Letectvo v dnešní době představuje jednu z nejdůležitějších součástí ozbrojených sil. Jeho úkoly se velmi různí a obsahují celé spektrum činností od pouhého transportu zásob a zajišťování logistické podpory postupujících pozemních jednotek, přes úkoly průzkumného charakteru, až po specifické útoky velmi přesnou a zničující municí nejen na centra nepřátelských komunikací. Role a úkoly vzdušné síly se vyvíjely posledních sto let a vždy se dokázaly poučit z předešlého konfliktu a postupně se přizpůsobovaly celé řadě nových úkolů. Jednou z klíčových otázek však je, zda vojenští plánovači z předešlých zkušeností vždy opravdu vyvodili správné důsledky a zda nás náhodou nečeká v budoucnu nějaké nemilé překvapení v podobě kolapsu celého navzájem propojeného soukolí vojenské mašinerie.

Autoři: Ondřej Poděl, Jiří Rosman, Kateřina Tvrdá

Počátky a vývoj vojenského letectví

Plavidla lehčí než vzduch

Základy letectví můžeme spojit již s osobami bratří Montgolfiérů, kteří jako první v roce 1783 překonali zemskou přitažlivost ve svém horkovzdušném balónu. Velmi záhy byl tento systém využit pro vojenské účely. Plavidla lehčí než vzduch se stala novým podpůrným prostředkem pozemních armád a jejich vlastnictví nespornou výhodou ve vojenském střetu a to jak při jeho přípravách, tak i v průběhu. Obecně lze říci, že potenciál vzdušných plavidel nebyl v počátcích zcela odhalen a jejich užití se potýkalo se značnými obtížemi. Balóny, které byly logicky neřiditelné, musely být často uvázány k zemi a plnili funkci statické pozorovatelny. Přesto poskytovaly značnou výhodu svým provozovatelům a to zejména svým příspěvkem k průzkumným aktivitám a zaměřování nepřátelských jednotek.

Roku 1794 v bitvě u Fleurus bylo již umožněno řídit operace ze vzdušného velitelství (Baylis 2007: 139). Vývoj balónové techniky, včetně jejího využití, pokračoval dalších zhruba 100 let. Úkolem balónů byly nadále pozorovací činnosti, zejména zaměřování cílů pro dělostřelectvo. K využití balónů především pro průzkumné účely dochází i v občanské válce v USA (1861 – 1865), své uplatnění nalezly v armádních strukturách Unie. I když byl význam těchto letounů stále a často podceňován, vzniká v roce 1878 v britském Woolwichi první Vojenská balónová škola (*Army Balloon School*). Několik let na to vzniká i tzv. „*Balloon factory*“, která slouží jako vývojové a výcvikové centrum. Zde vznikají i balóny s novým dizajnem. Jsou pojmenovány „*kite balloons*“ pro jejich specifický tvar s ocasními plochami, které napomáhaly k udržení stability. Tento model byl používán později v obou světových válkách.

Tento balón už svým tvarem značně připomínal pozdější modifikaci plavidel lehčích než vzduch a těmi jsou vzducholodě. Jejich velkou předností oproti balónům je možnost řídit směr letu. Vzducholodě byly osazovány vrtulovými motory a tím značně rozšířily využitelnost svého druhu ve válečných konfliktech i v civilní sféře. Nevýhodou tohoto nového modelu vzdušného plavidla je bezpochyby jeho velikost. K vyzvednutí váhy motorů, posádky a případného dalšího vybavení bylo zapotřebí podstatně většího množství plynu. První řízenou vzducholoď pilotoval Henry Giffard a stalo se tak opět ve Francii, konkrétně roku 1852. Značné pokroky ve vývoji vzducholodí byly učiněny v Německu a jsou spojovány s osobou hraběte von Zeppelina (Baylis 2007: 139) (na obrázku vzducholoď LZ127 Zeppelin).

Přestože je vzducholoď velkým krokem vpřed, je stále příliš neefektivní a nepříliš široce využitelná při bojových operacích.

Letouny těžší než vzduch

Všeobecně známým faktem je, že roku 1903 dosáhli bratři Wrightové úspěchu se svým letounem Kitty Hawk, který již spadal do kategorie „těžší než vzduch“. I přes nepříliš velký zájem vlád probíhal rozvoj v tomto směru relativně rychle a již v roce 1911 byly úspěšně provedeny pokusy o start i přistání letadla na lodi. Dochází i k prvnímu vojenskému, resp. ofenzivnímu užití letectva a to v italsko-turecké válce, kdy italské letouny bombardovaly turecký tábor. Stejným způsobem využilo letounů i Bulharsko, taktéž proti Turecku v První Balkánské válce.

První světová válka

V tomto období dochází k dalšímu vývoji v letecké technice. Všechny zúčastněné strany nadále využívají pro průzkum a pozorování jak balónů, tak řiditelných vzducholodí. Nově je využíváno i letounů těžších než vzduch, z počátku také pro průzkumné účely. Už se zde ale jasně projevuje snaha udržet si informační převahu získanou obsazením vzdušného prostoru. Osádky letounů se snaží vyřazovat protivníkovy vzdušné jednotky. Převážně se tak děje menšími zbraněmi uloženými v kokpitu, případně i cihlami a kamením, vrhanými na nepřítele. V průběhu války je Německem objeven zásadní prvek a tím je kulomet umístěný na přídi letounu, synchronizovaný s otáčející se vrtulí. Vybavení letadel takovýmito zbraněmi vede piloty jasně k možnosti jejich využití v přímých soubojích. Střety mezi jednotlivými letouny, nazývané „*Dogfights*“ nabírají na intenzitě. Vzhledem ke skutečnosti, že pro takovéto letecké boje zblízka ještě neexistuje jakákoliv osvědčená taktika nebo doporučení, jsou ztráty značné*(1)* a piloti jsou odkázáni na vlastní představivost a flexibilitu v ovládání svého stroje. Letadla byla postupně využívána jako stíhací nebo bombardovací, shazovala propagandistické materiály, plnila průzkumné úkoly a dokonce i německé vzducholodě byly využity při bombardování.

V průběhu první světové války dochází ke stratifikaci letectva podle plněných úkolů a k rozvoji stíhacích a bombardovacích taktik. Na konci válečného období již letectvo plnilo úkoly téměř ve stejném rozsahu jako v současnosti.

Meziválečné období

V období po první světové válce dochází ke značnému útlumu zájmu o letectví ve vojenství. Tento trend je pravděpodobně z velké části ovlivněn celkovou náročností provozu letectva. Nedostatek kvalitně proškoleného personálu, doprovázen vysokým počtem ztrát na životech i majetku, pravděpodobně vede k úvahám, zda je vůbec za takovou cenu nezbytně nutné disponovat, podle některých názorů zbytečně početně předimenzovaným, letectvem (Baylis 2007: 142).

Ve stejné době se ale objevují i významní teoretici leteckého boje, kteří právě naopak upozorňují na rozhodující potenciál vzdušných sil a rozvíjí koncepty a strategie budoucího využití letectva.
Giulio Douhet, italský generál (na obrázku), ve své publikaci „*The command of the air*“, projevil přesvědčení, že právě letectvo bude rozhodující silou v konfliktech. Odmítal debaty o jeho zbytečnosti či nadbytečnosti. Douhet uvažuje o vzdušných silách jako o rozhodujícím faktoru, který rozhodne o výsledku konfliktu a to bez užití jiných vojenských složek, pouze vlastními prostředky. Strategicky mířeným bombardováním vyřadí komunikační sítě, ekonomické, vojenské cíle atd. Výsledkem takového masivního bombardování by měl být morální rozvrat v nepřátelských řadách, ztráta vůle k odporu a konečně kapitulace a vítězství letectva (Douhet 1998).

Dalším zastáncem letectva byl v meziválečném období generál Billy Mitchell. Na rozdíl od Douheta byl tento muž spíše praktikem v oboru. Přestože se již za první světové války prováděly různé experimenty se zbraněmi užitými z letadel proti lodím, povedlo se loď potopit právě až týmu generála Mitchella v roce 1921. Svou demonstraci letecké síly zopakoval ještě dvakrát a poukázal tak na další nedoceněné schopnosti letadel.

Vzdušné síly se postupně dostávají alespoň na úroveň možností, které jim přisoudili nejen tito dva významní zastánci letectva. I když zájem ze strany „vítězných mocností“ opadá, vývoj pokračuje zejména v Německu, Japonsku a Rusku. Tito později potvrdí pravdivost názorů všech teoretiků, kteří podpořili efektivitu, funkčnost a potenciál letectva.

Zvláštní vývoj je pozorovatelný ve Velké Británii. Zde se uplatňuje letecká síla ve správě kolonií a je tomu tak paradoxně z finančních důvodů, i když jsme zmiňovali neochotu států držet si letectvo kvůli jeho finanční náročnosti. Zde však dochází k situaci, že britští letci mohou v podstatně menším počtu pokrýt větší území s nižšími náklady než mnoho hlav čítající pěchotní uskupení v dané kolonii.

Druhá světová válka

Laxní přístup vítězných mocností první světové války se projevuje v jejich nepřipravenosti ve srovnání především s německým a japonským letectvem. Německo, řídící se částečně Douhetovou teorií a využívající masivní strategické bombardování, které má vést ke zmiňovanému zlomení vůle k boji, je z počátku velmi úspěšné. Strategické bombardování se stává zásadním úkolem letectva v tomto období. K plnění takových misí bylo třeba vyvinout bombardovací letouny s velkým doletem a nosností.
Německá strategie Blitzkriegu se přímo opírala o masivní sílu letectva, které bylo naprosto nezbytné pro tento plán. Využití bombardování k prolomení obrany nepřítele se ukázalo v součinnosti s pozemním vojskem jako velice efektivní taktika. Později v tzv. Bitvě o Británii došlo k porážce Luftwaffe i přesto, že byla ze začátku v početní výhodě a dokázala částečně ochromit strategické cíle jako radary, letiště, výrobní prostory apod. Podcenění potřeby neustále udržovat získanou převahu ve vzduchu a přeorientování se na jiné cíle dovolilo Velké Británii odstranit zásadní problémy a obnovit svou schopnost vést boj o vzdušný prostor, který byl nakonec vítězný.

Japonská taktika v praxi připomněla pokusy generála Mitchella a všem jeho odpůrcům dokázala, že jeho varování nebyla planá, i když přišla už s dvacetiletým předstihem. Japonský útok na námořní základnu spojených států amerických v Pearl Harboru byl ukázkovým případem využití momentu překvapení v kombinaci s masivním leteckým útokem proti loďstvu.

Ke strategickému bombardování letouny se přidal také německý výdobytek techniky a to rakety V1 a V2. Jejich psychologický dopad byl pravděpodobně ještě drtivější než klasické bombardování. Tyto nové zbraně předznamenaly budoucí směr vývoje zbraňových systémů.

Naprostým naplněním Douhetovy teorie, zvláště v aspektu zlomení vůle protivníka, bylo užití atomové bomby proti Japonským městům. Činnost jaderné nálože v kombinaci s novými možnostmi raketových nosníků napověděla hodně o dalším vývoji ve světě po druhé světové válce.

Období poválečné

Jak bylo již výše poznamenáno, spojením raketových nosičů a jaderné pumy se užití vzdušných sil dostává do stavu absolutní efektivity, co se týče Douhetova konceptu. Studená válka, která navázala na válku světovou, s sebou nese paradoxně zlatý věk avioniky. Závody ve zbrojení mezi východní a západní velmocí logicky vedou k vývoji dokonalejších systémů ke zničení, později už spíše velmi nákladnému postrašení, protivníka. S vývojem nových druhů motorů se rozšiřují možnosti strojů. V podstatě ale plní stále stejné funkce jen s větší efektivitou. Dochází ke specializaci jednotlivých typů letadel pro určité úkoly, od pozorovacích, přes stíhací až k bombardovacím, schopným nést jadernou nálož. Zvláštním směrem vývoje je raketová technika. Ta jak v civilním, tak vojenském sektoru dosahuje velmi významných úspěchů. Vojenská sféra získává mezikontinentální balistickou střelu nesoucí jadernou hlavici a civilní sféra vynáší člověka do vesmíru.

V moderních dějinách je jedním ze zásadních konfliktů s modelovým užitím leteckých jednotek Šestidenní válka. Zásadním prvkem převahy v tomto konfliktu bylo pochopitelně získání vzdušného prostoru nad bojištěm a eliminace možnosti jeho ztráty. Izrael si byl plně vědom této nutnosti, a proto učinil nezbytná opatření k získání vzdušného prostoru. Během prvního dne války Izralci v Egyptě zničili téměř všechny letouny, které by mohly ohrozit jejich vzdušnou vládu a pozdější útoky Sýrie a Jordánska jsou kvůli dezinformaci o egyptských ztrátách naprosto neúčinné. V souladu s uznávanými postupy je nadále kontrolován vzdušný prostor a pozemní jednotky za letecké podpory pokračují v postupu.

Tento konflikt je zcela unikátní kvůli délce svého trvání, která poukazuje na dokonalé plánování a využití možností kompletního zbraňového sortimentu. Je také důkazem důležitosti vzdušné převahy.

Role letecké techniky na moderním bojišti

V první řadě je třeba rozdělit si leteckou techniku, pro účely této práce můžeme použít rozdělení na:

a) leteckou techniku primárně bojového charakteru, přičemž do této kategorie budeme řadit i stroje pro včasnou výstrahu či elektronický boj (typicky AWACS) a stroje průzkumné;
b) leteckou techniku primárně transportního charakteru.

Dále je třeba použít rozdělení dle operačního charakteru na:

a) stroje se svislým startem a přistáním a řízené lidskou posádkou, do této kategorie autoři pro shodnost operačního nasazení a zjednodušení započítává i stroje sporné, typu V/STOL*(2)* (Harrier), VTOL*(3)* (Yak – 141), či STOVL*(4)* (JSF);
b) stroje s kolmým startem a přistáním a řízené lidskou posádkou (helikoptéry), k této kategorii byl přiřazen zcela výjimečně i VTOL V-22 Osprey (na obrázku) neboť styl jeho operačního nasazení se blíží spíše vrtulníkům než letounům;
c) stroje jakéhokoliv charakteru ovšem zcela bez lidské posádky – UAV*(5)*, UCAV*(6)*, apod.

Každá z těchto kategorií má zcela odlišné operační využití na moderním bitevním poli a možnosti uplatnění. Následující tabulka ukazuje výčet všech možných variant uplatnění letecké techniky při konfliktu.

Role letecké techniky:

– Airborne early warning and control
– Air interdiction
– Air reconnaissance and surveillance
– Air-to-air refuelling
– Anti-submarine warfare
– Anti-surface ship operations
– Combat search and rescue
– Close air support
– Defensive counter-air operations
– Electronic warfare
– Offensive counter-air operations
– Strategic airlift
– Strategic bombing
– Suppression of enemy air defences
– Tactical air transport (Baylis 2007: 148)

Zaměříme-li se nejprve na kategorii a)a) tedy bojové letouny, zjistíme, že i přes značné množství proběhnuvších konfliktů od doby války ve Vietnamu / Šestidenní Války nedošlo k opravdu masivní konfrontaci dvou vysoce vyspělých leteckých sil a moderní Protivzdušné obrany (PVO). Veškeré konflikty, jichž se zúčastnila vysoce vyspělá letecká síla, byly v podstatě „one-man show“. Nikdy se nemusela kupříkladu letectva NATO v čele s *US Air Force* potýkat s protivníkem vybaveným (v dostatečných množstvích a s kvalitně vycvičenými posádkami) nejnovější leteckou a protivzdušnou technikou, přičemž takový protivník vždy existoval a v nejbližší budoucnosti existovat bude. Z toho plyne, že naše nahlížení na moderní leteckou sílu, pokud to chceme brát vážně a komplexně, musí být nutně zkresleno tímto faktem.

Při vědomí tohoto faktu se tedy můžeme pustit do popisu vývoje situace posledních zhruba 35 let. Hlavními zdroji relevantních zkušeností s moderním vzdušným bojem byly konflikty jako Vietnamská válka, Yom Kippur, Falklandy, Afghánistán (sovětská invaze), Pouštní Bouře, Kosovo, Afghánistán (Enduring Freedom) a Irák. V menší míře pak jsou zdrojem relevantních zkušeností i operace jako Osirak (operace *Opera* izraelského letectva) nebo Mogadišo 1993. Každý z těchto konfliktů přinesl jisté poučení a na základě zkušeností zde získaných docházelo k dalšímu rozvoji letecké techniky a taktiky určitým směrem.

Po Vietnamu došlo k revizi na mnoha frontách; nejprve byla dána před kritiku myšlenka strategického bombardování, jež v očích revizionistů nemělo dostatečný efekt. Výsledkem této kritiky a také relativně dobrých zkušeností s tzv. „chytrou municí“*(7)* byl právě odklon od doktríny totálního strategického bombardování zaměřeného plošně a příklon k dalšímu rozvoji právě této chytré munice schopné zasáhnout přesně daný cíl. Nicméně ač výsledkem byla relativně funkční teze, její základ v podobě předpokladu o nízké efektivitě strategického bombardování severního Vietnamu se v pozdějším zkoumání ukázal jako zcela neopodstatněný, neboť sami Vietnamci po válce přiznávali, jaké obrovské potíže jim toto způsobovalo a někteří vietnamští činitelé pak dokonce v 90. letech spekulovali o možném kolapsu Severního Vietnamu v případě pokračující bombardovací kampaně.

Další zkušeností získanou Američany ve Vietnamu a Sověty v Afghánistánu byla konfrontace zcela dominantní letecké síly s guerillou. Výsledkem bylo na jedné straně zjištění, že ani totální vzdušná převaha vysoké technologické úrovně nezaručí vítězství v takovéto válce, ale na druhé straně došlo k mnoha úpravám v taktice a bližšího semknutí se s jednotkami přímo na zemi (což se týká zejména různých druhů vrtulníkových přepadů a rychlého přivolávání blízké letecké podpory).

A poslední relevantní zkušeností z Vietnamu byla konfrontace moderního letectva s moderní PVO. Ačkoli to nebývá nijak často zmiňováno, jedním z hlavních problémů amerických jednotek ve Vietnamu byla právě nepřátelská PVO vybavená na svou dobu moderními raketovými systémy ze sovětského svazu, zejména SA-2 a SA-3. Od roku 1965 zahájili Severovietnamci masivní výstavbu stanovišť raket země-vzduch, což vyústilo v poměrně velké ztráty amerického letectva. Prvním protikrokem z americké strany pak bylo zavedení strojů „*Wild Weasel*“ určených právě pro boj s radary těchto stanovišť PVO. Výsledkem bylo, že americké letectvo ve Vietnamu alokovalo celou polovinu své letecké síly na elektronický boj s PVO, zatímco „pouze“ polovinu letecké síly vyčlenilo na bojové operace ostatního druhu.

Podobné zkušenosti nabyli Izraelci během války Yom-Kippur, ovšem nevybaveni stroji pro potlačování nepřátelské PVO utrpěli značné ztráty. Navíc nebyli, díky tomuto PVO štítu, prakticky schopni využít letecké techniky k plnění úkolů přímé letecké podpory, což se jim málem stalo v pozemní bitvě osudné.

Tyto dvě velké zkušenosti se střetem moderního a velmi silného letectva s moderní PVO pak vedly ke změně taktik vedení leteckého úderu, zaměření se na rozvoj systémů elektronického boje a vývoj nových raket vzduch-země určených pro potlačování nepřátelské PVO z velké vzdálenosti. Druhým, ne zcela opominutelným výsledkem extrapolací z těchto zkušeností, bylo zahájení přísně tajného vývoje letounu, který by nebyl zachytitelný nepřátelským radarem, a tudíž víceméně nezranitelný nepřátelskou PVO. Konečným produktem tohoto projektu zahájeného v roce 1975 se pak stal první *STEALTH* letoun: F-117A Nighthawk (na obrázku), který byl ovšem do operační služby zařazován až od roku 1983.

Na okraj je třeba ještě podotknout, že v obou těchto konfliktech byla sice PVO moderní a na vysoké úrovni, nicméně stále se nejednalo o střet s nejlepším možnou technikou v dané době. Sovětská PVO, respektive PVO celé Varšavské smlouvy byla v danou dobu na mnohem vyšší úrovni, a to zejména svojí masovostí, větší koncepční propojeností (více druhů a někdy i kvalitnějších raket země-vzduch, mnohem lepší síť radarů a zejména pak nesrovnatelné personální zázemí dobře vycvičených posádek). Pokud tudíž takovéto problémy dokázala vyspělým letectvům způsobit kvalitní, nicméně ne nejlepší PVO, je třeba položit si otázku, k jakým extrapolacím by asi došlo po střetu s tou nejlepší.

Od konce let 70. a v průběhu let 80. začíná být také patrný trend, který postupně vytěsňuje letectvo z role nosiče strategických jaderných zbraní a v masové míře je v této roli nahrazováno zejména mezikontinentálními balistickými raketami. Tento trend je zakončen v první polovině let 90., kdy se například Velká Británie v roce 1991 úplně zbavuje leteckých nosičů jaderných hlavic, nebo když USA začaly s postupným vyřazování bombardéru B-1, který byl primárně určen jako nosič jaderných zbraní.

Nicméně pro roli přesného a zcela nečekaného úderu zůstalo letectvo i nadále velmi silnou zbraní, což lze nejlépe ilustrovat na izraelské operaci *Opera*, při které se podařilo skupině izraelských letounů F-15 a F-16 proniknout v nízké výšce (okolo 240 m) nedetekovaně skrze saúdskoarabský a zejména irácký vzdušný prostor a poté provést beze ztrát mimořádně úspěšný útok na jaderný reaktor v Osiraku. To jen potvrdilo, že před dobře naplánovaným a precizně provedeným leteckým útokem si sebelepší obrana nemůže být úplně jistá.

Největším zdrojem zkušeností s leteckou válkou v poslední době však i nadále zůstává operace Pouštní bouře, která zkombinovala všechny možné druhy leteckých útoků v precizně sehraných scénářích. Masivní nasazení přesné „chytré munice“, *STEALTH* letounů, strojů pro elektronický boj, letounů pro doplňování paliva za letu apod. nemá v takovém rozsahu obdobu. Na scénu se opět vrací stroje pro přímou leteckou podporu, za což mohou zejména protitankové úspěchy letek vybavených stroji A-10. Avšak je třeba připomenout, že po velmi úspěšné letecké operaci, která víceméně rozhodla válku, došlo k přehnanému přeceňování síly a možností letectva, což se později ukázalo a patrně ještě ukáže jako chybné. Není totiž nic horšího než slepá víra v možnosti jedné složky ozbrojené mašinérie a její přeceňování. Konkrétním případem nevhodně zvoleného postupu a přehnaně velké důvěry v letectvo je letecká kampaň vedená proti Srbům v Kosovu. Výsledkem desetitýdenní operace sice bylo dotlačení Srbů k jednacímu stolu, nicméně po vojenské stránce se jednalo o značně neefektivní (ač beze ztrát na aliančních životech) operaci, což bylo korunováno sestřelením jednoho „neviditelného-tudíž nesestřelitelného“ stroje F-117.

Dalším ne zcela opodstatněným důsledkem první války v Perském zálivu, byl velký návrat ke konceptu přímé letecké podpory. Výsledky používání tohoto konceptu při podpoře postupu pozemního vojska pouští byly jistě mimořádné, nicméně je třeba vzít v úvahu, že okolnosti za jakých byl použit, byly v zásadě naprosto ideální. Neexistující protivzdušná obrana, či stíhací letectvo protivníka, skvělý plochý a přehledný terén a přesné navádění od jednotek přímo na zemi. Ovšem stejných, ne-li lepších, výsledků dosáhly ve stejné kampani raketové systémy MLRS (Multiple Launch Rocket System), které jsou ovšem dle názoru autorů nesrovnatelně efektivnější při využití k podpoře pozemních vojsk. MLRS není nijak ohrožován nepřátelskou PVO, na jeho výkon nemá vliv nepříznivé počasí, jeho pořizovací cena je zhruba pětinásobně nižší než u strojů typu A-10, nemluvě o mnohem nižších provozních nákladech, nákladech na výcvik posádek atd. Navíc umožňuje díky vysoké modularitě odpalovacího systému širší spektrum palebných možností a vzhledem k tomu, že operuje v rámci postupujícího bitevního svazu, jeho palebná podpora je okamžitě a bezproblémově k dispozici. Ovšem nemá na sobě populární žraločí zuby, ani rotační kulomet takže se prostě tak „akčně“ nevyjímá v televizi. Toto protěžování letounů pro přímou pozemní podporu se zatím nikomu nevymstilo, neboť při operacích typu *Endurig Freedom* má nasazení těchto typů stále svou logiku. V budoucnosti se však někdo dočká opravdu studená sprchy v podobě spousty sestřelených letounů a pozemních jednotek octnuvších se bez podpory v nezáviděníhodné situaci.

Závěr

Závěrem by se dalo shrnout, že použití kategorie a)a) tedy bojového letectva bylo, je a jistě v blízké budoucnosti i bude velmi účinnou flexibilní a efektivní zbraní, nicméně je třeba si uvědomit, že ani nejlepší letecká síla není samospasná a je třeba na ni nahlížet jen jako na součást velmi propracovaného a provázeného systému, kdy každá část ozbrojených složek plní svou úlohu v dohromady perfektně fungujícím systému. Nesmyslné protěžování jakéhokoliv segmentu tohoto systému může vést k jeho destabilizaci a při konfrontaci se silným nepřítelem ke zkáze.

Slepá víra v nesestřelitelnost *STEALTH* strojů jako B-2 či F-22 se může stát zejména americkým plánovačům osudným stejně tak, jako představy o tom, že letectvo je vždy schopné proniknout jakkoli silnou PVO. To, že americká PVO není schopna si poradit s vlastním letectvem neznamená, že toho například ta ruská schopná není.

Letectvo samozřejmě plní i velmi široké spektrum transportních úkolů, přičemž jejich důležitost a efektivnost od druhé světové války neustále stoupá. První opravdovou ukázkou možností leteckého transportu byl berlínský vzdušný most. S příchodem a masivním rozvojem vrtulníkové techniky se rozšířilo i spektrum transportních úkolů z převážně strategického měřítka (výjimku tvořily snad jen taktické výsadkové operace) na měřítko taktické, což se ukázalo velmi jasně ve válce ve Vietnamu. Možnosti okamžité reakce na vzniklou krizi kdekoli na světě rozmístěním jednotek rychlé reakce je umožněno právě jen díky rozvoji transportního letectva. V poslední době se ukazuje síla a potřebnost transportního letectva i při čistě humanitárních akcích a to zejména v Africe.

V současnosti lze vypozorovat trend vedoucí k rozvoji bezpilotních prostředků a to jak čistě průzkumných tak i ozbrojených. Do budoucna se dá vzhledem k mnoha výhodám těchto strojů (menší náklady, bojový potenciál, nemožnost ztrát na lidských životech…) předpokládat jejich ještě větší rozšíření.

Nasazení kategorie a)b) tedy bojových/útočných vrtulníků prošlo od dob války ve Vietnamu velkým rozvojem a jistě má co nabídnout i dnes, ačkoli má své výrazné limity, jimiž je zejména velmi vysoká cena za jednu jednotku spojená s investicemi do výcviku kvalifikované posádky. Zranitelnost bitevních vrtulníků je navíc na moderním bojišti značná. Hrozí jim jak nepřátelské letectvo, tak protiletadlové rakety země-vzduch, zbraňové protivzdušné systémy vybavené kanóny (např. populární ZSU-23-4 „Šilka“), pěchotní rakety (řízené či neřízené) apod. V zásadě se dá říci, že i přes tyto limity se při promyšleném a systémově pokrytém nasazení tohoto druhu jednotek dá dosáhnout neobyčejné efektivity a to jak přesností vedeného úderu, tak i jeho silou. Navíc bitevní vrtulníky představují jeden ze základních stavebních kamenů moderních doktrín pracujících s nasazením výsadkových divizí. A při jejich podpoře jsou jen stěží nahraditelné.

Poznámky

1. Francie, Německo a Velká Británie vyrobili dohromady zhruba 175 000 vojenských letounů a asi 116 250 jich bylo zničeno.
2. Vertical/Short Take-Off and Landing
3. Vertical Take-Off and Landing
4. Short Take Off and Vertical Landing
5. Unmanned aerial vehicle
6. Unmanned combat aerial vehicle
7. Ovšem dobré výsledky s primitivními verzemi chytrých pum měli už Němci za druhé světové války a je tedy s podivem, že tato kategorie zbraní si vydobyla své místo na slunci až takto poměrně pozdě.

Zdroje

1. Baylis, John (2007): Strategy in the Contemporary World. An Introduction to Strategic Studies, Oxford, Oxford university press.
2. Douhet, Giulio (1942, 1998): The Command of The Air, Washington, Air Force History And Museums Program, dostupné on-line (http://www.airforcehistory.hq.af.mil/Publications/fulltext/command_of_the_air.pdf).
3. Kolektiv autorů (1997): Zbraně 20. století. 600 Nejznámějších zbraní světa, Praha, Ottovo nakladatelství.
4. Internetové stránky Federation of American scientists (www.fas.org).
5. Internetové stránky US Airforce (http://www.airforce.com/).
6. Internetové stránky Royal Air force (http://www.raf.mod.uk/history/) .
7. Internetové stránky Airforce technology (http://www.airforce-technology.com).
8. Internetové stránky Vestnik PVO (http://pvo.guns.ru/index_e.htm).
9. Internetové stránky PVO (http://pvo.webz.cz/).
10. Internetové stránky Desert storm (http://www.desert-storm.com/).
11. McConnell, John P. (1965): The Role of Airpower in Viet-Nam, Air Force Policy Letters for Commanders, Supplement, October 1965, pp. 6–12, dostupné on-line (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/vietnam/mcconn1.htm).
12. Miller, Roger G. (2004): Billy Mitchell „Stormy Petrel of The Air“, Washington, Office of Air Force History, dostupné on-line (www.airforcehistory.hq.af.mil/Publications/fulltext/Billy_Mitchell_Stormy_Petrel.pdf).
13. Operation Opera (Ofra), on-line text (http://www.f-16.net/varia_article12.html).
14. The Air War in Vietnam, on-line text (http://www.centennialofflight.gov/essay/Air_Power/vietnam/AP40.htm).