V kontextu íránských prezidentských voleb, které proběhly 18. července, si v následujícím článku představíme Revoluční gardy, na jejichž existenci stojí a padá íránský teokratický režim. Revoluční gardy jsou coby tamní elitní ozbrojená organizace schopny hájit zájmy íránského režimu uvnitř i navenek a slouží tak jako jeho faktická opora – současně však mohou být jeho zhoubou. Jedná se o fenomén, kdy členství v Revolučních gardách, samo o sobě prestižní, rovněž zajišťuje určitou kontrolu nad během íránského hospodářství. Bývalí členové Revolučních gard také často zastávají významné posty v politice.[1] Revoluční gardy jsou tak částečně jakýmsi „státem ve státě“. Za jakých okolností vznikly, jak se jejich paralelní fungování v Íránu projevuje se dočtete na následujících řádcích.
Pozadí Revolučních gard
Revoluční gardy v širším kontextu regionálního soupeření
Leitmotivem současných konfliktů na Blízkém východě je rozdělení islámského světa na sunnitské a ší’itské muslimy, kdy jak Saúdská Arábie, tak Írán, úmyslně posilují rozdíly mezi těmito denominacemi, jichž potom zneužívají k vedení agresivní zahraniční politiky, ať už se bavíme o podpoře extremistických sunnitských skupin ze strany Saúdů[2] či o ší’itských Revolučních gardách, součásti státního aparátu islámské republiky Írán. Samotné Revoluční gardy byly administrativou bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa v dubnu 2019 přidány na seznam teroristických organizací.[2]
Revoluční gardy jsou aktivní především v Sýrii, Iráku, Libanonu či Afghánistánu, tedy ve státech, kde je buďto výrazná ší’itská minorita, či zde probíhá rozklad státnosti. Jejich zahraniční aktivity, spojené s jejich přinejlepším kontroverzními metodami, burcují především Spojené státy a jejich regionální spojence Saúdy k nepřátelskému postoji vůči Íránu. Zároveň je však pozice Íránu jakožto lokální velmoci neoddiskutovatelná, a to i přes obnovení ekonomických sankcí v roce 2018 Trumpovou administrativou,[3] dusících ekonomiku Islámské republiky.
Vznik a vývoj
Krátce po islámské revoluci roku 1979 byly tehdejším Nejvyšším duchovním vůdcem Ruholláhem Chomejním Gardy vytvořeny coby obránci nového režimu. Chomejní se chtěl vyvarovat opakování situace z roku 1953, kdy USA intervenovaly ve prospěch šáha, jehož dosadily zpátky na trůn po jeho svržení a nastolení demokracie.[4]
Revoluční gardy původně fungovaly jako spontánní útvar vzniklý v chaosu revoluce a angažovali se v nich zejména mladí studenti a radikálové. V průběhu irácko-íránské války se rozčlenily na tři základní složky ozbrojených sil, tedy pozemní armádu, letectvo a námořnictvo, čímž se fakticky staly plnohodnotnou alternativou k pravidelné armádě zvané arteš, nicméně přímo podřízenou Nejvyššímu duchovnímu vůdci.[5] Tím je obejita kontrola íránské exekutivy nad touto ozbrojenou organizací.
Tento jev, zvaný „dvojkolejnost ozbrojených sil“, vzniká po úspěšné revoluci nebo puči. Nově nastoupivším, obvykle autoritářským režimem, je vytvořena nová, prorežimní armáda, tvořící protiváhu k původním ozbrojeným silám, jimž nové elity nedůvěřují. Historickým příkladem jsou např. Saddámovy Republikánské gardy.[5]
Ideologie a strategie
Revoluční gardy jsou plně oddány íránskému režimu, a to jak z ideologických, tak z ekonomických důvodů.[6] Výrazně se totiž podílejí na íránském exportu a běhu íránské ekonomiky jako takové, a to i skrze metody, jako je pašování zboží přes hranice. Jejich bývalí členové bývají také aktivní v politickém životě.[5] Ze všech výše uvedených důvodů je členství v Revolučních gardách pro velkou část společnosti prestižní záležitostí.
Revoluční gardy se v současné době dělí na pět základních komponent: pozemní síly, námořnictvo, letectvo, jednotky al-Quds a dobrovolnické milice Basídž.[7] Každá z komponent se pak určitým způsobem snaží orientací na nepřímou strategii dorovnat rozdíly mezi íránskými a západními silami. Vojenská doktrína Íránu se spíše než na snižování vlastních rizik soustředí na zvyšování rizik protivníka, přičemž pracuje se snížením protivníkovy morálky a chuti k boji na minimum, nehledě na vlastní ztráty. Ty jsou někdy svým způsobem přímo vítány – doktrína pracuje s konceptem mučednické smrti.[8] Kombinuje také ideologicko-revoluční prvky s prvky americké vojenské doktríny, čímž se liší od většiny arabských států v regionu, inspirovaných doktrínou sovětskou.[8]
Zahraničním aktivitám se věnuje elitní křídlo Revolučních gard zvané al-Quds. Jejich činnost obnáší zejména všestrannou podporu lokálním ozbrojeným skupinám, jejichž ideologie i strategické cíle se shodují s těmi íránskými. Typickým příkladem může být libanonské ší’itské hnutí Hizballáh. Najdou se ovšem i výjimky, po jistou dobu kupříkladu zdánlivě nekompatibilní sunnitský Hamás.[9] V případě Hizballáhu se pak jedná o organizaci, na jejímž vzniku se Revoluční gardy skrze svou zahraniční odnož al-Quds přímo podílely.[10] Právě podpora nestátních ozbrojených aktérů v regionu, schopných vést za Írán proxy války a umožňujících Íránu zahrnout do svého vlivu celý region, spolu s možností popírat odpovědnost za jejich jednání, je pro íránskou projekci moci v regionu naprosto klíčová.[11] Více k těmto aktivitám viz kapitola „Zahraniční aktivity Revolučních gard“.
Milice Basídž je další specifickou komponentou Revolučních gard, ačkoli oficiálně spadá pod jejich Pozemní síly. Jedná se nicméně pouze o jakousi formu „trestu“ za neschopnost potlačit protirežimní protesty v roce 2009.[12] Fakticky totiž Basídž coby pomocná síla zajišťuje vnitřní bezpečnost, vymáhání práva, dohlíží na bezpečnost při náboženských či politických oslavách a funguje i jako morální policie.[12] Pro český prostor se nabízí srovnání s Lidovými milicemi z dob bývalého socialistického Československa.
Jednotky Basídž jsou umístěny v každém íránském městě, v každé obci a vesnici. V závislosti na velikosti města je toto rozčleněno na úseky a pod-úseky pod dohledem Basídž, které mají zajišťovat obranyschopnost íránského obyvatelstva v případě napadení země. Specifikem Basídž je jeho zrcadlení občanských organizací – v praxi má tak každé občanské, studentské nebo dělnické liberální sdružení svou protiváhu právě v Basídž.[12] Z výše uvedených informací je patrné, že ze všech komponent Revolučních gard je právě Basídž slovutnou vnitřní oporou režimu při udržování statutu quo, ačkoli podle Alfoneha jsou i nadále hlavní páteří režimu Revoluční gardy.
Zapojení Revolučních gard do íránského hospodářství
Fenoménem spjatým s existencí Revolučních gard je bezpochyby jejich mnohdy kontroverzní a kritizovaná participace na běhu íránského hospodářství. Takovýto způsob obohacování se je nicméně s existencí Gardistů nerozlučně spjat. První vlaštovkou ekonomické moci Revolučních gard bylo rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího duchovního vůdce Ruholláha Chomejního přidělit fungování Defense Industries Organisation, státem vlastněný konglomerát sdružující pod sebou množství dalších high-tech a zbraně produkujících podniků, právě pod Revoluční gardy. Tehdy se jednalo o alternativu k de facto neexistujícímu dovozu zbraní z důvodu mezinárodních sankcí vůči Íránu. V probíhající irácko-íránské válce (1980-1988) bylo zbraní zoufale potřeba a domácí produkce z dílny Revolučních gard měla tuto potřebu pokrýt.[7]
Defense Industries Organisation pod sebou nicméně v rámci výroby zbraní (s nepostradatelnými high-tech komponenty) sdružuje i podniky, jako jsou Iran Electronic Industries, Advanced Technology Corporation nebo Integrated Electronic Industries. Pro Revoluční gardy je tedy jednoduché prosadit si monopol v této oblasti.[7] Existence monopolu v oblasti high-tech elektroniky (popř. telekomunikačních technologií) se projevila mimo jiné ve chvíli, kdy v únoru 2002 největší turecký mobilní operátor vyhrál výběrové řízení a připravoval se ke vstupu na íránský trh. Revoluční gardy (spolu se svými politickými spojenci z řad neokonzervativců[3]) však tlačily na vládu tehdejšího prezidenta Chátámího (1997-2005), ať od smlouvy odstoupí v zájmu “národní bezpečnosti”, aby cizí společnost nevlastnila více než 50% podíl na trhu s telekomunikacemi. Turecký operátor byl následně pod právním tlakem ze strany spojenců Revolučních gard nucen opustit íránský trh.[7]
Nutno dodat, že tento “monopol” nemusí být nutně pouze obchodního rázu – během studentských protestů v roce 1999 byly Revoluční gardy schopny doslova vypnout telekomunikační síť v Íránu, čímž efektivně zamezily dalšímu organizování protirežimních demonstrací.[7] S příchodem nových operátorů na trh by tak ztratily monopol jak ekonomický, tak bezpečnostní.
Stejným způsobem si Revoluční gardy “poradily” i s konkurencí v podobě švýcarsko-turecké společnosti, která vyhrála výběrové řízení na provozování Letiště Imáma Chomejního v Teheránu. 8. března 2004, kdy mělo dojít k otevření letiště, Revoluční gardy obsadily přistávací dráhu obrněnými vozidly a zabránily tak vstupu švýcarsko-turecké aerolinky na íránský trh. Od té doby je prakticky nemožné věnovat se íránskému hospodářství a nepočítat přitom s Revolučními gardami.[15] Rovněž se má za to, že gardisté si tímto krokem zajistili přístup ke klíčovým tranzitním bodům, jako jsou letiště či íránské pobřeží, což jim umožnilo beztrestně a prakticky nekontrolovatelně pašovat zboží skrze íránské hranice. [16]
Kromě zboží jako kosmetika, mobilní telefony nebo povzbuzující přípravky, které pašují Revoluční gardy do Íránu, se jako výnosné jeví pašování pohonných hmot z Íránu. Díky vládním dotacím na pohonné hmoty jsou Revoluční gardy schopny dosáhnout zisku z prodeje 200-300%,[7] z čehož ovšem Írán jako stát z důvodu nezdanění těchto příjmů nic nemá. Problém je o to palčivější, že různé zdroje odhadují podíl pašování na íránském HDP mezi 25-35%,[16] v extrémních případech až 68%.[7]
Všechny aféry spojené s konkurenčním bojem se děly na truc Chátámího reformnímu kabinetu – když v roce 2005 vyhrál prezidentské volby neokonzervativec Mahmúd Ahmadínežád, měli gardisté volnou ruku. Ahmadínežád, sám bývalý gardista, poskytl uskupení tolik potřebnou legitimitu i prostor k ještě většímu průniku na domácí trh.[14] Novinkou se stala konsolidace ekonomického impéria Revolučních gard v oblasti energetiky, konkrétně těžby a vývozu ropy a zemního plynu. Akvizicí společnosti Oriental Oil, těžící ropu na mnoha místech Perského zálivu, získaly Revoluční gardy vliv na průběh těžby a vývozu ropy a zemního plynu. Krom toho se Revoluční gardy skrze svou nejvýnosnější společnost Khatam al-Anbiya Construction Headquarters (známou také jako GHORB)[14] pustily s vládní patronací do stavby ropovodu napříč Íránem, Pákistánem a Indií. Vláda prezidenta Ahmadínežáda následně sklidila kritiku za neumožnění soukromým firmám účastnit se výběrového řízení. Stejným způsobem, tedy bez výběrového řízení, proběhl i kontrakt s GHORB na dostavbu „South Pars Gas Field“, jedné z největších zásobáren zemního plynu na světě.[7] Krom toho byli někteří vlivní členové Revolučních gard, zapojení do obchodů s ropou, jmenováni prezidentem Ahmadínežádem přímo do vlády. Nejsignifikantnějším příkladem je dosazení předsedy GHORB na post íránského ministra ropy.[14]
Vývoj operování Revolučních gard s GHORB byl podobný jako v případě Defense Industries Organisation. Během irácko-íránské války byl inženýrům z řad Revolučních gard přidělen monopol na stavební sektor v rámci stavby vojenských fortifikací. S koncem války si gardisté monopol na inženýrství podrželi a v současné době jsou skrze společnost GHORB jedním z největších íránských kontraktorů vůbec.[7] Stejně jako v případě high-tech elektroniky a telekomunikací, i zde je ponechán malý nebo žádný prostor konkurenci v podobě soukromých firem, tím spíše, že GHORB je napojen na íránské banky, odkud získává kapitál.[7] Třešničkou na dortu je osvobození GHORB od daní a také fakt, že finance GHORB jsou auditovány firmou ve vlastnictví GHORB.[7]
S nástupem administrativy prezidenta Hassana Rúháního (2013-2021) se vnitřní prostředí islámské republiky změnilo v neprospěch Revolučních gard; ministr ropy z dob Ahmadínežáda byl odvolán a některé kontrakty Revolučních gard spojené s ropným monopolem zrušeny. Na druhou stranu vyřešil Rúhání pravděpodobnou opozici gardistů vůči jaderné dohodě ve formátu P5+1+EU JCPOA navýšením obranného rozpočtu o 50 %, čímž fakticky o 50 % navýšil zisky GHORB a Defense Industries Organisation.[14]
Závěr
Revoluční gardy sehrávají v Íránu zásadní roli: ať už se jedná o vnitřní represe vůči oponentům ze strany liberálních studentských či dalších organizací, o vnější projekci moci převážně skrze všestrannou podporu ší’itského terorismu nebo o íránské hospodářství, které stojí a padá na ne vždy legálních gardistických aktivitách. Odpověď na otázku, zda jsou či nejsou páteří íránského režimu, závisí na tom, jestli se na jejich činnost díváme optikou režimu, který svými aktivitami pomáhají zachovávat, nebo naopak režimu, který díky těmto aktivitám pomalu ztrácí půdu pod nohama. Jaké budou reálné důsledky přerodu současného teokratického režimu a zda vůbec nějaký přerod proběhne, se ukáže nejdříve se smrtí současného Nejvyššího duchovního vůdce a s nástupem nového. Do té doby můžeme v Íránu očekávat stejný vývoj jako doposud: plíživé přebírání moci ze strany Revolučních gard uvnitř Íránu a podporu šíitských nestátních i státních spojenců vně hranic. Té se bude věnovat druhá, navazující část.
Poznámky pod čarou
[1] Typickým příkladem je bývalý prezident Mahmúd Ahmadínežád.
[2] Saúdská Arábie byla dokonce slovy tehdejší tajemnice Hillary Clinton označena za „světově nejvýznamnějšího sponzora sunnitského extremismu“, ačkoli se nejedná o očividný a snadno dohledatelný sponzoring,[1] jako je tomu v případě Íránu.
[3] Jako neokonzervativci jsou v případě Íránu označováni politici s konzervativními názory, avšak sdružující se kolem bývalých členů Revolučních gard operujících v politice spíše než kolem tradičně konzervativního kléru a bazáru.[14]
Zdroje
[1] BUTT, Yousaf. „How Saudi Wahhabism Is the Fountainhead of Islamist Terrorism.“ Huffpost. Huffpost. 22. květen 2015. https://www.huffpost.com/entry/saudi-wahhabism-islam-terrorism_b_6501916.
[2] ČTK. „Spojené státy přidaly na seznam zahraničních teroristických organizací íránské revoluční gardy.“ iROZHLAS. 9. duben 2019. https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/iran-revolucni-gardy-teroristicka-organizace-usa-trump-seznam-sankce_1904090940_och.
[3] LANDLER, Mark. „Trump Abandons Iran Nuclear Deal He Long Scorned. “ New York Times. 28. květen 2018. https://www.nytimes.com/2018/05/08/world/middleeast/trump-iran-nuclear-deal.html.
[4] CFR.org, Editors. „Iran’s Revolutionary Guards.“ Council of foreign relations. 6. květen 2019. https://www.cfr.org/backgrounder/irans-revolutionary-guards.
[5] KRAUS, Josef. „Dvojkolejnost íránských ozbrojených sil.“ Národná a medzinárodná bezpečnosť 2014; 5. medzinárodná vedecká konferencia; Zborník vedeckých a odborných prací. Liptovský Mikuláš: Akadémia ozbrojených síl generála Milana Rastislava Štefánika, 2014: 290-294.
[6] NOVOTNÝ, Pavel. „Padne režim, nebo se moci chopí Revoluční gardy? Írán se chystá na smrt duchovního vůdce.“ INFO.cz. červen 2019. https://www.info.cz/svet/padne-rezim-nebo-se-moci-chopi-revolucni-gardy-iran-se-chysta-na-smrt-duchovniho-vudce-42116.html.
[7] ALFONEH, Ali. „How Intertwined Are the Revolutionary Guards in Iran’s Economy?“ American Enterprise Institute for Public Policy Research. Listopad 2007. http://www.jstor.com/stable/resrep03014.
[8] CONNELL, Michael. „Iran’s Military Doctrine.“ Center for Naval Analyses. 11. října 2010. https://iranprimer.usip.org/resource/irans-military-doctrine
[9] KRAUS, Josef. „Komparace strategie íránské podpory terorismu na příkladu Hamásu a Hizballáhu.“ Obrana a strategie. 2010: 47-70.
[10] Encyclopædia Britannica, inc. „Quds Force.“ Encyclopædia Britannica. 22. leden 2020. https://www.britannica.com/topic/Quds-Force.
[11] LENDON, Brad. „Iran’s military power is boosted by unconventional tactics and proxies in strategic locations.“ CNN. 9. ledna 2020. https://edition.cnn.com/2020/01/09/middleeast/iran-military-weapons-tactics-intl-hnk-scli/index.html.
[12] ALFONEH, Ali. „The Basij Resistance Force.“ The Foundation for Defense of Democracies. 2010. https://iranprimer.usip.org/sites/default/files/PDF%20Military_Alfoneh_Basij.pdf.
[13] „Defense Industries Organisation.“ https://web.archive.org/web/20080721060123/http://www.diomil.ir/en/home.aspx.
[14] SHAHI, Afshin. „The Military and the State in Iran: The Economic Rise of the Revolutionary Guards.“ The Middle East Journal. Únor 2017. https://www.researchgate.net/publication/313464589_The_Military_and_the_State_in_Iran_The_Economic_Rise_of_the_Revolutionary_Guards.
[15] BORGER, Julian; TAIT, Robert. „The financial power of the Revolutionary Guards.“ The Guardian. 15. února 2010. https://www.theguardian.com/world/2010/feb/15/financial-power-revolutionary-guard.
[16] GHASSEMINEJAD, Saeed. „How Iran’s mafia-like Revolutionary Guard rules the country’s black market.“ Bussiness Insider. 10. prosince 2015. https://www.businessinsider.com/how-irans-mafia-like-revolutionary-guard-rules-the-countrys-black-market-2015-12.
