silně poškozující veškeré elektronické přístroje v určitém dosahu. To graduálně snižuje schopnost vést taktický jaderný útok omezeně a precizně. V zásadě tak lze říct, že i jaderná konfrontace na taktické úrovni se dříve či později v měřítku přesnosti „přelije“ ve strategickou plošnou jadernou anihilaci (Maiorano, 1983, Schulte, 2012).

Trend redukce množství TNWs v NATO zůstal dominantním i v 90. letech a počátku 21. století, kdy se k politickým a strategickým důvodům k takovémuto kroku více než kdy předtím přidal důvod bezpečnostní. S koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu a Varšavského paktu došlo k obrovskému boomu v privatizaci bezpečnosti, primárně nastartované odchodem velkého množství vojáků, vojenských specialistů a pomocných pracovníků do soukromé sféry a transferem velkého objemu zbraní a nejrůznějšího vojenského materiálu na světový trh. Takovéto prostředí se ukázalo jako velmi vhodné pro rozvíjení teroristické činnosti (Singer, 2003). Tento fakt se pochopitelně týkal také jaderných zbraní; zisk jakékoli zbraně hromadného ničení je pomyslným „svatým grálem“ pro většinu teroristických organizací, neboť právě obrovský kolaterální účinek těchto zbraní použitý proti měkkým cílům je dokonalým nástrojem teroristického útoku ve smyslu vyvolání globálního strachu. Jedním z mnoha varování před akutností této hrozby byl například pokus Baader-Meinhofovy skupiny Frakce Rudé armády o přepadení americké vojenské základny v západním Německu, při němž se pravděpodobně chtěli zmocnit taktických jaderných zbraní, které byly na základně uloženy (Cole, 2010).

Současnost

Prozatím posledními strategickými dokumenty Severoatlantické aliance jsou Strategický koncept pro obranu a bezpečnost členů NATO z roku 2010, přijatý na summitu aliance v Lisabonu, a Přezkoumání postoje k deterenci a obraně z roku 2012. TNWs v nich sehrávají roli v zásadě obdobnou jako v dobách doktríny pružné odpovědi – společně s konvenčními a strategickými jadernými silami tvoří deterenční (odstrašovací) aparát vůči jakémukoli vnějšímu protivníkovi aliance, přičemž jejich nasazení je považováno za zcela poslední možnost vedení ozbrojeného konfliktu (NATO, 2010, 2015). Vzhledem k neexistenci SSSR a Varšavského paktu Strategický koncept nemá jasně vytyčeného protivníka a je tedy adresován všeobecně vůči komukoli, kdo by se pokoušel poškozovat kterýkoli členský stát. V tomto ohledu reflektuje též nové hrozby jako již zmiňovaný mezinárodní terorismus či fenomén takzvaných darebáckých států, které aspirují na zisk jaderných zbraní a jejich ofenzívní použití, jako například Írán nebo Severní Korea (Woolf, 2016a). NATO zároveň v roce 2010 společně se Strategickým konceptem přijalo též dokument Nuclear Posture Review amerického ministerstva obrany jako závazný pro TNWs rozmístěné v Evropě. Těch by mělo údajně být zhruba 200, přičemž výše zmíněné dokumenty a část diskuzních skupin okolo nich pracovaly s myšlenkou, že tyto stavy by mohly být nadále snižovány a v krajním případě by mohlo dojít k úplnému stažení jaderných zbraní z Evropy.Jejíschopnost deterence by nadále zajišťovaly pouze strategické jaderné zbraně z USA (Meier, 2012).

Trendy redukce a spolupráce na odzbrojovacích otázkách s Ruskem však v posledních několika letech ustaly. Hlavní příčinou byla ruská anexe poloostrovu Krym a následná válka o území východní Ukrajiny, v níž se Rusko (byť neoficiálně) angažuje. Zvýšený pohyb vojenských jednotek v pobaltském pohraničí, rozmístění taktických střel S-400 Iskander v Kaliningradské oblasti a celkové „chřestění zbraněmi,“ typické pro současnou situaci, dává tušit, že snižování jaderných stavů v Evropě bude na nějakou dobu spíše pozastaveno a je možné, že stávající arzenál bude alespoň zčásti modernizován (MacAskill, 2015). Takováto změna trendu je o to více žádoucí, že se teprve nyní naplno projevuje početní nepoměr v oblasti TNWs, který způsobilo již zmiňované unilaterální snižování stavů NATO (Weiz, 2012). Je otázkou, jakou dynamiku udá evropským TNWs příští rok nastupující administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa, je však pravděpodobné, že bude mít mnohem méně abolicionistickou povahu než ta dosluhující Barracka Obamy, byť není jasné, zda bude v tomto ohledu (stejně jako v mnoha jiných) pozornost USA zaměřena na Evropu (Wirnitzer, 2016).

Závěr

Taktické (či nestrategické) jaderné zbraně zůstávají i po více než šedesáti letech důležitým prvkem vojenských kapacit Severoatlantické aliance a je, byť možná ne zcela nápadným, prostředkem utváření její současné politiky. Na jejich vojenském použití se v průběhu historie příliš nezměnilo a razantní narušení této kontinuity nelze očekávat ani v dohledné budoucnosti. S ochlazením vztahů v euroatlantickém prostoru a globálním vzrůstem počtu různých konfliktů však pozvolna nabývají na významu a znovu se připomínají jako důležitý deterenční prvek a garant míru, jako jakýsi ukazováček varovně zdvižený vůči aktérům, kteří by snad usilovali o eskalaci konfliktu.

Stále nelze konstatovat, že by taktické jaderné zbraně byly uspokojivě definovány. Stejně tak jejich proliferace a držení je pořád mnohem snadnější než u zbraní strategických. V rámci bezpečnosti existence takovýchto zbraní bylo riziko nehodových spuštění a neautorizovaných odpalů redukováno na možné minimum, TNWs však stále mohou být extrémně nebezpečné, měly-li by se dostat do rukou teroristickým organizacím nebo darebáckým státům. Tato rizika NATO reflektujea snaží se nastavit opatření minimalizující jejich efekty. Velkou výzvou pro něj bude současná změna trendu v proliferaci a dislokaci TNWs ve vztahu k rozpínavosti Ruska, Taktéž nebezpečí v podobě jaderných aktivit darebáckých států je stále aktuální, a to i přesto, že je momentálně poněkud zastíněno právě ruskou otázkou. A tak, přestože aspiruje k tomu být jednou z organizací, která možná někdy v budoucnu klíčově přispěje k denuklearizaci tohoto světa, dle svých vlastních slov zůstává jadernou aliancí, dokud jaderné zbraně budou existovat (NATO, 2010).

Poznámky

[1] Tento argument lze podpořit tvrzením, že jelikož jde o zbraně používané v rámci menších geografických rozměrů, lze jejich účinek v zásadě bagatelizovat na účinek „velké konvenční bomby.“ Jak však bude dále rozvedeno v textu, toto tvrzení je až překvapivě zavádějící.

[2] V případě plochodrážních střel jde o dolet cca 2000 kilometrů, v případě gravitačních pum musí bombardér přiletět de facto přímo nad cíl, aby mohla být puma shozena; její vlastní dolet je téměř nulový (Přikryl a Šupka, 2016).

[3] Použití jaderné zbraně proti druhému státnímu aktérovi zvyšuje pravděpodobnost eskalace konfliktu, zvláště pak v okamžiku, kdy je daný stát ve spojeneckém svazku s jinou zemí, která disponuje jadernými zbraněmi, případně pokud sám jaderné zbraně vlastní. (Nejen taktické) jaderné zbraně je samozřejmě možné použít taktéž proti nestátnímu aktérovi; Rusko a Francie v tomto ohledu vydali veřejná prohlášení, že pokud by například došlo k extraordinárnímu teroristickému útoku, který by se těchto zemí přímo dotýkal, zvážili by nasazení takového prostředku. Vzhledem k nepravidelnému charakteru organizace a dislokace klasických teroristických skupin (vyjma takzvaného Islámského státu) však není zcela jasné, jak by takovýto útok byl proveden a především legitimizován v mezinárodním prostředí (Visingr, 2016, Moore, 2016).

[4] Jako speciální nosič určený k doručování velmi malých taktických hlavic vznikl v této době bezzákluzový vymetač/minomet Davy Crockett. Historicky se jedná o nejmenší jadernou zbraň na světě, její praktická použitelnost však byla zpochybněna (Nuclear Weapons Archive, 2006).

[5] Západoevropské i americké simulace sice skutečně prokázaly, že kontingent NATO by byl za pomoci TNWs schopen odvrátit útok SSSR, ztráty (i civilní) by však byly vysoké a převážná většina západoněmeckého území by byla zdevastována a zamořena radiací (Policy Tensor, 2014).

[6] Tato skupina sehrála mimo jiné velkou roli při utváření smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Non-proliferation Treaty, NPT) v roce 1968.

[7] Přestože nedošlo k jasné kodifikaci toho, „co TNW je,“ bylo na základě dohod o omezení strategických jaderných zbraní a středních jaderných arzenálů nyní alespoň možné určit, „co TNW není“ (Schulte, 2012, Weitz, 2012).

Reference

Boeing B-52. 2016. Boeing. Dostupné online z: http://www.boeing.com/defense/b-52-bomber/

Bohlen, Avis et al. 2012. The Treaty on Intermediate-Range Nuclear Forces: History and Lessons Learned. Washington, D.C.: Brookings Institution.

Burns, William F. 2012. Tactical Nuclear Weapons and NATO: an Introductory Reminescence. In: Nichols, Thomas M., Douglas T. Stuart a Jeffrey D. McCausland. 2012. Tactical nuclear weapons and NATO. Carlisle, PA: Strategic Studies Institute, U.S. Army War College. ISBN 1-58487-525-9.

Carter, Ashton B., John D. Steinbruner, Charles A. Zraket (eds.) 1987. Managing Nuclear Operations Brookings Institute.

Cochran, T. B., W. M. Arkin a M. M. Hoenig. 2014 Nuclear weapons databook. Cambridge, Mass.: Ballinger Pub. Co. ISBN 0884101738.

Cole, Benjamin. 2010. The Changing Face of Terrorism: How Real is the Threat from Biological, Chemical and Nuclear Weapons. I. B. Tauris. ISBN 9780857718860.

Complete List of All U.S. Nuclear Weapons. 2006. Nuclear Weapons Archive. Dostupné online z: http://nuclearweaponarchive.org/Usa/Weapons/Allbombs.html

Elliot, D. C. 1986. Project Vista and Nuclear Weapons in Europe. International Security, vol. 11, No. 1, pp. 163-183. Dostupné online z: http://www.jstor.org/stable/pdf/2538879.pdf

Limited Nuclear War. 2014. Policy Tensor. Dostupné online z: https://policytensor.com/2014/08/04/limited-nuclear-war/

M-20 – France nuclear Forces. 2000. Federation of American Scientist. Dostupné online z: http://fas.org/nuke/guide/france/slbm/m-20.htm

MacAskill, Ewen. 2015. Nato to Review Nuclear Weapon Policy as Attitude to Russia Hardens. The Guardian. Dostupné online: https://www.theguardian.com/world/2015/jun/24/nato-to-review-nuclear-weapon-policy-as-attitude-to-russia-hardens

Maiorano, Alan G. 1983. The evolution of United States and NATO Tactical Nuclear Doctrine and Limited Nuclear War Options, 1949-1984. Dissertation work. Monterey, CA: Naval Postgraduate School.

Meier, Oliver. 2012. No German Pledge on Nuclear-capable Aircraft Modernization. Arms Control Now. Dostupné online z: https://armscontrolnow.org/2012/09/12/no-german-pledge-on-nuclear-capable-aircraft-modernization/

Moore, Molly. 2006. Chirac: Nuclear Response to Terrorism Is Possible. Washington Post. Dostupné online z: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/01/19/AR2006011903311.html

NATO’s nuclear deterrence policy and forces. 2015. North Atlantic Treaty Organization. Dostupné online z: http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_50068.htm

Principles of Nuclear Weapons Security and Safety. 1997. Nuclear Weapons Archive. Dostupné online z: http://nuclearweaponarchive.org/Usa/Weapons/Pal.html

Přikryl, Luboš a Ondřej Šupka. 2016. Strategické a taktické letecké nosiče jaderných zbraní v současnosti. Security Outlines. Dostupné online z: https://www.securityoutlines.cz/strategicke-takticke-letecke-nosice-jadernych-zbrani-v-sou-casnosti/

Schlosser, Eric. 2013. Command and Control. London: Penguin Books. ISBN 978-0-14-103791-2.

Schulte, Paul. 2012. Tactical Nucelar Weapons in NATO and Beyond: A Historical and Thematic Examination. In: Nichols, Thomas M., Douglas T. Stuart a Jeffrey D. McCausland. 2012. Tactical nuclear weapons and NATO. Carlisle, PA: Strategic Studies Institute, U.S. Army War College. ISBN 1-58487-525-9.

Singer, P. 2003. Corporate Warriors. Ithaca nad London: Cornell University Press.

Strategic Concept for the Defence and Security of the Members of the North Atlantic Treaty Organization. 2010. North Atlantic Treaty Organization. Dostupné online z: http://www.nato.int/strategic-concept/pdf/Strat_Concept_web_en.pdf

Visingr, Lukáš. 2016. Budoucnost jaderných zbraní: Perspektivní technologie, mocnosti a hrozby. Válka revue speciál. Dostupné z: http://lvisingr.czweb.org/stazeni/atm/budoucnost_jz.rtf

Weitz, Richard. 2012. The Historical Context of Tactical Nuclear Weapons. In: Nichols, Thomas M., Douglas T. Stuart a Jeffrey D. McCausland. 2012. Tactical nuclear weapons and NATO. Carlisle, PA: Strategic Studies Institute, U.S. Army War College. ISBN 1-58487-525-9.

Wirnitzer, Jan. 2016.     Zájmy místo šíření hodnot. Trump půjde s Rusy proti Číně, soudí analytik. Rozhovor s Lukášem Visingrem. Idnes.cz. Dostupné online z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-zahranicne-bezpecnostni-politika-donalda-trumpa-usa-visingr-1mu-/zahranicni.aspx?c=A161116_090322_zahranicni_jw

Woolf, A. F. 2016a. Nonstrategic Nuclear Weapons.  Congressional Research Service. Dostupné z: https://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RL32572.pdf

Woolf, A. F. 2016b. U.S. Strategic Nuclear Forces: Background, Developments, and Issues.  Congressional Research Service. Dostupné z: https://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RL33640.pdf