Komentář k odhalení dosud utajeného programu amerických zpravodajských služeb PRISM sloužícího k sledování internetové komunikace a telefonních hovorů.

Okamžikem, kdy britský deník The Guardian a americký The Washington Post zveřejnily rozhovor s Edwardem Snowdenem odhalující praktiky amerických tajných služeb, jakoby píchly do vosího hnízda. Mladý Američan následoval dvojici snad nejznámějších amerických „udavačů“ Daniela Ellsberga a Bradleyho Manninga, kteří se proslavili vynesením kontroverzních materiálů americké vlády na světlo boží. První zmiňovaný uveřejnil tzv. „Pentagon Papers“, odhalující americkou politiku během války ve Vietnamu, a druhý poskytl serveru WikiLeaks tisíce tajných vojenských a diplomatických dokumentů týkajících se válek v Iráku a Afghánistánu. Tentokrát bývalý počítačový technik CIA a NSA spustil vlnu emocí a spekulací tvrzením, že v rámci národního bezpečnostního programu, s kódovým označením PRISM, dochází k narušování soukromí veřejnosti. Dle jeho slov mají americké zpravodajské služby, FBI a NSA, přístup k soukromé internetové korespondenci a telefonním hovorům miliónů lidí po celém světě. Po tomto prohlášení oblétla fotografie se Snowdenovým portrétem všemi kontinenty a kontroverzní protiteroristický program se stal předmětem zájmů mnoha světových masmédií.

Kdo je Edward Snowden?

Devětadvacetiletý Edward Snowden začal svou kariéru u zpravodajské služby CIA, kde pracoval jako systémový inženýr. Poté, co mu byla nabídnuta práce programátora ve společnosti Booz Allen Hamilton, zajišťující mimo jiné dlouholetou IT podporu americké vládě, přestěhoval se na Havaj a začal pracovat pro zdejší pobočku NSA jako kontraktor. Externí spoluprací s NSA získal Snowden privilegovaný přístup k informacím klasifikovaných stupněm „přísně tajné“. Jelikož z utajených dokumentů vyplynulo, že americké zpravodajské služby využívají soukromé emaily a osobní dokumenty internetových uživatelů ke špionážním účelům, rozhodl se tuto informaci zveřejnit. Z obav o svou bezpečnost opustil americké území a odjel do Hongkongu, odkud novinářům posílal kopie tajných dokumentů. Své rozhodnutí odůvodnil takto: „Můj jediný motiv byl informovat veřejnost o tom, co se děje v jejím jménu a proti ní.“ Jelikož nechtěl, dle vlastních slov, být nadále součástí masivního sledování lidí a porušování základních občanských svobod, vzdal se lukrativního bydlení na ostrově i vysokého platu, opustil přítelkyni a ukryl se v hotelovém pokoji nejhustěji osídlené oblasti světa. Za jeho čin mu teď hrozí vysoký trest odnětí svobody.

Navzdory tomuto faktu byla několik hodin po zveřejnění Edwardovy identity na webových stránkách Bílého domu We the People v neděli 9. 6. 2013 umístěna petice usilující o prezidentskou milost. Ke čtvrtečnímu dni (20. 6. pozn. redakce) ji podepsalo více než 86 tisíc lidí. Aby se peticí začal zabývat Bílý dům, je potřeba získat 100 tisíc podpisů. Podporu Snowdenovi vyjádřil také známý internetový aktivista a zakladatel WikiLeaks Julian Assange. Assange, sám více než rok pobývající na ekvádorské ambasádě v Londýně, doporučuje Snowdenovi odjet do Latinské Ameriky a zažádat tam o azyl.

Co je obsahem programu PRISM?

Zatímco existenci programu PRISM na svém blogu oficiálně potvrdil ředitel národního zpravodajství (DNI – Director of National Intelligence) James Clapper, informaci, že by NSA a FBI špehovaly milióny lidí, nepotvrzuje. Dalším potvrzeným faktem je, že PRISM vznikal v době, kdy na prezidentském postu dosluhoval George W. Bush, přičemž schválen byl až Obamovou administrativou v roce 2008 v rámci novelizace „Zákona o zahraničním sledování“ (FISA – Foreign Intelligence Surveillance Act). Dle posledních informací uveřejněných deníkem The Washington Post používá vláda tento program k získávání přístupu k soukromým komunikacím uživatelů devíti největších poskytovatelů internetových služeb. Konkrétně se jedná o firmy Microsoft, Yahoo, Apple, Google, YouTube, Skype, AOL, PalTalk a Facebook. Představitelé zmiňovaných společností reagovali vesměs podobně: „informace o konkrétních jedincích poskytují jedině na základě specifického vládního příkazu a v souladu se zákonem.“ S ohledem na neutuchající rozporuplné reakce okolo kauzy PRISM se po původní, spíše neutrální rétorice, rozhodly jmenované společnosti vystoupit s konkrétními čísly. Facebook uvedl, že v druhé polovině roku 2012, se na něj vláda obrátila s téměř desetitisíci žádostí týkajících se profilů 19 tisíců uživatelů. Poskytnuté informace z těchto účtů měly pomoci při hledání pohřešovaného dítěte, dopadení uprchlíka nebo při vyšetřování hrozby teroristického útoku. Obdobně se nechal slyšet také viceprezident Microsoftu John Frank, který potvrdil, že během šesti měsíců vyřizovali přibližně 7 tisíc požadavků. Otázka, kterou si teď možná pokládají fanoušci oblíbených internetových poskytovatelů je, nakolik jsou tyto výpovědi upřímné a přesné. Ruku v ruce s předešlou otázkou souvisí také zamyšlení nad tím, jaká privilegia PRISM NSA dává, pakliže to není přímý přístup k datům. The New York Times otiskl článek, vysvětlující, že zpravodajské služby nezískávají neomezený přístup, ale naopak poskytnutí informace závisí na rozhodnutí firemních právníků, jež případ posuzují individuálně v souladu se zákonem FISA. Jaké je však měřítko, posuzující která informace je nebo není důležitá pro bezpečnost státu, neuvádí.

Vzbuzovat pochybnosti může i samotné znění zákona, které říká, že je nezákonné mluvit přímo o jeho využití. V kontextu předchozích vět tedy existuje určitá pravděpodobnost, že Larry Page, Mark Zuckeberg či Bill Gates nám nemohou (a pravděpodobně ani nechtějí) poskytnout pravdivé informace jednoduše z toho důvodu, že nechtějí spáchat federální zločin.  (Více informací o alternativách k produktům firem, které jsou obviněny z toho, že dávají americké národní bezpečnostní agentuře data uživatelů, viz odkaz http://prism-break.org/.)

Reakce na vyzrazení programu

Americká vláda v čele s prezidentem Barackem Obamou ihned výroky Snowdena odsoudila a označila je za „nehorázné“. Naopak o programu hovoří jako o důležitém a nutném prostředku pro boj proti terorismu a zajištění bezpečnosti Spojených států. James Clapper tyto slova potvrzuje a přidává, že díky zmiňovanému programu USA odhalily nejméně dva teroristické útoky plánované poškodit newyorské metro a redakci dánských novin.  Agenti zároveň opakovaně zdůrazňují, že program PRISM se zaměřuje jen na sledování občanů mimo USA. Tento argument do jisté míry vylučuje fakt, že internetová data mohou „téci“ i přes servery v USA. Ve zprávě pak stojí, že i k zpracování údajů amerických občanů občas „nedopatřením“ dojde.

I přes ujišťování americké vlády o legálnosti celého programu, vyjádřili mnozí zahraniční reprezentanti určitá znepokojení. Obavy o soukromí občanů naznačila i Evropská komise, jejíž místopředsedkyně Viviane Redingová vyzvala k zahájení dialogu s orgány USA o dohodě ochrany údajů osob v oblasti justiční a policejní spolupráce.

Rozsah a úspěch programu

Americkými výzvědnými programy se zabývá i zpráva agentury AP, která čerpá především z dokumentů amerického zpravodajství. Podle dostupných údajů pomohly sledovací programy amerických zpravodajských služeb zabránit potencionálním teroristickým spiknutím ve více než dvaceti zemích světa včetně USA. Tyto úspěchy však nebyly závislé jen na programu PRISM, ale i na dalším programu NSA shromažďující veškeré informace o telefonních hovorech v surovém stavu, což znamená veškerá data o vnitrostátních i mezistátních (z a do USA) hovorech bez vědomosti totožnosti volajících. Všechny tyto data spadají pod dohled FISC (americký federální soud pro dohled nad zpravodajskými službami v zahraničí), který je každých 90dní kontroluje a dohlíží na likvidaci údajů starších pěti let, které musí být dle zákona zničeny. Agentura AP uvádí, že přímo sledovaných a prověřovaných čísel bylo méně než 300. Oproti miliónům „hrubých“ údajů o telefonické komunikaci, toto číslo vystupuje opravdu nevinně a mohlo by se zdát, že zneužití vůči konkrétní osobě je velmi nepravděpodobné. V podobném kontextu hovoří i americký prezident Barack Obama, který se v televizi PBS snažil uklidnit veřejnost slovy: „Pokud jste americkým občanem, tajná služba NSA vám neodposlouchává hovory a nečte vaše e-maily, pokud nedostane soudní příkaz.“ Je ale právě konkrétní zneužití a ochrana osobních údajů to, co by nás mělo trápit? Představme si pojem data mining.

Data Mining

Meritem celé aféry zůstává dlouhodobě nevyjasněná otázka, zda tzv. „dolování dat“ představuje spíše hrozbu pro společnost nebo naopak prostředek pro zajištění její bezpečnosti. Data mining, v českém překladu „dolování nebo vytěžování dat“, představuje dnes novou vědeckou disciplínu spočívající v získávání užitečných informací z velkých datových souborů a databází. Podle jiné definice je data mining velmi propracovaná metoda, která pomocí matematických funkcí analyzuje velké objemy dat a hledá v nich skryté souvislosti. Ačkoliv se nejčastěji používá hlavně v komerční sféře, její analytické schopnosti jsou oceňovány i v jiných oblastech, např. při monitorování aktivit na internetu s cílem odhalit potenciální teroristy. Avšak zmiňovaný velký objem lustrovaných údajů představuje kámen úrazu celého data miningu. Na jednu stranu velké soubory dat umožňují získat širokou škálu kvalitních informací, na stranu druhou je tento postup často kritizován za možnost zneužití osobních údajů. Tato obava navíc přiměřeně roste se závislostí dnešního světa na IT technologiích. Lidé do svých počítačů ukládají nepřeberné množství nejrůznějších dat, jejichž únikem hrozí vyzrazení citlivých informací. Logickým důsledkem expanzivní politiky dolování dat je volání občanů po stanovení striktních pravidel. Nicméně odborníci se shodují, že určit míru, kdy informace již přesahuje hranici etiky, není snadné. I proto je morální charakter dolování dat předmět častých diskuzí.

O nás bez nás

Rostoucí nesouhlas značné části veřejnosti se sledovacími programy je prakticky nemožné přehlížet. Ačkoli jsme státními orgány neustále „utěšováni“ a ubezpečování, že ke zneužití dat nedojde, a že zpravodajské služby jsou „v dobrých rukou“, události poslední doby nám ukazují, že obavy společnosti nejsou zcela mimo mísu, a že určitá pochybnost je na místě.  V souvislosti s aktuálním děním v české politice je pak přirovnání ke kauze Nagyová doslova nabízející se. Neexistuje nikdo, kdo by mohl objektivně zaručit, že tajné informace se nedostanou do špatných rukou.

Při monitorování a uchovávání dat takového rozsahu jaký nám ukazuje PRISM (či budoucí evropský Indect), vyvstávají na povrch zcela nové bezpečnostní otázky. V rámci boje za demokracii a svobodu by nás právě o demokracii mohly sledovací programy připravit. A to nejen v rovině osobní, ale naopak a především v rovině nejobecnější. Právě ohromné množství obecných dat by po „správné“ analýze mohlo zajistit budoucnost uskupením, věcem a lidem, které s demokracií nemají nic společného. Jako příklad si představme situaci, kdy jediná politická strana má přístup téměř ke všem informacím a postojům vyskytujících se na internetu. Správnou analýzou by pak mohla dokázat zjistit věci, které by vedly k faktickému vítězství strany ve volbách. A to opakovaně. Tato strana by totiž přesně věděla, co většina společnosti chce a na čem je závislý její úspěch. A to nejen pomocí přímých „statusů“ jako „budu volit komunisty“, ale především nepřímo pomocí složitých algoritmů, kde i na první pohled informace zcela nedůležitá může mít vliv na výsledný (politický) postoj jedince.  Výsledkem by pak byla skutečná diktatura tvářící se jako demokracie.  Jakkoli je tento případ nadsazený a od reality poměrně vzdálený, dobře vystihuje dnes už zaběhnuté rčení „kdo má informace, má moc.“ Informace se de facto stává žádanou obchodní komoditou a díky svému specifickému charakteru bohužel také častým terčem stále rostoucího počtu útoků hackerů.

Ačkoli je tento příklad samozřejmě hodně zjednodušenou ukázkou politické zneužitelnosti sledovacích programů, přibližuje stále sílící obavy čím dál tím větší části společnosti. Není bez zajímavosti, že od „vyzrazení“ programu PRISM vzrostl jen na serveru Amazon prodej knihy George Orwella „1984“ o přibližně 3100 procent.

Autoři: Martina Ulmanová a Jan Bícha, studenti Bezpečnostních a strategických studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.