Pokud bychom měli charakterizovat Jižní Koreu v jejích moderních dějinách, jedním ze slov přicházejících na mysl je “proměna”. Chudá země, jež byla po polovině 20. století zničena válkou, se proměnila v kulturně bohatou odolnou demokracii se silnou a dynamickou ekonomikou, která dosahuje globálního významu nejen v popkultuře, ale také v obchodní a technologické sféře. V období prezidentských voleb, které se konaly letos v březnu, však Soulu stále chyběl jasný, silný postoj na poli zahraniční politiky. 

Vzhledem k soustředění národní politiky převážně na zlepšování vztahů se Severní Koreou došlo ke zmenšení vlivu Jižní Koreje na světové politické scéně a značnému ochlazení vztahů s USA. Washington prosazoval vůči Severní Koreji konfrontaci, zatímco Soul sbližování. Během rostoucího napětí mezi Čínou a Spojenými státy se Jižní Korea nedokázala přizpůsobit a její strategická nejednoznačnost ji tak stála vliv na poli mezinárodních vztahů a blízké vztahy s Washingtonem. To by se však mohlo brzy změnit. [1]

V jihokorejských březnových prezidentských volbách zvítězil kandidát opoziční strany (People Power Party) Jun Sok-jol, a to s rozdílem menším než jedno procento.  Nahradil svého předchůdce Mun Če-ina, jehož mandát skončil z důvodu dosažení maximální délky vymezené ústavou. V reakci na velmi těsnou výhru na tiskové konferenci krátce po volbách apeloval na důležitost národní jednoty. [2] Žhavě diskutovaným tématem se stal budoucí vývoj zahraniční politiky, neboť je nový prezident považován za v této oblasti nepříliš zkušeného. [3] Jun v rámci této otázky krátce po svém zvolení označil za prioritu například posílení vztahů se Spojenými státy prostřednictvím „komplexního strategického spojenectví“. Svůj postoj odůvodňoval také aktuální válkou na Ukrajině, která ukazuje, proč země potřebuje silnou obranyschopnost a mocného spojence proti vnějším hrozbám. Administrativa Spojených států byla také první, která novému prezidentovi telefonicky pogratulovala k vítězství ve volbách. [4]

Již v předvolebních debatách Jun kritizoval přílišnou ústupnost vůči Severní Koreji. Přiklonil se k možnosti upuštění od mezikorejské dohody o spolupráci z roku 2018, pokud Pchjongjang nezmění své chování. Oproti názorům předchozí administrativy považuje nový prezident severního souseda za důležitého účastníka budoucnosti Korejského poloostrova, nikoli však za klíčovou hybnou sílu v jeho záležitostech. V tomto směru spíše prosazuje bližší spolupráci s třetími zeměmi (například Japonsko, USA) s cílem celkové denuklearizace Severní Koreje. V letech 2003-2009 probíhal na toto téma šestistranný dialog mezi Jižní a Severní Koreou, Japonskem, USA, Čínou a Ruskem. Ovšem Jun nyní prosazuje třístranný formát zahrnující země Korejského poloostrova a USA. Plány nové administrativy vůči Pchjongjangu nejsou pouze omezující. Právě naopak, Jun se zavázal také k poskytnutí humanitární pomoci a rozšíření kulturních a osobních výměn. [5]

Jižní Korea a její postoj k Severní Koreji

Otázka pozice zahraniční politiky Jižní Koreje k Severní Koreji byla vždy jednou z prvních zkoušek jihokorejských prezidentů. Jun prozatím zastává postoj posilování obrany a faktoru odstrašení, přičemž jeho cílem je dosažení denuklearizace severního souseda a ochrany životů a majetku svých občanů. Na druhou stranu klade důraz na udržení otevřených dveří diplomatickému dialogu. [3]

 V současné době lze vzájemné vztahy těchto zemí charakterizovat spíše rostoucím napětím. Příčinou se stala zejména snaha Severní Koreje o vojenský rozvoj, který se do jisté míry také daří. [6] Pro novou jihokorejskou vládu je tak velmi žádoucí posílení protivzdušné a protiraketové obrany spolu s rozšířením pokrytí amerického systému protiraketové obrany THAAD (Terminal High Altitude Area Defense).

Soul se musí snažit snížit hrozbu severokorejského jaderného a raketového potenciálu posílením jihokorejské protivzdušné a protiraketové obrany a výrazným zapojením do rozšířeného odstrašení Washingtonu vůči Severní Koreji. Jižní Korea toho může dosáhnout i pravidelným pořádáním vojenských cvičení se Spojenými státy, které se za Munovy vlády uskutečnily pouze dvakrát. Dále vytvořením konkrétnějšího programu pro strategii rozšířeného odstrašování a zvýšením efektivity konzultační skupiny, kterou Washington a Soul zřídily v roce 2016. [1] Junův postoj k této bezpečnostní otázce je oproti spíše zdrženlivému postoji dřívějších vlád poměrně radikálnější. Chce posílit třístrannou vojenskou spolupráci s Washingtonem a Tokiem, být připraven provést preventivní údery na Severní Koreu, pokud bude jevit známky útoku, a také zaujmout asertivnější postoj vůči Číně. [7]

Jižní Korea a její postoj k Číně

Ve vztahu k Pekingu je Soul v poměrně složité situaci. Jižní Korea je významným trhem pro čínské zboží a v opačném směru je zase Čína jejím vůbec největším obchodním partnerem. Silné hospodářské propojení však komplikují neshody v bezpečnostních otázkách především ve věci Severní Koreje. Peking je spojencem Pchjongjangu, hlavního nepřítele Korejské republiky, a prosazuje zachování stability Kimova režimu, ale i denuklearizaci celého poloostrova, což se jako celek plně neslučuje s bezpečnostními představami Soulu. [3]

Zároveň je v Jižní Koreji stále patrná přetrvávající náklonnost k Washingtonu (více než 75 % Jihokorejců má na Čínu negativní názor — především kvůli častým vojenským cvičením Číny ve Žlutém moři a narušování jihokorejského vzdušného prostoru. [8] Ke směřování spíše k USA se nyní přidává také zájem nového prezidenta o zajištění baterií pro již zmiňované rozšíření pokrytí amerického systému protiraketové obrany THAAD. [3] Peking dlouhodobě označuje rozmístění tohoto systému za hrozbu pro svou národní bezpečnost a v roce 2016 reagoval proti Soulu odvetnými ekonomickými opatřeními. Jihokorejská vláda ve snaze Peking uklidnit představila tzv. “tři ne”. Jedná se o nerozmisťování THAAD, neúčast v programu americké protiraketové obrany a nevytváření třístranné vojenské aliance s USA a Japonskem. Podle prezidenta Juna však tyto “tři ne” nejsou skutečnou dohodou, ale představují pouze postoj bývalé vlády. [8]

Přestože nově zvolený prezident hodlá usilovat o vybudování funkčních vztahů s Pekingem postavených na vzájemném respektu, chce také prosadit návrh zahraniční politiky Korejské republiky, která se bude točit kolem dvou samostatných os: osy Japonsko – Jižní Korea – USA a osy Čína – Japonsko – Jižní Korea. [3]

Jižní Korea a Japonsko

V návaznosti na gratulace Junovi ke zvolení do funkce prezidenta uvedl japonský premiér Fumio Kišida, že je třeba s jihokorejskou vládou úzce komunikovat, aby bylo opět dosaženo zdravých vzájemných vztahů. [9] V reakci na hrozbu severokorejských raket byla vyzdvižena důležitost spolupráce Soulu a Tokia s Washingtonem. Současná atmosféra se však potýká s ozvěnami křivd z období druhé světové války (otázky rekvírovaných korejských dělnic a též žen zajišťovaných pro japonské vojenské nevěstince). Vztahy se zhoršily poté, co Soul zrušil dohodu z roku 2015 o definitivním vyřešení výše zmíněných křivd. V roce 2018 jihokorejský nejvyšší soud nařídil dvěma japonským společnostem vyplatit odškodnění bývalým rekvírovaným pracovnicím. Tokio odsoudilo nařízení jako porušení mezinárodního práva. Problémem jsou i teritoriální spory v Japonském moři a obecně vzájemná historicky determinovaná negativní percepce obou států.

Lze však sledovat touhu obou zemí po sblížení vzájemných vztahů, přičemž japonští představitelé prezentovali problémy vyžadující spolupráci obou států. Jedná se například o nízkou porodnost a s ní spojené stárnutí populace nebo také globální oteplování. [7] Jun se dále zasazuje o spolupráci s USA a Japonskem při monitorování severokorejských aktivit a posilování regionální bezpečnosti. Přesná podoba kooperace není zcela jasná, neboť Soul má již s Tokiem uzavřený podobný pakt o sdílení zpravodajských informací (GSOMIA – Dohoda o všeobecné bezpečnosti a vojenských informacích). [8]

Výhledy nové administrativy

Současná mezinárodní scéna je charakteristická výkyvy a vyžaduje rozhodnost jednotlivých aktérů v rámci dodržování zásad. To je něco, co vláda Jižní Koreje postrádala. Ačkoli má potenciál ujmout se vedoucí role ve spolupráci na řešení hlavních výzev naší doby (sídlí zde například Zelený klimatický fond podporovaný OSN nebo Mezinárodní institut pro očkování), soustředění většiny úsilí pouze na Korejský poloostrov ji o toto postavení připravila. [1]

Pokud chce čerstvě zvolený prezident dosáhnout nové spolupráce s Pekingem, musí nalézt cestu, která by měla být postavena na takovém základě, kde rozdílné pohledy na bezpečnostní politiku nebudou stát v cestě ekonomické spolupráci. Pro efektivní kooperaci obou zemí budou dozajista nezbytné strategické dialogy na vysoké úrovni zabývající se nejen Severní Koreou, ale také otázkami klimatu, veřejného zdraví a spolupráce v oblasti kulturní výměny. V politickém spektru pak bude hrát důležitou roli vzájemný respekt k jednotlivým postojům, které se v mnohých směrech liší. Nalezení společné řeči s Pekingem by mohlo Soulu pomoci také v otázce jeho severního souseda. Korejské vztahy na poloostrově se zhoršily po provokacích Pchjongjangu a nedostatečně silnými reakcemi ze strany jihokorejské vlády. Četné odpalování raket nebo například zničení společného mezikorejského styčného úřadu v Kesongu jsou severokorejské aktivity, na které Jižní Korea zareagovala až příliš poddajně. [1]

Pokud chce Soul získat silnější pozici na mezinárodní politické scéně, musí se více angažovat také mimo Korejský poloostrov. Důležitými prvky je po boku řešení globálních výzev například účast v mnohostranných iniciativách regionální spolupráce a spoluvytváření třístranné koordinace bezpečnosti s Japonskem a Spojenými státy. To tedy zahrnuje již zmiňované zlepšení vztahů například právě s Tokiem. Současné dynamické prostředí mezinárodního systému a technologického pokroku vyžaduje, aby Soul upustil od pasivního přístupu a učinil jasné a rozhodné kroky, které dokáží využít potenciál země a přeměnit ji v inovativní a hlavně vlivný stát. [1]

Mezi zahraničněpolitické výzvy Soulu patří sílící rivalita mezi jeho hlavním spojencem Washingtonem a jeho hlavním obchodním partnerem Čínou, rychle postupující severokorejský jaderný program a relativně napjaté vztahy s Japonskem, třetí největší ekonomikou světa. Postoj nového prezidenta vůči hlavním aktérům formování jihokorejské zahraniční politiky může být charakterizován již z předvolebních debat. Jun zde plánované priority formuloval pomocí pořadí, v jakém po získání funkce navštíví jednotlivé lídry. Dle svých slov je důležitost vztahů následující: setkání s Bidenem, pak s japonským premiérem Fumio Kišidou, poté s Si Ťin-pchingem a nakonec s Kim Čong-unem. Otázkou zůstává, zdali se nové administrativě podaří dané priority v dynamickém prostředí dodržet i v následujících letech. [7]

Zdroje:                                       

[1] SUK-YEOL, Yoon. (2022). South Korea Needs to Step Up: The Country’s Next President on His Foreign Policy Vision. Foreign Affairs.  Dostupné z: https://tinyurl.com/5n7r9puz.

[2] POLITICS. (2022, March 10). Yoon vows closer cooperation with the U.S. to deter N. Korea. YONHAP NEWS AGENCY. Dostupné z:  https://en.yna.co.kr/view/AEN20220310007452315?section=national/politics.

[3] SNYDER, Scott. (2022). How South Korea’s Foreign Policy Could Change Under the New President. Council on Foreign Relations. Dostupné z: https://www.cfr.org/in-brief/south-korea-election-new-president-yoon-foreign-policy.

[4] THE WHITE HOUSE. (2022). Readout of Joseph R. Biden, Jr.’s Call With President-Elect Yoon Suk-yeol of the Republic of Korea. Presented at the Briefing Room: Statements and Releases. Dostupné z: https://www.whitehouse.gov/briefing-room/statements-releases/2022/03/09/readout-of-joseph-r-biden-jr-s-call-with-president-elect-yoon-suk-yeol-of-the-republic-of-korea/.

[5] DESMAELE, Linde a ERNST, Maxmilian. (2021). South Korea’s Policy after the March 2022 Election: Between Washington, Beijing, Tokyo, and Pyongyang. Brussels School of Governance: Center for Security, Diplomacy and Strategy. Dostupné z: https://brussels-school.be/sites/default/files/CSDS%20Policy%20brief_2125.pdf.

[6] SNYDER, Scott. (2021). How Kim Jong-un Advanced North Korea’s Military in a Decade. Council on Foreign Relations. Dostupné z: https://www.cfr.org/in-brief/north-korea-kim-jong-un-nuclear-decade-ten-years.

[7] BUSINESS STANDARD. (2022). In South Korea election, future of  foreign policy up for debate. Business Standard. Dostupné z: https://www.business-standard.com/article/international/in-south-korea-election-future-of-foreign-policy-up-for-debate-122030400191_1.html.

[8] PARDO, Ramon a SAEME, Kim. (2022, February 20). South Korea’s presidential election won’t change its foreign policy. The Hill. Dostupné z: https://thehill.com/opinion/international/594484-south-koreas-presidential-election-wont-change-its-foreign-policy/.

[9] KYODO NEWS. (2022, March 10). Japan’s Kishida hopes to improve ties with South Korea under Yoon. Kyodo News. Dostupné z: https://english.kyodonews.net/news/2022/03/ca5af0c614f6-update1-japans-kishida-hopes-to-improve-ties-with-s-korea-under-yoon.html