Američtí novináři se v průběhu nočního pokusu o převrat 15.-16. července 2016 přiznávali, že takovýto vývoj událostí vůbec neočekávali a byli tímto politickým „výbuchem“ zaskočení. Zpočátku se zdálo, že převrat byl naplánován a uskutečněn velmi precizně: v Ankaře a Istanbulu byla obsazena letiště, v hlavním městě se pak pod kontrolu pučistů dostala jedna ze státních televizních společností a byla obklíčena sídla státních institucí včetně parlamentu, rezidence prezidenta a generálního štábu; ve městě nad Bosporem byly částečně zablokovány transkontinentální mosty, čímž byli protestující občané z asijské části metropole odříznuti od náměstí Taksim, kde se odehrála největší akce podpory prezidenta Erdoğana. Pokus o převrat byl navíc uskutečněn v době, kdy Erdoğan odpočíval na dovolené.

I přes zdánlivě úspěšný začátek se pučistům situace rychle vymkla z rukou. Erdoğanovi se podařilo shromáždit rozsáhlou podporu občanů a převrat odsoudila i většina opozičních politických skupin. Paradoxně a ironicky, Erdoğan zvítězil nad pučisty právě těmi nástroji, které se on za poslední zhruba tři roky aktivně snažil potlačovat: vyzval občany Turecka shromažďovat se ve veřejných místech pomocí aplikace FaceTime a nezávislých médií. Můžeme jenom odhadovat, jestli mezi protestujícími byli lidé, kteří Erdoğana nepodporují, ale civilní „síly“ nad vojáky-pučisty definitivně převládly. Erdoğana pak virtuálně podpořil skoro celý svět, zejména západní spojenci v čele s USA. Země, jejíž nominálně druhá nejdůležitější postava — viceprezident Joe Biden — ještě před pár lety obviňoval Turecko z financování tzv. Islámského státu, se teď vyjádřila jednoznačně pro „demokraticky zvolenou vládu Turecka“ (Browne 2016, Carter, Brumfield and Mazloumsaki 2014).

V první dekádě 21. století byl dlouholetý turecký vůdce a bývalý údajně islamistický primátor Istanbulu Recep Tayyip Erdoğan charakterizován většinou pozitivně díky zahájeným rozvojovým programům a reformám. Např. na začátku svého premiérství v roce 2003 úspěšně lobboval za reformu pracovního práva zabraňující jakékoliv diskriminaci zaměstnanců a snižující počet pracovních hodin na 45 týdně. Nikdo si nedovedl představovat, že za deset let dojde k obrovské vlně protestů s epicentrem na náměstí Taksim nedaleko Erdoğanovy mateřské čtvrti Kasımpaşa (Fisher & Phillips 2012). Nicméně události první poloviny druhé dekády 21. století zřejmě udělaly z Erdoğana poměrně kontroverzního politika. Vnitropolitické chování současného tureckého prezidenta je ve významné míře podobné chování ruského prezidenta Putina, i přestože rusko-turecké vztahy momentálně prožívají snad nejhorší období za poslední čtvrtstoletí (i když se začínají opět stabilizovat). V tureckém případě lze stejně jako v Rusku sledovat boj státu proti nezávislým médiím, brutální potlačování protestů a v neposlední řádě také nostalgické vzpomínky na minulost, zejména v souvislosti s koncepcí tzv. „16 velikých turkických říší“.

V posledních letech je tématem číslo jedna ve vztazích mezi Tureckem a západními státy válka v Sýrii, která ve své druhé etapě rozhodně přestala být výhradně syrskou záležitostí. Turecko zaznamenalo dvojí politické ohrožení: na jedné straně pokračuje teroristická hrozba ze strany Islámského státu, na druhé straně zároveň výrazná emancipace Kurdů v Sýrii, kteří nyní disponují velmi rozsáhlou autonomii podobnou analogickému útvaru v Iráku. Právě kurdská otázka vyvolala značný rozkol ve vztazích mezi Tureckem a NATO. Kurdové jsou západními státy uznáváni za spojence v boji proti Islámskému státu, zatímco Turecko uskutečňuje vojenské operace zároveň proti syrským a tureckým Kurdům, a pomáhá také syrským Turkmenům v odboji proti syrské armádě.

Podpora syrských Turkmenů žijících v severozápadní části Sýrie blízko tureckých hranic v listopadu 2015 se stala jednou z hlavních příčin incidentu, ve kterém turecké stíhačky sestřelily ruský letoun. Tento incident výrazně zkomplikoval nejen rusko-turecké vztahy, ale celkovou politickou situaci kolem Sýrie, v nemalé míře kvůli tomu, že Turecko je členem NATO a Rusko ho s touto aliancí ztotožňuje. Tato událost oddálila řešení syrské otázky.

I přes nepohodlnost Erdoğanovy politiky pro západní spojence zůstává Turecko pro Evropskou unii nesmírně důležitým partnerem hned z několika důvodů. Za prvé, Turecko je zemí, která odděluje Unii od dlouhodobě nestabilního Blízkého východu, čímž hraje roli jakéhosi „nárazníku“, disponujícího navíc druhou největší armádou v rámci NATO. Za druhé, tato úloha „nárazníku“ za posledních rok a půl slouží zároveň i proti nežádoucím osobám mezi uprchlíky. V březnu 2016 vstoupila v platnost dohoda o vracení nelegálních migrantů do Turecka výměnou za finanční a politické ústupky ze strany EU (European Council 2016). Za třetí, Turecko hraje obrovskou roli v energetické bezpečnosti EU jako tranzitní země, přes kterou vedou magistrální plynovody a ropovody z další klíčové (a ještě méně odpovídající představám o evropských hodnotách) země — Ázerbájdžánu.

Z těchto důvodů je samozřejmé, že prezident Erdoğan tuto důležitost Turecka rád využívá ve svých cílech a pro svou záštitu. Přestože je v posledních letech Erdoğan obviňován z potlačování občanských svobod a dokonce z podpory teroristů, v době puče mu byla vyjádřena všeobecná podpora. Lze to odůvodnit tím, že Erdoğan už je v čele Turecka dlouhodobě: osobní kontakty bezesporu mají svůj dopad, zatímco u pučistů dokonce nejsou zatím s jistotou známa ani jména jejich vůdců a inspirátorů. Zajímavé je to, že Erdoğan z organizace pokusu o převrat hned obvinil svého politického oponenta a bývalého spojence, islámského duchovního Fethullaha Gülena, ačkoliv organizace, spojená s Gülenem, jeho účast na přípravě puče vyvrátila (La Porte, Watson and Tuysuz 2016). Erdoğan tedy hodlá použit neúspěšný pokus o převrat pro zničení svých nejnebezpečnějších oponentů. Spojené státy Gülena, žijícího v Americe, zatím neplánují předávat Turecku, odůvodňujíce to nepřítomnosti důkazů jeho účasti v organizaci převratu (Klapper 2016).

Erdoğanův styl lze porovnat s jakousi zvláštní inspirací známým prvním tureckým prezidentem Mustafou Kemalem Atatürkem: Atatürk také zahájil výraznou modernizaci zaostalého Turecka, ale přitom brutálně eliminoval hrozby pro sebe a pro stát. Erdoğanovo charismatické image ve stylu Atatürka pravděpodobně vysvétluje skutečnost, že se turečtí občané vydali do ulic Ankary a Istanbulu čelit pučistům. Na druhou stranu, Erdoğanovo charisma nezabránilo mnohamilionovým protestům v roce 2013.

Na záběrech z puče bylo mezi protestujícími proti převratu možné sledovat lidí různého věku, zdá se ale, že většinu tvořili mezi muži ve věku přes 30 let. Přesnější statistické údaje můžeme jen sotva získat. Je ovšem známo, jaké skupiny občanů převládaly na protestech v roce 2013. Absolutní většina protestujících na náměstí Taksim v roce 2013 byla tvořena lidmi mladšími 30 let, se skupinou ve věku od 20 do 25 jako nejpočetnější — znamená to, že těmto mladým lidem bylo 10-15 let v době, kdy se Erdoğan dostal do vlády a počáteční období jejich politické angažovanosti většinou spadá do doby, kdy byl Erdoğan již premiérem (Konda Research and Consultancy 2014, 9). Mladí lidé se během protestů ztotožňovali nejvíce s typickými evropskými hodnotami, jako jsou svoboda, demokracie a ochrana práv (ibid., 21). V době mezi parlamentními volbami v červnu a listopadu 2015 39 % Turků označilo, že se za posledních pět let situace v zemi zlepšila, zatímco 47 % odpovědělo opak (The German Marshall Fund of the United States 2015, 3). Při takto rozdělené společnosti pravděpodobně důležitou roli sehrálo buď to, že aktivně proti převratu protestovali skuteční Erdoğanovi zastánci, jelikož Ankara a Istanbul patří mezi města s vysokou podporou opozice, nebo že si občané zvolili Erdoğana jako lepší variantu před nadvládou armády s nejasnými vůdci.

Erdoğan a jeho vláda v posledních letech nespadají do definice pravé demokratické vlády podle západního vzoru. Lidé však Erdoğana podpořili i přes jeho kontroverzní činy z posledních let. Tento paradox nejspíše spočívá v různém chápání pojmu „demokracie“. Podle evropského a západního názoru pojem demokracie znamená vládu lidu, východní chápaní tohoto pojmu, i když není příliš zjevné, je demokracie jako vláda pro lid. Touto logikou lze vysvětlit nejenom, proč turečtí občané podpořili svého kontroverzního prezidenta, ale také proč v některých jiných státech s autoritativními režimy nedochází k pokusům o svržení tamních vůdců, pokud jejich vnitřní a vnější politika odpovídá očekáváním domácí veřejnosti.

ZDROJE

Browne, Ryan. „Why Turkey’s coup attempt matters big time for the United States.“ CNN. 2016. http://edition.cnn.com/2016/07/16/politics/how-turkey-coup-affects-us-and-nato/ (accessed July 17, 2016).

Carter, Chelsea J., Ben Brumfield, and Sara Mazloumsaki. „Vice President Joe Biden apologizes to Turkey, UAE.“ CNN. 2014. http://edition.cnn.com/2014/10/05/politics/isis-biden-erdogan-apology/ (accessed July 17, 2016).

European Council. „EU-Turkey statement, 18 March 2016.“ Consilium. 2016. http://www.consilium.europa.eu/en/press/press-releases/2016/03/18-eu-turkey-statement/ (accessed July 17, 2016).

Fisher & Phillips. „Turkey Continues Its Reform Of Labor And Employment Laws Despite Waning Enthusiasm For EU Membership.“ Fisher & Phillips. 2012. https://www.fisherphillips.com/Cross-Border-Employer/Turkey-Continues-Its-Reform-Of-Labor-And-Employment-Laws-Despite-Waning-Enthusiasm-For-EU-Membership (accessed July 17, 2016).

Klapper, Bradley. „US-Turkish tensions rise after failed coup attempt.“ Associated Press. 2016. http://bigstory.ap.org/article/fd1bd31fed39440cbf95ffd76a7550bf/obama-all-parties-turkey-should-support-erdogan-govt (accessed July 17, 2016).

Konda Research and Consultancy. Gezi Report: Public perception of the ‚Gezi prostests‘. Who were the people at Gezi Park? Istanbul: Konda Research and Consultancy, 2014.

La Porte, Amy, Ivan Watson, and Gul Tuysuz. „Who is Fethullah Gulen, the man blamed for coup attempt in Turkey?“ CNN. 2016. http://edition.cnn.com/2016/07/16/middleeast/fethullah-gulen-profile/ (accessed July 17, 2016).

The German Marshall Fund of the United States. Turkish Perceptions Survey 2015. Washington, DC: The German Marshall Fund of the United States, 2015.