Úvod
Současný vývoj v Libyi s napětím sleduje celý svět. Rozsáhlé protesty proti režimu plukovníka Kaddáfího v konečném důsledku přerostly v konflikt, který lze nazvat občanskou válkou. Pod tíhou rostoucích ztrát na straně civilistů bylo na vývoj nuceno zareagovat mezinárodní společenství, které skrze rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1973 autorizovalo použití všech prostředků, včetně těch vojenských, za účelem ochrany nevinných obětí konfliktu (UN Security Council 2011). Tohoto úkolu se ujala poměrně široká mezinárodní koalice zahrnujících Spojené státy, evropské země a několik arabských armád pod názvem Úsvit Odyssey (Odyssey Dawn), která posléze přešla pod taktovku Severoatlantické aliance pod názvem Sjednocený ochránce (Unified Protector). Nicméně do dosavadní doby se nepodařilo konflikt zastavit a obě strany pokračují v boji i nadále s nezmenšenou silou. Došlo de facto k patové situaci, která se nezdá dospět k rychlému konci a proto je namístě zauvažovat nad možností pozemní operace krizového managementu, která by měla charakter operace na vynucení míru a dokázala ukončit konflikt. Právě možnými hrozbami, riziky, ale i možnostmi takovéto operace se hodlá zabývat následující text. Nejdříve bude přikročeno k objasnění pojetí krizového managementu v rámci Severoatlantické aliance a posléze bude stručně nastíněno pozadí současných událostí. Následně se tento text bude za použití analýzy SWOT snažit zhodnotit silné a slabé stránky krizového managementu NATO ve vztahu k potencionální misi v Libyi a dále zhodnotit hrozby a příležitosti, které by tato mise nesla. Metodologicky se jedná o případovou studii, která si klade za cíl hluboce porozumět danému problému (Drulák 2008: 34) a využívá analytického rámce SWOT analýzy. Analýza SWOT primárně pochází z ekonomické sféry, kde je efektivním nástrojem pro komplexní evaluaci slabých a silných stránek a potencionálních hrozeb a možností při investičních či jiných projektech. Nicméně v poslední době je využívaná i v neekonomicky zaměřených výzkumech sociálních věd (srov. Finley, Espito 2011).
NATO a krizový management
Problematika NATO a krizového managementu dostala od konce studené války zcela jiný rozměr. Hlavní charakteristikou nového bezpečnostního prostředí se stal odklon od jasně definovaných hrozeb a rizik artikulovaných zejména ve sféře vojenské a státně-centrické sféře na těžko rozpoznatelné, amorfní jevy, na které pouze konvenční vojenská síla nedokáže odpovědět. Na tento vývoj byla nucena reagovat i Severoatlantická aliance, která si již v prvním po-studenoválečném strategickém konceptu stanovila za svůj cíl mít nezbytné kapacity pro operace krizového managementu (Kříž 2006: 24-34). Tato role stále rostla, zejména v souvislosti s operacemi krizového managementu v bývalé Jugoslávii, které měly povahu zejména operací na vynucení míru a udržení míru (Ibid. 89-139). Tento trend se týkal i dvou posledních doktrín v letech 1999 a zejména pak 2010. Druhá jmenovaná stanovila krizový management jako jeden klíčových úkolů aliance vedle kolektivní obrany a kooperativní bezpečnosti. V pojetí této poslední koncepce má Aliance v rámci krizového managementu aktivně využívat spektra politických a vojenských prostředků k napomáhání zvládání krizí, které mohou znamenat hrozbu pro bezpečnost Aliance. Má tak činit ještě dříve než se vyvinou ve skutečně konflikty, či má přispět k zastavení již probíhajících konfliktů. Současně je možné pomáhat stabilizovat post-konfliktní situaci tam, kde je to potřebné pro udržení euro-atlantické bezpečnosti (NATO 2010). Už z této definice je jasně vidět, že pojetí krizového managementu je v Severoatlantické aliance široké a zahrnuje operace na podporu míru, vynucení míru i budování míru. NATO Handbook pod operace krizového managementu zařazuje operace v rámci kolektivní obrany (collective defence crises) tedy reakce na krize vyplývající z článku 5 Washingtonské smlouvy a operace krizového managementu, které nemusí vyplývat z článku 5 (NATO 2006: 43-44). Druhou variantou mohou být operace reagující na krize (crisis response operations), kam patří komplexně všechny operace na podporu míru (tedy podporu, vynucení, udržení – peace support operations) a operace zaměřené na přírodní, technické nebo humanitární katastrofy (natural, technological or humanitarian disaster operations) (NATO 2011). V následující práci se tedy budeme zabývat zejména možnou operací NATO na vynucení míru, jakožto určitou podmnožinu operací krizového managementu. Pro účely této práce lze definovat přesněji takovouto operaci jako vojenskou operaci na podporu diplomatického úsilí za účelem znovunastolení míru mezi stranami, které nemusí být nakloněné tomuto úsilí a mohou být zapojené v bojových aktivitách (Globalsecurity 2011a). Ačkoli by do této definice šlo zařadit již probíhající činnost v rámci operace Unified protector tento text si klade za cíl prozkoumat zejména perspektivy případné pozemní operace krizového managementu za účelem vynucení míru v Libyi, neboť právě ona by obnášela značná rizika, ale i příležitosti.
Pozadí situace v Libyi
Spouštěčem současné krize v Libyi se stalo rozšíření vlny protestů, které začaly počátkem roku 2011 v Tunisku a rozšířily se do dalších států severní Afriky a Blízkého východu. Nicméně pozadí konfliktu v Libyi je poněkud hlubší a je důvodné předpokládat, že jeho hlubší příčiny by značně ovlivnily jakoukoli akci v této zemi.
Ačkoli je Libye s rozlohou přes 1 700 000 km2 sedmnáctým největším státem na světě, země trpí značnou vnitřní roztříštěností. Území se rozděluje do tří nejvýznamnějších oblastí Tripoliska, Kyrenaiky a Fazzanu, přičemž nesmírně významnou roli hrají jednotlivá kmenová a klanová uskupení, která často v historii země měla hlavní vliv na formování její vlády a vytváření korporativně-klientelistických struktur (Gombár 2001: 85-113, Vandewalle 2006). Zatímco Tripolisko se postupně stalo městky orientovanou společností, v Kyrenaice zůstalo kmenové dělení velice silné a obě části země velmi citelně vnímaly odlišnou identitu a existenci vzájemného napětí (Globalsecurity 2011b). Od roku 1911 se země stala kolonií Itálie, která definitivně administrativně sloučila nesourodé oblasti do jednoho celku. Po druhé světové válce bylo ustanoveno nezávislé království pod vládou krále Idrise a dynastie Sanusiovců, která byla roku 1969 svržena převratem vedeným plukovníkem Kaddáfím. Tomu se podařilo vyvažovat křehkou rovnováhu v zemi zejména díky vysokým příjmům z ropy. Tyto příjmy mu rovněž daly možnost vést agresivní zahraniční politiku (Vandewalle 2006). Ale ani on se nevyhnul nutnosti opření svoji vlády o určitou skupinu kmenů, přičemž to muselo zákonitě vzbudit nevoli u ostatních kmenů zejména pak těch z Kyrenaiky. Nespokojenost s jeho vládou v souvislosti s ekonomickou situací se dále stupňovala společně s erozí loajality, kterou si Kaddáfí požíval (Gombár 2002). To vše se nakonec projevilo i při masivním povstání, které mělo epicentrum v Benghází a při němž režim prakticky přišel o kontrolu na celou Kyrenaikou. Ačkoli situace Kaddáfího se zdála již být kritická, kvůli totální dezorganizovanosti a neprofesionalitě povstalců na straně jedné a udržením těžších zbraní na straně druhé se mu podařilo získat zpět ztracené pozice a téměř zpacifikovat celý východ země zpět pod svoji vládu, což v poslední chvíli vyprovokovalo zásah mezinárodního společenství v čele s Francií, Velkou Británií a Spojenými státy, jenž se posléze transformoval do operace NATO. Proklamovaným cílem, který posvětila i RB OSN, je zejména ochrana civilistů pomocí všech prostředků. Nicméně situace se nakonec vyvinula do patového stavu, kdy se zdá, že ani jedna ze stran nemá potřebnou sílu k rozhodujícímu úderu a stále dochází k brutálnímu zabíjení civilistů na několika místech Libye, kterému se již nedaří zabránit skrze výlučné použití vzdušných sil. Proto se zcela jednoznačně nabízí zvážit, jaké perspektivy sebou nese případná pozemní mise charakteru krizového managementu.
SWOT Analýza
a) Silné stránky (Strenghts)
Silnými stránkami se v rámci SWOT analýzy zpravidla rozumí ty schopnosti a kvality, které umožňují dosáhnout stanového cíle (Management Study Guide 2011). Je nade všechnu pochybnost, že NATO je v současnosti relativně nejlépe připravenou organizací ke splnění úkolu stabilizace Libye. Krizový management je již poměrně dlouhou dobu jednou z priorit Aliance, které pro ni soustavně vyvíjí praktické i teoretické kapacity. Členové evropští členové a USA v současnosti udržují nejvyšší výdaje na zbrojení, které dohromady překonávají víc než polovinu všech světových výdajů na zbrojení (SIPRI 2010: 10-11). V současnosti má rovněž k dispozici i dlouho připravené jednotky rychlé reakce, které byly navrženy a připravovány převážně pro velice podobné úkoly misí krizového management. Jejich hlavním posláním je vykonávat široké spektrum úkolů na zemi, ve vzduchu i na moři a jejich počet může dosáhnout až 60 000 mužů a žen. Ke splnění těchto úkolů je zde i nezbytný institucionální rámce (NATO 2011). Nesporně důležitý je i fakt, že po několik desetiletí Severoatlantická aliance rozvíjí infrastrukturu ve středomořské oblasti, tudíž má i nespornou výhodu v případné logistické podpoře takovéto akce. V neposlední řadě je třeba nezapomínat i na fakt, že Aliance několik podobných misí již provedla s poměrně dobrou úspěšností. Současné situaci jsou patrně nejblíže spojenecké operace krizového managementu na vynucení míru v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Oběma předcházela rázná vojenská akce s následným rozmístěním dostatečně vyzbrojených a připravených jednotek, které byly podporovány nezbytným diplomatickým úsilím, což nakonec vyústilo v nastolení mírových podmínek (Kříž 2006: 89-109). Ve všech těchto situacích se silám NATO podařilo vypořádat se s nepřehlednou situací spojenou i s vysoce komplexními podmínkami, což ostře kontrastovalo s praxí předtím nasazených jednotek OSN.
b) slabé stránky (Weakness)
Při analýze perspektiv mise krizového managementu nesmíme zapomínat i na slabé stránky, se kterými se NATO musí v současnosti potýkat. Obecně můžeme slabé stránky ve SWOT analýze chápat jako překážky a nedostatky, které zabraňují dosáhnout plného využití potenciálu organizace (Management Study Guide 2011).
Na tomto místě se nelze vyhnout konstatování, že takovýchto překážek v současnosti existuje poměrně značné množství. Naprostá většina kapacit Aliance se soustřeďuje na tažení v Afghánistánu, které odsává značné lidské i materiální zdroje. Podle posledních dostupných údajů je v současnosti nasazeno v Afghánistánu přes 100 000 vojáků, přičemž drtivou většinu tvoří Spojené státy mající k tomu navíc mnohé závazky na různých místech světa (International Institute for Strategic Studies 2010: 452). To vytváří enormní tlak na dostupné prostředky členských zemí, včetně politické ceny, neboť už nyní se ukazuje jako velký problém zajištění domácí podpory pro operace v Afghánistánu. Tudíž by další operace krizového managementu v Libyi byla považována za velice kontroverzní podnik. Současně je zde i otázka financování, která představuje problém. Ačkoli jsme již zmiňovali celkový výrazný podíl na světových zbrojních výdajích, v současnosti je zde znepokojivý trend, kdy evropští členové NATO soustavně snižují svoje zbrojní výdaje a již delší dobu se hovoří o fenoménu „černých pasažérů“ či „konzumentů“ bezpečnosti“ (Hillison 2009). Nedostatek finančních i materiálních prostředků se projevil již nyní v praktické rovině, neboť britské letectvo má poměrně značné problémy s participací na náletech na Libyi z důvodu nedostatku letounů i pilotů a proto se nabízí otázka, zda by bylo vůbec možné, aby ještě zvýšilo svůj podíl na této misi (Harding 2011).
c) příležitosti (Opportunities)
Příležitosti jsou jednoznačně nedílnou součástí jakéhokoli plánování krizového managementu, neboť každá krize sebou přináší i příležitosti (Kouhoutek 1997). Ve sféře byznysu se při analýze SWOT příležitosti chápu velmi jednoduše, jako profit či zisk z případného podniku (Management Study Guide 2011) V našem chápání jsou příležitosti především možnosti dosáhnout zlepšení oproti současnému stavu a posílení evropské, potažmo euroatlantické bezpečnosti
Je neoddiskutovatelným faktem, že severoafrický areál má pro Evropu velkou důležitost z mnoha hledisek. Mezi ty největší patří zejména nebezpečí nekontrolovatelné migrace ze severní Afriky. Již nyní opustilo Libyi na 320 000 uprchlíků. Většinu tvořili dělníci ze zahraničí, nicméně stále více začínají zemi opouštět i místní obyvatelé a jižní části Evropy již pociťují první návaly uprchlíků (UNHCR 2011). Hlavní příležitostí případné krizového managementu v Libyi by tedy byla stabilizace velmi citlivé oblasti a zamezení jejímu sklouzávání do stále většího chaosu, který by mohl velmi negativně ovlivnit evropskou bezpečnost. Současně by ovšem neměly být zanedbávány širší strategické souvislosti případné intervence v Libyi. Země jako taková má značně ropné zásoby, které dosahují dle odhadů až 46 miliard barelů ropy a vyváží okolo 270 000 tisíc barelů ropy denně a nemalé jsou též i zásoby zemního plynu odhadované na 57 bilionů kubických stop (EIA 2010). Nestabilita v Libyi má značný dopad na světové ceny ropy. Uklidnění situace a obnovení dodávek ropy by znamenalo zklidnění světových trhů a mělo pozitivní dopad na energetickou bezpečnost Evropy. Současně je zde i otázka mocenského soupeření v oblasti severní Afriky. V oblasti se v poslední době stále více angažují nové mocnosti, zejména pak Rusko, ale v menší míře i Čína, Indie a Turecko (Menon, Rajan 2010). Zejména v případě Ruska se spekulovalo o snahách na vytvoření mnohem silnějších vazeb na země severní Afriky zejména v oblasti zemního plynu, což by v dlouhodobém horizontu mohlo znamenat určitou konkurenci pro západní Evropu, která na oblast hledí jako na jednu z alternativ právě pro dovoz energetických zdrojů (srov. Shiryaevskaya 2010). Proto by případná stabilizace Libye mohla přinést Západu celkově posílení pozice v této oblasti, což by mělo poměrně značný strategický význam pro jeho dlouhodobou bezpečnost.
d) hrozby (threats)
Hrozby můžeme z hlediska této SWOT analýzy chápat jako externí podmínky, které mohou potencionálně ohrozit výsledek dané akce. V tomto pohledu se jedná o patrně nejdůležitější část analýzy, která předurčuje celkovou perspektivu případného krizového managementu v Libyi.
Většina hrozeb totiž pramení z celkové povahy Libye jako země. Už jen její rozloha je dostatečnou výzvou pro všechny vojenské plánovače, neboť výše zmíněné operace NATO s povahou krizového managementu na Balkáně se odehrávaly na neskonale menším území. Jakákoli stabilizační mise by se patrně musela omezit pouze na hustěji osídlené pobřeží a není příliš pravděpodobné, že by Aliance dokázala fakticky kontrolovat celé území. Současně je zde velmi složitý problém kmenové roztříštěnosti a různorodosti země. Samotná Kyrenaika je pestrou směsicí kmenů a klanů (Gombár 2001). Použití vojenské síly v takto nepřehledném terénu vytváří riziko vzniku jevu, který americký odborník na povstalectví David Kilcullen onačil coby náhodnou guerillu (accidental guerilla). V jeho chápání se jedná o to, že příchod západních vojáků do takovýchto rurálních a silně tribalisovaných oblastí nevyhnutelně povede k narušení místní rovnováhy a nedorozumění, které může vyústit v to, že se místní obyvatelé začnou dívat na příchozí silně negativně, či dokonce s nimi začnou bojovat. Ačkoli primárně podle něj tohoto jevu využívá primárně al-Qá’ida ve své strategii, tento fenomén je obecně aplikovatelný na mnoho jiných konfliktů (Kilcullen 2009). Kilcullen proto navrhuje, že je naprostou nutností spolupracovat s místními autoritami a ozbrojenými složkami tak, aby zajištění bezpečnosti leželo primárně na jejich bedrech a intervenční vojska spíše do věcí nezasahovala. Další hrozbou pro tuto misi se může ukázat i latentní přítomnost islámského radikalismu v oblasti. Zejména Kyrenaika má silnou tradici v udržování konzervativních forem islámu, neboť i dynastie Sanusiovců byla založena na konzervativních tradicích, které se v určitých aspektech rigidity blížily wahhábistické ideologii Saúdské Arábie (Vandewalle 2006: 18). Na východě Libye operovalo za posledních několik desítek let hned vícero skupin zastávajících radikální formy islámu (což umocnil ještě návrat mudžáhidů z Afghánistánu na počátku devadesátých let), které režim sice krutě potlačoval, nicméně podhoubí pro tyto aktivity je v Libyi stále vysoké (Pargeter 2005). O tom svědčí i fakt, že dle dat americké armády vyprodukovala oblast Benghází jednu po saúdských Arabech nejpočetnějších skupin, která se angažovala v bojích s americkou armádou v Iráku (Felter, Fishman: 9-13). Celkově je i hrozbou možnost, že různorodost a celková nesourodost země nakonec povedou k jejímu faktickému rozpadu, kdy by hrozilo ještě zvýšení intenzity násilí například v souvislosti s konfliktem o zdroje ropy. NATO by v takovém případě bylo nuceno na tuto situaci nějakým způsobem reagovat, čímž by se ještě prohloubila náročnost a cena krizového managementu.
Závěr
Případná mise krizového managementu v Libyi by byla z mnoha hledisek nesmírně náročným podnikem v době, kdy Severoatlantická aliance čelí mnoha jiným výzvám a problémům. Pakliže by k ní nakonec bylo přikročeno, muselo by být učiněno maximální úsilí její rychlé ukončení. Aliance si jednoduše za dnešního stavu nemůže dovolit další náročnou a dlouhodobou misi krizového managementu, která by dále napínala její finanční, materiální i politické možnosti. Nicméně vzhledem k důležitosti Libye není možné automaticky vylučovat možnost operace krizového managementu jen kvůli nedostatku zdrojů. Pakliže se současný trend vzrůstajícího chaosu v zemi nezmění, je vcelku možné, že se velmi brzo dostaví již nevyhnutelná nutnost skutečně intervenovat a v takovém případě by náklady byly ještě vyšší, než při včasnějším zásahu. Severní Afrika má nezastupitelnou roli v bezpečnosti Evropy a podle toho musí Aliance k tamějšímu vývoji přistupovat.
Zdroje
Drulák, Petr et al. 2008. Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál.
Energy Information Administration. 2010. Country Analysis Briefs: Libya. http://www.eia.doe.gov/cabs/libya/Full.html. (cit. 2.5.2011).
Finley, Laura a Esposito, Luigi. 2011. Barack Obama as a Human Rights President: A Strenghts, Weaknesses, Opportunities and Threat (SWOT) Analysis. Humanity & Society, roč. 2011, č.35, s 100-127.
Felter, Joseph a Fishman, Brian. Nedatováno. Al‐Qa’ida’s Foreign Fighters in Iraq: A First Look at the Sinjar Records. Washington: Combating Terrorism Centre.
Globalsecurity. 2011a.Peace Enforcement. http://www.globalsecurity.org/military/library/report/call/call_93-8_chap3.htm. (cit. 2.5.2011).
Globalsecurity. 2011b. Libya – Regional Politics. www.globalsecurity.org/military/world/libya/geography-1.htm. (cit. 2.5.2011).
Harding, Thomas. 2011. Shortage of RAF pilots for Libya as defence cuts bite. The Daily Telegraph. 28.3.2011. http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/defence/8412467/Shortage-of-RAF-pilots-for-Libya-as-defence-cuts-bite.html. (cit. 2.5.2011).
Hillinson, Joel. 2009. New NATO Members Security Consumers of Producers. Washington: Stategic Studies Institute.
International Institute for Strategic Studies. 2010. The Military Balance 2010. London: International Institute for Strategic Studies
UNHCR. 2011. Libya Crisis. (http://www.unhcr.org/pages/4d7755246.html). (cit. 2.5.2011).
UN Security Council. Resolution 1973. (http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N11/268/39/PDF/N1126839.pdf?OpenElement) (cit. 2.5.2011).
Kilcullen, David. 2009. The Accidental Guerrilla. Fighting Small Wars in the Midst of a Big One. Oxford: Oxford University Press.
Kříž, Zdeněk. 2006. Adaptace Severoatlantické aliance na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
NATO. 2006. The NATO Handbook. Brusell: Public Diplomacy Division. (http://www.nato.int/docu/handbook/2006/hb-en-2006.pdf) (cit. 2.5.2011).
NATO. 2010. The Active Engagement, Modern Defence. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_68580.htm) (cit. 2.5.2011).
NATO. 2011. Crisis management. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_49192.htm) (cit. 2. 5. 2011).
Management Study Guide. 2011. SWOT Analysis – Definition, Advatenges, Limitations. (http://www.managementstudyguide.com/swot-analysis.htm) (cit. 2. 5. 2011).
Menon Rajan a Wimbush, Enders. 2010. The New Players in the Medditerranean. The Hudson Institute. http://www.gmfus.org/galleries/ct_publication_attachments/GMF_WimbushMenonPaper0528.pdf;jsessionid=aC5WUQgsi1p9WgWDyN-. (cit. 2. 5. 2011).
Pargeter, Alison. 2005. The Political Islam in Libya. The Jamestown Foundation. http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=306. (cit. 2. 5. 2011).
Shiryaevskaya, Anna. 2010. Russia’s Medvedev Visits Algeria to Discuss European Gas Exports. Bloomberg. 5.11.2010. http://www.bloomberg.com/news/2010-10-05/russia-s-medvedev-visits-algeria-to-discuss-european-gas-exports.html. (cit. 2.5.2011).
SIPRI. 2010. SIPRI Yearbook 2010: Armaments, Disarmament and International Security. Summary. Stockholm: Stockholm International Peace Research Institute.
Kohoutek, M. 1997. Krizový management. Zvládání krizí a příležitostí. Vojenské rozhledy, č. 4. http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/1997_4/kohoutek.htm. (cit. 2.5.2011).
Vandewalle, Dirk. 2006. A History of Modern Libya. Cambridge: Combridge University Press
Autor: Michal Mádl, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU
