Komentář k nadcházejícím parlamentním volbám v Moldavsku. Článek byl původně publikován a napsán pro časopis PŘES.
30. listopadu se v Moldavsku konají parlamentní volby – což je událost, jíž by se za normálních okolností jen stěží dostalo větší pozornosti novinářů a pozorovatelů mezinárodního dění. Aktuální mezinárodněpolitická situace v Evropě má ale k normálu daleko. V Ukrajině, s níž Moldavsko sousedí, loňské události spojené s vnitřním sporem o zahraničněpolitické směřování země vedly až k ruské anexi Krymu a válce ve východních regionech. Související rostoucí napětí mezi Ruskem a zeměmi západu je pak čím dál častěji přirovnáváno k časům studené války. Moldavsko přitom na konci června tohoto roku podepsalo Asociační smlouvu s Evropskou unií – tedy přesně ten dokument, jehož odmítnutí dřívějším ukrajinským prezidentem Janukovyčem zmíněnou krizi odstartovalo. Není proto divu, že v takovém kontextu jsou i blížící se moldavské volby prakticky všemi zúčastněnými aktéry rámovány jako referendum o zahraničním vektoru dalšího rozvoje této malé východoevropské země a svým významem tak dalece přesahují její hranice.
K uzavření Asociační dohody s EU Moldavsko dovedla koalice pro-evropských stran, jež zde vládne (v mírně pozměněné podobě) od roku 2009. Na tomto zahraničněpolitickém úspěchu strany samozřejmě staví i ve svých aktuálních předvolebních kampaních a v případě svého znovuzvolení slibují pokračovat v nutných reformách tak, aby Moldavsko mohlo co nejdříve podat žádost o plné členství v Unii. Hybnou sílu pro-evropské koalice tvoří liberální demokraté, kteří se v předvolebních průzkumech o příčku nejsilnější strany přetahují s opozičními komunisty. Jejich aktuálními koaličními partnery jsou demokraté, jejichž geopolitické preference jsou poněkud méně jednoznačné – dlouhodobě hovoří o nutnosti zachování vazeb na Rusko, nicméně prozápadního vektoru rozvoje se hodlají nadále držet. Trojlístek evropsky orientovaných stran pak doplňují liberálové, kteří po vnitropolitických sporech a vzájemných neshodách se svými partnery loni odešli do opozice. Mezi jejich priority pak vedle evropské integrace patří i vstup Moldavska do NATO.
Jsou to přitom právě vzájemné tenze a rivalita, které v případě volebního úspěchu těchto tří stran problematizují jejich možnou další spolupráci. Navíc neustálé veřejné propírání sporů doprovázených řadou korupčních skandálů a zákulisním vlivem oligarchů pro-evropské strany v očích mnoha Moldavanů silně poškodilo. Na popularitě jim dále nedodává ani skutečnost, že přijetí reformních zákonů se v řadě případů doposud příliš nepromítá do praxe. Samotná moldavská společnost je pak ve svých zahraničněpolitických preferencích dlouhodobě rozpolcená – dle průzkumů se pro každou z variant, tedy pro integraci do EU nebo naopak do Celní unie vedené Ruskem, vyslovuje kolem 40 % dotázaných[1] – byť v posledních měsících před volbami narůstají preference evropského vektoru.
Nejsilnější hlasy, volající naopak po přeorientování země na Rusko, se ozývají z opozičního tábora socialistů. Ti se vedle slibů o připojení k Celní unii navíc jako jediná relevantní strana zavázali, že od dohody podepsané s EU ihned odstoupí. Přestože ale disponují otevřenou podporou z Moskvy, předvolební průzkumy je umisťují poblíž šestiprocentní hranice volitelnosti, a jejich vstup do parlamentu tak není zaručen. Hlavní senzací předvolebního boje se pak stal politický projekt Vlast, stojící na osobě podnikatele a mecenáše Renata Usatiiho s úzkými vazbami na ruský byznys, který se před socialisty dokázal vyšvihnout svými otevřeně populistickými hesly a pořádáním populárních koncertů nejpoptávanějších hvězd ruských estrád. (Tři dny před konáním voleb nakonec moldavský Odvolací dvůr vyhověl požadavku centrální volební komise a stranu Vlast z volebního boje vyloučil – důvodem má být ilegální využití finančních prostředků pocházejících ze zahraničí ve volební kampani. Stížnost proti tomuto verdiktu ještě den před volbami projedná vyšší instance[2].)
Nejsilnější stranou na levé části spektra, a zároveň celkovým mírným favoritem voleb, jsou pak již zmiňovaní komunisté. A předvolební vývoj naznačuje, že tato strana by nakonec mohla mít v rukou i klíč k rozhodnutí o dalším směřování země. V této souvislosti je nutné podotknout, že právě Komunisté během své vlády v letech 2001-2009 rozhodli, že se Moldavsko vydá proevropskou cestou. A přestože si v následných rocích strávených v opozici pohrávali s pro-ruskou kartou, v posledních měsících opět otočili a k evropské integraci se staví smířlivě. V situaci, kdy tři pravicové proevropské strany nemají ani zdaleka zaručenou přesvědčivou parlamentní většinu, tak političtí komentátoři vzrušeně skloňují poněkud překvapivou, nikoliv ale nereálnou, variantu vytvoření široké koalice dvou nejsilnějších stran z opačných částí politického spektra – tedy právě komunistů s liberálními demokraty.
Kromě toho, jaká vláda nakonec z voleb vzejde, vyvolává největší spekulace a obavy samozřejmě to, jak se k výsledné situaci postaví Rusko. Jeho pozice je přitom jasná – Moskva s moldavskými plány na integraci do unijních struktur dlouhodobě nesouhlasí a z úst ruských představitelů v posledních měsících opakovaně zaznívají explicitní varování pro případ, že Kišiněv ze svého zahraničněpolitického kurzu neustoupí.
První citelnou demonstrací toho, že Rusko své hrozby myslí vážně, bylo zavedení embarga na vývoz moldavského vína z podzimu loňského roku. K němu se po podpisu Kišiněvu pod dohodou s EU přidal zákaz i na export moldavského ovoce, pro něž jsou ruské trhy klíčové, a následně ještě uvalení importních cel na další vybrané moldavské produkty. Politický charakter tohoto ekonomického tlaku Moskva přitom nijak nezastírá – ruský vice-premiér dal při své nedávné schůzce s lídrem podporovaných moldavských socialistů otevřeně najevo, že zrušení embarga závisí právě na tom, jak se nová vláda k dohodě s EU postaví[3].
Vedle obchodní sféry se přitom Rusku otevírá i řada dalších kanálů k ovlivnění volebního výsledku preferovaným směrem. Na setkání s hlavou socialistů rovněž zaznělo, že Moskva umožní statisícům moldavských migrantů pracujících v Rusku (z nichž řada zde setrvává bez platného pracovního povolení) odjet na volby domů a po opětovném návratu jejich ruský pobyt zlegalizovat[4]. Tato „migrační amnestie“ tak může výsledek pro-ruských stran posílit. Již tradiční ruský nástroj politického nátlaku pak představují dodávky plynu. Ruský plynový gigant Gazprom již od roku 2011 odmítá s Moldavskem uzavřít nový dlouhodobý kontrakt, a ten stávající tak jen opakovaně technicky prodlužuje. Rozhodnutí o jeho novém prodloužení pak přišlo rovněž pár dní před volbami s tím, že možné snížení ceny se dohodne na počátku příštího roku – a bude se tedy patrně odvíjet od povolební situace.
Tímto ale výčet možných hrozeb nekončí. S ohledem na dění v Ukrajině panují obavy i z možného rozdmýchání společenských tenzí. I Moldavsko má totiž své separatisty v podobě regionu Podněstří, který se již od krátké, ale krvavé války na počátku 90. let nachází mimo jeho kontrolu. Podněsterské autority přitom zvažují opakování referenda z roku 2006, v němž se drtivá většina místních vyslovila pro nezávislost a budoucí přičlenění k Rusku. Byť je přímá anexe na způsob Krymu vzhledem ke geografii (Podněstří nemá s Ruskem přímou hranici) nereálná, jisté znepokojení působí cca 1500 ruských vojáků, kteří v regionu působí. Určité obavy vzbuzuje navíc i dění v jihomoldavském regionu Gagauzie, obývaném specifickým turkickým etnikem Gagauzů, kde se již v únoru uskutečnilo Ruskem podporované a Kišiněvem neuznávané referendum, v němž místní vyjádřili jasnou preferenci pro vstup do Celní unie. Před pár měsíci navíc moldavský soud vynesl rozsudek nad dvěma gagauzskými mladíky[5], kteří se údajně měli s desítkami dalších lidí účastnit na ruském území pod vedením tajných služeb vojenského výcviku, přičemž nabyté dovednosti měli následně využít k destabilizaci povolební situace.
Malé Moldavsko tedy v souvislosti se svým rozhodnutím rozvíjet se ve směru západní spolupráce a integrace čelí úctyhodnému seznamu výzev a potenciálních hrozeb. Nehledě na volební výsledek navíc před budoucí vládou stojí dlouhodobě neřešené úkoly v podobě boje proti všudypřítomné korupci, nezaměstnanosti či chudobě. Zemi tedy nepochybně čekají horké povolební týdny, jejichž průběh v mnohém napoví nejen o dalším vývoji v samotném Moldavsku, ale i v celé Evropě.
Autor: Barbora Jelínková, studentka magisterského oboru Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
