V sobotu 10. září se USA a Rusko vzájemně dohodli na původně sedmidenním pozastavení bojů napříč celou Sýrií. Klid zbraní oficiálně začal v pondělí a již ve středu se USA a Rusko dohodly o prodloužení dočasného příměří o dalších 48 hodin v případě jeho dodržování. Primárním účelem dle oficiálních zdrojů bylo především poskytnutí humanitární pomoci do oblastí, které byly kvůli neustálým bojům odříznuty od téměř všech životně důležitých zdrojů (zejména surovin). Dohoda, složená z pěti různých dokumentů, zůstala po shodě mezi USA a Ruskem zatajena. Dle oficiálních zdrojů s podmínkami tohoto dočasného klidu zbraní souhlasil i syrský režim v čele s prezidentem Bašárem Assadem. K dohodě se také zavázaly největší protirežimní (opoziční) skupiny jako Svobodná syrská armáda (Free Syrian Army) a také militantní skupina Ahrar al-Sham, která tuto dohodu původně silně kritizovala.

Jednou z výjimek tohoto klidu byl jistý princip „sebeobrany“ v případě napadení některou ze stran, která by netolerovala příměří a též se netýká určitých islamistických skupin (viz níže). John Kerry, ministr zahraničí USA, vyzval všechny aktéry figurující v syrském konfliktu k respektování příměří a zadržení „všech útoků včetně leteckého bombardování a jakýchkoliv pokusů o teritoriální zisk.“ Ruský ministr zahraničí, Sergei Lavrov, prohlásil, že „se jedná o nezbytnou podmínku pro znovuobnovení politického procesu, který byl již po dlouhou dobu pozastaven.“ Této „podmínky“ však bylo po téměř celou dobu spíše využíváno jako legitimizačního prostředku v rámci častého porušování příměří.

Mezi další cíle této dohody patří lepší koordinace společných útoků na radikální islamistické skupiny jako Daesh a Jabhat Fateh al-Sham (před oddělením od Al Kaídy známá jako Fronta an-Nusra), které mimo jiné nejsou součástí dohody. S ohledem na tento cíl má být také vybudované určité společné koordinační centrum USA a Ruska za účelem kooperace, sdílení informací a lepšímu vyhnutí se civilním ztrátám.

Právě vyčlenění organizace Jabhat Fateh al-Sham se stalo středem sporů mezi některými opozičními skupinami (např. některé skupiny FSA) a USA. Dopis reprezentující opoziční skupiny zaslaný USA obsahoval právě problém zacílení, respektive vynechání skupiny Jabhat Fateh al-Sham z dohody o klidu zbraní, zatímco některé šíitské milice podporované Íránem zahrnuté jsou. Jabhat Fateh al-Sham sehrál důležitou roli v posledních měsících v bojích v obklíčeném Aleppu, kde bylo dominantní skupinou oponující vládním jednotkám. Právě při těchto bojích se k organizaci přidalo několik tamních opozičních skupin jinak podporovaných USA.

Příměří za zvuků bomb

I přes veliký důraz na celkový klid zbraní dochází od oficiálního začátku k jeho porušování, jak uvádí zdroje provládní i opoziční. Nedošlo však k výrazným ztrátám na životech a zraněním, jak tomu bylo při bojích doposud.  Dle syrských státních médií došlo k několikanásobnému porušení příměří především ve městě Aleppo a ve východní oblasti provincie Homs. Naopak opoziční exilová Syrská organizace pro lidská práva (The Syrian Observatory for Human Rights) prohlásila, že prorežimní jednotky v úterý odstřelovaly dvě vesnice na jihu Aleppa a okolí kolem předměstí Damašku.

Nejvíce tuto dohodu však ohrozily sobotní letecké útoky Spojenými státy vedené koalice na cíle na severovýchodě Sýrie. Dle informací USA se mělo jednat o pozice Daesh (Islámského státu), avšak útoky zasáhly syrské vládní jednotky. Dle oficiálního vyjádření ruského Ministerstva obrany americké letouny zabily více než 60 syrských vojáků ve východním městě Deir al-Zor. Syrský velvyslanec při OSN, Bashar Ja’afari, řekl, že účelem bylo porušení dohody. Letouny však byly koaliční, nikoliv pouze americké.

Tenze eskalovaly po celou dobu příměří, a to i díky neshodě na tom, jakým způsobem humanitární pomoc přerozdělovat, došlo k tomu, že pomoc „uvíznula“ na tureckých hranicích. Dva konvoje vezoucí zásoby mouky pro více než 150 tisíc lidí a potravinové zásoby na měsíc pro cirka 35 tisíc lidí, zůstaly od úterý na hranicích čekajíce na povolení od syrské vlády vstoupit na území Sýrie. Takzvaná The Castello Road, hlavní příjezdová cesta do části Aleppa drženého rebely, se totiž v posledních týdnech stala hlavním místem bojů mezi státními a opozičními jednotkami. Syrská vláda také neumožnila přístup OSN k některým dalším obléhaným oblastem. Tyto dva konvoje směřující do východní části Aleppa zůstaly na hranicích i po uplynutí doby dočasného klidu zbraní. OSN, řídící a poskytující tyto konvoje, nebylo garantováno dostatečné bezpečí a prostor na dopravení humanitární pomoci do postižených cílových oblastí. Několik nákladních vozů s pomocí bylo navíc několik málo hodin po konci příměří terčem leteckých útoků nedaleko Aleppa. Podezření padlo na syrské a ruské letouny.

Po pondělních útocích na konvoj, kdy bylo zničeno 18 z 31 nákladních vozů s humanitární pomocí a usmrceno kolem 20 pracovníků tamního Červeného kříže, OSN odvolalo veškeré dodávky humanitární pomoci.

Dalším důležitým aktérem v období tohoto dočasného míru se stalo Turecko, které v pondělí přislíbilo, že ve spolupráci s Organizací spojených národů hodlá poslat více než třicet nákladních vozů s humanitární pomocí, tedy především s jídlem, moukou, oblečením, dětskými potřebami apod. Konvoje humanitární pomoci využívají předem domluvené a určené trasy přes turecké pohraniční město Cilvegozu směrem do Aleppa.

Nepříliš růžová budoucnost

Jak jsem již ve spojení se slovem mír zmínil, jednalo se opět a pouze jen o dočasnou fázi konfliktu. A právě tento klid zbraní, jak jsme se již během tohoto více jak pět let trvajícího konfliktu mohli několikrát přesvědčit, mohl sloužit zejména také k regeneraci jednotek jak provládních a vládních, tak opozičních, k doplnění jejich zásob a energie, k přeskupení a k následnému pokračování a případné eskalaci bojů.

Dle mého názoru, mimo jiné, dojde (či již došlo) spíše k uspokojení partikulárních zájmů, než k nějakému komplexnějšímu posunu v mírovém procesu. Rusko posílí především svoji politickou pozici na Blízkém východě a konkrétně v syrském konfliktu. A to ať už tím, že právě Rusko bylo jedním z aktérů, který se významně zasadil o tento klid zbraní a tím o prostor pro humanitární pomoc, či že zesílí svoji pozici například diplomatickým tlakem na USA, aby lépe kontrolovalo a urgovalo rebelující skupiny k dodržování prozatímního míru, jak se již stalo.

Sýrie (vládní a provládní jednotky) výrazně podporovaná Ruskem a Íránem se v posledních měsících stala bezesporu nejsilnějším pozemním aktérem v konfliktu a právě těchto několik dní mohlo sloužit k onomu přeskupení jednotek a k jejich posílení, čemuž se tak dle mého i stalo. Syrské letectvo hned v poslední den týden trvajícího klidu zbraní opět zahájilo letecké útoky na pozice rebelů v Aleppu.

Přesto všechno je však nutno podotknout, že syrské ozbrojené síly jsou po pětiletém konfliktu na pokraji kolapsu. Neschopnost doplňovat početní stavy armády vedla k rozsáhlému využívání pro-režimních milic jako regulérních sil, nicméně tyto milice přirozeně postrádají bojové schopnosti a disciplínu regulérní armády. Je velmi pravděpodobné, že intenzivní ruskou a íránskou intervenci na straně režimu spustila především projevující se neschopnost syrské armády vést boj na více než jedné frontě.

Roli Turecka pak z mezinárodního hlediska zastiňuje jejich interní politické dění, tedy stále pokračující „čistky“ po nepovedeném puči. Po oficiálním pozemním zapojení se do konfliktu se tak jedná o další prostředek, kterak posílit svoji pozici již neodmyslitelného aktéra v rámci celého konfliktu. Turecko se také  rozhodlo vytvořit tzv. bezpečnou zónu o velikosti cirka 5 000 km² při hranicích se Sýrií, a potlačit tak expanzi kurdských jednotek YPG v rámci již prováděné operace „Euphrates Shield“. Operace je dle oficiálních zdrojů primárně zaměřená proti Daesh, avšak otázkou zůstává, zda se nejedná pouze o zástěrku pro potlačení regionální expanze kurdské menšiny, se kterou turecká vlád vede již dlouholetý konflikt i na vlastním území.

Třeba příště…

Jednalo se o pokus se šlechetným a potřebným záměrem, leč o pokus neefektivní. Do značné míry se na tomto neúspěšném klidu zbraní také demonstrovala omezená schopnost hlavních zahraničních aktérů, USA a Ruska, zastupující „protistrany“ konfliktu, efektivně ovlivnit jejich chování. I přes údajný silný politický tlak docházelo k častému porušování sjednaného klidu zbraní, jež eskalovalo až k ataku na samotný konvoj s humanitární pomocí, která se ve velké míře ani nedostala na místa určení. I přes diskuzi mezi USA a Ruskem o případném prodloužení klidu zbraní, došlo ze strany syrské armády k jeho oficiálnímu ukončení a k znovunastartování konfrontace s protirežimními jednotkami. Zůstává tedy otázkou, zda dojde k případnému politickému posunu, či pouze k hlubší eskalaci konfliktu na „bojišti“.