Republika Kongo získala nezávislost na Belgii v roce 1960. Už o pět let později, v roce 1965, ale zažila puč, díky němuž se do čela země dostal Joseph Mobutu, později přejmenovaný na Mobutu Sese Seko (dále pouze Mobutu). Nový vůdce změnil nejen své jméno, ale i jméno celé země, kterou přejmenoval na Zaire. Svou pozici si díky zfalšovaným volbám a za použití násilí udržel 32 let do roku 1997. [1] Jeho režim zlomila až tzv. první válka v Kongu (první konžská válka), nejkrvavější mezinárodní konflikt od druhé světové války. Ne nadarmo se jí přezdívá První africká světová válka. [2] [3]

Co do projevů a oficiálního datování, první konžská válka začala na podzim 1996 útokem zairských rebelů a invazí rwandského vojska do Zaire. Její kořeny ale sahají už do roku 1994, do kontextu rwandské občanské války a probíhající genocidy tutsijské minority. Když však Tutsi získali nad rwandským územím kontrolu, na milion etnických příslušníků Hutu ze země uprchlo do sousedního státu – Zaire. Mezi uprchlíky byli i strůjci a vůdci genocidy. [4] [5] [6]. A právě ti postupem času získali nad uprchlickými kempy moc, zvláště poté, co jim Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) předal kontrolu nad distribucí potravin. [3]

Uprchlické tábory tak začaly sloužit jako vojenské základny exilové Armády za osvobození Rwandy (ALiR), která z nich prováděla přeshraniční útoky do Rwandy i útoky na Tutsi na území Zaire. Mobutu se nijak nesnažil tyto základny eliminovat, jelikož sám z jejich existence těžil. Minoritní etnické skupiny Tutsi – přezdívaných ‚Banyamulenge‘ – se nacházely i na jeho území a byly často odpůrci jeho režimu. [7] Proto Mobutu činnost ALiR tiše podporoval a roku 1995 dokonce zbavil příslušníky Tutsi na území Zaire konžského občanství.

Konžským Tutsi, sdruženým do Aliance pro demokratické osvobození (AFDL), na podzim 1996 došla trpělivost a rozhodli se napadnout jak uprchlické kempy, tak jednotky Národní armády Zaire (ANZ). Téměř okamžitě je podpořila rwandská a ugandská armáda. Celou koalici proti Mobutovým silám vedl Laurent-Desire Kabila (dále Kabila), budoucí konžský prezident, jenž dá po skončení války zemi její současné jméno – Demokratická republika Kongo (DRK).

Tento článek se zabývá příčinami, průběhem a důsledky první války v Kongu. Jeho cílem je konflikt nejen fakticky popsat, ale také vysvětlit za pomocí některých existujících akademických teorií z oblasti výzkumu konfliktů. Na následujících řádcích jsou postupně rozebírány příčiny, zapojení aktéři, vyvrcholení a dynamika první konžské války. Krátce je pozornost věnována i post-konfliktnímu uspořádání, které vedlo k dalšímu konfliktu, tzv. druhé konžské válce v letech 1998-2003.

Příčiny konfliktu aneb otázka etnicity a surovinové zásoby

Na první pohled se může zdát, že první válku v Kongu vyvolalo přelití (spillover) občanské války a genocidy ze sousední Rwandy. Nabízí se tedy myšlenka, že tento konflikt představuje konflikt hodnot, způsobený méně hmatatelnými a nemateriálními příčinami, jehož příčinou je etnický spor Tutsi a Hutu. Rupersinghe už v roce 1987 označil etnické konflikty za „zdroj zjevného a přímého násilí“, které se objevuje hlavně v zemích Třetího světa. [8] Identitu (včetně etnické) později označil jako jednu ze čtyř příčin konfliktů. [9]

Otázka etnicity, a z ní plynoucí strach o vlastní soukmenovce a potřeba se bránit systematickým útokům, hrála roli jak pro konžské rebely, tak zapojenou Rwandskou armádu. Mimo to je však třeba vzít v potaz obrovské množství nerostných zdrojů, kterým Zaire oplývala, a jež mohly být dalším z důvodů, proč se Rwanda a Uganda do bojů ochotně zapojily. [6] Především druhá válka v Kongu byla silně ovlivněna přítomností diamantů, zlata a koltanu (matně černé rudy, která se používá do elektronických součástek počítačových zařízení) na území dnešní DRK. [3]

První válka v Kongu tedy osciluje mezi konfliktem hodnot a zájmů. Její příčinu v hodnotách – etnické identitě – nelze popřít, ale vliv zájmů – materiálních statků v podobě ekonomického profitu nebo surovinové výhody – nelze ignorovat.

Plejáda aktérů zapojených do konfliktu

Aktéry konfliktu podle Uppsala Conflict Data Program můžeme dělit na primární a sekundární. Primární aktéři se vyznačují nekompatibilitou zájmů a pozic – jedná se o hlavní bojující strany; a sekundární aktéři do konfliktu vstupují, aby podpořili jednu z primárních stran. Podle druhu podpory se dělí na válčící a neválčící. [10] Jelikož teorie nezmiňuje i další aktéry, jež konfliktu např. přihlížejí, aniž by podporovali jednu ze stran, je třeba přidat ještě tzv. terciární aktéry.

Prvním aktérem, jenž se opakovaně uchyloval k jednostrannému násilí, byla ALiR. Primárním aktérem zahajujícím konflikt přesto byla AFDL pod vedením Kabily, podporovaná rwandskými a ugandskými vojáky. Tutsijští rebelové byli těmi, kdo konflikt fakticky zahájili a jejich ofenzivními akcemi se začíná válka datovat.

Primárním aktérem na druhé straně byla ANZ, tedy Mobutovy síly. Vůdce se už v době konfliktu nemohl spoléhat na rwandské hutuské uprchlíky a ALiR, jelikož ti byli v první fázi zahraniční invaze na podzim 1996 z kempů vyhnáni. Na 200 tisíc Hutu bylo zavražděno, velká část z nich utekla zpět do Rwandy. [11]

Mobutu stál tedy sám proti výrazně větší koalici, navíc se slabou armádu. Jakožto diktátor, který se k moci dostal díky puči, se obával nebezpečí v podobě silné armády. ANZ preventivně udržoval bez zdrojů i bez financí, což obhajoval se slovy „máte zbraně, nepotřebujete plat“. [12] Ochota konžských vojáků bojovat za svého vůdce tak byla malá a vojáci často dezertovali či kolaborovali. Po Mobutově útěku z hlavního města Kinshasa neměla ANZ důvod dál bojovat.

Na obou stranách primárním aktérům asistovalo množství sekundárních aktérů, válčících i neválčících. Kromě Rwandy a Ugandy se do konfliktu zapojily i Angola, Eritrea, Etiopie, Zambie a Zimbabwe, a to na stranu AFDL. [12]

Samotný Mobutu byl podporován Súdánským režimem, a hlavně soukromými francouzskými společnostmi, které pod ochranou jeho režimu mohly v zemi provádět četné infrastrukturní projekty (a dostávat tak Zaire do stále většího dluhu a chudoby). Francie jakožto neválčící sekundární aktér vedla kampaň za humanitární intervenci v zemi a prohlašovala, že je „nezbytné, aby Mobutu přežil a zajistil neexistenci etnických sporů“. [7] Mobutu také doufal v pomoc od Spojených států amerických (USA), které se nedočkal. Naopak v moment, kdy bylo vítězství Kabily jasné, vyjádřily USA podporu jednotkám AFDL. Absence pomoci světových velmocí, na něž Mobutu spoléhal, urychlila průběh konfliktu a zapříčinila, že vůdce v květnu 1997 ze země uprchl (a následně v září téhož roku zemřel v exilu v Maroku). [4]

Terciárním aktérem, pozorujícím průběh obou konžských válek, byla Organizace spojených národů (OSN), která se od září 1997 pokoušela vyšetřovat zprávy o masovém vyvraždění, kterého se měli tutsijští rebelové a rwandské jednotky dopustit na hutuských uprchlících. Všechny pokusy však nově nastolený režim pod vedením Kabily bojkotoval. [4] [7]

Podle Human Rights Watch přitom docházelo k masovým znásilněním, mučením i popravám. Obětmi neměli být jen Hutu, ale i civilisté a další nekombatanti, např. humanitární organizace. Porušování humanitárního (válečného) práva doprovázel i útok AFDL na hlavní město, při němž byli obyvatelé úmyslně odříznuti od dodávek energie a pitné vody. Výjimkou nebylo ani rekrutování dětských vojáků. [13]

Podíváme-li se na primární aktéry, dala by se první válka v Kongu označit za občanskou válku. Tedy alespoň z počátku, než se na stranu rebelů postavily Rwanda s Ugandou. Jak ale někteří autoři naznačují, konflikt mohl být od počátku korigován zahraničními aktéry, kteří invazi do Zaire předem naplánovali. Tomu nahrávají jak Kabilovy vazby na rwandské a ugandské představitele a vojenské důstojníky, tak prohlášení Patricka Karegeya, vedoucího rwandské zpravodajské služby, který po konci války řekl, že Rwanda “potřebovala někoho, aby celá operace vypadala jako konžská”. [12]

Snahy o řešení a jejich výstupy

Hlavní město Zaire – Kinshasa – bylo dobyto v květnu 1997, poté, co Mobutu ze země uprchl. Ještě ten samý měsíc se Kabila prohlásil prezidentem. Jeho inaugurace se 29. května 1997 účastnili prezidenti Angoly, Rwandy, Ugandy a Zambie. [7] Nový vůdce zemi přejmenoval na Demokratickou republiku Kongo.

Zhruba šest měsíců po začátku konfliktu tak měla země nové jméno i představitele, který byl obyvateli vnímán jako naděje pro ukončení jejich strádání a chudoby. Kabila však žádná post-konfliktní zlepšení nepřinesl. Naopak, tvrdě potíral jakoukoli opozici, a přestože byla jeho vláda plná důstojníků z rwandské armády, začal se proti svým patronům chovat nepřátelsky a nevyzpytatelně. [11] S rozdílem rwandské a ugandské podpory se oproti Mubutově režimu příliš nelišil.

Možnost budovat mír nebyla využita ze strany Kabilova nového režimu ani ze strany mezinárodního společenství. OSN se po problémech s etnickými konflikty v první polovině 90. let (Somálsko, Rwanda, bývalý Jugoslávie) nechtěla aktivně pouštět do další mise. Mezi lety 1995-1997 tak Rada bezpečnosti OSN neustavila jedinou misi [14] a konflikt v Zaire, zapadající přesně do tohoto období, zůstal bez aktivního přičinění oficiálních mezinárodních struktur.

V srpnu 1998 Kabila vyzval rwandské jednotky, které mu doposud pomáhaly udržovat v zemi stabilitu, k odchodu. Aby se zbavil rwandského vlivu, odstranil z vládních pozic všechny Tuts a rozpoutal v zemi proti-Tutsijské nálady. [4]Rwandské jednotky za podpory Ugandy v reakci DRK napadly. Na stranu Kabily se postavily Angola, Namibie a Zimbabwe, čímž začala druhá válka v Kongu. [6]

Závěrem

První válku v Kongu vyvolalo několik faktorů. Hlavní příčinou byla bezpochyby migrační vlna Hutu ze sousední Rwandy, která v roce 1994 zažila genocidu Tutsi, a následné využívání uprchlických táborů na území Zaire pro provádění útočných výpadů. K vypuknutí konfliktu přispělo chování vůdce Mobuta, jenž se nepokusil nijak zakročit, naopak sám z útoků proti Tutsi i na území Zaire těžil. [7]

Konflikt naplno propuknul na podzim 1996 útokem AFDL na uprchlické kempy. Na pomoc rebelům povstalcům přispěchaly jednotky z Rwandy a Ugandy, čímž konflikt nabyl přeshraničních rozměrů. První konžská válka je na první pohled klasickým konfliktem hodnot, vyvolaným etnickým pnutím. Ovšem zájmy v podobě materiálních statků, plynoucí ze surovinové bohatosti DRK, nelze opomíjet. [6] Vidina zbohatnutí mohla hrát tichou ale aktivní roli, protože aktéři byly více ochotni se do konfliktu zapojit.

Ačkoli v počátcích konflikt vypadal jako občanská válka, existuje teze, že se jednalo o předem připravenou akci rwandské a ugandské armády, která pouze potřebovala vnitrostátní katalyzátor a národního hrdinu, jenž by dal konfliktu legitimaci a dopomohl pádu Mobutova režimu. [12]

Samotné boje trvaly zhruba šest měsíců do května 1997. Zapojilo se do nich velké množství primárních, sekundárních a terciárních aktérů. Mobutu byl podporován např. Súdánem a nevojensky Francií a francouzskými soukromými společnostmi. [7] Spoléhal se i na pomoc USA, která však nepřišla. AFDL pod vedením Kabily vnější (zpravidla vojenskou) podporu čerpala od Angoly, Eritrey, Etiopie, Zambie a Zimbabwe. [12] Terciární aktéry představovaly humanitární organizace a OSN, která konflikt pozorovala bez nasazení oficiální mise.

I přes poměrně krátkou dobu trvání si konflikt vyžádal mnoho obětí a přezdívá se mu První africká světová válka. Obě konžské války si dohromady vyžádaly přes šest milionů životů, což z nich souhrnně dělá nejhorší konflikt od druhé světové války. [2] Podle klasifikace ozbrojených konfliktů od Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru(SIPRI) tak skutečně můžeme mluvit o „válce“, jelikož válka je dle institutu konflikt přesahující 1000 mrtvých za rok. [15]

Boje v letech 1996-1997 doprovázelo masové porušování lidských práv a humanitárního práva v podobě hromadných znásilňování, mučení a poprav, jejichž obětí bylo cíleně i civilní obyvatelstvo. [13] Do armád byli rekrutováni dětští vojáci. Válečná pravidla porušila AFDL při dobývání hlavní města, které bylo úmyslně odříznuto od dodávek energie a pitné vody.

ANZ byla po útěku svého vůdce rychle poražena a Kabila se prohlásil novým prezidentem země, kterou posléze přejmenoval na její dnešní název – Demokratická republika Kongo. Žádné pozitivní změny ale nový režim nepřinesl. Naopak, Kabila tvrdě potíral jakoukoli opozici a obklopoval se rwandskými důstojníky, kteří mu pomáhali udržet stabilitu. [11] I proti těm se však brzy postavil.

Vybojovaný mír stál od počátku na křehkých základech, jež nebyly hlavními aktéry (ani mezinárodním společenstvím) podporovány. I to mohou být důvody, proč v srpnu 1998 započal další konflikt, druhá válka v Kongu, která trvala až do roku 2003 a přinesla obyvatelům DRK další utrpení.

---

Zdroje:

[1] CIA. The World Factbook. n.d. „Congo, Democratic Republic of Congo.“ Navštíveno 23. července 2021. https://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/congo-democratic-republic-of-the/.

[2] World Without Genocide. n.d. „Democratic Republic of Congo.“ Navštíveno 23. července 2021. http://worldwithoutgenocide.org/genocides-and-conflicts/congo.

[3] McGreal, Chris. 2008. „The roots of war in eastern Congo.“ The Guardian, 16. května 2008. https://www.theguardian.com/world/2008/may/16/congo.

[4] Human Rights Watch. 2009. „DR Congo: Chronology.“ Naposledy upraveno 21. srpna 2009. https://www.hrw.org/news/2009/08/21/dr-congo-chronology#_War.

[5] Zapata, Mollie. 2011. „Brief history of Congo’s wars.“ The Christian Science Monitor, 29. listopadu 2011. https://www.csmonitor.com/World/Africa/Africa-Monitor/2011/1129/A-brief-history-of-Congo-s-wars.

[6] Council on Foreign Relations. 2021. „Violence in the Democratic Republic of Congo.“ Navštíveno 23. července 2021. https://www.cfr.org/global-conflict-tracker/conflict/violence-democratic-republic-congo.

[7] Venugopalan, Harish. 2016. „Understanding the Conflict in Congo.“ ORF Issue Brief, no. 139. https://orfonline.org/wp-content/uploads/2016/05/ORF_IssueBrief_139_Venugopalan_Final.pdf.

[8] Rupesinghe, Kumar. 1987. „Theories of Conflict Resolution and Their Applicability To Protracted Ethnic Conflicts.“Bulletin of Peace Proposals vol. 18, no. 4, 527-539. https://www.jstor.org/stable/44481352?seq=1#metadata_info_tab_contents.

[9] Rupesinghe, Kumar. 1996. „Conflict Resolution: Current Options and New Mechanisms“. In Self-Determination, edited by Clark, D. and Williamson, R., 337-353. London, Palgrave Micmillan.

[10] Uppsala University. n.d. „UCDP Definitions.“ Navštíveno 23. dubna 2021. https://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/.

[11] Chestnut, Alex. 2020. „The Democratc Republic of Congo: A Case Study of War and Failed Peace.“ Beoynd Intractability, červen 2020. https://www.beyondintractability.org/casestudy/chestnut-DRC.

[12] Macqueen, Benjamin. 2019. „To what extent was the First Congo War of 1996 caused primarily by a Rwandan foreign invasion.” University of Cape Town. ResearchGate. https://www.researchgate.net/publication/336666594_To_what_extent_was_the_First_Congo_War_of_1996_caused_primarily_by_a_Rwandan_foreign_invasion-_Benjamin_Macqueen.

[13] Human Rights Watch. 1999. „World Report 1999: The Democratic Republic of Congo.“ Navštíveno 25. dubna 2021. https://www.hrw.org/legacy/worldreport99/africa/drc.html.

[14] United Nations. Information Centre Prague. n.d. „Mír a bezpečnost.“ Navštíveno 1. května 2021. https://www.osn.cz/osn/hlavni-temata/mir-a-bezpecnost/.

[15] Stockholm International Peace Research Institute. 2021. „SIPRI Yearbook 2017. Armed Conflict and Peace Processes.“ Navštíveno 1. května 2021. https://www.sipri.org/yearbook/2017/02.