Tato recenze se věnuje knize Putin’s Wars: The Rise of Russia’s New Imperialism, jejíž autor Marcel H. Van Herpen je známý odborník v oblasti postsovětského prostoru a současné ruské politiky. Kniha svou problematikou navazuje na dílo Putinism: The Slow Rise of a Radical Right Regime in Russia a je doprovázena novějšími publikacemi o Putinově Rusku. Tím pádem vytváří komplexnější přehled tématu mj. Putin’s Propaganda Machine – Soft Power and Russian Foreign Policy, která byla vydána o rok později. První edice Putin’s Wars byla publikována v roce 2014, ale současně existuje i druhé vydání, které je rozšířeno o válku na východní Ukrajině. Recenze se ovšem věnuje starší edici.
Kniha se skládá ze tří tematických segmentů a vychází z tvrzení, že Rusko je zároveň postimperiálním státem a také zemí, která se snaží impérium obnovit. Kořeny současného Putinova imperialismu a expanze hledá v historickém vývoji ruského státu a specifickém chápání státnosti jako takové, proto nabízí nejen výklad současnosti, ale také exkurz do ruských dějin. Cílem je porozumění tehdejší politice a jejím dlouhodobým strategickým zájmům, které se promítly do současnosti. Další segment je o něco kratší a věnuje se Putinově vládnutí a změnám, které umožnily konsolidaci režimu a podněcovaní nacionalistických nálad. Třetí segment je analýzou válek, které současné Rusko (resp. Sovětský svaz) prohrálo, a válek, kterých se Rusko účastnilo za Putina. Na závěr se Van Herpen podrobněji věnuje politické situaci na Ukrajině a dalšímu možnému vývoji.
První pasáž knihy se soustředí na historický kontext, který doprovázel vznik carského impéria. Van Herpen porovnává proces formování evropských absolutistických států s ruskou říší a dochází ke zcela zajímavému závěru, že v Rusku vznik státu probíhal souběžně s nastolením absolutismu. Je také úzce spojen s územní expanzí zejména na východ a na jih, která sloužila k legitimizaci absolutní moci cara. Tato moc byla symbioticky spojena s pravoslavným křesťanstvím a následně i hnutím panslavismu, které pomáhalo ovládat obyvatelstvo impéria. Následně tím podněcovalo radikální ruský nacionalismus.
Další zásadní myšlenkou této části je výměna náboženství a nacionalismu za komunistickou ideologii po revoluci v roce 1917. Za Stalina se zápas proti kapitalismu stal motorem sovětské expanze a ospravedlněním nejen tvrdých vnitřních represí a čistek, ale také i zahraničněpolitických kroků, např. vzniku Varšavské smlouvy, následujícího zásahu do Maďarska v roce 1956 a fakticky okupace Československa od roku 1968. Po rozpadu sovětského impéria Rusko začíná hledání nového ideologického prvku, který by komunismus nahradil. Van Herpen dochází k závěru, že tuto roli v současnosti naplňuje pravoslavná církev a podněcování radikálního nacionalismu, tj. se jedná o návrat k nástrojům carské dynastie.
Co se týká argumentace, Van Herpen používá velký počet zdrojů v různých jazycích a opírá se o oficiální rozhovory s ruskými politiky, o zprávy expertů v angličtině či francouzštině. Je tam však i jeden zajímavý detail, který se dá označit za faktografickou chybu. V diskusi o ruském nacionalismu a jeho roli v ruské politice – v daném případě po rozpadu carského Ruska – autor píše:
«Apart from an independence movement in the Baltic republics that had started earlier, it found its basis not so much in the periphery—in the nationalism of the colonized nationalities—as in the nationalism of the colonizing center: Russia. This was one of the contradictory outcomes of the Soviet Union, in which ethnic Russians were in control of the party, the army, the KGB, and the heavy industry, but, at the same time, the Russian national identity was suppressed in favor of an invented, mostly artificial “Soviet” citizenship.» (Van Herpen 2014: 51)
Ale můžeme si připomenout spoustu osobností, které zastávaly vedoucí funkce v Sovětském svazu a nebyly přitom etničtí Rusové, třeba Anastáze Mikojana (Armén), Lavrentije Beriju (Gruzínec) nebo Josifa Stalina (taky Gruzínec) a spoustu dalších. Zejména Stalin, který byl lídrem Sovětského svazu, disponoval mnohem větší mocí než kdokoliv z etnických Rusů z jeho okolí.
Druhá pasáž se skládá ze tří kapitol a pojednává o nevládních nástrojích Putinova režimu, které pomáhají ovlivňovat veřejnost v Rusku a sousedních zemích. Tato část seznamuje publikum s projekty několika mezinárodních organizací, pomocí kterých chtělo Rusko získat dominanci v postsovětském prostoru – Sdružení nezávislých států (SNS), Šanghajská organizace spolupráce (ŠOS) atd. Autor se věnuje nejen tradičním spojencům Ruska, jako jsou Kazachstán nebo Bělorusko, ale taky státům, které zvolily jiný směr zahraniční politiky, tj. Ukrajině a Gruzii. Tyto tři kapitoly pomáhají zařadit do kontextu současného Ruska informace a teorie, které Van Herpen dřív uvedl.
Třetí segment se podle autora věnuje faktickému tématu knihy – válkám, kterých se Putinovo Rusko účastnilo. Ale přesto do stejného vzorku zahrnuje studenou válku a invazi do Afghánistánu, které vedl Sovětský svaz. Třetí válkou ve vzorku je první čečenská válka, kterou vedla Ruská federace, ovšem za Jelcinovy vlády. Tuto volbu autor žádným způsobem nezdůvodňuje, ale zásadně se tím odchyluje od hlavního tématu publikace. Pokouší se o zkoumání a interpretaci ozbrojených konfliktů, které se mezi sebou odlišují v rozsahu, délce a prostředcích – studená válka technicky válkou ani nebyla, protože nedošlo k přímému střetu supervelmocí, maximálně k tzv. proxy wars. Tam se však jednalo pouze o podporu mezi sebou bojujících stran.
O Putinových válkách autor pojednává ve zbytku třetí pasáže knihy, kde popisuje nástroje a techniky ruské politiky. Podrobně analyzuje i období těsně před začátkem každé z obou zmíněných válek a zkoumá nejen čistě vojenskou dimenzi konfliktů, ale i politickou „přípravu“ na ně a také úlohu tajných služeb. V závěrečné kapitole Van Herpen diskutuje o ruských zájmech na Ukrajině v souvislosti s politickou krizí, která v zemi vypukla na konci roku 2013. Je nutné poznamenat, že se autorova předpověď ve vztahu k situaci na Ukrajině ukázala jako pravdivá jen s výjimkou ruské vojenské invaze, která v klasické podobě neproběhla.
K výše popsaným aspektům díla bych dodala ještě jeden, který podle mého názoru vyřazuje knihu z řady publikací pro laickou veřejnost. Kniha je velice bohatá na výrazy a názvy v ruštině, které jsou přeloženy do angličtiny a přepsány latinskými písmeny. Občas to slouží jako neobvyklý detail, který by mohl čtenáře zaujmout. Ale velký počet podobných pojmů zároveň odvádí pozornost od hlavního tématu knihy. Kdyby byla určena jako úvod do problematiky, mohla by obsahovat méně odvádějících podrobností a vice se věnovat základní teorii, tj. výzkumu moderního ruského imperialismu.
Celkově se jedna o přínosnou a velice zajímavou publikaci, která nabízí přehled aktuálního tématu s rozsáhlým historickým výzkumem. Doporučila bych ho čtenářům, kteří se více či méně věnují problematice ruské vnitřní politiky a jsou seznámeni s dějinami carské říše. Byla by velmi užitečná i znalost ruštiny, aby překlad pojmů neodváděl pozornost a nebral čtenářovi čas. Van Herpen uvádí argumentačně podloženou, ideologicky nezabarvenou a podrobnou analýzu ruského politického myšlení pro zájemce, kteří by mu chtěli porozumět.
Recenzovaná kniha
HERPEN, Marcel van, 2014. Putin’s Wars: The Rise of Russia’s New Imperialism. Rowman & Littlefield. ISBN 9781442231368.
