Systémy obrany proti balistickým řízeným střelám (Ballistic Missile Defense – BMD) patří k nejkomplexnějším, technologicky a ekonomicky nejnáročnějším a nejkontroverznějším zbraňovým systémům současnosti. Jen málo zemí na světě si je může dovolit a ještě méně zemí si je pořizovat chce; signály, které záměr vytvořit BMD systém svému okolí vysílají, jsou natolik různorodé a rozdílně pochopitelné, že k němu inklinují zpravidla pouze ty státy, které se cítí být skutečně bezprostředně ohroženy cizími balistickými střelami. Státy, jejichž percepce takovéto hrozby je nižší, se naopak k BMD stavějí zdrženlivě, neboť silněji vnímají jeho potenciál nastartovat bezpečnostní dilema u států vlastnících balistické střely. I když se tak v současnosti zdá, že na obzoru není žádný nový aspirant na BMD systém, není to tak úplně pravda. Turecko totiž patří ke státům, které s touto myšlenkou poměrně vážně koketovaly, a dost možná ještě koketují. Jak by to vypadalo, kdyby se pro národní protiraketovou ochranu skutečně rozhodli?

Předchozí pokusy

Vidina Turecka s BMD systémem není zdaleka tak nereálná, jak se může na první pohled zdát. Ostatně naše hypotetické úsilí o zisk systému pro tuto zemi má reálný základ. Po ostrých diplomatických přestřelkách s Izraelem a Sýrií v roce 2009, při nichž padly i výhrůžky (jakkoli byly plané) použití balistických střel v případě další eskalace krize, začalo Turecko reálně uvažovat o pořízení BMD systému. Snaha Spojených států vytvořit v té době v Evropě takzvanou „Third base“ Národní protiraketové obrany (NMD) jím tedy byla pochopitelně kvitována. Ovšem pouze do roku 2010, kdy vyšlo najevo, že jediným komponentem systému, který by mělo Turecko na své půdě „hostit,“ byl pouze radiolokátor včasného varování, nikoliv samotné interceptory. Jejich umístění v Polsku a Rumunsku navíc údajně stejně nemělo pokrývat případný útok na celém tureckém území.

V roce 2013 zahájilo Turecko jednání o možnosti nákupu blíže nespecifikovaného BMD systému dlouhého dosahu od čínské společnosti China Precision Machinery Import Export Corp. To z pochopitelných důvodů vzbudilo rozporuplné pocity u jeho spojenců z řad EU a NATO, kteří v roce 2015 po dlouhých jednáních nakonec přiměli Turecko z plánované spolupráce odstoupit. Zároveň se však Turecko nechalo slyšet, že na BMD systému hodlá nadále pracovat samostatně, případně s pomocí některých evropských společností, které se zapojily již dříve do soutěže[i]. Doposud však nejsou známy žádné důkazy, že by takováto činnost nastala. Začátkem roku 2016 navíc Turecko naopak „nahlas uvažovalo“ o pořízení balistických střel k posílení deterentu. Prozatím nelze určit, zda i toto tvrzení bylo pouhou politickou rétorikou. Nyní si však stanovme, že Turecko ponechá deterent stranou a soustředí se na zavedení BMD systému. Jaké jsou jeho pohnutky, možnosti a omezení?

Geografické determinanty

Turecko je hornatá země poměrně pravidelného, obdélníkovitého tvaru, omývaná ze zhruba dvou třetin svých hranic mořem. Vzhledem k tomu je očekávatelné, že by případný BMD systém měl námořní složku, pravděpodobně v podobě fregat disponujících systémem Aegis, což by znamenalo zakoupit fregaty nové anebo upravit část stávajících – pravděpodobně některé z třídy Yavuz – k nošení tohoto systému. Limitujícím geografickým faktorem je rozdělení moří průchozí pouze Bosporem a Dardanelami. Aby námořní aspekt BMD pokrýval Turecko ze všech stran, musel by být rozdělen na dvě části, přičemž jedna by se nacházela v Černém moři, jedna v moři Středozemním (pravděpodobně někde na ose Antalya-Alexandrie).

Suchozemská část systému by pak pravděpodobně vyžadovala vícero vrstev. Za předpokladu, že k ochraně proti balistickým střelám krátkého doletu (SRBMs) by byl použit systém PAC-2 nebo PAC-3 Patriot (který je v současnosti k tomuto účelu využíván v drtivé většině případů[ii]) by byla zajištěna pouze ochrana partikulárních objektů, zejména kritické infrastruktury – letišť, komunikačních a dopravních uzlů, vojenských základen a podobně. Zbytek území by zůstával nechráněný. Integrovaný radar Patriotu navíc dokáže detekovat střely jen na poměrně krátkou vzdálenost, čímž neposkytuje optimální reakční čas na efektivní koordinaci obrany před blížícím se návratovým modulem (RV) s hlavicí v sestupné fázi letu.

Vzhledem ke své rozloze by tak Turecko potřebovalo alespoň další dva komponenty, aby byl případný BMD systém skutečně efektivní: radiolokátor s dalekým dosahem a interceptory schopné zasahovat střely s delším dosahem (IRBMs, MRBMs, ICBMs). Jak již bylo zmíněno výše, Turecko mělo možnost mít radar na svém území za předpokladu prosazení evropské Third base, tehdy by však byl pravděpodobně podřízen americkému velení. Nyní by mohlo vybírat z různých typů radiolokátorů od amerických, ruských či izraelských výrobců[iii] (například Raytheon či Elta). Jejich (neboť vzhledem k rozměrům Turecka a jeho pozici vůči ostatním státům/potenciálním hrozbám předpokládejme nákup více než jednoho kusu) pozice by se mohla nacházet v blízkosti měst Diyarbakir, kde by byl orientován směrem na Írán, Irák, Sýrii, Libanon a Izrael, a Erzurum, kde by byl namířen na Ázerbajdžán, Arménii, Gruzii a Rusko. Z hlediska interceptorů by pak bylo vhodné vytvořit systém na bázi amerického Theatre High Altitude Air Defense (THAAD) systému, případně jiného jemu podobného. Ten by splňoval podmínku pokrytí tureckého území před střelami delšího dosahu, které nejsou Patrioty schopny ničit. Zároveň by poskytoval plošnou ochranu oproti bodové, již poskytují Patrioty. V ideálním případě by tak vznikla alespoň dvojvrstevná turecká obdoba NMD[iv].

Politické determinanty

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem Turecko zvolil jako aspiranta na zemi s BMD systémem, je fakt, že drtivá většina jeho sousedních zemí disponuje balistickými řízenými střelami různých typů a různého doletu, které by mohly být použity k útoku na jeho území.

Jako primární hrozbu můžeme pro Turecko vnímat Írán, proti němuž měl být ostatně namířen i evropská Third Base NMD. Ten zaprvé disponuje zdaleka největší škálou balistických střel (k dispozici má různé typy SRBMs – převážně deriváty sovětského systému Scud – a IRBMs – varianty střely Šahab 3) a navíc je řazen do kategorie „darebáckých“ států, u nichž je nebezpečí použití tohoto typu zbraní i s jadernými hlavicemi při vojenském konfliktu poměrně pravděpodobné. Potenciální hrozbu představuje též Rusko, zvláště pak po ruské intervenci v Sýrii a výrazném ochlazení vzájemných vztahů po sestřelení ruského bombardéru Su-24 tureckými stíhačkami nad syrsko-tureckou hranicí v listopadu loňského roku. To by v případě konfliktu mohlo proti Turecku nasadit střely od SRBMs po ICBMs a také střely odpalované z ponorek (SLBMs) s konvenčními i jadernými hlavicemi. Určitými prostředky disponuje též Irák (taktické střely FROG), Ázerbajdžán a Arménie (deriváty Scud a SS-21), tyto země však nedisponují schopnostmi osadit střely jadernými hlavicemi a případný útok by tak byl prováděn pouze konvenční trhavinou. Polemika též panuje ohledně technického stavu střel a schopnosti jejich přesného navedení.

Rizika a efektivita

Je třeba mít na paměti, že i přes důvody proč si BMD systém pořídit, muselo by Turecko počítat s určitými nevýhodami a riziky tohoto kroku. . Turecko se dlouhodobě snaží vytvořit si status blízkovýchodního hegemona, což se mu minimálně z pohledu ekonomických ukazatelů daří. Významné rozšíření jeho nezanedbatelných vojenských kapacit, jakým je BMD systém, by mohlo být vnímáno jako bezprostřední hrozba i pro státy, s nimiž Turecko není v konfliktu či ve střetu zájmů. O těch, s nimiž je, ani nemluvě. Státní BMD systém taktéž není v souladu s principem kolektivní obrany NATO a pozitivně jej nevnímají ani země Evropské unie. Jeho pořízení by tak mohlo způsobit větší „odcizování se“ Turecka od NATO a Evropy, které je v posledních letech vnímáno zvláště citlivě.

Specifikum obrany proti ruským střelám pak spočívá v mohutnosti eventuálního raketového útoku; Rusko je schopno odpálit najednou takové množství hlavic, že i poměrně sofistikovaný BMD systém Turecka by pravděpodobně nedokázal anihilovat dostatečné množství RVs. Naopak vytvořit a udržovat systém proti zemím se střelami, jejichž počet není tak vysoký a navíc nedisponují jaderným potenciálem, je ekonomicky krajně nevýhodné. Jediný skutečně relevantní objekt BMD je tak pouze Írán. V takovém případě by mělo Turecko pečlivě zanalyzovat poměr nákladů a benefitů a zjistit tak, je-li BMD skutečně nejlepším možným řešením (a nesoustředit se místo něj například na vývoj vlastních balistických střel či jiného odstrašujícího opatření).

Shrnutí

Turecko se z uvedených důvodů jeví jako jeden z nejpravděpodobnějších adeptů na příští stát disponující BMD systémem. Jeho hlavními motivacemi k takovému kroku (pokud by byl učiněn) by byla nutnost ochránit se před raketovými útoky, jež proti němu může vést drtivá většina přímo i nepřímo sousedících zemí, na jeho poměrně velkém území. Hlavními snahami by nejspíše byla snaha pojistit se proti ne zcela jisté, ale rozměrné hrozbě balistického útoku z Íránu, stejně jako snaha vytvořit si silovou páku proti ruským intervencím v Sýrii, kde se Turecko snaží projevovat jako činný aktér, a neztratit tak iniciativu. Naopak nevýhodou by bylo poměrně omezené uplatnění proti skutečně drtivému prvotnímu útoku vzhledem k limitovaným možnostem (byť vícevrstevného) BMD systému a ekonomická nerentabilita udržování systému proti zemím s malým počtem střel bez jaderných hlavic. Jinými slovy, pro ochranu proti Rusku by byl systém příliš slabý, pro ochranu proti slabším státům nesmyslně drahý. Íránské riziko je však jakýmsi „zlatým středem,“ a jeho bezprostřednost tak zůstává pravděpodobně nejpádnějším argumentem pro zavedení. Rizikem však je mimo jiné zhoršování vztahů s okolními zeměmi i spojenci v rámci NATO a možnost spirálovitého zbrojení v regionu.

Osobně se však domnívám, že ve skutečnosti není v dohledné době samostatný a efektivní turecký (i jiný) BMD systém příliš reálný. Pravděpodobnější se jeví varianta, že současní vlastníci budou své systémy vylepšovat a rozšiřovat tak, aby v případě raketového útoku ochránily i své spojence, kteří jimi nedisponují.

Reference

BALLISTIC MISSILE. 2015. . Missile Threat [online]. [cit. 2016-05-01]. Dostupné z: http://missilethreat.com/missiles-of-the-world/?ballistic

BEKDIL, Burak. 2016. Turkey Eyes Offensive Missiles to Boost Deterrence. Defense News [online]. [cit. 2016-04-28]. Dostupné z: http://www.defensenews.com/story/defense/land/weapons/2016/01/16/turkey-eyes-offensive-missiles-boost-deterrence/78733576/

BEKDIL, Burak. 2015. Turkey mulls three missile technology programs. Hurriyet Daily News [online]. [cit. 2016-04-28]. Dostupné z: http://www.hurriyetdailynews.com/turkey-mulls-three-missile-technology-programs.aspx?pageID=238&nID=92808&NewsCatID=483

GHOSHAL, Debalina. 2015. Turkey Plans to Buy Missile Defense System–But Not from NATO. Foreign Policy Journal [online]. [cit. 2016-04-27]. Dostupné z: http://www.foreignpolicyjournal.com/2015/11/23/turkey-plans-to-buy-missile-defense-system-but-not-from-nato/

KIBARLOGU, Mustafa a Selim C. SAZAK 2016. Why Turkey Chose, and Then Rejected, a Chinese Air-Defense Missile. Defense One [online]. [cit. 2016-04-29]. Dostupné z: http://www.defenseone.com/ideas/2016/02/turkey-china-air-defense-missile/125648/

VÍTKOVÁ, Kateřina. 2015. Trasu bombardéru Su-24 prozradila tepelná stopa. Co víme o sestřelení ruského letadla. Aktuálně.cz [online]. [cit. 2016-05-01].

YAYLAI, Cem Devrim. 2014. Yavuz Class (MEKO 200 Track I). Bosphorus Naval News [online]. [cit. 2016-04-29].

Poznámkový aparát

[i] Hurriyet Daily News uvádí, že šlo o firmy CPMIEC, Lockheed Martin, Raytheon a Eurosam

[ii] Turecko navíc má s tímto systémem zkušenosti, neboť bylo na jeho území na krátkou dobu umístěno několik Patriotů americké armády na začátku války v Sýrii.

[iii] Za předpokladu, že by se Turecko skutečně rozhodlo získat státní BMD systém, byla by samozřejmě ve hře znovu také Čína a její produkty.

[iv] Ultimátním vzorem pro rozvoj turecké BMD by se pak mohl stát čtyřvrstvý systém Izraele, pokrývající systémy Iron Dome, Patriot, David‘s Sling a Arrow 1 a 2. Po finalizaci rozmístění David‘s Sling a Arrow 2 by měl být plně funkční během následujících dvou let.