Komentář k nejnovějším „námluvám“ Turecka a Kurdské strany pracujících (PKK).

Hlavní reprezentant kurdských nacionálních aspirací, Kurdská strana pracujících (PKK), působí v Turecku jako nestátní ozbrojený aktér už přes třicet let. Po zatčení svého lídra Abdullaha Öcalana v roce 1999 vyhlásila PKK jednostranné příměří, nicméně v roce 2004 obnovila násilnou kampaň, která s přestávkami pokračuje doposud. Rok 2012 byl ve znamení nevídané aktivity PKK. Intenzita a rozsah operací byly takřka srovnatelné s počátkem devadesátých let, kdy měla turecká strana dokonce problémy s kontrolou některých oblastí na jihovýchodě země. Na začátku roku se nicméně setkáváme s pokusem o vyjednávání mezi tureckou vládou a PKK skrze otevřené, ale i tajné rozhovory Turků s polními veliteli a uvězněným Öcalanem.

Takzvaný „mírový proces z İmralı” (ostrov v Marmarském moři, kde je Öcalan doživotně uvězněn) se začal formovat už v průběhu prosince 2012. Na začátku ledna proběhla první vyjednávání turecké strany přímo s uvězněným Öcalanem. Jednání probíhala již klasicky prostřednictvím důstojníků turecké Národní zpravodajské organizace (MİT) a to jak na İmralı, tak později v severo-iráckém Erbílu. Následovala ovšem řada nebývalých oboustranných ústupků. Turecký premiér Erdoğan mluví o volném odchodu operativců PKK do exilu, je propuštěno na deset starostů jihovýchodních měst obviněných ze spolupráce s PKK. Zcela klíčové je přímé zapojení zástupců kurdské parlamentní politické strany BDP (Strana míru a demokracie) do druhého kola jednání na İmralı z 23. února. Na druhé straně polní velitelé PKK jako gesto dobré vůle propustili několik unesených Turků a prohlašují, že budou plně respektovat případné Öcalanovo rozhodnutí o příměří. Několik dní po jednání unikl na veřejnost přepis únorových jednání z İmralı, který odhalil požadavky PKK a dokonce se dotýkal i problematiky tvorby nové ústavy. V současnosti se čeká na finální rozhodnutí o příměří, které s největší pravděpodobností přijde do oslav kurdského nového roku Newrozu 21. března.

Mírové iniciativy probíhaly už v předchozím období (naposledy v roce 2011), nicméně tehdy se jednalo o popíraná jednání vedená tureckou rozvědkou MİT. Svým způsobem se jedná o unikátní situaci, kdy Erdoğanova vláda poprvé otevřeně uznává Öcalana jako klíčového aktéra, se kterým je třeba jednat především. Navíc došlo k přímému zapojení zástupců kurdské strany BDP do mírového procesu. Otázkou zůstává proč právě teď a takovým (v porovnání s předchozími jednáními) vstřícným způsobem? Po „divokém létě“ 2012 se v turecké společnosti čím dál více ozývají hlasy dožadující se urychleného řešení kurdské otázky. Nacházíme se rovněž v ovzduší tvorby nové (snad i liberálnější?) ústavy, jejíž ambicí je vytvořit „nové Turecko pro všechny“ a jednou z horkých debat je definice občanství, kulturních práv menšin atp. Premiér Erdoğan usiluje o punc „architekta nového Turecka“ a tím pádem i řešitele kurdské otázky.

Ona snaha poukázat na schopnost vládní strany AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) a jejího premiéra nepřichází v tento moment pouhou náhodou. Jak již bylo řečeno: veřejnost žádá ukončení násilí a podporuje mírový proces (podle průzkumů až dvě třetiny lidí), a preference AKP jsou i po zahájení jednání stále vysoké (okolo 50 %), co vytváří potřebný manévrovací prostor pro jednání. „Kapitál“ pro jednání je ještě posílen pohnutou bezpečnostní situací v sousedních státech (mimo jiné obavy z aspirací kurdské menšiny v Sýrii, či mocenské soupeření s Íránem v Iráku). Opoziční strany jsou obecně skeptické vůči vyjednávání. Je třeba podotknout, že vstřícné kroky vůči PKK jsou vnímány řadou skupin v Turecku jako nežádoucí a opoziční strany na ně bohatě poukazují a kritizují současnou vládu. Lídr MHP (Strana národního hnutí) Devlet Bahçeli jednání označil za „prodej Turecka kousek po kousku“ a Erdoğana s Öcalanem za „siamská dvojčata“. Prezident Abdullah Gül (nikoli překvapivě díky jeho afiliaci k vládní straně) zase nabádá k jednotě a ke zdržení se propagandistických kroků v průběhu jednání.

Erdoğanovu snahu vyjednat alespoň příměří musíme interpretovat na pozadí již proběhnutých změn v politickém systému. Již v roce 2014 se bude poprvé přímo volit turecký prezident a právě Erdoğan je horkým kandidátem. V současnosti se stále diskutuje o budoucí podobě politického systému Turecka, přičemž se hovoří o poloprezidentském či dokonce prezidentském systému. Dosavadní průběh událostí můžeme podle mého názoru považovat za jistý začátek Erdoğanovy prezidentské kampaně. Minimálně ukončením násilností by prokázal schopnost řešit nejpalčivější problémy země a zároveň by posílil pozici vládní strany AKP, jejíž podporu by jako prezident v každém případě potřeboval k účinnému prosazování svých politik. I v případě zachování čistě parlamentního systému by se při zachování rozložení politických sil jednalo nejspíše o de facto poloprezidentský režim. Vláda také prosazuje vyhlášení lokálních voleb v dřívějším termínu, už na podzim 2013. AKP v nich tradičně nedosahuje tak dobrých výsledků jako v parlamentních, a tudíž ji vylepšení politické pozice opět nahrává. Podobně lze interpretovat probíhající „námluvy“ s PKK ve světle Erdoğanovy nedávné cesty po Evropě spojené s opětovným deklarováním aktivní snahy přiblížit se k Evropské unii: vyřešení kurdského problému je totiž jedním z klíčových předpokladů posunu v přístupových jednáních. Ačkoliv v současnosti není „poptávka“ turecké veřejnosti po vstupu do EU nikterak vysoká, znovuotevření přístupových jednání se velice snadno může přetavit v další politický kapitál a posílit pozici AKP i premiéra.

Nicméně v tureckých podmínkách je jednání s PKK značným politickým riskem. To potvrzuje i rozhořčení Erdoğana nad uniklými přepisy z druhého jednání z İmralı. V nich dokonce stojí, že Öcalan a PKK jsou v případě splnění svých podmínek (nikoli zcela nerealistických) připraveni podpořit Erdoğana jakožto prezidenta systému, který by mohl být podobný tomu americkému. Současně však PKK zdůrazňuje odhodlání pokračovat v ozbrojeném zápasu, pokud turecká strana nevyhoví požadavkům. Případné Erdoğanovy ústupky pak mohou být vykládány jako „pokoření“ před vydíráním ze strany PKK. Prozatím se ovšem skutečně jedná pouze o oboustranné „oťukávání“, které bude mít šanci se rozvinout dalšími směry jen a pouze pokud PKK přistoupí na vyhlášení příměří.

Autor: Tomáš Kaválek, student magisterského oboru Bezpečnostní a strategická studia na FSS MU.