V září roku 2016 se v Rusku konaly volby do Státní Dumy – dolní komory parlamentu. Na rozdíl od evropských politických režimů to nejsou nejdůležitější volby ve státě. Za rok (březen 2018) se mají konat volby prezidenta Ruské federace a výsledky parlamentních voleb je třeba vnímat jako zkušební test Putinova režimu, který se prokázal jako velice stabilní, protože vládnoucí strana Jednotné Rusko získala více než 50% hlasů a zaručila si tím v Dumě 343 poslaneckých míst z celkových 450. Tím pádem dostal režim zelenou a mohl se připravovat k prezidentským volbám, tedy k zaručení Putinova vítězství. Během posledních měsíců došlo k několika událostem, které zní docela nenápadně, ale ve výše zmíněném kontextu připravují společnost a ruskou politickou scénu na blížící se volby.
Putin zatím neohlásil svou kandidaturu, ale očekává se to. Ze strany režimem kontrolované opozice se taky neobjevují nové osobnosti, pouze ty zavedené. Konaly se volby předsedy Liberálně demokratické strany Ruska (LDPR) a byla jednohlasně potvrzena kandidatura Vladimira Žirinovského, což z něj dělá kandidáta na prezidenta. Podle zdrojů Komunistické strany Ruské federace (KPRF) není Gennadij Zjuganov, současný předseda strany, ochotný svoji funkci opustit a může tak být potenciální kandidátem strany. Tyto frakce jsou v Rusku známé jako tzv. „systémová opozice“, která se pohybuje v režimem vymezených mantinelech a nenabízí alternativu vládnoucímu režimu, protože s Jednotným Ruskem o moc ani nesoupeří. Co ale skutečná opozice?
V únoru 2016 došlo k obnoveni trestního řízení proti předákovi současné ruské opozice Alexeji Navalnému. Předchozí rozsudek tohoto procesu z roku 2013 porušuje podle Evropského soudu pro lidská práva právo na spravedlivý soud. Přesto dostal Navalný stejně jako před čtyřmi lety pětiletý podmínečný trest, který ho pravděpodobně vyřadí z prezidentských voleb a režim se zbavil doposud jediného opozičního kandidáta, který svou účast veřejně ohlásil. Přestože nemá všenárodní podporu, nelze říct, že Rusové tuto situaci zcela ignorují.
Důvodem k veřejné pozornosti může být i jiná kauza spojena s opozicí, tj. dopis aktivisty Ildara Dadina své manželce z vězení, ve kterém si stěžoval na dlouhodobé mučení ze strany dozorců. Dopis byl pote zveřejněn a vyvolal velkou pozornost vůči násilí ve věznicích. Režim situaci zdánlivě ignoroval, později ale došlo ke kontrolám v několik nápravných zařízení (vč. IK-7 kde byl Dadin uvězněn) Nejvyšší soud Ruské federace rozsudek aktivisty zrušil a nařídil ho propustit.
Tato „výměna“ opozičníků umožnila vládě zbavit se jediného skutečného protikandidáta a uklidnit tak společnost. Ta se při posledních parlamentních volbách chovala velmi pasivně, což je stav, který chce vláda udržet. Účast Dadina ve volbách je nepravděpodobná. Pro veřejnost není mezi aktivisty moc velký rozdíl – propuštění jednoho a uvěznění jiného opozičníka vnímá spíše jako dodržovaní pravidel hry na vnitropolitické scéně.
Za takovýchto okolností se do komplikované situace dostává i Navalný. Politik slíbil že je v případě odsuzujícího rozsudku schopen se úspěšně odvolat a dosáhnout zproštění obžaloby. Proč je tím tak jistý? Protože podle Navalného je nový rozsudek skoro totožný jako z roku 2013, má dokonce stejné gramatické chyby v dokladech. Znamená to, že pravděpodobně bude zrušen rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ještě jednou. Ačkoliv je to mezinárodně uznaná legitimní cesta, proti které se Kreml dost možná nepostaví (aby nedošlo k dalšímu poškození vnějšího dojmu z Ruska v mezinárodním prostředí), na takový vývoj situace nemá Navalný moc času. Zrušení prvního rozsudku politikovi trvalo tři roky, tentokrát mu zbývá maximálně rok. Existuje ale ještě jedna potenciální cesta k volbám.
Poslední možností se pro Navalného může stát trhlina v ruském právním systému, kterou vysvětluje na webové stránce své volební kampaně. Podle federálního zákonu o omezeních pasivního volebního práva (tj. práva kandidovat) nemůže být kandidátem občan, který byl odsouzen z těžkého zločinu. Pokud se Navalný neodvolá, bude se na něj tento zákon vztahovat a zabrání mu v kandidatuře. Ale podle ústavy Ruské federace má právo kandidovat kdokoliv, kdo se nachází mimo vezení, přičemž ústava má v ruském právu přednost. Tohoto se Navalný bude snažit kvůli nedostatku času na vyšetřovaní ESLP využít.
Druhá varianta by Navalnému bez pochyby umožnila účast v prezidentských volbách ve fungujícím demokratickém systému, což je v danem případě závažnou překážkou – Rusko po volbách v roce 2011 a po návratu Putina do prezidentského křesla v roce 2012 směřuje úplně jinam. Upevňovaní režimu napomáhá roztříštěná a slabá (reálná) opozice a široká národní podpora klíčovým osobnostem Putinovy vlády např. ministra obrany Sergeje Šojgua nebo ministra zahraničních věci Sergeje Lavrova. Na tyto muže je ruská veřejnost zvyklá a po chaosu 90. let situaci na ruské politické scéně je vnímá jako prvek stability, nikoli stagnace.
Co bychom mohli od voleb za těchto okolností očekávat? Podle některých analytiků a členů politických stran se nejedná o velké změny. Ale pro předpovědi není zatím vhodná chvíle. Zbývá dost času na politickou mobilizaci voličů a události, které by veřejnost mohly ovlivnit, budeme pozorně sledovat.
